Ve spárech vúdú: Když jsou sny tak živé, až z nich běhá mráz po zádech
Během posledních let se mi naskytla šance prožít duchovní život mnoha národů po celém světě, ale kult vúdú mě jako magnet přitahoval stále blíž. Uskutečnil jsem tedy několik cest bez jasného cíle, kdy mě nečekaně semlela magie kultu, který je pro mnohé smrtelníky pouhým filmovým lákadlem, kde se propichují panenky a teče krev. Tak jednoduché to není. Poznat více znamená otevřít se neznámým světům a přijmout i případné negativní stránky.
Vše začalo v západoafrickém Beninu, jediné zemi na světě, kde náboženství vúdú je státním vyznáním. Tady se udržuje po staletí tradice, která patří i do sousedního Toga, Burkina Fasa a Nigérie. Odtud se kult vúdú rozšířil i do Karibiku, hlavně na Haiti, na Kubu i do Brazílie, kde se uchytil díky otrokům, kteří byli zajímáni a prodáváni v Guinejském zálivu pro potřeby práce na plantážích pro evropské kolonizátory. Pod mnoha jinými jmény funguje mystika podobných kultů, často spojených i s černou magií, víceméně po celé Africe. Duchovní život, magie i kouzelníci patří k Africe i v současné, moderní době a lidé věří mnohým rituálům a nadpřirozeným záležitostem. Když hledají pomoc, volí raději šamana než lékaře.
Vodun Days
Před 15 lety jsem na vlastní oči spatřil oslavy dne vúdú, který připadá tradičně na 10. ledna. Byla to intimní záležitost, kdy fotografování nebylo vůbec jednoduché a platila mnohá omezení. Ale díky tomu bylo možné spatřit rituály, které do té doby byly pro bezvěrce často zapovězeny a člověk měl možnost plout po povrchu tajemných obřadů, které si uchovávaly tradiční tvář. Bez souhlasu krále nebo vůdce čtvrti nebylo možné vůbec nic.
V současnosti se tento svátek stal velikým festivalem, kde po městě vlají vlajky a jsou postaveny tribuny pro hosty z celého světa. Z města Ouidah, hlavního centra vúdú, se stala velká aréna, kde jsou za účasti prezidenta, vúdú papeže i celé vlády představovány kdysi skryté rituály pro kamery dychtivých turistů. Dříve veskrze soukromá komunikace s duchy se přesunula na tribuny a mocní úředníci mají pod palcem organizaci velkolepé show, která si nezadá s koncerty světových hvězd. Kdysi skryté rituály mají svůj čas a program je v předem daných blocích neúprosný, nesmí se přetáhnout. Naštěstí v Africe nikdo žádný plán nedodržuje a každý si dělá, co chce, tak se stane, že se mnozí účastníci vypaří a plány zůstávají jen vizí.
Program oficiálních oslav zvaných Fête du Vodoun nebo též Vodun Days tradičně končil obřady na pláži u Brány bez návratu, která byla věnována zajatým a prodaným otrokům. Odtud putovali do celého světa na bezplatnou pracovní cestu, kdy je čekal úkol doživotně pracovat pro své koloniální pány. Bez honoráře, odměnou byl život. Sice bídný, ale měli šanci přežít na rozdíl od ostatních. Dnes místo zastaralé brány na místě této události vyrostl areál připomínající fotbalový stadion, kde se uprostřed hlediště pro několik tisíc lidí odehrávají starodávné rituály před hledáčky kamer. Ti šťastnější v prvních řadách vidí alespoň něco, pro ostatní je tu přímý přenos z velkoplošných obrazovek.
Zážitek za zdí
Ti, co nezmizí po velkolepém festivalu hodném rockové hvězdy a vytrvají, budou odměněni úplně jinými zážitky, který je stále ve městě možné spatřit. Jen všichni čekají, až zmizí houfy turistů a skupin cestovních kanceláří. Na úplně stejných prostranstvích, už bez reproduktorů, se tradičně odehrávají rituální tance a odkrývá se tvář úplně jiného prožitku, než ukazuje festival pro davy. Často za zdí, kolem které kráčíte, uvidíte více. Stačí být jen pozorný a nenechat se odradit tím, že turisté odjeli, naopak to je ta nejlepší chvíle.
Zvuk bubínků a hlasy lidí mě jednoho večera přivábily na odlehlé prostranství, kde se něco chystalo. Mladí svalnatí muži v ženských sukních se chystali spolu s bubeníky na nečekaný obřad. Po nezbytném souhlasu vůdce mi bylo dovoleno tiše pozorovat tanec, který se zprvu zdál být jen obyčejným představením. Muži za rytmu vířili sukněmi a kolem prostoru se vytvořila tlačenice zvědavců, kde jsem jako jediný běloch svítil kůží do noci. Pro někoho by tanec v kruzích mohl být monotónní zábavou, ale kdo má trpělivost, čeká ho více.
Během krátké přestávky muži dostali nápoj, který je rozdivočel. Do té doby poklidný tanec se stal nespoutaným plachtěním, bubeníci začali bubnovat jako o život a mladíci v sukních v transu doslova řádili jako tajemná bouře. Vykulené oči tančících a divoký rytmus vykonaly své, postupně jeden po druhém upadali do kómatu, jako by je opustila duše. Zhroucená těla chytali lidé v bílých pláštích a za zpěvu je odnášeli kamsi do nitra chrámu. Atmosféra okolo byla plná energie, která po tanečnících zůstala viset ve vzduchu, a já pociťoval, jako by mým tělem prostoupila jakási tajemná síla.
Zet na scéně
Nemohl jsem celou noc spát. Síla prožitku byla něčím, s čím naše kultura zase tolik neumí pracovat a jednoduše nechápeme úplně nic z toho, co jsme viděli. Druhý den jsem náhodou ve městě potkal muže z předešlé seance, říkejme mu „Zet“. Pozval mě na večerní představení, kde prý uvidím více. Tento mladý muž se postupně stal mým průvodcem i prokletím. Jednoduše byl skoro všude a započal přátelství, které nebylo jen tak.
Plameny duše
V podvečer jsem byl doveden na místo, kde už seděla početná královská rodina s dalšími hodnostáři v čepičkách a s bohatě zdobenými holemi. Tady se chystalo něco více. Díky Zetovi jsem byl pozván do užšího kruhu krále tohoto řádu,, a bylo mi dokonce dovoleno i fotografovat s jedinou podmínkou: jakmile řeknou „už ne“, musím odložit aparát. Tanec se opět odehrával několik hodin za soumraku pod velkým stromem. Opět mladí muži vířili svými sukněmi v kruzích, když tu se zjevil vysoký muž v červeném plášti s velkou hliněnou nádobou, ve které hořel oheň. Během excentrického tance máchal nádobou a ohněm očišťoval prostor i diváky od zlých duchů. Připomínalo mi to člověka, který jako by patřil do jiných časů, jeho vysoké tělo a plamen doslova kroužily kolem nás a podvečerní setmění vytvářelo magickou atmosféru.
Když muž plamene zmizel, přišli na řadu tanečníci a ozdobené ženy zabalené v pestrých látkách. Ženy jako zběsilé tančily, opět vypily nápoj, ze kterého byl cítit silný alkohol, a divoce zpívaly. V nečekaném okamžiku první padla k zemi, plazila se, vydávala nezvyklé zvuky, než se její tělo definitivně zhroutilo do rukou dalších žen ze společenstva. A stejně tak následovaly i další tanečnice a všechny hromadně v magickém transu upadaly do bezvědomí. Ruce hbitých diváků ze společenství tajemného řádu chytaly padající postavy a postupně je odnášely za zpěvu do chrámu zasvěcenéhou hadům. Tajemný obřad zakončil vysoký muž s ohněm, který se zjevil jako přízrak a svým očistným plamenem ukončil nezvyklý rituál.
Síla egunů
Asi nejfotogeničtějším zážitkem je tanec „egunů“, často nazývaný i egungun. Tento posvátný rituál se odehrává opět za soumraku a pro většinu populace je velkým svátkem být u toho. Eguny potkáte nejvíce v Beninu ve městech Ouidah, Abomey, Porto-Novo a jejich okolí. Jedná se o maskovaný tanec praktikovaný především západoafrickým etnikem Jorubů, takže ho můžete spatřit i v Nigérii. Eguni, živé, barevné maskované postavy, uctívají předky. Lidé věří, že tito tanečníci jsou samotnými duchy mrtvých, kteří sestupují mezi živé, aby přinášeli požehnání a očistu celé komunitě.
Během rituálu nikdy nechybějí hudebníci, kteří doprovázejí tanec tradičními bubny a zpěvem. Často doslova bubnují o život, protože masky okolo nich sviští v divokých, dynamických a točivých pohybech, které mají za cíl přivolat nadpřirozenou sílu ducha. Když eguni zahájí svůj tanec, je to jen zahřívací kolečko. První přicházejí na scénu masky zvané Alabala s červeným pláštěm: předvádějí akrobatické kousky, točí pláštěm a démonicky víří prach. Pak přicházejí další, třeba maska Tahe. Tvoří ji pruhy látky ve tvaru listů i zrcátka v bohatých výšivkách. Často pronásleduje děti. Maska Paka, tvořená pruhy látek s vyřezávanými motivy na hlavě, se jen tak točí, ale také se občas vymkne kontrole, srazí lidi k zemi a zraní je.
Pokud budete jediným cizincem na obřadu, očekávejte, že si vás masky hned najdou a během obřadu se budou dožadovat finanční odměny. Tanečníky doprovázejí muži s holí, kteří při kontaktu se živými oddělují tyto dva světy. Dotknout se kostýmu je doslova pohroma, znamená to kontakt se smrtí a může vést i k vašemu brzkému úmrtí. Někteří diváci, jak vidí tančící masky poblíž sebe, jsou vystrašení, a jakmile maska skočí mezi dav, všichni v hrůze prchají.
Asi nejvíce negativní maskou je postava zvaná Oblameji: tanečník celý zakrytý pláštěm s mušličkami na hlavě, který má při sehnutí na zádech ukrytou vyřezávanou hlavu nebo parohy buvolů. Tento prostředník zobrazuje hlučného a zlého problémového člověka. Mluví tichým, hrdelním hlasem a sděluje tak zprávy ze světa duchů. Tato prastará postava je během obřadu asi nejagresivnější. Jakmile se dostane mezi smrtelníky, propuká chaos, kterým často končí i vystoupení.
Moderní kouzlení
Zájem o vúdú je pro mnohé doslova magnetem. Nadpřirozeno, záležitosti na pomezí života a smrti, krvavé rituály, to vše je lákadlem. Někdo chce poznat samotné kořeny víry propojené s každodenním životem, jiný touží po senzaci. Viděl jsem často i zoufalé lidi, kteří se snažili najít lék pro nevyléčitelné a cestu do Beninu brali jako poslední osudovou možnost. Byl jsem u několika podobných rituálů, kdy se šamani snažili najít pomoc a došlo opravdu k neuvěřitelnému uzdravení. Tady ale platí nutnost věřit v takový zázrak, jinak žádný rituál nepomůže. Přesto je potřeba vždy dát na intuici. Je celá řada šarlatánů, kteří dokážou vymámit z lidí neuvěřitelné částky a někdy i celý majetek.
V poslední době přicházejí i moderní metody do tajemného světa kouzlení. Mnozí šamani mají webové prezentace, profil na Instagramu a platební brány. Řeknou, kolik duchové potřebují peněz, a jakmile dorazí platba, je možno začít rituály. Čaruje se i on-line, kdy můžete mít přímý přenos vašeho ceremoniálu. Druhou variantou je – pokud nemáte čas –, že ve vašem e-mailu přistane odkaz na záznam z celého obřadu, profesionálně sestříhaný a doprovázený komentářem. Přesto doporučuji, pokud se vydáte tímto směrem, raději osobní účast, kterou podpoříte sílu touhy něco změnit.
Návštěva u Zeta
Můj samozvaný průvodce znal všechny. Jako by byl nedílnou součástí poodhaleného světa. Když mě pozval k seznámení s rodinou, čekal jsem od toho jednoduchou zdvořilostní návštěvu. Jenže to byl jen začátek. Byl jsem uveden do domu, kde velký fetiš zabíral celou jednu stěnu domu. To, co připomínalo jen chaotickou hromadu kamenů a hliněných nádob, bylo místo prosycené zvláštní omamnou vůní, stopami po zaschlé krvi i zbytky jídel a slepičího peří. Mocný rodinný fetiš vyzařoval zvláštní energii. Když se do místnosti dobelhala vyhublá stařena, dokreslovalo to atmosféru doslova jako z hororu. Tady, pod rozpálenou střechou, kde by se vedro dalo krájet, žena doslova ožila.
Hbitě hrábla po hromadě kola ořechů a za podivného mumlání započala můj obřad, který jsem si ani neobjednal. Vyprahlé hrdlo mi zkropila silným alkoholem – zde, v Beninu, se podává gin, který má i 60 % alkoholu. Tísnivá atmosféra, stálý přísun alkoholu a tajemné zaříkávání v místnosti udávaly tón. Když čarodějnice rozmlouvala s fetišem, připadalo mi, že vidím nějakou mlhu, která se vznáší nad tajemným oltářem. Možná mě zmohl gin, ale než mi byla sdělena moje budoucnost, čekalo mě další nenadálé překvapení. Stařena přinesla košík plný dřevěných a hliněných postav a začala s nimi rozmlouvat. Prý dochází ke spojení s dušemi zemřelých, ale i těch, co jsou třeba za oceánem. Běhal mi z toho mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že moje figurka bude pravděpodobně v tomto koši. Odtud se nedalo jen tak vytratit, byl jsem doslova ve spárech vúdú.
Věštění
Někdy je lepší neznat svoji budoucnost, ale co můžete dělat, když vás váš přítel Zet vezme na výlet za město. Projížděli jsme pískem po vyjeté pěšině, kde se mísí buš a osamocené hliněné chatrče s malými políčky a většími domy s rezavými střechami. Bylo mi hned jasné, že to nebude jen obyčejná projížďka. Když jsme zastavili na dvorku obehnaném hliněnou zdí, čekalo mě další nezvyklé setkání. Z domu vyšel vysoký muž v bílé sukni kolem beder a v pestrobarevné čapce. Kněz a kouzelník odlišného kultu, než byla Zetova babička, mi měl zajistit šťastný návrat domů, hodně práce, blahobyt a také vyjevit blízké události.
Šaman postupně začal vynášet tajemné fetiše, což byly dřevěné figurky ozdobené mušlemi a olepené zaschlou krví se slepičím peřím. Na další misce byly neidentifikovatelné artefakty ze železa a kůže, různě zdobené, se silným zápachem krve a alkoholu. Posledním vybavením obřadu byla velká lahev plná alkoholu obalená v páchnoucí kůži, s různými malými předměty omotanými provázkem opět se stopami krve. Jakmile započal můj obřad, kouzelník vytvořil kolem fetišů kruh vysypaný moukou, kam jsem se nesměl ani přiblížit, a zahájil věštění. Co mě dostalo, byla jeho znalost mé minulosti, kdy mi sděloval mé čistě osobní události. Kouzelník se během rituálu dostával do transu – a já s ním.
Tajemná miska
Když se zdálo, že věštby pro mě jsou u konce, přišel zlatý hřeb programu. Šaman si na hlavu s vystlanou látkou nasadil půlkulatou misku, kde uvnitř bylo cosi připomínající beton s vyčnívající hromadou hlíny smíchané s krví, zdobenou mušličkami. Tento předmět na hlavě kouzelníka se točil sám od sebe, když se fetiše vyptával na různé otázky. Pokud byla odpověď ano, nádoba se vyklonila jedním směrem. Když byla odpověď ne, nádoba se vyklonila opačným směrem. Říkal jsem si, že se jedná o trik, ale za chvíli mě přešel smích. Po několika kolech zaříkávání a pití ginu se nezvyklý fetiš ocitl na mé hlavě. Když jsem vyslovil otázku, nádoba se pohybovala přesně s odpovědí podle návodu a hýbala se na mé hlavě. Chvílemi mi připadalo, že doslova poskakuje po mé hlavě jako nezvladatelný stroj. Dostal jsem své odpovědi a musím říct, že už nepochybuji o síle vúdú. V naší rodině se očekávala dvě úmrtí, kvůli zničujícím nemocem. Když jsem se snažil určit datum úmrtí, miska mi dala odpověď na konkrétní měsíc. Jak se ukázalo později, přesně předpověděla dobu, kdy k tomu opravdu došlo.
Epilog
Během nečekaných prožitků jsem si zapsal tato slova: „Největší záhadou je, že se potácím mezi dnem a nocí. Mám tak živé sny o minulosti a budoucnosti, až mi běhá mráz po zádech a místní pastis tomu moc nepomáhá. Začaly rituály a popraskaly mi filtry na objektivech, snad náhoda, ale toto je místo, kde bezbožník bez respektu zhyne. Tohle místo není pro každého, někdo raději nechce vidět dopředu.“
Možná se racionální člověk těmto rituálům může smát a považovat je za báchorky nebo výplod choré fantazie. Ale obyvatelé Beninu je vykonávají po celá staletí, jsou součástí jejich nitra a duchovního světa. Každý by měl mít respekt k silám, které spojují svět živých a mrtvých. I když možná všechno tak úplně nechápeme.
Dobré vědět
Doprava
Nejdražší letenky z Paříže nebo Bruselu bývají začátkem ledna, kdy se pravidelně 10. ledna koná vúdú festival. Z Cotonou jezdí autobusy, malé dodávky nebo sdílená taxi. Největší problém je najít správné místo, odkud vyjíždí doprava vaším směrem. Taxikáři na motorkách to často už vědí a dovezou vás kamkoliv.
Vízum
Získáte jednoduše elektronicky. Obvykle je vyřízeno do jednoho týdne, s platností 30 nebo 90 dnů. Měsíční vízum aktuálně stojí 50 eur. Důležitým dokumentem je také očkovací průkaz s platným očkováním proti žluté zimnici.
Měna
V Beninu se platí západoafrickými franky, které si vyměníte za USD nebo eura nebo vyberete v bankomatech ve větších městech. Kurz se v posledních letech vůbec neměnil a je stále 656 CFA za 1 euro. Někdy je tu stejně draho jako v Evropě, ale většina zboží je dovážena a tomu odpovídají i ceny. Největším problémem je, že nejsou drobné, a tak se někdy ceny jednoduše zaokrouhlují.
Bezpečnost
Oproti zprávám z médií o nebezpečí: já se tu pohyboval sám a všichni mi pomáhali. Nejčastějším problémem je předražování služeb a otravní průvodci. Je vždy nutné vše přesně do detailu domluvit a potvrdit si cenu. V zemi se mluví francouzsky, ale hodně mladých lidí studuje angličtinu. Vyhněte se jen severu země, kde operují islámští teroristé. Na sever vás ani policie nepustí, rozvrat v sousedních zemích způsobil problémy v severních regionech, kde se objevují únosy a jiné násilnosti.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2026.
