Třetí největší ostrov Středozemního moře vás okouzlí endemickými druhy rostlin, tisíciletými památkami, skvělou kuchyní a v nabídce mu nechybí ani krásné pláže. Vydejte se s námi na jeho zapadlá místa a vychutnejte si ostrov s vlivem Evropy a šmrncem Blízkého východu.
V druhé polovině dubna je jaro na Kypru v plném proudu, celý ostrov se zelená a kvete. Na válení na pláži ještě není dostatečně teplo, v moři se koupou zatím jen Rusové. Nastal však ideální čas na poznávání národních parků a dalších přírodních krás ostrova, které nás sem přilákaly.
Mořské jeskyně a skalní mosty
Na letišti v Larnace si půjčujeme auto a vydáváme se na okružní cestu okolo ostrova. O necelou hodinku později už obdivujeme kyperské pobřeží, které vyniká mimořádně průzračnou vodou a spoustou skalních útvarů. Nacházíme se v národním lesním parku na jihovýchodním výběžku poloostrova jménem Cape Greco. Na území přírodní rezervace se vyskytuje množství vzácných rostlin. Roste tu více než třicet druhů orchidejí, šafrán, kosatce, ladoňky, písečné lilie... Mimořádné oblibě se u turistů těší mohutný skalní oblouk s romantickým jménem Most lásky, který vystupuje z pevniny do moře. S opatrností se dá slézt do jeskyně zasazené těsně pod hranou útesu. Odtud se pak nabízí neobvyklý pohled na pobřeží omývané Středozemním mořem, které je v těchto místech doslova poseté různými otvory, dutinami i okouzlujícími jeskyněmi. Přes malou uzavřenou zátoku se klene ještě další kamenný most, Kamara Tou Koraka, jehož název by se do češtiny dal přeložit jako Vraní oblouk.
Zelená linie
Abychom se dostali na Severní Kypr, musíme projet přes tzv. zelenou linii, nárazníkovou zónu, kterou spravují mírové jednotky OSN a která od sebe odděluje dvě znepřátelené části ostrova. Zelená linie zaujímá zhruba čtyři procenta rozlohy Kypru. V hlavním městě Nikósii je široká sotva pár metrů, jinde ukrajuje celé kilometry ostrova. I když od vzniku demilitarizované zóny uplynulo už skoro 50 let, působí to tady, jako kdyby se tyto události staly teprve nedávno. Budovy uvízlé uvnitř zóny zůstaly tak, jak je lidé opustili. Všude trčí ostnaté dráty a stojí zátarasy ze železných sudů. Tabulky na plotech zakazují cokoliv fotit.
Naproti tomu na checkpointech probíhá vše naprosto hladce. Na turecké straně ukazujeme cestovní pasy a platíme pojištění auta, protože kyperská zelená karta na neuznaném území Severního Kypru neplatí. Úředníci jsou velmi milí a vstřícní. Když nemáme ještě vyměněné turecké liry, pán v okýnku ochotně přepočítává cenu pojištění z eur podle středového kurzu. Žádné šizení nepřipraveného turisty na vyšším nevýhodném kurzu se tedy nekoná. Jsme mile překvapeni. Vše se zkrátka odehrává tak, aby byl zajištěn bezproblémový a ničím nerušený průjezd turistů. Na turistickém ruchu je ekonomika Kypru závislá.
Starobylá Famagusta
Poněkud skličující atmosféra připomínající odsun kyperských Řeků panuje i v nedalekém městě Famagusta. V dobách středověku byla nejbohatším městem na Kypru a důležitým přístavem, kam přijížděli obchodníci se zbožím z Hedvábné stezky. Procházíme se starým městem za zdmi mohutných hradeb. Historie a vůně Orientu jsou tady všudypřítomné. Centru dominuje bizarní mešita Laly Mustafy Paši, která byla na mešitu přeměněna z gotické římskokatolické katedrály svatého Mikuláše v roce 1571, kdy město obsadili Osmani. Její okázalé průčelí vzhledem připomíná katedrálu v Remeši ve Francii. Nejvíce pozornosti u turistů paradoxně vzbuzuje malý minaret, který byl k původnímu, křesťanskému chrámu trochu nešikovně přistavěn. Zouváme si boty a vstupujeme do mešity. Z vnitřních prostor zmizel oltář, sochy, fresky, obrazy a další stavební a dekorativní prvky spjaté s křesťanskou symbolikou. Současná výzdoba je strohá, na zemi leží koberce s jednoduchým ornamentálním vzorem. Monumentální krása a posvátnost stavby ale zůstaly zachovány. Přestaveno na mešity bylo i několik dalších křesťanských památek, ty ostatní byly zanechány svému osudu a chátrají.
Rozdělení Kypru na dvě části ve Famagustě připomíná také jeho předměstí jménem Varoša. Kdysi honosné přímořské letovisko se prakticky ze dne na den proměnilo na „město duchů“. V roce 1974 bylo vyhlášeno vojenskou zónou. Varoša byla obehnána ploty s ostnatými dráty a stala se veřejnosti nepřístupnou. V nezměněném stavu zde zůstaly stát stovky hotelů i obyčejných domů, které se postupně rozpadají a pustnou. Přístup do města bedlivě střeží vojáci a všude visí výstražné cedule s nápisy Zákaz vstupu a Zákaz fotografování. Sem se zkrátka nedostaneme.
Daleko od civilizace
Famagustu s pohnutou historií necháváme za sebou a tureckou částí ostrova pokračujeme na odlehlý poloostrov Karpas, nejméně obydlenou oblast celého Kypru. Tento 80 km dlouhý úzký pruh země vystupuje do moře na samém severovýchodě ostrova. Díky své izolované geografické poloze byl uchráněn před lidskými zásahy a před masovou turistikou. Zůstala zde zachována divoká příroda a tradiční způsob života v původní podobě.
Lidé pěstují vinnou révu, olivy, svatojánský chléb a vyhlášené melouny. Poloostrov pokrývají borové a cypřišové lesy a na jaře také koberce květin. Pod nízkými stromy právě rozkvétají bramboříky. Hnízdí zde mnoho druhů vzácného ptactva, kvůli kterému sem přijíždějí ornitologové i nadšení fotografové. Na pobřeží připlouvají klást vejce mořské želvy. Nachází se tady více než 46 písečných pláží. Největší z nich je nádherná Zlatá pláž, která má délku skoro čtyři kilometry. Vyniká divokou a přirozenou krásou. Zatím ještě není obestavěná hotely, ale zřejmě ji tento osud nakonec stejně nemine.
Osli na svobodě
Kousek za Zlatou pláží stojí vstupní brána do národního parku Karpaz, který zaujímá nejzazší část poloostrova. U brány nás vítají kyperští oslíci, milá rarita zdejší krajiny. Nechali je tady kyperští Řekové. Turci nevěděli, jak s nimi naložit, a tak jim dali svobodu. Oslíci teď žijí zcela volně, oblíbili si přijíždějící turisty a vyžadují od nich pamlsky. O jejich zachování a ochranu dnes dokonce usilují oba znepřátelené národy, jak kyperští Řekové, tak i kyperští Turci.
Drbeme oslíky na nose a oni od nás loudí něco dobrého na zub. Jsou roztomilí a taky neodbytní. Neohroženě strkají hlavy do obou otevřených okýnek u auta a nakonec nám sežerou všechnu zeleninu, včetně okurek. Pokud se sem chystáte, nezapomeňte oslíkům přivézt mrkev, určitě je tím potěšíte.
Křížem krážem přes rozkvetlý poloostrov
Přes národní park prochází úzká silnička plná děr a těsně obklopená hustými cypřišovými háji. Asfaltka končí u kláštera apoštola Ondřeje a dál vede jen uježděná cesta se spoustou louží. Zastavujeme na jejím konci, na mysu apoštola Ondřeje. Dál se kromě pár neobydlených ostrůvků rozprostírají už jen modré vody Středozemního moře. Nejbližší pevnina, Turecko, Sýrie a Libanon, leží zhruba sto kilometrů daleko. Zdejší moře se pyšní mimořádnou krásou, čistotou vody i bohatstvím živočichů. Nad ním se zvedají skalní útesy doslova obsypané záplavou žlutých kopretin, modrých static a dalších kvetoucích rostlin.
Milovníci historických památek by na poloostrově Karpas neměli vynechat byzantský hrad Kantara. Kamenný hrad stojí uprostřed borových hájů na hřebeni pohoří Kyrenia, které se táhne středem poloostrova. My si tady nejvíce ze všeho vychutnáváme výhledy na severní pobřeží a okolní kopce. Za dobré viditelnosti se odtud prý dají spatřit i vrcholky hor v Turecku a v Libanonu, takové štěstí však nemáme.
Zpátky v kraji kyperských Řeků
V turecké části Kypru ještě natankujeme levnější benzin a přes zelenou linii se vrátíme zpět do Kyperské republiky. Cestou do pohoří Troodos nás provází opojná vůně právě kvetoucích pomerančovníků. Stoupáme do malebných kopců. Na vrcholcích leží ještě sníh. Projíždíme po těch nejužších klikatících se silničkách, které křižují státní les Pafos. Tento největší kyperský les se rozkládá v pohoří Troodos na území o rozloze 70 tisíc hektarů. V lese kromě rozšířených borovic rostou také vzácné cedry. Tyto mohutné neopadavé jehličnany se vyskytují už jen na několika posledních místech na Zemi. Nejstarší stromy mohou být staré až tisíc let a kromě Kypru je najdeme už jen v sousedním Libanonu, Sýrii a Turecku. Přestože v biblických dobách byly hojně rozšířené, pro své vysoce ceněné dřevo byly takřka vymýceny. Kromě prastarých stromů dodávají zdejším horám neopakovatelnou atmosféru také byzantské kostely a kláštery. Ze všech je nejslavnější a nejbohatší klášter Kykkos. Uvnitř kláštera se vznáší těžká vůně kadidla a mniši v tmavých rouchách zapalují dlouhé svíce jako za dávných časů. Snažím se našlapovat co nejopatrněji, abych je nevytrhla ze zbožných myšlenek. V tichosti obdivuji zlatý zdobený ikonostas a nádherné barevné malby na zdech a stropech. Nejvzácnější poklad kláštera, slavná ikona Panny Marie, kterou podle legendy maloval svatý Lukáš, zůstává zakrytá. Kdo na zázračnou ikonu pohlédne, bude oslepen.
Divoký poloostrov Akamas
Na západ od půvabného lesa Pafos se nachází další zázrak kyperské přírody, poloostrov Akamas. Podobně jako poloostrov Karpas v turecké části Kypru i on byl zatím ušetřen velkých stavebních zásahů a jeho romantickou krajinu dosud nehyzdí žádné hotely, letoviska a parkoviště. Díky nepřístupnému hornatému terénu tudy dokonce nevede žádná asfaltová silnice. Až do roku 2000 poloostrov využívala britská armáda a námořnictvo k různým vojenským cvičením. Díky izolaci se zde zachovala neobyčejně rozmanitá flóra a fauna a dnes je tento divoký kout Kypru vyhlášen národním parkem. Turisté rádi navštěvují zejména Afroditiny lázně, malé mělké jezírko v přírodní jeskyni. Podle legendy se právě tady bohyně krásy a lásky koupala a setkala se svým milencem Adonisem.
Od Afroditiných lázní vede podél severovýchodního pobřeží kamenitá cesta. Ujedeme po ní sotva kilometr a musíme to kvůli velkým kamenům vzdát a pokračovat pěšky. Ve vzduchu voní borovice a mořská sůl. V jalovcových hájích právě rozkvétají orchideje. Na druhy rostlin je poloostrov Akamas opravdu nesmírně bohatý! Z celkových 128 druhů endemických rostlin Kypru najdeme 39 právě zde. Nikam nespěcháme, šplháme po útesech, shlížíme na azurově modrou vodu a objevujeme skryté zátoky sevřené skálami ostrými jako nůž. Procházíme se po divokých plážích, z nichž některé se pyšní názvy jako Modrá laguna, a užíváme si téměř letní počasí. Naši procházku zakončíme v zátoce jménem Fontana Amoroza, která je také spjatá s bohyní Afroditou. Naši pozornost tady upoutá zvláštní kruhová skvrna světlejší barvy. Azurové oko ostře kontrastuje s okolními tmavě modrými vodami. Není divu, že toto místo vyhledávají potápěči i turisté na výletních lodích.
Kaňon Avakas
V národním parku Akamas zůstaneme ještě další den. Přejedeme na jeho opačnou stranu na západní pobřeží, kde leží skalní soutěska Avakas, která jako kdyby sem na ostrov ani nepatřila. Středomoří připomíná snad jen všudypřítomná bujná zeleň v podobě cypřišů, oleandrů a fíkovníků. Připadám si, jako kdybych se ocitla v divokém arabském vádí! Středem kaňonu protéká průzračně čistá říčka. Nejprve se snažím pohybovat po jejích okrajích a vodu přeskakovat po kamenech. Šance projít tudy suchou nohou je však teď, na jaře, minimální. Raději od toho upustím a jednoduše se brodím vodou. Soutěska se v jednu chvíli zužuje na pouhé dva metry. Nahoře se třicet metrů vysoké skalní stěny sbíhají, na pár místech se dokonce vzájemně dotýkají a tvoří tak tunel. Působivou podívanou doplňují drobné vodopády, tůně a vodou jemně ohlazené balvany. Na stěnách vyrůstají kapradiny a další rostliny, občas seshora dolů visí liány. Živá a neživá příroda se spojuje v dokonalé harmonii v překrásnou oázu, která je domovem pro celou řadu živočichů.
Království mořských želv
Jižní část ostrova přitahuje přece jen už více turistů, ale i tady se dají najít místa, která si užíváme o samotě. Nedaleko od kaňonu Avakas si uděláme zastávku na vyhlídce nad Bílou říční pláží, vklíněnou dramaticky mezi dvěma útesy. Na ni navazuje písečná pláž Toxéftra, kam připlouvají klást vejce karety. Její zlatavé písky lemují trsy fialových static a zapadající slunce podtrhuje tichou krásu opuštěné pláže sevřené mezi mořskými vlnami a nespoutanou krajinou poloostrova Akamas.
Podobně jako na pláž Toxéftru mořské želvy svá vejce s oblibou ukládají také na plážích poloostrova Akrotiri. I tady k tomu přispívá odlehlá poloha, minimum osídlení a množství měkkého hebkého písku. Vítr ho zformoval do podoby romanticky zvlněných písečných dun, které mají v této lokalitě naprosto unikátní a neobvyklou šedou barvu. Přijíždí se sem po polní cestě a poslední úsek cesty jdeme pěšky. Nohy se mi při chůzi boří hluboko do písku a já si chvílemi připadám jako ve skutečné poušti. Nikdo kromě nás tu není. Tato jedinečná oblast snových pískových vln leží chráněna mezi britskými vojenskými základnami. Politické uspořádání Kypru je totiž ve skutečnosti ještě o něco komplikovanější. Kromě severní části Kypru, ovládané Turky, jsou mimo správu Kyperské republiky ještě další území, a to právě poloostrov Akrotiri a vojenská základna Dekelia. Obě oblasti patří Velké Británii. Spojené království si tyto zámořské kolonie udržuje vzhledem k jejich strategické poloze ve Středozemním moři už od dob, kdy se Kypr z britské kolonie transformoval na nezávislý stát.
Obyčejný turista však tyto složitosti téměř nezaznamená a může si nerušeně užívat kyperské slunce na plážích, vychutnávat zdejší fantastickou kuchyni nebo se třeba vydat na jarní cestu kolem rozkvetlého ostrova a zakončit ji na neobyčejném pouštním poloostrově Akrotiri jako my.
Rozdělený Kypr
Třetí největší ostrov ve Středozemním moři není jen klasická plážová destinace. Je to především místo, kde se setkává evropská kultura s kulturou asijskou. Geograficky ostrov náleží k Asii, politicky patří spíše k Evropě, a tak tady na poměrně malém území najdete dva odlišné světy. Středem ostrova prochází tzv. zelená linie, která odděluje Kyperskou republiku, kde se mluví kyperskou řečtinou, od Severního Kypru (oficiálně Severokyperská turecká republika, též Turecká republika severní Kypr), kde žijí kyperští Turci. K odtržení Severního Kypru došlo v roce 1974 a členění na dvě rozdílné části ostrova přetrvalo dodnes. Samostatnost Severního Kypru neuznala kromě Turecka žádná další země. Opětovnému spojení v jeden celek nic nenasvědčuje.
