Převislé vrby na hrázi rybníka Bezruč

Převislé vrby na hrázi rybníka Bezruč • Zdroj: Bronislav Jaroš

Rybníky na Ostravsku patří mezi ornitologické ráje.
Za rybniční soustavou se vypínají Beskydy, na jaře z nich odtávají poslední zbytky sněhu.
Jedna z pozoruhodných staveb ostravského centra. Někdejší jatka dnes slouží coby galerie.
Spojovací chodba na Dole Michal
Jiří Flek je nestor mezi průvodci v Dole Michal
14 Fotogalerie

Krajem černé poezie. Ostravsko vedle šachet a hald ukrývá rybníky i architektonické skvosty

Bronislav Jaroš
Diskuze (0)

Možná byste hned na úvod čekali panoráma samý komín a těžební věž. Jenže já jako vstupní bránu do Ostravska zvolil CHKO Poodří a tam pocestné vítají rybníky, luhy a hejna ptáků. A památné smuteční vrby, které své slzy roní z hrází do rybničních vod.

„Skláněly hlavičky šikmo své, na břehu metlice rusé. Potápky, lysky a rackové, chechtali v jednom se kuse,“ básnil teskně Petr Bezruč ve svých Slezských písních o ostravských rybnících. Snad by ho potěšilo, že po něm pojmenovali jeden z největších v kraji. Anebo ne: „Nemám rád smíšků. Mně protiven, ženský ten zvyk je a dětský; mět dlouhou pušku s sebou jen, smetl bych do vody všecky!“ snil pak ve verších o likvidaci vysmívající se běloperutné havěti. Je holt těžké čímkoli potěšit revoltujícího básníka.

Tady ale není místo pro škarohlídství. Mezi Bezručem a sousedním Křivým vede jen úzká sypaná hráz a po ní silnice, o které jsem si přečetl, že patří mezi nejkrásnější v Poodří. Myšleno díky malebnosti okolí, nikoli hladkosti asfaltu. A tenhle úzký kousek pevniny drží pohromadě kořeny desítek převislých vrb, tu a tam povážlivě se naklánějících nad hladinu. Cestu lemují z obou stran a vyrostly tak ve slavnostní špalír pro projíždějící automobily. Zjara se záclony z větévek sytě zelenají, zatímco v dáli na vrcholech Beskyd tají poslední zbytky sněhu. A ať je to chechot, či zpěv, co se ze všech stran ozývá, zní mi to k té podívané jako nejpěknější symfonický doprovod. Jen houšť takové havěti.

Za rybniční soustavou se vypínají Beskydy, na jaře z nich odtávají poslední zbytky sněhu.Za rybniční soustavou se vypínají Beskydy, na jaře z nich odtávají poslední zbytky sněhu. | Zdroj: Bronislav Jaroš

Mohl bych ještě napsat, jak se pak za rákosím snáší k obzoru rudý kotouč a pomalu se končí den, ač mám obavu, že pro samá klišé přestanete číst. Je to ale na mou duši pravdivá scenerie. Pokud si ji představíte, možná uslyšíte i jemný šust v listí a žblunknutí, jak sebou kapr plácl o hladinu, i svist křídel, neboť tím vyplašil dvě kachny.

Uhelná dědictví

Ostrava většinou oplývá o dost drsnější a černější poetikou, což je jistě pozůstatek více než dvou set let intenzivní těžby uhlí. Zdaleka ne jediný. Mnohé staré stroje zbylé po desítkách důlních provozů chřadnou a rezivějí. Jako laikovi mi připadnou fantaskní a neuvěřitelné, asi přiletěly z jiné planety a poté tu prohrály válku světů. Některé však mají štěstí a dostává se jim renovací, aby sloužily coby svědci své doby.

Projížděl bych pak bohapustou rovinou, nebýt umělých mohyl navrstvených vedle někdejších těžebních jam. Ne všechen materiál vyrytý z nitra země lze zužitkovat, tak se z té hlušiny dělají kopce neboli haldy a v Ostravě dlí jedna za druhou, takže je to svého druhu horské pásmo. Halda Hrabůvka, Přívozská halda, Halda Hedvika, Halda Petr Cingr, Halda chemických závodů a tak dále. Nejslavnější a nejvyšší se jmenuje Ema, která udává přes 300 nadmořských výškových metrů. Stejně jako většina ostatních zarůstá vegetací a dávno neroste. Naopak spíš klesá, protože celé dlouhé roky postupně prohořívá, a tak se z ní čudí jako ze sopky před explozí. I vnitřní teplotu vykazuje podobnou, tedy něco přes 1000 stupňů Celsia. A kromě toho poskytuje jedinečný výhled na město.

Jedna z pozoruhodných staveb ostravského centra. Někdejší jatka dnes slouží coby galerie.Jedna z pozoruhodných staveb ostravského centra. Někdejší jatka dnes slouží coby galerie. | Zdroj: Bronislav Jaroš

Pozůstalé průmyslové areály platí za svébytné architektonické skvosty, naštěstí těží z bohaté historie a nestavěli je, jako v některých jiných oblastech Česka, až komunisté. Porovnejte si Ostravu a třeba takový Most a jistě mi dáte za pravdu. Tady neuvidíte šeď a beton, tady se pro těžkou práci budovaly cihlové kaple a katedrály pod taktovkou velkých jmen rakousko-uherské architektury. Stěny strojoven zdobí prvky secese, ovládací panely mosaz a mramor, klenutá velkorysá okna jako by patřila chrámu určenému pro královské ceremonie. A tak se v posledních letech impozantní průmyslové areály proměnily v kulturní centra, těžební věže přejaly funkci rozhleden a z mluvnějších havířů se stali turističtí průvodci. Pokrok nezastavíš.

Spojovací chodba na Dole MichalSpojovací chodba na Dole Michal | Zdroj: Bronislav Jaroš

Havířské vzpomínky

„Ostrava se strašně změnila. Víte co, mělo to svoji romantiku. U každé šachty byl kulturní dům. My se slízali v Přívoze u Dlouhých. Přišli jsme po noční šichtě v šest, v půl sedmé ráno, výčep samozřejmě na stojáka, a na pultě stálo 40 roztočených piv. Každý si jich pět čapnul a stáli jsme tam takhle třeba do 11 dopoledne. Dneska pořádné hospody nejsou. I když mně už je to jedno, 50 let nekouřím a nepiju. Životní prostředí ale stálo za prd. Já jsem sem přišel v roce 1959. Na Jindřichu přímo v zástavbě se fáralo. Kde je dnes nákupní středisko, bývala koksovna. Šel jste po ulici a kousek od vás teklo horké železo z vysoké pece. Vylézt ven v bílé košili byla fakt blbost. A dnes? Město zkrásnělo, je čisté, máte tu víc zeleně než kde jinde,“ vykládá Jiří Flek, nestor mezi průvodci v Dole Michal, nejspíš jediném zařízení svého druhu, kterému šéfuje kastelán. V roce 2000 totiž areál přešel pod správu Státního památkového ústavu.   

„Vy ale nejste Ostravak ostravsky, že?“ ptám se Jiřího, protože jsem v jeho vyprávění nezaznamenal místní přízvuk. „Ne, já jsem Ostravak lounský,“ pokračuje ve výkladu svého příběhu. Do hornické metropole přišel nejprve studovat a pak sem dostal pracovní umístěnku, jak se to tehdy dělávalo. „Pak mě tu oženili a bylo hotovo.“

Jiří Flek je nestor mezi průvodci v Dole MichalJiří Flek je nestor mezi průvodci v Dole Michal | Zdroj: Bronislav Jaroš

Příprava na sfárání

Vyrážíme společně na prohlídku, v Jiřího podání o to autentičtější, a tak se docela dobře můžu vžít do kůže havíře, který se chystá na sfárání. Nejprve si pro evidenci vezmu známku ve známkovně – každý horník měl svoje číslo a tři štítky odlišných tvarů podle směny, na kterou nastupoval. V řetízkové šatně čeká u stropu na háku zavěšený ohoz, vysušený od předchozí šichty díky tomu, jak nahoře cirkuluje vzduch. Umývárnu opodál spravoval koupelnář, ale běda mu, jak požil víc, než měl, a pustil vodu příliš horkou – asi si dovodíte, že přihnout si z lahvinky či půllitrů bývalo v důlní branži docela obvyklé. „To se pak řešilo násilím na koupelnářovi. Mýdlo bývalo levandulové, protože kluci naletěli na reklamní slogan: mýdlo s vůní levandulky, provoní vám vaše ruce,“ baví Jiří přítomné návštěvníky.

Tady, v Michalovi, už mnoho let uplatňuje svoji výřečnost, ale aktivní pracovní život strávil coby technik či dispečer na nedalekém Landeku, v dole tehdy nazývaném Anselm. Zmiňuji jej proto, že i tamní areál dnes slouží veřejnosti coby mimo jiné muzejní expozice. Vyprávění tam zaměřují na téma důlního záchranářství, a nechají vás dokonce sfárat do štol. Zbytek všech prohlídek už ale nechávám na vás. Já si ještě dopřeji občerstvení a chvilku odpočinku v hornické restauraci U Cingra, která se pyšní patřičnou výzdobou i atmosférou, a vyrážím za dalšími ostravskými objevy.

Řetízková šatnaŘetízková šatna | Zdroj: Bronislav Jaroš

Bydlení pro horníky a hutníky

S příchodem horníků a hutníků a také jejich rodin vyvstala v Ostravě potřeba zřídit pro ně bydlení, a tak tu zodpovědní činitelé nechali vystavět několik pozoruhodných „dělnických“ kolonií. V posledních letech se nad jiné proslavila Bedřiška, a to zejména sporem místních obyvatel s vedením města, které se rozhodlo staré montované domky zbourat. Došly již na pokraj plánované životnosti. Jenže na druhou stranu je to místo s půvabem komunitní kolonie a nezvyklým severským vzhledem. Výstavba si totiž brala inspiraci i dřevo ve Skandinávii, tak se těm domkům s typickým obložením z prken říká „finské“ a možná by jich byla škoda.

Není to však v moravskoslezské metropoli jediný architektonický příměr k jiné zemi, a tak s fotoaparátem mířím ještě asi o pět kilometrů vedle do Vítkovic. Ulicím Nerudova, Tržní a Lidická se pro změnu přezdívá „ostravská Anglie“, což značí, že tu v řadě stojí jeden domek jako druhý, všechny udělané z červených cihel, do nichž jsou obvykle vtisknuté zelené dveře, okenní rámy a poštovní schránky. A za každým tím stavením se rozprostírá pěkná zahrádka, což je oproti podobným uličkám dejme tomu v Liverpoolu, Manchesteru nebo Sheffieldu takové ostravské vylepšení konceptu. Do zástavby navíc zapadá i zdejší školka nebo kostel a jinou takovou čtvrť u nás patrně nenajdete. Říká se jí „Štítová kolonie“ a byla určená pro pracovníky Vítkovických železáren.

Kolonii domků v ulicích Lidická, Nerudova a Tržní se přezdívá „ostravská Anglie“.Kolonii domků v ulicích Lidická, Nerudova a Tržní se přezdívá „ostravská Anglie“. | Zdroj: Bronislav Jaroš

Pohádkový palác

Nyní bych se rád na chvíli víc přiblížil centru města. I proto, abych pozdravil Leoše Janáčka nebo Karla Kryla, jejichž sochy rozjímají na lavičkách či podstavcích, a vystoupal k vyhlídce na funkcionalistickou radniční věž. Dostal jsem ale tip k návštěvě ještě jiného místa, o němž jsem dosud neslyšel.

Soudě dle bedekrů, Ostrava se třeba na rozdíl od Brna nevyznačuje přítomností honosných památných vil. Zvlášť pokud jsou ty bedekry starší než dva roky. Na jaře 2024, po sto letech od své výstavby, ale jedna přece jen otevřela své brány a v prostředí průmyslového města nabídla poněkud kontrastní podívanou. Poblíž sadu Milady Horákové, naproti přes hlavní silnici, si reprezentativní rezidenci nechal postavit architekt František Grossmann. A ač tak učinil v době popularity funkcionalismu, on sám si liboval spíš v historii a zámecké dekorativnosti. O počinu pak s úžasem referoval i dobový tisk a popisoval dům jako „pohádkový palác“. Už podle toho si můžete udělat představu, jak náročná musela být rekonstrukce, která umožnila zpřístupnění veřejnosti a pomyslné přenesení Grossmannovy vily strojem času o století zpět.

Grossmannovu vilu dobová média nazývala „pohádkovým palácem“.Grossmannovu vilu dobová média nazývala „pohádkovým palácem“. | Zdroj: Bronislav Jaroš

„Budeme akorát zavírat,“ vítá mě Jana Kurečková v pokladně způsobem, se kterým se setkávám pozoruhodně často. Spiknutí to asi není, spíš je to tím, že se vždycky někde zapomenu. Abych vás ale úplně neochudil, už zahrada v původní úpravě ledacos napoví. Růže se plazí po loubí a trelážích a sochařská výzdoba lemuje chodníčky, z nichž se naskýtá výhled do vitrážových oken domu.  

„Aspoň vám ukážu kotelnu,“ smiluje se pak pod tíhou prosebného pohledu paní produkční vily, jak se nazývá zdejší vrchní funkce, a zavede mě do místnosti technického významu. Vévodí jí originálně dochovaný horkovzdušný kotel, který si tenkrát sám stavitel dovezl z Vídně. Pokud se vytápění týká, zvolil oproti jiné výbavě nebývale pokrokové řešení. „Ve 30. letech ale přišla hospodářská krize. Grossmannovi se dostali do velkých dluhů a 7. listopadu 1933 se v tomto domě rozhodli pro sebevraždu. Otrávili se plynem. Pan Grossmann zemřel ten den, paní Otýlie přežila, po dvou týdnech se vrátila a oběsila se na půdě,“ dozvím se ještě závěrem. Je-li tohle pohádkový palác, nutno říci, že konec příběhu se nese ve vskutku andersenovském stylu. Prý tu ale nestraší.

Výbava vily působila spíš staromilsky, ale technické zázemí bylo nanejvýš moderní.Výbava vily působila spíš staromilsky, ale technické zázemí bylo nanejvýš moderní. | Zdroj: Bronislav Jaroš

Chráněno po „ostravsku“

Na rozloučení s Ostravou by se asi hodilo zvolat „Zdař bůh“, jak se obyčejně zdraví horníci, aby si naklonili Nejvyššího a podařilo se jim po šichtě ve zdraví vyfárat. Jenže já začal rybníkem a jiným skončím, tak to vypadá spíš na „Petrův zdar“. Na severovýchodním okraji města totiž před odjezdem z regionu volím okružní procházku po naučné stezce okolo Heřmanického rybníka, rozlévajícího se, jak jinak, v sousedství stejnojmenné obří haldy. I ta už čtvrt století prohořívá a linou se z ní ledasjaké nezdravé látky, ovšem větší nebezpečí představuje blízká skládka chemických odpadů z koksoven a dalších závodů. Pokud by halda prohořela až k ní, bylo by teprve zaděláno na problém. V tomhle hrnci totiž průmyslníci umíchali hutnou omáčku ze čpavků, kyanidů, fenolů a dalších dobrot, těžko určit všechny přísady, zřejmě je to tajemství šéfkuchaře. Na každý pád panují obavy, že by žár z hlušiny mohl být v budoucnu příčinou úniku látek.

Rybářské chatky ve zlaté hodince. Scenérie Heřmanického rybníka připomínají výjevy z daleké Asie.Rybářské chatky ve zlaté hodince. Scenérie Heřmanického rybníka připomínají výjevy z daleké Asie. | Zdroj: Bronislav Jaroš

Nechme už ale drama a hrozby stranou, ač zní trochu paradoxně, že zmíněný rybník a okolní vegetace patří mezi nejvýznamnější ornitologické lokality v Česku. Je to tedy přírodní památka, chráněná však trochu specifickým ostravským způsobem. Zdejší prostředí je ovšem aktuálně dost zdravé na to, aby se tu dalo pozorovat na dvě stě padesát druhů opeřenců. Nepočítal jsem je, ale intenzita skřehotání z rákosí a hladiny dává statistikám za pravdu. A jako by to chtěla stvrdit, vznese se kousek ode mě z travin šedá volavka, usadí se v koruně stromu nade mnou a společně pak hledíme na ten podivný svět. Mimochodem, nevím, jak volavce, ale mně zdejší scenerie připomíná vzdálené asijské země, dejme tomu jezero Tonlé Sap v Kambodži, neboť na českém rybníce jsem jaktěživ nic podobného neviděl. Břehy lemuje asi stovka rybářských chatiček postavených na kůlech. Jako by plavaly na hladině, po které k nim vedou dřevěné chodníčky. Chybí jen rybář na loďce, asi se někde zapomněl, zrovna tak jako já.

„Plovoucí“ chatky na hladině Heřmanického rybníka jsou postaveny na kůlech.„Plovoucí“ chatky na hladině Heřmanického rybníka jsou postaveny na kůlech. | Zdroj: Bronislav Jaroš

 

Těžba na Ostravsku v kostce

  • 1763 – První nález: Mlynář Jan Augustin náhodně objevuje černé uhlí v údolí Burňa. Tím předznamenává „uhelnou horečku“.
  • 1828 – Založení Vítkovických železáren: Arcivévoda Rudolf Jan Habsburský zakládá huť, čímž propojuje těžbu uhlí s výrobou železa. Ostrava se mění v průmyslové centrum monarchie.
  • 1847 – Přijíždí vlak: Do Ostravy je přivedena Severní dráha císaře Ferdinanda. Uhlí se začíná vyvážet ve velkém, šachty přibývají.
  • Konec 19. stol. – 1914:Rozkvět průmyslové architektury. Stavějí se moderní areály, jako Důl Michal, a vznikají první dělnické kolonie.
  • 1945–1989 – Masivní nárůst těžby ve jménu socialismu, Ostrava se stává „ocelovým srdcem republiky“. Uhlí je politickou prioritou.
  • 1991–1994 – Velký útlum: Po pádu režimu dochází k rychlému uzavírání dolů. 30. června 1994 vyjíždí na Dole Odra poslední vozík uhlí z ostravské pánve.
  • Současnost: Dolní Vítkovice, Landek Park i Důl Michal se mění v unikátní technické památky a kulturní centra. Město se čistí, ale haldy pod povrchem stále žijí svým životem.

 

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2026.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů