Aljašský národní park Katmai je svrchovaným královstvím hnědých medvědů grizzly

Aljašský národní park Katmai je svrchovaným královstvím hnědých medvědů grizzly Zdroj: Olga Šilhová

Aljašský národní park Katmai je svrchovaným královstvím hnědých medvědů grizzly
Aljašský národní park Katmai je svrchovaným královstvím hnědých medvědů grizzly
Aljašský národní park Katmai je svrchovaným královstvím hnědých medvědů grizzly
Aljašský národní park Katmai je svrchovaným královstvím hnědých medvědů grizzly
Aljašský národní park Katmai je svrchovaným královstvím hnědých medvědů grizzly
14
Fotogalerie

Pozor, grizzly! Poznejte strasti a slasti fotografů v medvědím království

Opatrně postupuji úzkou lesní pěšinou a očima prohledávám každý keř. Světlo, pronikající korunami vysokých stromů, vytváří strašidelné obrazce, které ještě více povzbuzují mou už i tak dost rozbouřenou fantazii. Při každém zapraskání větvičky to se mnou trhne, a tak se zvuky lesa snažím přehlušit dupáním a co nejhlasitějším hovorem s dalšími kamarády fotografy. Rámus, kterým o sobě záměrně dáváme vědět, má svůj důvod.

Tady neplatí žádné tiché zásady „přátel zeleného údolí“. Jsme v aljašském národním parku Katmai, svrchovaném království hnědých medvědů grizzly, a nečekaná srážka se zdejšími vládci by mohla mít osudové následky. Hnědí medvědi grizzly patří k Aljašce stejně jako třeba lvi k subsaharské Africe. Žije zde přibližně devadesát osm procent všech medvědů hnědých, kteří se vyskytují na území USA. V rámci celé Severní Ameriky včetně Kanady představují aljašští medvědi hnědí celých sedmdesát procent medvědí populace, která se na kontinentě vyskytuje. Na medvědy můžete na Aljašce natrefit v mnoha oblastech, ale hustota jejich výskytu se liší místo od místa. Kolísá od jednoho medvěda na tři sta čtverečních mil až po místa, kde dokonce připadá jeden medvěd na míli čtvereční.

Právě takovým místem je aljašský národní park Katmai, který se pyšní největší hustotou medvědů hnědých na světě! Medvědi jsou samotářská zvířata, která si většinou nepotrpí na společnost ostatních. Jen málokdy se tak ve volné přírodě podaří pozorovat více medvědů najednou. Tah lososů v řece Brooks je ale událostí, která v určité části roku přitahuje tyto šelmy z celého Katmai. Když jsem k Brooks River přišel poprvé, ohromilo mě více než dvacet medvědů, kteří se v jednu chvíli pohybovali na malém úseku řeky. Radost mi nezkazil ani strážce parku, se kterým jsem o tom později mluvil a který toto číslo považoval za průměrné, protože místní rekord zaznamenaný na stejném místě hovoří dokonce o více než šedesáti huňáčích.

Sama řeka Brooks, kde se medvědi shromažďují, není žádný veletok. Na délku měří něco přes 2 km a spojuje stejnojmenné jezero s druhou největší aljašskou sladkovodní plochou – jezerem Naknek. Medvědí přítomnost zde nastává ve dvou etapách. Na počátku tahu lososů, koncem června a v červenci, sem přicházejí medvědi, které zimní spánek připravil o veškeré zásoby tuku.

Pro pohublá zvířata, která až dosud neměla k dispozici energeticky hodnotnější potravu, je tah lososů důležitou příležitostí, jak tento deficit rychle dohnat. Hladoví medvědi, bojující o co nejlepší lovecké pozice, poskytují spoustu akční podívané. Během srpna se situace trochu zklidní a lov ve velkém opět propuká začátkem září, kdy je třeba znovu doplnit tukové zásoby před nadcházející krutou zimou. V té době mají šanci i méně zdatní lovci, protože lososi, kteří mezitím splnili svou reprodukční povinnost, začínají ve velkém umírat, a tak se mnozí medvědi spokojí i se zdechlinami.

Aljašské léto je krátké a kouzlo září nabízí pohled na medvědy v plné síle a na řeku doruda zbarvenou těly vytřených lososů. K řece Brooks je možné dostat se pouze hydroplánem. Už samo přistání na jezeře Naknek je zážitkem. Neuvěřitelně modrá vodní plocha je rámovaná okolními hustými lesy, které počátkem září hrají všemi barvami podzimu. Když letadlo konečně dosedlo na hladinu a zarolovalo ke břehu, začali jsme se nedočkavě hrnout k východu.

Naše nadšení ale okamžitě zchladil pilot, který nám zakázal vystoupit. Teprve pak jsme z okénka zahlédli dva medvědy, kteří si to vykračovali po úzké pláži přímo k letadlu. Byla to první názorná lekce toho, jak to v Katmai chodí. Medvědímu tempu a potřebám je zde podřízeno vše včetně letového řádu. Nezbylo nám, než nedočkavě poposedávat na sedadlech a pozorovat chlupaté původce našeho uvěznění alespoň z okénka.

Medvědi došli až k letadlu a vzápětí se jen pár metrů od nás vydali do vody, kde začali dovádět. Když se jedno zvíře v zápalu hry opřelo o jeden z plováků, dost mi zatrnulo. Dutý vnitřek plováku totiž obsahoval veškerá zavazadla včetně našeho fotografického vybavení a nebyl jsem si jistý, nakolik jeho konstruktéři počítali s podobnými hrátkami. Dospělý samec grizzlyho může vážit až 680 kilogramů. V tomto případě šlo sice o mladšího medvěda, ale i tak si s plovákem pohrávalo nějakých čtyři sta kilogramů živé váhy… Ven jsme se dostali až po hodině.

Další zastávkou, kterou musí projít každý návštěvník parku, je informační středisko, kde jsme si od strážců parku vyslechli povinnou bezpečnostní instruktáž. Po dlouhé cestě jsem byl už duchem u fotografování, a tak se přiznám, že jsem radám, jak se správně chovat v případě setkání s medvědem, zpočátku nevěnoval takovou pozornost, jakou si zasluhovaly. O to rychleji mě do reality vrátil pohled z okna, za nímž se náhle velkou rychlostí mihlo cosi, co připomínalo rozjetou chlupatou stodolu. Byl to opravdu medvěd. S o to větší pozorností jsem pak naslouchal dalším pokynům, ze kterých jsem si, díky předešlé praktické ukázce, zapamatoval především to, že před medvědem nemá smysl utíkat…

Jak se plaší grizzly

Brooks Lodge je (kromě nedalekého veřejného tábořiště) jediným místem, kde se lze poblíž řeky ubytovat. Základna je tvořena několika jednoduchými sruby, a pokud se sem chcete v „medvědí sezoně“ vydat, je nutné si ubytování rezervovat s velkým předstihem.

Sruby jsou rozeseté kolem malé jídelny, která je také jediným místem, kde se můžete najíst. Nejsou tu žádné ploty nebo bezpečnostní ohradníky, a tak se všechny potraviny, které by mohly přilákat nežádoucí medvědí pozornost, uchovávají ve speciálních kontejnerech pouze zde. I tak jsou však sloupky, které podpírají terasy srubů, viditelně poznamenány hlubokými rýhami, které zde zanechaly medvědí drápy.

V okolí Brooks Lodge jsou u řeky vybudovány vyhlídkové plošiny, odkud lze lovící medvědy dobře pozorovat. Zřejmě nejlepší místo v tomto směru představuje vyhlídková plošina u vodopádů Brooks Falls, odkud pochází drtivá většina známých fotografií a dokumentárních filmů o medvědech v Katmai.

Jde o nejvzdálenější vyhlídkovou plošinu, ke které vede pouze úzká a nikým nehlídaná pěšina procházející hlubokým lesem. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi při jejím zdolávání bývalo příjemně. Nejhorší, co vás může v Katmai potkat, je nečekaná srážka s medvědem, který o vás předem neví. Polekané zvíře totiž může zareagovat velmi nebezpečně.

Mnoho návštěvníků parku proto používá při pohybu v lese speciální rolničky, jejichž cinkot upozorní šelmy na lidskou přítomnost už na dálku. My jsme takové rolničky neměli, takže jsme o sobě dávali vědět alespoň hlasitým hovorem a dupáním. Ani rolničky, ani hlučné chování však neznamená, že se neplánovanému setkání s medvědy skutečně vyhnete.

Většinou se sice huňáč raději sám uklidí z cesty, ale neobvyklé není ani to, že se vydá přímo proti skupince lidí. V tu chvíli je nutné zůstat stát, a pokud huňáč ve své cestě stále pokračuje, doporučují strážci parku zvednout vysoko ruce a zkusit vydávat hluboké mručení (fistule prý medvědy spíše dráždí), které by medvěda mělo varovat před případným střetem.

Někdy se stávalo, že medvěd i přes naši snahu nezměnil směr, a pak nezbývalo nic jiného, než začít pomalu couvat. Byly dny, kdy nám cesta k řece trvala třeba i hodiny, protože jsme před medvědy ustupovali i několikrát za sebou.

Blízká setkání

Strážci parku plaší medvědy speciálními klaksony, které ale používají pouze na území základny, aby odehnali medvědy, kteří se potulují přímo mezi sruby. Mimo Lodge mají medvědi naprostou přednost. Přesvědčili jsme se o tom hned zkraje našeho pobytu, kdy jsme byli fotit na jedné z nedalekých vyhlídkových plošin. Když jsme se v podvečer chystali k návratu, zatarasil nám jedinou cestu zpět huňáč, který se přímo na pěšině uvelebil ke spánku.

Nezbývalo, než čekat. Na místě s námi sice byl i strážce parku, ale i pro něj platilo, že medvěda nesmí rušit. Asi po hodině se medvěd zvedl, ale než jsme se mohli bezpečně přesunout, zaujala jeho místo medvědice se dvěma mláďaty, takže se čekání protáhlo o další hodiny.

Na základnu jsme se ten den dostali za pomoci baterek až hluboko v noci. Nouzi o podobná setkání nemají ani sportovní rybáři, kteří v tomto období do Katmai přijíždějí kvůli tahu lososů. Jednou jsem zdálky pozoroval rybáře, který stál v mělké vodě a byl zcela pohroužen do své činnosti. Zezadu se k němu pomalu blížil medvěd, kterého rybář zaregistroval teprve ve chvíli, kdy už mu doslova funěl na záda.

Vůbec jsem se pak nedivil rychlosti, s jakou vyděšený dvounohý lovec přenechal medvědovi svou pozici. Důležité bylo, že překvapení nebylo oboustranné a skončilo pouze zděšením rybáře, protože jinak by taková srážka mohla mít nebezpečný průběh. Takto vzal medvěd rybářův ústup s naprostou samozřejmostí. Důkladně sice prozkoumal místo, které mu jeho konkurent (rád) přenechal, ale už o chvíli později se poklidně vydal jiným směrem.

Jindy nám zase medvědi zhatili snímek, který měl naši partičku fotografů zachytit u dřevěné cedule vítající návštěvníky národního parku Katmai. Když jsme totiž pro společnou fotografii vše připravili a seřadili se na správném místě, objevilo se opodál hned několik medvědů. Stačili jsme pouze zachránit připravené fotografické nádobíčko a co nejrychleji jsme medvědům vyklidili pole.

I přes četnost podobných setkání, která jsou v Katmai na denním pořádku, je zdejší statistika medvědích útoků na člověka překvapivě nízká. Za více než osmdesát pět let existence parku zde došlo pouze k jedinému fatálnímu útoku, který ale skončil smrtí hned dvou lidí. Jde zřejmě o nejznámější tragické setkání s medvědem vůbec, jehož oběťmi se stali kontroverzní a samozvaný medvědí „badatel a ochránce“ Timothy Treadwell a jeho přítelkyně Amie Huguenardová.

Grizzlyman

Zdá se, že život Timothyho Treadwella provázely problémy od samého začátku. Narodil se v roce 1957 na Long Islandu jako Timothy Dexter. Než se v osmdesátých letech poprvé dostal na Aljašku, živil se jako číšník v Kalifornii a měl za sebou nejen neúspěšné pokusy o hereckou kariéru v Hollywoodu, ale i vážné problémy s alkoholem a drogami. Ve své knize Among Grizzlies, kterou později napsal, uvádí, že jeho drogovou závislost nastartoval neúspěch při konkurzu na roli v úspěšném sitcomu Cheers. Podle neověřených informací, pocházejících od samotného Treadwella, se měl tehdy probojovat až do posledního kola konkurzu, kde jej ale o vytouženou roli nakonec připravil Woody Harrelson.

Narůstající frustrace přivedla Timothyho v roce 1980 až k těžkému předávkování heroinem a kokainem. Poté, co se zotavil, odjel Treadwell poprvé na Aljašku, a tato cesta mu zcela změnila život. Stejně nekontrolovatelně jako předtím drogám zde totiž Treadwell propadl medvědům. Během nejméně třinácti sezon, které s nimi strávil v národním parku Katmai, natočil Treadwell více než sto hodin videozáznamů, ze kterých byl po jeho smrti sestaven dokumentární film Grizzlyman.

O mrtvých jen dobře, ale tomu, kdo měl možnost tento film vidět, muselo být už při jeho sledování jasné, proč nakonec Treadwellovo působení v Katmai muselo neodvratně skončit tragédií. Spíše než o samotných zvířatech vypovídá snímek o postupující Treadwellově duševní chorobě, která se nakonec projevuje paranoiou ve vztahu k lidem a zcela z normálu vybočujícím vztahem k medvědům. Treadwell přikládal zvířatům lidské vlastnosti a ke konci filmu už trpěl i představou, že je jedním z nich. V důsledku těchto bludů neuvěřitelně riskoval.

Přibližoval se těsně k medvědům a na některých záběrech je dokonce vidět, jak se zvířat dotýká nebo si hraje s medvíďaty. Ve filmu jsou zachyceny také výpovědi strážců parku, pro které byl Treadwell od samého začátku zdrojem ustavičných problémů. Jeho přestupky sahaly od nedodržování bezpečné vzdálenosti od zvířat až po konflikty s návštěvníky parku, které považoval za narušitele klidu „svých“ medvědů. Jindy byl zase přistižen při průvodcování (zřejmě vyvolených) turistů, na které neměl potřebnou licenci. Mnohokrát byl popotahován za skladování potravin přímo ve svém stanu, v některých případech nebylo jídlo ani uloženo v bezpečnostním kontejneru.

V posledních letech Treadwellova života dospěla situace tak daleko, že správě parku doslova vyhlásil válku. Ačkoli už od poloviny osmdesátých let nebyl v Katmai zaznamenán jediný případ pytláctví, obviňoval Treadwell strážce zvěře, že medvědy nechrání, a prohlásil se samozvaným bojovníkem za jejich záchranu. Označoval správu parku za zkorumpovanou a obviňoval ji z toho, že jej pronásleduje. Trvale porušoval bezpečnostní nařízení o nutnosti přesunout každých sedm dní tábořiště na jiné místo a začal si stavět nepovolená a utajovaná tábořiště, často přímo v nejnebezpečnějších úsecích medvědích stezek. Toto jednání se mu nakonec v říjnu roku 2003 stalo osudným.

Treadwell tehdy se svou přítelkyní Amie Huguenardovou tábořil v Katmai déle než obvykle. Je možné, že i tato skutečnost přispěla k následné tragédii, protože s blížící se zimou ubývá medvědům potrava a zvířata bývají agresivnější. Co přesně se osudného 5. října 2003 odehrálo, není dodnes úplně jasné. Pozůstatky Timothyho a Amie objevil až o den později najatý pilot, který měl oba vyzvednout. Povolaní strážci poblíž místa tragédie zastřelili velkého medvědího samce, který byl v evidenci parku veden pod číslem 141. Při pitvě byly v jeho žaludku skutečně nalezeny lidské ostatky. O něco později odstřelila správa parku ještě dalšího, mladého medvěda, ale jeho případný podíl na útoku se nepodařilo přesvědčivě prokázat.

Na místě byl také nalezen zvukový záznam ze spuštěné videokamery (podle všeho ji, možná náhodou, spustila Amie, obrazový záznam však neexistuje, protože na hledáčku zůstala krytka). Poté, co po šesti minutách došla páska, záznam, který je nyní v majetku Treadwellovy dlouholeté přítelkyně a spolupracovnice Jewel Palovakové, končí. Jewel jej, s ohledem na jeho drastičnost, nikdy nezveřejnila a v interview pro film Grizzlyman líčí obsah nahrávky pouze zprostředkovaně.

Přes všechny zřejmé chyby a přes ostré odsouzení jeho činnosti ze strany odborníků se Treadwell stal pro své obdivovatele legendou – tajemným a mystikou opředeným mužem, přesně takovým, jak se vždy prezentoval a jak si to sám přál.

Medvědí sbohem

Přes občasný adrenalin, který provázel pohyb v medvědím hájemství, patřilo fotografování medvědů grizzly lovících lososy k tomu nejlepšímu, co jsem během svých výprav do divočiny zažil. Poblíž řeky vždy platí právo silnějšího, a tak zatímco si velcí samci zabrali nejlepší pozice, samice s mláďaty raději v bezpečné vzdálenosti paběrkovaly zdechlé ryby. Taková opatrnost byla zcela namístě, protože medvíďata se často stávají terčem útoků dospělých medvědů. Každý medvěd měl také jinou loveckou metodu. Jeden číhal na lososy přímo na okraji vodopádu, druhý zaujal pozici pod ním, kde ve zpěněné vodě hbitým cvaknutím čelistí lapal ryby, které se neopatrně vymrštily nad hladinu. Jiný se pokoušel o úspěch mohutnými údery tlap a další připomínal chlupatou ponorku, když níže po proudu, s hlavou zcela ponořenou pod vodou, pročesával dno. Zima už klepala na dveře a každý gram tuku, který medvědi získali, znamenal důležitý jazýček na misce vah v boji o jejich další přežití.

Poslední rozloučení s medvědy se odehrálo opět u jezera Naknek, kde jsme před odletem z Katmai čekali, než posádka naloží do letadla naše zavazadla. Stativy jsme měli už sbalené, ale chtěli jsme ještě na pozadí hydroplánu pořídit naši poslední společnou fotku. Právě jsme dobudovali improvizovaný stativ z větví, když nás pilot opět zahnal do letadla. Jakmile jsme se odlepili od země, stačil jsem ještě zahlédnout, jak se naše dílo kácí pod úderem tlapy medvěda, který se na pláži znenadání objevil. Pochopil jsem to jako vzkaz, kdo je v této zemi skutečným pánem.