Francouzská riviéra není jen četnické St. Tropez a červený koberec na filmovém festivalu v Cannes. Kromě objevování přímořských městeček je možné nasávat středomořskou atmosféru mezi voňavými borovicemi a bílými vápencovými skalami národního parku Calanques.
Celé chráněné území o celkové rozloze 85 km² se rozkládá mezi přímořskými městy Marseille a Cassis v regionu Provence na jihu Francie. Existuje tak několik způsobů, jak můžete výlet do tohoto nádherného parku pojmout. Trasa z okraje Marseille do přístavního městečka Cassis měří mezi 20 až 40 km, po cestě totiž existuje několik alternativních stezek, mezi nimiž si můžete vybrat. Na celou túru se tak můžete vypravit jako na výživný turistický trek nebo se jen procházet vybraným okruhem. Já se tentokrát vydala objevovat přilehlé pláže z Cassis.
Cassis
Přístavní městečko Cassis leží na Azurovém pobřeží ve vzdálenosti asi 20 km od jihofrancouzského Marseille. Cesta vlakem z metropole sem trvá pouhou čtvrthodinu, nádraží se však nachází asi tři km od samotného centra městečka, kam návštěvníky sváží kyvadlový autobus. V okolí Cassis se v minulosti těžil vápenec a vyráběl cement, přičemž zdivo z tzv. stone of Cassis se používalo při výstavbě středomořských nábřeží měst Marseille, Alžíru či Alexandrie nebo například i pro podstavec newyorské sochy Svobody. Před výletem do skalnatých zátok národního parku Calanques je možné navštívit trhy na místním náměstí, omrknout hradby hradu z 13. století nebo si užít procházku po zdejší promenádě podél malebných barevných domků s typickými francouzskými okenicemi. Já se rozhodla načerpat síly v nedaleké kavárně v podobě známého café au lait a křupavého croissantu. Po chvíli slunění na terase se rozloučím se svérázným číšníkem a vyrážím do přírody.
Od přístavu se vydávám po červené stezce, která mě postupně vede mírnými asfaltovými serpentinami až na konec městečka. Cesta je naštěstí velmi dobře značená, takže tu a tam mohu odvrátit zrak směrem k Azurovému pobřeží, které zde skutečně dostává svému názvu. Asi po půldruhém kilometru dorazím k místnímu parkovišti ležícímu na hranici samotného národního parku. Asfalt se tak mění v širokou, prašnou cestu a nade mnou se začínají objevovat první vápencové masivy, typické pro zdejší krajinu. Po mé levici se po chvíli otevírá nádherný pohled na první zátoku. Calanque de Port-Miou je navíc charakteristická tím, že podél jejích skal vedou dřevěné můstky, u nichž kotví množství loděk a menších jacht domorodců. Na kocábky, houpající se na safírových vlnách, které kontrastují se zelenými borovicemi rostoucími všude kolem, se nemohu vynadívat. Atmosféru navíc dokresluje cvrkot všudypřítomných cikád.
Skvostné pláže
Pohlednicových výhledů mě však čeká ještě několik, takže neotálím a pokračuji dál. Cesta se postupně mírně svažuje a její široký profil se mění v kamenitou stezku, což značí, že první pláž se nachází nedaleko. Scházím dolů po nerovném terénu a ocitám se na nevelké kamenité pláži Plage de Port-Pin. Místní k odpočinku a slunění využívají kromě samotné pláže i okolní skalnaté plochy, které nabízejí také perfektní příležitost pro odvážlivce skákající s bujarým křikem do několikametrové hloubky. Voda je nicméně opravdu studená, a to i v létě, takže pokud vás chytil trend otužování, můžete ho praktikovat i zde podle libosti.
Já zatím plavky nechávám v batohu a pokračuji od pláže po pěšině směrem do křovinaté divočiny. Cesta je i nadále kamenitá, takže jsem vděčná za pevné tenisky. Místní po Calanques občas chodí v létě pouze v žabkách, odměnou jsou jim však odřená chodidla, která jsou spolu s koupáním ve slané vodě skutečně vražednou kombinací. Po mírném stoupání přijdu k vyvýšenému rozcestí, z něhož se nabízí nádherný výhled na skalnaté údolí s nekonečně modrou vodní plochou v pozadí. Celý národní park je vlastně hornatý, vápenatý útvar prorostlý borovicemi a další středomořskou flórou. Cestičky a stezky se v Calanques různě spojují a vytvářejí tak nepřeberné množství různě dlouhých okruhů a tras, které tu lze naplánovat.
Z rozcestí se vydávám prudce dolů a držím se stále červené stezky. Cesta se kroutí a za každou další zatáčkou očekávám cíl svojí cesty. Konečně docházím k Plage d’En-Vau a nedočkavě se nořím do studené, průzračné vody, která přímo vybízí k šnorchlování. Ze zátoky vidím průzorem na širé moře a také pozoruji několik výletních lodí křižujících přilehlé vody. Z Cassis to bylo asi pět km. Dobrodruhové mohou pokračovat dál po stezkách až do Marseille, ale já se tentokrát vydávám zpátky stejnou cestou až do Cassis, kde výlet zakončím popíjením stejnojmenného likéru z černého rybízu, což byl mimochodem oblíbený nápoj známého literárního detektiva Hercula Poirota.
Až do Marseille
Pokud byste si však chtěli dát opravdu do těla a projít si trasu z Cassis až do Marseille, nesmíte po cestě vynechat výšlap na Belvédère du Sugiton, který se nachází asi 10 km západně od Marseille. Vyhlídka představuje nádherný pohled na celé skalnaté útvary, a zejména západy slunce tu stojí opravdu za to. Budete-li mít štěstí, potkáte tu občas i malíře, kteří přímo na místě črtají do svých notesů obrysy zdejších zátok.
Národní park plynule přechází v zastavěnou část města, a ať už jej opustíte ve čtvrti Baumettes, Sormiou, nebo až na nejzazším konci parku ve čtvrti Montredon, v docházkové vzdálenosti se vždy nachází stanice autobusů, které vás za pár eur dovezou do centra Marseille k dalšímu dobrodružství.
Z povahy národního parku však návštěvníkům Calanques vyplývají i určité povinnosti. Nejen v létě tu hrozí vysoké riziko požárů, a proto je přísně zakázáno zde kouřit nebo kempovat u ohně. Bohužel tu platí také zákaz jakékoliv formy přenocování, a to i pro bivakování „na divoko“, proto doporučuji si cestu rozvrhnout podle svých fyzických schopností. Ať už se však do Calanques vypravíte jen za koupáním, nebo vyrazíte na pořádnou túru, budete na výlet s láskou vzpomínat a v uších vám bude zpěv cikád znít ještě hodně dlouho…
