Menorca je i ostrovem zeleně. Severní část ostrova je co do terénu trochu náročnější, ale o to krásnější.

Menorca je i ostrovem zeleně. Severní část ostrova je co do terénu trochu náročnější, ale o to krásnější. Zdroj: Hana Táborská

Camí de Cavalls je ideální pro milovníky sluníčka – stinných míst je na trase poskrovnu
Cesty byly převážně kamenité a nerovné
Zátoky jsou rozmanité co do barev, velikosti i teploty vody. Obecně ale platí, že ty vzdálenější silnicím jsou liduprázdné.
Cesta prochází kolem mnoha zátok, které lákaly ke koupání nebo k odpolední siestě (Cala de Sant Esteve)
Branky umožňují průchod mezi pastvinami a je nutné je za sebou zavírat, aby se dobytek nepomíchal
19
Fotogalerie

Španělsko: Turistická stezka Camí de Cavalls aneb Jen tak si obejít Menorcu

Nápad dát si čtrnáctidenní pauzu na některém ze středomořských ostrovů byl jeden z těch spontánních, co přijdou, ani nevíte jak. Co takhle Menorca a stezka Camí de Cavalls? Vyplatilo se moc nepřemýšlet, koupit letenky, vzít si volno, zabalit batoh a dopřát si outdoorovou siestu, jak má být!

Pohodová, romantická okružní stezka dlouhá zhruba 190 km pomyslně začíná i končí v hlavním městě Maó (Mahón). Zřejmě vznikala již v průběhu 14. století, kdy měla význam jako spojnice mezi strážními věžemi a obrannými pevnostmi a využívala jí zejména tamější kavalerie a dělostřelectvo při obraně ostrova. Po roce 2000 byla renovovaná a v celé své délce je nyní vzorově označená.

Zpětně mohu potvrdit, že kdo se rád potuluje rozmanitou, poklidnou krajinou a ocení krásy Středomoří, návštěvou španělské ostrova nešlápne vedle. Menorca nabízí členité skalnaté pobřeží omývané tyrkysovou vodou, útulné liduprázdné pláže, voňavý mořský vánek občas vystřídaný sychravou Tramontanou, hřejivé sluneční paprsky, pestré květinové louky, ale i komfortní městečka plná služeb všeho druhu.

Camí de Cavalls je ideální pro milovníky sluníčka – stinných míst je na trase poskrovnuCamí de Cavalls je ideální pro milovníky sluníčka – stinných míst je na trase poskrovnu|Hana Táborská

Projít si Camí de Cavalls je z mého pohledu výbornou příležitostí nejen pro ostřílené cestovatele, ale i pro ty méně zkušené, kteří by si třeba chtěli vyzkoušet nějakou dálkovou trasu, ale nevědí, kde začít, a mají obavy, jestli něco takového zvládnou. A ačkoli je Menorca považovaná za jednu z nejdražších destinací v Evropě, cesta okolo ostrova se dá uskutečnit i s minimálním rozpočtem.

Menorca spí zimním spánkem

Malé, ale šikovné – takové je letiště Aeropuerto de Menorca. Najdete tam obvyklou sadu služeb (bankomat, půjčovny aut, telefonní operátory) a dá se z něho rychlým busem asi za 15 minut dostat do centra hlavního města Maó (Estació d’autobusos de Maó). Levné letenky lze koupit ať už z Prahy, nebo z Vídně. Poté, co jsem se v neděli pozdě odpoledne dostala do města, zjistila jsem, že mimo letní sezonu upadá Maó ve sváteční dny do poklidného spánku a všechny obchody jsou celý den zavřené. Protože jsem na Menorce chtěla spát převážně venku mimo civilizaci a nechtělo se mi vzdávat se voňavého horkého ranního čaje nebo povzbuzující polévky na prohřátí na noc, začátek putování jsem kvůli koupi miniplynové kartuše odložila na další den. Ubytování se toho večera dalo sehnat i na poslední chvíli, i když už ne za výhodnou cenu. Plánovat ubytování až týdny dopředu se ostatně vyplatí i ve zbytku ostrova, kde je mimo sezonu spousta ubytování mimo provoz.

Zátoky jsou rozmanité co do barev, velikosti i teploty vody. Obecně ale platí, že ty vzdálenější silnicím jsou liduprázdné.Zátoky jsou rozmanité co do barev, velikosti i teploty vody. Obecně ale platí, že ty vzdálenější silnicím jsou liduprázdné.|Hana Táborská

Putování od dvacíti k jedné

Naladila jsem se na vlnu ostrova a úspěšně vyrazila s plnou polní podél pobřeží. Cesta má své oficiální etapy, které jsou na trase odděleny přehlednými informačními tabulemi. Je jich dvacet, přičemž jednotlivé úseky měří od pěti do 14 km. Já jsem se rozhodla se navrženými etapami v jednotlivých dnech přesně neřídit, a navíc jsem šla přesně obráceně, tedy od dvacítky k jedničce, z hlavního města Maó, ležícího na východním pobřeží, na jih, po směru hodinových ručiček. Podle předpovědi totiž mělo prvních pár dnů mého putování poprchávat, a já jsem chtěla tu nejkrásnější, severní část trasy projít za perfektního počasí.

V průběhu cesty jsem zjistila, že jednotlivé etapy vůbec nejsou strategicky rozvrženy s ohledem na možná ubytování ve městech či uspokojivou dopravní obslužnost výchozích a koncových bodů. S tím musí počítat ti, kdo by upřednostňovali komfortnější verzi putování, která by zahrnovala pravidelné večerní zázemí hotelů či restaurací. Pro tyto případy je tak nutné si ke konci dne sjednat odvoz. Já jsem takové zařizování mohla pustit z hlavy, jelikož mým záměrem bylo spaní venku. Vzhledem k tomu, že GR 223 je značena velkými patníky zhruba každých 100–200 metrů, na cestě se snad ani nejde ztratit. Camí de Cavalls je tak super tip pro ty, kteří si v terénu příliš nevěří. Patníky jsou označeny číslem etapy, a navíc každý z nich má na sobě číslovku, která udává, o kolikátý patník v rámci etapy jde.

Cesta prochází kolem mnoha zátok, které lákaly ke koupání nebo k odpolední siestě (Cala de Sant Esteve)Cesta prochází kolem mnoha zátok, které lákaly ke koupání nebo k odpolední siestě (Cala de Sant Esteve)|Hana Táborská

Kempování zakázáno, ale…

Věděla jsem, že Menorca není ostrovem svobody kempování, jako je tomu například ve skandinávských zemích, kde existuje nejen právo volného přístupu do krajiny (allemansratten), ale hlavně veliká vstřícnost a pochopení místních vůči kempařům. Menorské přísné předpisy ohledně spaní na divoko souvisí i s tím, že celý ostrov je biosférickou rezervací pod ochranou UNESCO a že v podstatě všechny pozemky se nacházejí v soukromém vlastnictví. Vyzkoušela jsem si však, že prakticky to na Menorce funguje jako ve většině evropských oblastí – pokud si najdete vhodné místo, kde nikomu a ničemu nevadíte, nic neničíte a vše po sobě uklidíte, je minimálně spaní pod širákem tolerované a bezpečné. V některých částech se místo na noc hledalo trochu hůře (tvrdé podloží, vítr, trus od dobytka nebo dobytek samotný), při troše snahy šlo ale vždy objevit příjemná, skrytá, čistá a ničím nerušená zákoutí. Osvědčily se kamenné zídky ohraničující pastviny – nocování v jejich zákrytu bylo zvlášť šikovné, protože tvořily příjemné soukromí a zároveň chránily před větrem.

Branky umožňují průchod mezi pastvinami a je nutné je za sebou zavírat, aby se dobytek nepomíchalBranky umožňují průchod mezi pastvinami a je nutné je za sebou zavírat, aby se dobytek nepomíchal|Hana Táborská

Rozcvička jihozápadem ostrova

Jihozápadní část ostrova zahrnující etapy dvacet až deset mi přišla nenáročná, ideální pro to, abych se pořádně rozhýbala a zvykla si na těžší batoh. Často jsem zde potkávala cyklisty nebo jezdce na koních. Ne nadarmo se Menorce přezdívá ostrov koní – má dokonce i svoje vlastní plemeno, černého elegantního Cavall Menorquí. A koně jsou koneckonců i v názvu stezky, kterou jsem se ubírala. Trasa je už od počátku rozmanitá – asfalt hlavního města nechávám za sebou a dále míjím už jen klidné upravené vesničky, staré větrné mlýny, pastviny plné zvědavých ovcí, osázená pole, rozkvetlé louky, ovocné sady a vinice. Kdo by se sem vypravil na podzim, určitě bude mít příležitost nenápadně ochutnávat. Čas od času se jakoby nic objeví malebná zátoka lákající k odpočinku. Silně na mě zapůsobila třeba ta v Cala de Sant Esteve.

Jedna z těch „profláklejších“ pláží - Cala Pilar. Přesto bez lidí.Jedna z těch „profláklejších“ pláží - Cala Pilar. Přesto bez lidí.|Hana Táborská

Docela mě překvapilo, že mimo letní sezonu bylo mnoho vesnic skoro vylidněných a valná část obchodů i restaurací byla zcela uzavřená. Nadto místní celoročně i ve městech dodržují odpolední siestu, v důsledku čehož byly obchody k dispozici až kolem čtvrté či páté odpoledne. Často tak přicházely na řadu skrovné rezervní zásoby z mého batohu. Místní středomořskou kuchyni jsem ale ochutnávala také, a jelikož zbožňuji mořské plody, byla skoro každá návštěva restaurace gurmetským zážitkem. Až po příjezdu domů jsem se dozvěděla, že ta výborná pikantní „ochucená žlutá tatarka“ byla slavná mahonnaise – tedy pravá, původní majonéza, která vznikla právě zde, v hlavním městě Maó. Vyzkoušela jsem i výbornou sangríi, naopak legendární menorský gin Xoriguer mě nezlákal.

První polovinu putování jsem zakončila v krásném a velmi živém historickém městě Ciudadella. Po několikadenní cestě poklidnou krajinou venkova jsem si změnu příjemně užívala. Toto nejlidnatější město ostrova je typické kromě jiného úzkými křivolakými uličkami a udržovanými domy s barevnými fasádami. Osobně mě Ciudadella svou dynamickou atmosférou přitahovala mnohem víc než hlavní město, a pokud bych měla více času, určitě bych zde minimálně jeden celý den strávila. Už jsem se ale těšila na to nejlepší, co mně může Menorca nabídnout – svoji severní část ostrova, zelenou, hornatější, liduprázdnější.

Na cestě se občas vyplatí sejít pár desítek metrů z cesty a vyšlápnout si na vyhlídku (Sa Falconera).Na cestě se občas vyplatí sejít pár desítek metrů z cesty a vyšlápnout si na vyhlídku (Sa Falconera).|Hana Táborská

Divočejší severní Menorca

Severozápadní část GR 223 nejprve vede po masivních pískovcových skalních útesech, ze kterých je široko daleko vidět modré moře a při dobré viditelnosti také sousední Mallorca. Zavzpomínala jsem tu na přechod mallorského pohoří Tramuntana, který jsem absolvovala před několika lety a který bych v porovnání s Camí de Cavalls určitě hodnotila jako obtížnější.

Cesta je kamenitá a ne úplně pohodlná, ale to už jsem si na Menorce zvykla. Byla jsem ráda, že mám na sobě boty se silnou podrážkou. Po chvíli váhání jsem odbočila pár desítek metrů z trasy a vyšla si na vyhlídku Sa Falconera, která vážně stojí za to. Nahoře v tu chvíli vál poměrně silný chladný vítr. V kombinaci s jasným nebem, intenzivním sluncem a dalekou viditelností to byl krásný zážitek.

Městské laguny přímo vybízely k odpolední siestě. Zatěžovat se s plavkami není třeba - příjemnou zajímavostí je, že na Menorce je často k vidění slunění i koupání jen tak.Městské laguny přímo vybízely k odpolední siestě. Zatěžovat se s plavkami není třeba - příjemnou zajímavostí je, že na Menorce je často k vidění slunění i koupání jen tak.|Hana Táborská

Trasa se soustředí spíš na přírodní krásy ostrova, proto když se naskytla ojedinělá příležitost u pobřežní osady Calla Morell prozkoumat pohřebiště (Necropole de Calla Morell), neváhala jsem. Komplex asi 14 uměle vytvořených jeskyní sloužících jako hroby a rituální obřadiště od doby bronzové do doby železné je důkazem toho, že Menorca je i unikátní archeologickou lokalitou. Starodávná kultura Talajotů z 2. tisíciletí před Kristem na ostrově ponechala i několik megalitů, jejichž účel není dodnes objasněn.

Nejdelší částí Camí de Cavalls, která prochází mimo obydlené části, je zhruba 34km úsek mezi vesnicemi Calla Morell a Platja de Fornells. Podle mnoha zdrojů zde neměla být pitná voda. Jak se ale zásobit, když v Calla Morellu bylo vše zavřené? Čistou vodu jsem musela poptat u místních, kteří byli velmi ochotní a zdálo se, že jsou na žíznivé kolemjdoucí zvyklí. Nakonec jsem postupně získala vodu na dva dny dopředu a stal se ze mě tak trochu velbloud. Jak jsem nakonec příštího dne zjistila, vodu šlo načerpat i při cestě – šlo o kamenný rezervoár v lese, který je rovněž zaznačený na mapy.cz jako vodní pramen. Bylo u něj množství poutníků. Voda vypadala relativně dobře, ale byla stojatá, filtr bych viděla jako nutný.

Dobrodružství začíná i končí v hlavním městě Maó. Náměstí tam kralují koně od sochaře Naga Arnoldiho.Dobrodružství začíná i končí v hlavním městě Maó. Náměstí tam kralují koně od sochaře Naga Arnoldiho.|Hana Táborská

Charakter trasy se po pár kilometrech výrazně mění. Přichází kopcovitá část ostrova. Kamenitá pěšina stoupá a klesá napříč vysokými hřebeny, ze kterých jsou nádherné výhledy na svěže zelený ostrov, temně modré moře a azurovou oblohu. Krosna plná zásob vody se při výstupech pěkně pronášela. Dole ale vždy čekala zátoka s pláží, na kterou dorážela mělká, osvěžující, průzračná voda. Tolik různých pláží za jeden den pěší chůze jsem asi nikdy neviděla. Ačkoli dubnové moře mělo okolo 16 stupňů, slunce pálilo a koupání se postupně stalo návykovou, i když trochu adrenalinovou záležitostí. Pláže byly většinou prázdné, nač se zatěžovat s plavkami. Obecně velmi sympatické mi na Menorce bylo, že i na větších a navštěvovaných plážích bylo běžně vidět opalování i koupání bez plavek. Svoboda se vším všudy.

Zelené hřebeny ustupují. Na posledních částech trasy zvlášť vyniká barvitost menorského pobřeží zapříčiněná dávnou vulkanickou činností. Zde jsou navíc mezi světlejšími pískovci vrostlé temné břidlicové pásy s ostrými hranami. Poslední nádherné dálné výhledy si užívám u jednoho ze sedmi menorských majáků, štíhlého, černobíle pruhovaného Far de Faváritx, který je dodnes aktivním ochráncem ostrova.

Menorca je zajímavá nejen z hlediska přírody, ale i rozmanité architektury. Vesnické domky s typickou vápencovou omítkou jsou k vidění v městečku Binibeca Vell.Menorca je zajímavá nejen z hlediska přírody, ale i rozmanité architektury. Vesnické domky s typickou vápencovou omítkou jsou k vidění v městečku Binibeca Vell.|Hana Táborská

Zpátky v Maó

Předpověď se měla výrazně zkazit, proto přidávám do kroku za cílem vtěsnat zbývajících několik etap do posledních dnů bez deště. Svižně procházím unikátním přírodním parkem Albufera des Grau. Je to území mokřadů a jezírek, ve kterých se mísí sladká a slaná voda. Potkávám zde několik výprav, které vyrazily pozorovat místní ptactvo. Neúspěšně se pokouším fotit vzdálenou skupinu plameňáků. Místo mi připadalo pod zamračenou oblohou lehce ponuré, ale svým způsobem uklidňující.

Etapa bezprostředně předcházející hlavnímu městu ze severní strany (číslo jedna) pro mě byla z celé okružní cesty nejméně zajímavá, protože procházela podél relativně frekventovaných silnic a následně rušnou městskou aglomerací. Pokud bych cestu měla jít znovu, neváhala bych si tuto část bez výčitek zkrátit a popovézt se do města třeba autobusem. Autobusové zastávky se nacházely téměř v každé vesničce, minimálně jedna linka vždy směřovala do hlavního města. Z jízdních řádů bylo ale jasné, že navečer se už člověk nikam nedostane.

Základní zásada při spaní venku: vidět, ale nebýt viděnZákladní zásada při spaní venku: vidět, ale nebýt viděn|Hana Táborská

Co mi Menorca dala

S cestováním to mám jako s dobrým jídlem, a to doslova. Čím je ho víc, chuť roste. Odvaha jít do neznámého stoupá, ale ráda se vracím i k osvědčenému. Ráda si ho vychutnám sama i s blízkými. Je to relax. Hlavně žádný spěch. Čím je exotičtější, tím bývá dražší. Ale pocity z něj jsou k nezaplacení. Už teď se mi sbíhá chuť na další chod. Díky, Menorco!


Premiéra Hany Táborské: Když nohy bolí, moje duše jásá

Nejradši odpočívám při chůzi krásnou přírodou, přitahují mě letní hory. Čas neváhám věnovat i poznávání odlišných kultur. Naplňuje mě cestování v mnoha svých podobách. Vyzkoušela jsem pracovat v americkém Tennessee u národního parku Smoky Mountains, hodně poznání (včetně sebe samé) ve mně zanechal dobrovolnický pobyt na venkově v jižním Thajsku. K dálkovým trekům mě strhlo tradiční putování do Santiaga de Compostela, které mi dokázalo, že nejsem se svou dobrodružnou duší sama. Pocit svobody, obohacení z nových prožitků, barev, chutí a také lidských příběhů, kterým se člověk na cestách může stát svědkem i součástí, to je to, co mě neustále motivuje k dalším výpravám. Na jaře navíc dostávám chuť oslavit konec sychravého počasí a vyjít si létu naproti na nějakém ze slunných ostrovů – zelené pohoří Serra de Tramuntana na Mallorce nebo sopečné krajiny a pralesy Kanárských ostrovů mi ukázaly, že neotřelé, exoticky vyhlížející přírodní scenerie se od nás nacházejí, co by kamenem dohodil. Asi nejvíc mě ale v minulosti učarovala unikátní, svěží a zároveň zádumčivá atmosféra Skandinávie – moje další kroky tak nyní budou směřovat k severským outdoorovým klasikám: laponskému Kungsledenu a islandským Duhovým horám, pokukuju i po slavných trecích v USA a na Novém Zélandu.