Datle a solné jezero jsou asi největší atrakcí oázového města Tozeur na jihozápadě Tuniska. Když seberete dost odvahy, čeká na vás i další – vyjížďka na velbloudím hřbetě. Netrénovaným svalům Středoevropana se ale může pořádně vymstít.
Původně jsem to neměl v úmyslu, ale přesvědčil mě velbloudář Amara Themri. Pod skalní vyhlídkou, ze které je pěkně vidět oázové město Tozeur, tento Berber vozí za pár šupů dokolečka mladé Tunisanky. Nabízí mi výlet do pustiny spojený s návštěvou nomádských Berberů. Při znalosti cen místních služeb pro turisty nahodím velice nízkých 10 dinárů. K mému překvapení Amara nezačne nad nízkou nabídkou bědovat a cenu přijímá.
Kdo by řekl, že mořskou nemoc může člověku způsobit i nasednutí na koráb pouště? Zvíře, které při nasednutí způsobně leželo jako pes před boudou, se nejdříve zvedne na zadní nohy. Jako kdyby mě mocná vlna hodila dopředu. Trvá to jen asi dvě vteřiny, ale svírání úhlu 45 stupňů s povrchem mi nedělá právě dobře, takže zarývám nehty do držadla sedla, abych nepřepadl. Pak dromedár vzpřímí i svoje přední končetiny a tento pohyb mě nakopne dozadu. Právě poprvé v životě sedím na velbloudím hrbu a vyjíždím na Saharu.
Kolébám se v sedle a můj průvodce vede krémově světlého dromedára za provázek zachycený za kroužek v jeho nozdrách. V cestě máme golfové hřiště a můj průvodce se spouští do litanie nad tím, jaký je to nesmysl stavět na Sahaře green pro bohaté turisty. V první chvíli mám tendenci mu přizvukovat, ale kdyby tam nevyhloubili jamky, tak by na stejném místě zasadili datlovníky, které vodu z vrtů také nasávají po kýblech. Hřiště aspoň přivábí do Tozeuru další návštěvníky a provoz golfového klubu zaměstná více lidí než datlovníkový háj.
Ač Amara údajně nikdy nebyl ve škole a neumí číst a psát, vidím ho, jak datluje esemesku do svého mobilu. Sám sebe se ptám, co za fígl na mě chystá, aby mě stáhl o více peněz než domluvených deset dinárů. Zatím však vedeme příjemnou konverzaci ve francouzštině. „Turisté mě naučili,“ říká s tím, že kromě mateřského berberského jazyka plynně hovoří hlavním úředním jazykem země – arabštinou.
Je to velký mudrlant, který v jedné promluvě dokáže říct, že „problém severoafrických států je v tom, že lidé neumí nic plánovat“, aby o chvíli později dodal, že „nejlepší je žít okamžikem a čekat, co ti den přinese“. Každou myšlenku zakončuje replikou „C’est la vie“. „Je mi třiatřicet a jsem stále svobodný, protože vyplatit manželku z rodiny je dneska příliš drahé. C’est la vie,“ řekne a já se zastydím, že jsem mu coby jeho vrstevník odhadoval o dva křížky na krku více. Poušť se dokáže podepsat do tváře svých obyvatel neúprosně.
Stínohra za západu slunce
Hřejivý kotouč se potápí za horizont a můj stín na velbloudovi se v solárních paprscích protahuje. Už jsem si na hrbu na vrstvě dek našel stabilní pozici, takže se nedržím tak křečovitě, a snažím se tu úchvatnou stínohru vyfotit. Zvíře, kterému jeho majitel říká Marcel, není třeba nijak řídit. Ví, kam míříme, a v klidu si občas zastaví u skromného porostu. Když se gurmánství věnuje přespříliš, diriguji ho šňůrkou v jeho nozdrách, kterou mi Amara mezitím svěřil, zatímco přes ostnaté rostliny kráčí jen v pantoflích pár metrů za mnou.
Po zhruba hodině mám tělo celé vyklepané z podivného pohybu dromedára-mimochodníka (tedy tvora, který v chůzi zvedá obě končetiny napravo nebo nalevo zároveň). Amara mi radí uvolnit se v sedle a nepřidržovat se ho, protože právě zaťaté svaly budou po jízdě nejvíce bolet. Po chvíli velí k odpočinku.
Snažím se rozpohybovat především ztuhlá stehna a dostat z kalhot drsné chlupy línajícího savce. Tunisan mě upozorňuje, že mi začíná červenat pleš. Pečovatelsky mi kolem hlavy omotá turban, takže vypadám jako Tuareg. Předvádí také, jak se má s Marcelem rád. Lehne si pod něj a jako krotitel dravé zvěře se mu zblízka šklebí do očí. Němá tvář na to reaguje vcelku nevzrušeným přežvykováním. Z její mordy koukají zuby křivé tak, že si vzpomenu na snímatelná rovnátka z mládí.
„Když jsme teď odpočívali, musíme si pospíšit. Taky si vylezu nahoru a poběžíme,“ říká můj průvodce. Zrovna v tomto okamžiku, kdy je jasná domluva důležitá, si ve francouzštině nemůžeme porozumět. Pochopím, že chce sedět přede mnou, aby velblouda mohl dirigovat. Bohužel špatně. Když se po hrbu soukám více nahoru, Marcel se nečekaně zvedne a já se zřítím na znak k dromedárově pozadí do saharského prachu.
Amara mě starostlivě sbírá a hubuje ve své mateřštině čtyřnožce, který zase v klidu mele pantem ze strany na stranu. Tentokrát nasedáme opatrněji. Já už správně dopředu a Berber za mě.
Pozvání na placku
„Tak jedem, Marceli,“ vybídne žokej klidného tvora a tomu začnou kmitat končetiny. Držím se sedla jako klíště. Je to fofr, ale dromedárovi, pokud není pobízen, se do trapu moc nechce. Jakmile kadence příkazů ustane, zvolní tempo.
Na obzoru se objeví chaloupka a pak další dvě. Náš cíl. „Tady žije několik rodin. Teď jsou muži pryč s velbloudy, vrátí se až po setmění,“ říká Amara a bere mě do ohrady. Vše je uděláno z větví a listů datlové palmy. Pevnější materiál není třeba. Lidi, které navštívíme, jsou nomádi, kteří se stěhují pouští podle své chuti.
Uvnitř na prašné podlaze hoří oheň, válí se pár zašlých koberců a proležených matrací. Paní domu, kterou velbloudář upozornil na naši návštěvu, připravuje na široké pánvi placku z těsta podle jednoduché receptury. Venku se babička se třemi vnoučaty snaží vztyčit na pár klacků stan, kam další den přijede na nocleh skupina turistů. Chvíli nato už mě volají k večeři. Můj průvodce láme tvrdou placku na kousky. Kousek výborné krmě sníme v chýši, ale ohýnek ji během pečení vyhřál k neobyvatelnosti. Venku už se hodně zešeřilo, a tak se s rodinou loučím. Když se chystám za pohoštění vytáhnout nějakou tu minci, Amara mě nenechá s tím, že útrata padá na něj. „Ten filuta mi to po dojezdu do Tozeuru pěkně mastně spočítá,“ napadá mě, když se oba posazeni na hrbu vydáváme zpět do civilizace.
Ticho Sahary
Je tma, ale v poušti je díky záři měsíce docela dobře vidět. Navíc na obzoru se ukazují známky Tozeuru. Nejdříve červená světla na navigační věži u letiště, poté žlutá záře nasvíceného internátu a pak i zelené neony hotelů. „Nesnáším město. Lidé v něm neustále pospíchají a jsou na sebe zlí. C’est la vie,“ poznamenává za mnou Amara.
Vypráví, jak v mladickém věku pomáhal se zvířaty při natáčení slavného filmu Anglický pacient nebo jak se stopem přes Saharu dostal až za svými příbuznými do tisíce kilometrů vzdáleného Maroka. Také si oprávněně stěžuje na to, že lidé jsou nepořádní, protože větrem odnesené plastové pytlíky či láhve jizví tvář drsné přírody na kilometry daleko.
Když na chvíli přestane mluvit, houkne na mě z pustiny ticho. Absolutní není na dlouho, protože v rovině se snadno rozléhá drnčení motorů ze silnice do oázy s pozoruhodným jménem Nafta. Ještě častěji ale pokoj naruší plynné důsledky Marcelových trávicích pochodů.
Nazpátek přijedeme s půlhodinovým zpožděním oproti plánu, ale Amara si neříká o žádnou přirážku. Nenárokuje si ani zaplacení placky. Chce jen oněch dohodnutých deset dinárů a dává mi několik vizitek s telefonním číslem, abych mu udělal reklamu a rozdával je dalším turistům. Takový férový přístup k turistovi jsem v arabských zemích zažil poprvé, takže se slovy díků mu dávám malý bakšiš a spokojený kráčím k hotelu.
To jdu ještě svěže, ale druhý den ráno se probudím rozlámaný jako po lynči. Nohy mi široký velbloudí hřbet vytvaroval do O, takže se pohybuji jako fotbalista po zápase. Jsem rád, že dokážu v dlani, která o den dříve sveřepě svírala sedlo, udržet propisku. Paže, šíje a záda si říkají o maséra ještě tři dny po projížďce na dromedárovi. Jenže nepříjemná bolest za tu zkušenost stála. Jak říká Amara: „C’est la vie.“
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 12/2012.
