Syrská naděje, nepolíbené Srbsko nebo pěšky na Šumavu: dubnové číslo LaZ právě vychází
Naděje, zda i po válce může život znovu rozkvést, prostupuje příběhy dubnového čísla LaZ. V něm vás zavedeme do Sýrie mezi poslední syrské vypravěče nebo do uprchlických táborů, kde děti třídí odpad místo chození do školy, ale kde lidé navzdory všemu zůstávají vstřícní a pohostinní. Nahlédneme i mezi ortodoxní Židy do Maďarska, projdeme se tureckými bazary a vydáme se za vůní růží do horské Saúdské Arábie nebo na nostalgické toulky jižními Čechami. A to není všechno!
„Pády režimů Blízkého východu jsou málokdy následované dobou stability a prosperity a každá obava je podpořena příkladem z minulosti. To mi ale nebrání doufat,“ říká Lenka Hrabalová o Sýrii, kterou jako průvodkyně navštívila za posledních pět let dvanáctkrát a zamilovala si ji.
Ve svých reportážích vás zavede do starobylého Damašku, který prý je dokonce nejstarším hlavním městem světa. Seznámí vás například s poslední generací tamních vypravěčů, s apatykáři, kaligrafy nebo šperkaři. Dozvíte se také o současném soužití muslimů a křesťanů v kulisách všudypřítomných stop války.
Ty jsou ještě patrnější v syrském Kurdistánu. Pobořená města, opuštěné checkpointy a uprchlické tábory, kde děti místo do školy chodí na skládky přebírat odpad. Přes veškeré prožité i současné útrapy jsou místní lidé neuvěřitelně přátelští. „Syrská (arabská i kurdská) duše a nekonečná pohostinnost jsou to, co vytváří dobrý dojem z návštěvy,“ dodává v reportáži Hrabalová.
Pokud chcete nahlédnout do života ortodoxních Židů, pak se vydejte spolu s Peterem Grešou do malé maďarské obce Bodrogkeresztúr. Právě tam se totiž sjely tisíce chasidů převážně ze Spojených států a z Izraele, aby společně uctily památku „zázračného“ rabína. Jak se této uzavřené komunitě žije v současném světě nebo proč si chasidské ženy holí hlavu? A jak zvládá vesnice, ze které se stalo jedno z největších židovských poutních míst v Evropě, nápor tisíců návštěvníků?
Cesta Tureckem bude skutečná jízda. Na tu se vydal Bronislav Jaroš, který projel zemi od turisticky vyhledávaného Pamukkale, jehož terasy modelované usazeninami z termálních proudů vypadají trochu jinak než na propagačních letácích. Zastavil se u tančících dervišů v Konye, na místních bazarech plných vůní a barev, promluvil si s prodavačem koberců, který mu mimo jiné prozradil, jakým způsobem dostávalo Turecko v roce 1968 zprávy z okupovaného Československa. Obdivoval i neskutečnou krajinu Kappadokie, vystavěnou z vulkanického prachu, eroze a trochy lidského důvtipu. A této jízdě nebude chybět ani happy end.
Za ryzím Balkánem. nepolíbeným cestovním ruchem. můžete vyrazit spolu s Jakubem Hlouškem, který zamířil do východního Srbska. Na okraji srbských hor a vesnic, v krajině protkané posvátnými prameny, pohádkovými soutěskami, středověkými kláštery, se rozprostírá zapomenutý svět, kde voda není jen tekutinou. Putování začíná u studánky svaté Petky na předměstí Bělehradu, kde zázračná voda vrací zrak a přináší naději. Cesta pak pokračuje k soutěskám, kde se v klášterech rozléhá ticho modlitby a prameny údajně léčí i ledvinové kameny. V odlehlých horách Beljanice a Kučaj se poutníci koupou v horkých léčivých vodách a v jeskyních vyvěračkách prý sídlí duchové i tajemné bytosti. Nakonec vše vrcholí v Rajci, kraji vína, kde se opojné rakije a Crna Tamjanika snoubí s atmosférou kamenných sklípků.
Nasát omamnou vůni růží budete moct spolu s Lukášem Synkem v horách Saúdské Arábie. Branou do pozoruhodného světa růžových farem bude město Táif, které kvůli své nadmořské výšce přes 1700 metrů představuje pro Saúdy synonymum pro příjemné podnebí. Pěstování růží má v oblasti dlouhou tradici sahající stovky let do minulosti. Tamní růže se vyznačují intenzivní vůní a vysokým obsahem esenciálních olejů. Tato přírodní směs těkavých látek nachází uplatnění při výrobě kosmetiky, přípravě luxusních parfémů i ve farmacii. Pokud budete chtít navštívit také destilerii, v níž se růže zpracovávají, budete si muset trochu přivstat. Proč, to se dozvíte v reportáži.
„Nejvíc mě na tom baví ta cesta. Vymyslím si zvíře, které chci zachytit, hledám o něm informace, pátrám po něm v terénu a nakonec vymýšlím, jak ho zachytit,“ říká v Portrétu Adama Krecla dokumentarista a porotce prestižní fotografické soutěže Czech Nature Photo Lukáš Pich. Vystudoval překladatelství, ale dnes se živí dokumentováním divokých zvířat v Česku a svůj objektiv zaměřuje jak na mravence, tak na jeleny. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč je jeho hlavním cílem mít svobodu, proč se při práci maskuje za keř nebo jak náročné je v soutěži vybírat coby porotce ty nejlepší snímky přírody.
Pokud vám během čtení vyhládne, možná najdete inspiraci na nový recept v našem Menu. Opět se vrátíme do Sýrie, kde každé jídlo začíná množstvím mističek naplněných lahůdkami, jako je hummus nebo baba ganuš, kterými se můžete dosyta najíst, přitom hlavní chod a nezbytný dezert zapíjený třeba kávou s kardamomem teprve přijde. Co tvoří základ syrské kuchyně a jestli se v zemi navzdory dlouhé válce dá ještě zajít do restaurace, se dočtete v článku Lenky Hrabalové.
A o tom, že vůně vzpomínek na dětství se dá zhmotnit pouze doma, vás přesvědčí dubnová Humna. V těch vás Lukáš David vezme pěšky z Prahy do Černé v Pošumaví. Cesta mu potrvá devět dní a spát bude většinou nadivoko. Dozvíte se, proč jsou jižní Čechy jeho nejoblíbenějším regionem, proč s lítostí pochodoval kolem Vojenského újezdu Boletice nebo které chvíle má na toulání nejraději. Putování ale tentokrát neskončí v cíli. Na kole se ještě s Davidem vydáte k nejjižnějšímu bodu Česka. Ale to už bude hračka. Přejeme vám příjemné čtení.
