Na mém seznamu vysněných míst, která chci prozkoumat, země v Perském zálivu nebývaly. Náhodná nabídka pracovní cesty mě ale zavedla do hlavního města Kataru Dauhá. Nevěděla jsem, čemu se divit dřív: zda zdobeným mrakodrapům, nebo tajemstvím chutí a vůní na zdejším tržišti.
V Kataru prý rozlišují jen dvě roční období: léto (v době naší zimy) a peklo, kdy je i přes padesát stupňů a venku se nedá vydržet. Začátkem května je tu lepkavých 36 stupňů ve stínu. Jak tu přežívají, když je o dvacet stupňů víc, zatím nedokážu pochopit. Chtěla bych se projít po promenádě Corniche, lemované mořem. Když ale vidím, že je z druhé strany lemovaná i rušnou šestiproudovkou, raději to vzdávám. „Lidé tu i od zaparkovaných aut přejíždějí do restaurací vozítky,“ vysvětluje mi můj průvodce Hišám, který mě v restauraci zasvěcuje do tajů kouření vodní dýmky. Ta naše voní mátou a citronem a od vedlejšího stolu sem doléhá jablková vůně.
Pitná voda, jež se získává odsolováním moře, by měla být nezávadná, ale jistota je jistota, a tak se na další cestu zásobuju raději tou balenou. Slunce žhne, ale díky znečištěnému ovzduší působí jak přes matný filtr a je těžké rozpoznat jeho obrysy. Ve zdejší architektuře vede písková (praktické při písečné bouři) spolu se zelenými odstíny skel. Při stavbě mrakodrapů se zřejmě řídili pravidlem čím monumentálnější a okázalejší, tím lépe. Nejznámější je budova Doha Tower, jejíž plášť se skládá z několika drátěných vrstev, evokujících islámské zástěny chránící před sluncem. Nejvyšší budova (Aspire Tower) má 300 metrů. Bohužel nejsou v centru chodníky a hromadná doprava zatím až na pár autobusů pro dělníky nefunguje, takže jsem odkázána na pohyb taxíkem.
Fenomenální architektura
Architektonicky unikátní jsou budovy jako místní knihovna, letiště, Muzeum islámského umění či dokončované Muzeum Kataru. Země známá investicemi (jen v Londýně vlastní Katar dle deníku The Telegraph více půdy než Její královská Výsost) má v plánu v dalších letech množství ohromných projektů. Stavět se budou stadiony k chystanému fotbalovému mistrovství, metro či až megalomanský most Sharq Crossing, navržený slavným španělským architektem Santiagem Calatravou. Dech beroucí stavba se má skládat ze tří nadzemních částí a desetikilometrového podvodního úseku v moři. Vizualizace na internetu jsou vskutku nádherné, tak uvidíme.
Na sever od centra už vyrostl opulentní umělý ostrov The Pearl o rozloze čtyř set hektarů, kde jsou v obřích lagunách věžové rezidenční domy vystavěné do tvaru perlového náhrdelníku a pobřeží lemuje 32 km pláží. Je tu i čtvrť Quanat Quartier, kopírující Benátky včetně slavného Rialtského mostu (Ponte de Rialto). Na mě však působí dost kýčovitě, protože atmosféra starobylého a vznešeného se zkopírovat nedá. I luxusní nákupní středisko al–Hazm, obložené mramorem, vzniklo jako kopie milánského obchodního centra Galerie Viktora Emanuela II. Stavba prý stála tři miliardy katarských rijálů, což je zhruba 18 miliard korun. Není divu, když jen otesání mramoru přivezeného z Indie trvalo osm let a kolem jsou vysázené vzrostlé olivovníky převezené z Itálie.
Tržiště se zlatem i dravými ptáky
S moderními výškovými domy kontrastuje arabské tržiště (súk) Wakíf. Změť krytých i nekrytých uliček skrývá obchůdky všeho druhu. Koupíte tady tradiční předměty, jako ručně tepané konvičky na kávu se specifickým zobáčkem, zlaté šperky, látky, koření, parfémy (zejména oud), ale i papoušky, kachňata, želvy či veverky v klecích. Zásobit se tu můžete datlemi, sušenými citronky, kardamomem, pistáciemi či šafránem z dalších arabských zemí. Na rozdíl od marockých či tureckých tržišť, kde je návštěvník doslova atakován pobídkami prodávajících, zde nic takového nečekejte, trh je překvapivě klidný.
Ochutnat byste tu měli plněné sladké pečivo ma’amoul plněné pistáciemi, kebab, místní palačinky s pálivými náplněmi či arabskou kávu, která se připravuje s kardamomem i šafránem a tradičně se k ní přikusují datle. Na každém rohu tu uvidíte staršího dědu v červené vestičce, jak tlačí kolečko s nákupem zákazníkovi nebo na nich právě sedí a odpočívá.
Součástí je i Falcon Souq, tedy trh, kde se obchoduje se sokoly. Tito draví ptáci jsou uctíváni a tradičně byli už před tisíciletím používáni v pouštích pro lov. Pro Araby je lov se sokoly oblíbené hobby a ptáci tu jsou vystaveni v typických čepičkách. Ti nejlepší jsou prodáváni i s dokladem osvědčujícím jejich katarský původ. Cena při aukcích začíná na několika tisících dolarů.
Součástí tržiště je i nemocnice pro zraněné ptáky.
Přejdete-li odtud k moři, uvidíte tu kotvit spoustu dřevěných lodí zvláštního tvaru zvaných dhau, jež se tradičně používaly na přepravu zboží podél pobřeží arabských zemí, Indie či východní Afriky. Lodě si dnes můžete pronajmout k výletům či okružním plavbám.
Šafrán s pistáciemi
Místní milují nákupy a hodně času tráví v obchodních střediscích, kde je k dispozici spousta zábavy a která mají často i ledovou plochu k bruslení. Ženy chodí zahalené v černém, většina má však odkrytý obličej, a tak jediné, čím se mohou pochlubit, jsou boty, kabelky a make-up.
Co se týká chutí, arabský jazyk miluje sladké, až přeslazené. Oblíbený je šafránový koláč, což je piškot zalitý přeslazeným kondenzovaným mlékem s přeslazenou vrstvou šlehačky. Dále jsou často k vidění pistáciové řezy a překvapivě i medovník.
K sehnání je tu téměř jakákoli kuchyně. Od hranolků s burgrem v McDonaldu po libanonskou či arménskou kuchyni. Ochutnala jsem tu neskutečně dobré kebaby, které se balí s listy divoké peprné rukoly do pita placek a namáčejí do hummusu s pořádnou dávkou tahíni.
Do Kataru jsem se nakonec nezamilovala natolik, abych tu byla schopná pracovat a žít, získala jsem ale zkušenost i poznání dosud neznámé a v mnohém fascinující kultury. Stále pro mě zůstává podobně neuchopitelná jako kombinace architektonických prvků v budově Muzea islámského umění.
Tipy na cestu
Po zrušení vízové povinnosti pro občany České republiky není třeba žádných formalit před výjezdem ani speciální očkování. Při výběru oblečení je třeba myslet na to, že je vhodné mít zahalená ramena i břicho. Určitě však není třeba nosit tu přes vlasy šátek a šaty po kolena jsou naprosto akceptovatelné. Necestujte sem v období svátku ramadán (kdy se nesmí jíst na ulici a spousta restaurací má posunutou otevírací dobu na noc) a také v letních měsících s nesnesitelnými vedry (červen–září). Domů si přivezte některý z orientálních parfémů oud, šafrán, pistácie či datle. Ochutnat můžete i velbloudí mléko. V supermarketech se prodává balené pod značkou Camelicious, je krémové a lehce slané. Arabové milují sladké. Třeba šafránový koláč: piškot s kondenzovaným mlékem a šlehačkou.
Kde se najíst
Sežene tu jakékoli jídlo, ale chcete-li okusit autentickou místní kuchyni, zamiřte do Harees Al Walda. Ochutnejte harees, což je nepříliš vzhledná pšeničná kaše s trhaným masem (může být i velbloudí) zalitá přepuštěným máslem – ghí. Vynechat byste neměli murtabak: dva pláty pečeného těsta s náplní ze sýra, papriky a kuřecího masa. Jako dezert určitě zkuste um alí, pečené tenké chlebové placky ponořené do smetany, zasypané mandlemi a zalité medem. Na snídani zajděte do kavárny l’eto, kde dělají senzační zelenou šakšuku (směs řapíkatého celeru se špenátem v pánvi se zapečeným vejcem) nebo nejlepší šafránový mléčný dort. Skvělé místo pro kebab s plastovými ubrusy, kde nezahlédnete turistu, je Lamazani a specialitu kunafa, což je nepřeslazená baklava plněná sýrem, nesmíte vynechat v bistru Al Aker.
