Doma se z jezdectví dělá věda, ale v Mongolsku zjistíte, že vše, co se potřebujete do začátku naučit, je přistupovat ke koni z levé strany, aby se nesplašil, pokyn pro pohyb vpřed „ču“ a přitáhnout uzdu, protože příkaz na zastavení neexistuje. Kartáčování a vytírání potu přenecháte dešti. Přesně tohle nám stačilo k tomu, abychom se vydali na čtrnáctidenní cestu koňmo mongolskou stepí.
„Deset dní, čtyři koně, z toho jeden zavazadlový, ruská sedla, sedm dolarů za den za koně, průvodce zdarma. Trasa 180 kilometrů v kraji Jižní Changaj, začátek v Karakorumu, podél řeky Orchon, za dva dny klášter Tövchön, pokud bude čas, za další tři dny Orchonský vodopád a konec v osadě Bat-Ölzij. Vyrazíme dnes odpoledne,“ shrnu rusky výsledek naší domluvy s párem Mongolů v Karakorumu. Majitel koní jménem Eugin nám nerozumí, druhý muž však pracoval dva roky jako elektrikář v Jekatěrinburgu a tlumočí.
„Ču, ču, čučuču!“ udílí o pár dní později rozkazy svému hnědákovi bezradný Honza. Ten jej ignoruje a ostentativně přežvykuje trávu. Podsaditá tělesná stavba s tučným zadkem, ofina padající na čelo a tupý výraz v očích prozrazují jeho charakter. Okamžitě jsem jej škodolibě pojmenoval „Hlupák“. Ve srovnání s Evčiným statným hnědákem nebo mým hřebcem zvaným „Hatatitlá“ totiž působí jak zanedbaný příbuzný.
Hlupák je výsledkem Honzova strachu z velkých zvířat. Ustavičně otravoval Migu, našeho průvodce a Euginova přítele, nazpaměť naučenou větou: „Bi nonchon mori unmár bajna,“ tedy: „Chtěl bych prosím nějakého klidného koně.“ Miga, mluvící jen mongolsky, mu splnil jeho přání do písmene.
Po chvilce klusu zjišťujeme, že zadnice dostanou pořádně zabrat. Ruská sedla jsou totiž dvě desky přibité na železné konstrukci potažené molitanem. Ale pořád jsou lepší než ta tradiční mongolská - zhotovená celá ze dřeva. V nich si může vychutnávat jízdu snad jen masochista a náš nemluvný průvodce Miga.
Návštěva v jurtě
Postupně přivykáme rytmu kopyt. Dusáme královstvím trávy a kobylek. Pod Migovým vedením se odkloníme od řeky Orchon, která se jak stříbřitá nit vine nekonečnou stepí Jižního Changaje. Překonáváme hřebeny kopců a hor oděné do odstínů zelené a žluté. Neohroženě se proháníme mezi hloučky bílých, šedivých a hnědých teček – stád ovcí, koz a jaků. Sem tam sesedneme, a zatímco ulevujeme netrénovaným nohám, napojíme své zvířecí přátele. Jediným orientačním bodem je pro nás slunce a jurty rozházené po krajině jako kuličky hrachu. Jejich dřevěnou kruhovou konstrukci a stěny z plsti lze složit i rozložit během hodiny, a tak dokonale vyhovují potřebám kočovníků. Satelity, akumulátory a solární panely blýskající se jižním směrem pak nikoho nenechají na pochybách, že civilizace pronikla i sem.
Oproti tomu uspořádání vevnitř stále ještě odpovídá tradicím. V okolí kamen umístěných uprostřed žije v jedné místnosti celá rodina – napravo muži, nalevo ženy, v prostoru u vchodu děti. Ty nás většinou obklopí jako první. Tahají nás za rukávy. Ukazují nám své milované hračky, rozbitá plastová auta, hadrové panenky. Jejich nafouklá bříška svědčí o jednotvárné dietě, a tak s chutí žužlají darované bonbony.
Dospělí nájemníci jsou opálení, usměvaví, přívětiví, zvídaví a pohostinní. Přestože si nerozumíme, v ničem nepřipomínají své krvežíznivé předky. Pokaždé se jim poklepáním na hruď a vyslovením jména představíme a za souhlasného pokyvování Migy jim tureckým sedem a zpíváním „ómmm“ objasníme náš nejbližší cíl - buddhistický klášter Tövchön. Potom nás buď zdarma, nebo za drobný poplatek posilní slaným čajem, ovčím masem s nudlemi či kumysem – zkvašeným kobylím mlékem. Jurty tak poutníkům nahrazují zájezdní hostince.
Večer se s dolními končetinami nepřirozeně vykroucenými do tvaru písmene O utáboříme v blízkosti trojlístku bělostných přenosných obydlí. Nohy po sedmatřiceti kilometrech v sedle strnule protestují proti chůzi.
Se zapadajícím sluncem pastevci začnou shánět svá stáda, veškerý zdroj obživy. Dozvídáme se, že sedm ovcí se rovná deseti kozám a ty zase jednomu koni a za jednoho a půl koně lze koupit daleko na jihu, u pouště Gobi, velblouda.
Tradiční kočovný život v Mongolsku umožňuje zákon, podle kterého většina pozemků patří státu. Na tomto území si kdokoli může postavit jurtu či stan a využívat jeho zdroje. Na druhou stranu „nájemník“ má i povinnost se o půdu starat a udržovat ji v pořádku. Fungování kolektivního vlastnictví pak usnadňuje i to, že Mongolsko je nejméně zalidněným státem světa.
Posvátný jelen
I po další dva dny si užíváme pusté krajiny a nádherného počasí. Mongolsko je vyhlášeným rybářským rájem, a tak se nám podaří v Orchonu ulovit na pytlačku dva padesáticentimetrové pstruhy. S Evkou se záhy naučíme klus vystupňovat v cval a ten v trysk. Střídáme rychlejší a pomalejší tempo, což pomáhá ulevit svalům. Honzovi, který si ustavičně stěžuje na podlitiny na zadku, škodolibě „plašíme“ Hlupáka. Společně naháníme Migu, který napřímený ve svém dřevěném sedle nevzrušeně uhání stepí. Dokazuje nám, kdo je jejím skutečným pánem. Třetího dne ráno pak dorazíme pod kopec ozdobený jakýmsi monumentem. Nedůvěřivě pozorujeme našeho průvodce, jak na něj ukazuje a zpívá „ómmm“. Za poledního žáru stoupáme na vrchol. Spatříme zástup turistů a sochu jelena obaleného ve stovkách modrých šál. Toto má být ten slavný buddhistický svatostánek?
Jeden rusky mluvící Mongol nám sdělí znepokojující informaci. Ujeli jsme sice přes 70 kilometrů, ale místo abychom se vydali na západ, směřovali jsme na jih, k lázeňskému městečku Chudžirt. Eugin totiž nikdy pořádně Migovi nevysvětlil naši trasu.
Síla modlitby
O dva dny později a šedesát kilometrů jinde, v dohledné vzdálenosti vytouženého kláštera Tövchön, nás náhlé krupobití zažene do jurtové osady. K našemu překvapení vstoupíme zrovna do stanu, který okupují dva mladé páry našich krajanů. Domlouváme se, že dnes večer budeme tábořit dohromady.
Jen co vítr odežene mraky zavlažit půdu někam do Číny a země modré oblohy je opět poplatná svému názvu, vyhoupneme se do sedel a společně se vydáme ke svatostánku.
Stoupáme. Pěšina zprvu obkresluje dno údolí, poté jak perličky navléká drobné háje. Ostrůvky stromů se rozrůstají a postupně propojí v souvislý les – vůbec první, který v Mongolsku vidíme. Vzpomenu si na billboardy „Stromy – budoucnost Mongolska“, které lemovaly asfaltku z Ulánbátaru do Karakorumu. Účelem ekologické kampaně je přimět obyvatele k vysazování školek a zabránit zbytečnému pálení dřeva. Stromů je ve středním Mongolsku málo a lesní požáry jsou tu časté. Třeba v roce 1996 jim na západě země padlo za oběť území větší, než je rozloha České republiky. Stromy však zneužije můj vychytralý Hatatitlá. Znenadání vběhne mezi větve tak šikovně, že mě jedna z nich srazí ze sedla…
Klášter Tövchön založil v roce 1653 mnich Zanabazar, významný politik, sochař a reformátor mongolského písma. Strávil zde většinu svého života, který zasvětil především umělecké tvorbě. O Zanabazarově popularitě svědčí to, že o více než 300 let později je klášter stále vyhledávaným poutním místem a doslova davy se srocují u ústí přilehlé jeskyně, kde se dochoval údajný otisk mistrovy boty. Víra je v duších místních obyvatel hluboce zakořeněná a buddhismus v Mongolsku nevymýtilo ani sedmdesát let vlády komunistické strany. I náš průvodce Miga polyká na uzdravení svého vykloubeného zápěstí místo léků papírky s modlitbami. Kupodivu se uzdravuje. Utáboříme se jen pár kilometrů od kláštera. Popíjíme pivo a stavíme stany.
Výhody trusu
Probudí mě jemné, nepravidelné ťukání do tropika. Zvědavost mě vyžene z tepla spacáku. Otevřu stan a – zasype mě sníh! Nefalšovaná zima v létě nás zaskočila. Přestože na sebe navléknu všechny, tedy dva, svetry, mrznu do morku kostí. Boty záhy promoknou a složit stan se rovná výkonu otužilce koupajícího se na Štěpána ve Vltavě. Ostatní také drkotají zuby, snad jen koně spokojeně odfrkují. Padající vločky jim nahrazují kartáčování a Hlupák alespoň přestane zapáchat hnojem. Před nečasem uprchneme z hřebene do údolí do jurtového kempu. Usuší nás až žár z kamen spalujících jačí trus.
Svoboda pohybu
Ráno je opět věrno rozmarům mongolského počasí. Zasněžené pahorky na horizontu sice vzpomínají na včerejší vichřici, den nás však překvapí modrou oblohou a slunce rozpálí zemi třiceti stupni nad nulou. Cváláme. Kopyta víří prach, krajina se zrychluje, uhání jako na filmovém pásu. Zdá se mi, že letím. Zaplaví mě euforie plynoucí ze svobody pohybu. Mám pocit, že jsme po vzoru rodilých Mongolů konečně srostli se sedlem. I Hlupák poslouchá svého pána téměř na slovo a Honzovy stížnosti na odřeninu na kostrči už nebereme vážně. Suverénně se brodíme řekou Orchon. Proplétáme se bludištěm vyvřelých skal. Honíme se za stády koní. Kilometry ubíhají a barevné střechy městečka Batul-či věštící konec našeho dobrodružství v sedle se již rýsují na úpatí hor. Práskneme do koní a víme, že do Bat-Ölzij, cíle našeho putování, je to už jen kousek.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2012.
