Chtěli jsme do Asie a chtěli jsme si odpočinout. Šrí Lanka nebyla kvůli bezpečnostní situaci naší první volbou. Zvažovali jsme Thajsko, Vietnam, Bali... A skrz ty nekonečné pochyby byla najednou Šrí Lanka zpátky na stole. Zanořili jsme se hlouběji do zpráv o tom, jaká je tam situace ve skutečnosti, a bylo nám jasné, že panika médií byla přehnaná. Koupili jsme last minute letenku a vyrazili na tři měsíce na Cejlon.
Šrí Lanka je z velké části závislá na penězích z turismu. Už několik let sem ale turisté téměř nejezdí. Nejdřív zavládla panika v roce 2019 po teroristických útocích v Kolombu, pak byl dva roky covid, a jen co skončil, začala ekonomická krize, která vyvrcholila velkými demonstracemi, svržením prezidenta a vedla k obrovské inflaci. Zvěsti o nárůstu cen potravin a nedostatku benzinu a léků zaplavily média a turismus se znovu odklonil do okolních zemí.
Ve skutečnosti tu ale teď, rok poté, panuje klid a pohoda, v obchodech to vypadá asi jako před krizí a všechno (až na zhruba hodinové výpadky elektřiny a fronty na benzinkách, které ale turisty pouštějí dopředu) funguje.
Šrí Lanka je navíc momentálně díky kurzu místní rupie pro nás ještě levnější, než byla před krizí. Kokos na pláži si dáte v přepočtu za dvanáct korun, neomezený bufet kari s rýží k večeři za padesát a bydlení na noc pro dva seženete asi od dvou set. Slavná turistická místa si užijete v pohodě a bez davů. A místní se na vás budu usmívat, vděční, že jste přijeli.
Ta nej pláž jižního pobřeží…?
Naši poznávací cestu okolo Šrí Lanky jsme zahájili na jižním pobřeží, v krásném městečku Mirissa. Na přivítanou za námi běží štěně, které se nám další tři dny motá pod nohama. Toulavých psů je na Šrí Lance opravdu hodně. Jsou to vesměs pohodáři, co rádi vyhledávají lidskou společnost, sedají si kousek od nás do písku a vrtí ocasem, když jdeme kolem. Štvou nás jen někdy v noci, když se rozezní orchestr mnohahlasého psího štěkotu.
V Mirisse si užíváme hojnost neuvěřitelně levných drinků v rámci happy hour, přímo na pláži, seznamujeme se s místní kuchyní (nejvíc nás zaujala typická snídaně – string hoppers, placičky z nudliček z rýžové mouky s čočkovým dhálem a pálivým, čerstvě nastrouhaným kokosem) a v rámci dlouhých procházek objevujeme pobřeží. Pláže tu lemují bohatě obsypané kokosové palmy a na břehu jsou seřazené zvláštní uzounké tradiční rybářské loďky, které vypadají, že si do nich může stoupnout maximálně jeden útlý rybář, a to jedině bokem. Zkoušíme také první ájurvédskou masáž. Za hodinovou pohodu v masérně uprostřed tropické zahrady platíme 3000 rupií (necelých 200 Kč).
Další pláž, kam se vydáváme, je slavná Weligama, kterou jsme si vyhlídli ještě doma, v Praze. Hledali jsme, kde jsou na Šrí Lance coworkingy, jelikož oba pracujeme na dálku, nakonec jsme je ale ani jednou nevyužili. Pracujeme z hostelů, kde bydlíme. Když je slabá wifi– což je v podstatě pořád –, používáme mobilní data, která jsou tu za výhodnou cenu. Rovnováhu mezi prací a osobním životem nám paradoxně pomáhají vyvažovat pravidelné blackouty. Okolo půl čtvrté odpoledne na pobřeží vypadává elektřina, což bereme jako signál zaklapnout notebooky a vyrazit na procházku nebo koupačku.
Vysněná Weligama nás ale trochu zklamala. Hned vedle pláže je rušná silnice, pláž je špinavá, a navíc tu máme smůlu v půjčovně surfů. Skrze nepříjemnou situaci se sbližujeme s majitelem hostelu, kde jsme ubytováni. Večery trávíme debatami o tom, jak se tu lidem žije a jak tu věci fungují. Kumara nám v mnohém otevírá oči a my oceňujeme jeho otevřenost. Špatnou zkušenost v půjčovně vyvažuje jeho vřelost. Pečuje o nás jako o vlastní. Kontrasty a intenzita zkušeností, které tu zažíváme, nás čím dál víc pohlcují. Téměř pravidlem se tady na Šrí Lance stává, že hned poté, co zažijeme něco náročnějšího, se karty otočí a někdo další je k nám nekonečně laskavý a nápomocný.
Blíží se Vánoce a my přejíždíme do zátoky Hiriketiya, kterou nám doporučil spolubydlící digitální nomád. Prý jsou tu perfektní vlny na surfování a klid a pohoda nesrovnatelné s hlukem Weligamy.
Nekonečná pohoda a surfařský ráj
Zátoku Hiriketiya si hned zamilujeme. Bydlíme u místní rodiny, v hliněném domečku přímo v džungli, s výhledem na oceán. Dennodenně vidíme opice. Chodí na slupky od ovoce a udržují nás ve střehu. Nechat banány pár vteřin bez dozoru znamená se s nimi nadobro rozloučit.
Zvířat je okolo nás spousta. Ve větvích se pořád něco hýbe. Veverky, leguáni a opice – makakové a hulmani šedí jsou nejběžnější. Vidíme ale i dikobraza, co chudák spadl do studny a ráno ho náš domácí Ireš zachraňoval. Největší dobrodružství však začíná po dešti, kdy jsou u nás doma srazy mnohonožek. Ty nás znepokojují hlavně od momentu, kdy Toma jedna v noci kousla do obličeje. Džungle zbystřuje všechny naše smysly. Večery trávíme povídáním s našimi domácími (Ireše doplňuje Dilini). Pokaždé najdeme něco, o čem si vyprávět. Na Vánoce se s nimi dělíme o bramborový salát a nemůžeme uvěřit tomu, že jedí poprvé majonézu a kyselé okurky. Oni nám zase nosí hoppers a čerstvé kokosy.
Tom vyráží každý den na surf a já vedu ranní lekce jógy přímo na pláži. Vlny jsou tu krásné, ideální na to, dostat se zpátky do formy. Surfování je na Šrí Lance (jako ostatně všechno) opravdu levné a dostupné. Za půjčení se platí 500 rupií na hodinu a za lekci s instruktorem 3000.
Na cestách
Jedna z nejpopulárnějších aktivit na Šrí Lance je safari. V zemi podobné rozlohy, jako má Česká republika, žije v divoké přírodě 7000 slonů a vidět je v jejich přirozeném prostředí je nezapomenutelný zážitek. Jeden z nejproslulejších národních parků pro pozorování divokých slonů je Udawalawe a právě tam jsme se za slony vypravili. Cesta lokálními autobusy z pláže Hiriketiya až k okraji národního parku trvá necelé tři hodiny a za cestu platíme v přepočtu asi jen 50 Kč na hlavu.
Veřejná doprava je tu zážitek sám o sobě. Barevně, až kýčovitě vyzdobené autobusy s velkými repráky, televizemi, a někdy dokonce i discokoulemi se řítí silnicemi, troubí a neohroženě kličkují mezi tuk-tuky a skútry. Nevím, zda se bezpečně cítí místní, ale já v zatáčkách nedýchám a pokaždé, když náš řidič škubne volantem, je ve mně malá dušička a žaludek se houpe jako na vlnách.
Místo k sezení se někdy uvolní až po hodinách cesty.
A na zastávkách se nezastavuje, jenom přibrzdí, takže nastupujeme a vystupujeme v podstatě za jízdy. Peníze za cestu vybírá mladík, co se prodírá davem a má celou posádku na palubě pod kontrolou.
Cestování vlakem je také krásné, ale náročné. Poprvé využíváme vlakovou dopravu až v horách, a to v úseku Ella–Kandy. Na trase jsme si udělali dvě zastávky v městečkách s čajovou historií. Jedeme druhou třídou, bez rezervace. Na cestě z Elly do Haputale máme štěstí, vlak je plný tak akorát, a tak hravě zabíráme legendární místo ve dveřích, které zůstávají během jízdy otevřené, a užíváme si vítr ve vlasech a dechberoucí výhledy na zelené kopce pokryté čajovými keři. Další část trasy jedeme o pár dní později v úseku Haputale–Hatton a to jsme rádi, že se ještě do přecpaného vlaku vejdeme. Na zbytek cesty Hatton– Kandy kupujeme první třídu. Lístek je sice desetinásobně dražší, ale pořád levnější než v Evropě.
Na safari za divokými slony
V Udawalawe bydlíme na okraji vesnice přímo u safari průvodce. Další den vstáváme v pět ráno, nasedáme do džípu a ještě před východem slunce jsme u bran národního parku. Náš průvodce Manura zabočuje na postranní cestu a ani ne za deset minut zastavujeme u malého stáda tří slonic se dvěma mláďaty. Jsme kousek od nich a rozplýváme se radostí. Sloni jsou překrásná zvířata. Vidíme jim do hlubokých očí a prohlížíme si je v detailu. Fascinuje mě, jak měkce našlapují. Rčení „dupeš jako slon“ je křivým obviněním.
Jsme se slony asi dvacet minut, než se rozejdou do hustého porostu, a za tu dobu pozorujeme spoustu jejich běžných činností. Třeba jak z trsu trávy, který drží chobotem, setřásají hlínu, jak si na záda cákají vodu a jak oddaně chrání svá mláďata. Jedna slonice se v jednu chvíli proti našemu džípu zprudka nakročí, až Manura zběsile startuje a couvá o kus do ústraní. Přijde nám to jako jasný signál, chrání si své území a ukazují, že to jsou oni, kdo je tu v divočině doma.
Pokračujeme dál v jízdě a obdivujeme nádherné majestátní pávy spící na vysokých holých stromech, Manura nám ukazuje čerstvé stopy levharta v blátě, potkáváme stádo jelenů a nespočet exotických ptáků, v jasně žlutých a zářivě modrých barvách. U jezera zastavujeme a snídáme. Je to jediné místo v celém parku, kde můžeme vystoupit z džípu. Pijeme kafe a užíváme si výhled na klidnou hladinu, ve které se jako v dokonalém zrcadle odrážejí torza stromů. Každou chvilku nad hladinu vyskočí rybka. Jezero je plné života.
Objevování zákoutí parku zdaleka nekončí: spatříme několik krokodýlů a pozorujeme divokého vodního buvola, jak si užívá dopolední lázeň. Největší zážitek máme ale těsně před koncem naší šestihodinové návštěvy, když potkáváme další malé stádo slonic. Je s nimi i malinké slůně, prý půlroční, maximálně roční. Motá se mámě pod nohama, pije mléko a zkouší si pohyby s chobotem. Hraje si se starším slůnětem, které už samo žere trávu a vesele běhá okolo.
Čajové plantáže a famózní hory
Po měsíci u oceánu měníme scenerii a vyrážíme do hor, do městečka Ella, které obklopuje úchvatná krajina. Jasně zelené hory pokryté mračným pralesem zahaleným často v mystickém mračném oparu přecházejí v čajové plantáže, kterými se vinou koleje vlaku, mezi tím vším bouří fotogenické vodopády a dominuje eso všech pohlednic ze Šrí Lanky: majestátní devítiobloukový viadukt známý jako Nine Arch Bridge.
Ella je jedno z míst v zemi obvykle nejvíc zasažených turismem, ale jako všude na Šrí Lance i tady je teď klidněji. Při slavném treku na Ella Rock potkáváme další turisty až těsně před vrcholem a vyhlídku z Malé Adamovy hory máme také téměř sami pro sebe. Na výlety používáme geniální aplikaci mapy.cz, která ukazuje všechny, i ty méně známé pěšinky. Díky nim se nám znásobují možnosti na výlety a my opakovaně prodlužujeme původně plánovaný pobyt. Celkem zde strávíme deset dní a pořád máme co objevovat.
Z terasy našeho hotelového pokoje máme luxusní výhled, a tak si s hrnkem čaje z místních plantáží užíváme i dny, kdy se od rána mlha líně válí po strmých úbočích a koupe se ve vodopádu Ravana.
Objevili jsme zapomenutou čajovou továrnu Newburg, kde jsme se správcem snad jediní v areálu a ochutnáváme vynikající čaj. V městě je několik specializovaných obchodů, kde mají všelijaké příchutě černého, zeleného a bílého čaje, a v okolí jsou menší a větší továrny, kde vás rádi zasvětí do procesu pěstování, sklízení a zpracovávání čajových lístků.
Vaříme!
Další oblíbenou aktivitou jsou v Elle lekce vaření. Šrílanská kuchyně je na nás občas až moc pikantní. Variace a bohatost chutí zdejších zeleninových kari nás ale nepřestávají fascinovat, a tak si v podniku Matey Hut, kde je jídlo vynikající a kde se každý večer stojí fronta na stůl, domlouváme na další den lekci vaření.
Byla to dobrá volba. Za dvě hodiny si toho vyzkoušíme opravdu hodně. Nejvíc nás nadchne zpracovávání čerstvého kokosu, ze kterého se na Šrí Lance vyrábí spousta pokrmů (kokosový sambal, placky roti i domácí kokosové mléko, které je základem snad všech kari). Všechny tři výše zmíněné dobroty se během chvilky vlastnoručně naučíme připravit. Kokos se díky speciálnímu mlýnku bleskově nastrouhá, smíchá s moukou na placky, další část se rozmixuje s vodou, přecedí a kokosové mléko je na světě. Ze zbytku uděláme hromadu sambalu, čerstvého kokosového salátku.
Poté nás šéfkuchař Rahit seznámí s nejpoužívanějším kořením, čerstvým i sušeným, nakrájíme zeleninu a jde se k plotnám, kde už čeká dvanáct tradičních hliněných hrnců. Rahit nás rozdělí na skupinku, která ráda pálivé, a na tu, která radši méně ostrá jídla. Ani v naší „little spicy“ kuchyni se ale kořením zdaleka nešetří. Když vidím vrchovaté lžičky chilli, kari a pepře, začínám se trochu bát výsledku, k tomu všemu pak přihodíme pár kousků čerstvých chilli papriček a já jenom doufám, že bude dost rýže, abych tu intenzitu měla čím zajíst. I když je nakonec jídlo opravdu na můj vkus pálivé až až, hostina nás čeká prvotřídní.
Slavný vyhlídkový vlak
Z Elly jedeme vlakem do Haputale, kde nás čekají dva krásné výlety. Nejprve se vydáváme na Lipton Seat, vyhlídku nad čajovými plantážemi. Pozvolné převýšení 500 metrů zdoláme na rozdíl od většiny návštěvníků pěšky. Nadšeně si užíváme výhledy na jasně zelenou čajovníkovou krajinu. Mapy.cz nás jako vždy spolehlivě navigují pěšinkami, kterými už dlouho nikdo nešel. Procházíme i vesničkou, kde je na malém náměstí mezi domky shromážděná snad celá místní populace. Kluci kopou do míče, ženy si nandavají na záda nůše na čaj. Všichni nám nadšeně mávají.
Další výlet nás zavede k druhému největšímu vodopádu na Šrí Lance – Diyalumna Falls. Autobusem sjedeme o 700 výškových metrů níž a čeká nás tu pořádný hic. Pěšina nás vede okolo pepřovníků a strmým úbočím, kde jsme nelítostně exponováni polednímu žáru. Naštěstí to netrvá dlouho a přicházíme k prvním jezírkům. Malými bazénky a tůňkami je tento vodopád proslavený. Koupeme se v pěti různých úrovních vodopádu a obdivujeme vodou a časem vyhlazené skalní útvary.
Jinak se toho v Haputale moc neděje. Je to ospalé městečko, které se většinu času schovává v mlze a mracích. Oprýskané hotely tu pamatují lepší časy, ale lidé jsou tady vstřícní.
Z Haputale popojedeme do Hattonu, centra čajové produkce v zemi a základního tábora pro výpravy na Adamovu horu, která je posvátným poutním místem pro tři náboženství. Na kameni pod vrcholem je ve skále otisk chodidla a křesťané věří, že zde sestoupil na zem Adam, buddhisté věří, že to byl Buddha, a hinduisté, že Šiva. To, jak klidně tu vedle sebe žijí lidé s rozdílnou vírou, mi přijde obdivuhodné a inspirativní a je pro mě radostí vystoupat na horu spolu s poutníky, kteří sem společně přicházejí uctít v míru své vlastní bohy.
Kam nás Šrí Lanka ještě zavede?
V Hattonu si užíváme klid čajových plantáží, na které máme výhled z ložnice, a sbíráme síly na zdolání 5000 schodů na Adamovu horu, kam se vyráží v noci, aby se z vrcholu stihl rozbřesk. Poté dojedeme vlakem až do Kandy, kde navštívíme slavný chrám s Buddhovým zubem. Z Kandy se vydáme dál na sever, k magickému chrámu na vrcholu stolové hory Sigirija, a nejspíš se podíváme také do jeskynního chrámu v Dambulle.
Jako vždy cestu ale předem nijak zvlášť neplánujeme. Raději se necháváme unášet vývojem situace a nasloucháme svému vnitřnímu kompasu. Místa, která se nám na našich cestách nejvíc líbí, bývají nakonec většinou stejně ty nenápadné odbočky z hlavní cesty, momenty klidu mezi dvěma nádechy a výlety inspirované dalšími cestovateli, se kterými se potkáme na křižovatkách rozhodnutí kudy dál.
