Somaliland: Vítejte v zemi, která neexistuje

Somaliland: Vítejte v zemi, která neexistuje Zdroj: Tomáš Kubeš

Lidé na obou stranách hranice jsou stejní, etničtí Somálci. Všichni se tu tradičně živí pastevectvím a obchodem.
Někteří velbloudi se prodávají i na maso
Hargeysa je moderní město a na první pohled vůbec není patrné, že leží v jednom z nejchudších regionů na světě. Skládá se z velkého tržiště, několika mešit a jedné hlavní ulice.
Zdejších 6500 šilinků vyměníte za jediný dolar. Lidé tak přenášejí obrovské balíky peněz.
Na rozlehlém tržišti hlavního města Hargeysy koupíte všechno a navíc se tu prý vůbec nekrade.
6
Fotogalerie

Somaliland: Vítejte v zemi, která neexistuje

„Vítejte v Somalilandu!“ Tuhle větu tady uslyšíte snad tisíckrát denně. Somaliland sice existuje již skoro dvacet let, ale dosud ho nikdo oficiálně neuznal. Na mapách světa ho nehledejte.

Somaliland, bývalá britská kolonie, je samostatný stát, nezávislý na rozvráceném Somálsku, kam by v dnešních dnech zamířil snad leda sebevrah. Se Somálskem si každý ihned spojí válku, piráty a beznaděj, zato v Somalilandu je o poznání lépe. Lidé tu dávají najevo, že mají k cizincům přátelský vztah. Tamním obyvatelům jednoduše vadí fakt, že se o nich ve světě nic neví, a tak se se svými nadějemi na politické osamostatnění svěřují každému cizinci, kterého potkají. Není jich ovšem zase tak moc.

Kdo se sem chce vydat za poznáním nebo obchodem, nemusí mít obavy. Somaliland je normální stát, který funguje jako všechny ostatní, má hranice, vybírá daně a clo, funguje tu policie a ta tajná obzvláště dobře. Je tu armáda, úřady, školy, doprava – prostě na první pohled normální země třetího světa. Hned za prašnou celnicí se objevuje nová asfaltová cesta. Proti sousední Etiopii tu jezdí o mnoho lepší auta. Překvapivě velké množství žen chodí nezahaleno, přesto jsou to ale muži, kteří tu vládnou všemu. V obchodech nebo na úřadech není ani stopy po ženách. Vyhledáte-li je ale, a pustíte-li se s nimi do řeči, zjistíte, že jsou nejen zvědavé, ale i vzdělané. Často disponují perfektní angličtinou a některé se nebojí s cizincem mluvit i bez asistence některého mužského člena rodiny, což v muslimském světě rozhodně není obvyklé.

Například mladá žena Fana nás zastavila přímo na ulici a chtěla si popovídat. Skvělá angličtina, francouzština, arabština a neuvěřitelný hlad po informacích. Prý hodně komunikuje po internetu a chce být vzdělaná, aby pomohla své zemi. K běžným součástem života tu patří mobil. Dá se koupit za pakatel a k dispozici jsou snad všechny značky. Obchody ale přetékají vším možným. Místem, kde se dá sehnat téměř vše, je pohraniční město Wajaale u hranice s Etiopií, které je nejen spojnicí, ale také centrem obchodu. Převáží se sem, a často také pašuje, nedostatkové a levné zboží dovážené po Rudém moři.

Lidé na obou stranách hranice jsou stejní, etničtí Somálci. Všichni se tu tradičně živí pastevectvím a obchodem. Jedním z nich je i Ahmed. Má stádo velbloudů a koz. Možná si někdo myslí, že to je bída s nouzí, ale on si vůbec nestěžuje. „Moji velbloudi mají tu nejlepší pastvu, mám velké stádo. Každoročně se s těmi nejlepšími loučím, prodávám je na maso. Moji velbloudi se prodávají do Saúdské Arábie a tam dobře platí,“ dodává Ahmed. Dokladem slušného živobytí je nová luxusní toyota před pasteveckým stanem.

Balíky peněz

Od etiopské hranice je hlavní město Hargeysa jen hodinku a půl jízdy. S autobusem nepochodíte. Mezi městy jezdí převážně džípy nebo auta, kam se naskládá i deset lidí. Tato dopravní infrastruktura se dá ale čekat jen na frekventovaných trasách. Buď půjdete po svých, nebo si musíte najmout svoje auto. Když se podaří shromáždit další pasažéry, cena rázem klesá. Na všech cestách i před městy jsou policejní posty, kde každý projde kontrolou. Někde se vybírá i mýtné, což jsou většinou jen drobné. Ale především je ze strany místních úřadů nutné mít vše pod kontrolou – vždyť kolem Somalilandu je poměrně hodně horká půda.

Hargeysa je moderní město a na první pohled vůbec není patrné, že leží v jednom z nejchudších regionů na světě. Skládá se z velkého tržiště, několika mešit a jedné hlavní ulice. Tady je většina obchodů i menších tržišť a odehrává se zde veškerý život. Nepřehlédnutelná je jen jedna dominanta města, stíhačka na podstavci na náměstí Kharia. Letadlo je vzpomínkou na dávné bombardování a brutalitu doby diktátora Barrého. Pokud si budete chtít popovídat nejen o historii, právě tady je jedna z nejlepších čajoven pod širým nebem. Ve stínu stíhačky lze popíjet lahodný čaj s mlékem a k tomu hrát dámu.

Tak jako všude na světě je pravým srdcem města tržiště. Koupíte tu vše – od bot až po auta. Něco je tu ale jinak: ohromné balíky peněz, které se válejí na hromadách doslova na každém rohu. Zdejší měna se vyznačuje tím, že nejvyšší bankovka má hodnotu 500. Což by nemusel být nutně tak velký problém, kdyby ovšem směnný kurz nebyl 6500 šilinků za americký dolar. Vyměníte-li sto dolarů, rázem vzniká problém takřka nerudovský - kam s ním? Někdo chodí s igelitkou a svazky ohmataných bankovek už ani nepřepočítává. Drobní směnárníci mají na ulici jen bedýnku s pletivem, v níž se válejí peníze. Zato ti, co mění ve velkém, mají peněz plné deky, kam peníze svážejí kolečkem. Co je ale k nevíře, že hromady peněz nechávají klidně na ulici i přes noc. Jednoduše se přes ně přehodí další deka a ráno se obchoduje dál. „Zrovna teď mám tady na té hromádce asi padesát tisíc dolarů,“ vykládá s ledovým klidem směnárník na ulici. Stejný šok přichází i ve zlatnické uličce u mešity. V prosklených pultících v prachu na zemi leží hotové skvosty. Nejdou od nich odtrhnout oči. „Jestli chcete něco koupit, stavte se tu odpoledne, zlatník Damman si zrovna odskočil na oběd a pak půjde na modlitbu,“ vysvětluje mi prodavač odvedle. Se smíchem se podivuje nad mojí otázkou, jestli se nebojí jen tak nechat zboží na ulici. „Tady nikdo nic nevezme, jednoduše, když tu nikoho nezastihneš, zastavíš se později a nakoupíš. U nás v Hargeyse je bezpečno, tady nikdo nemá důvod něco ukrást. Takovou událost ani nepamatuji.“

„Tebe neznám, odkud jsi přijel?“ snaží se navázat kontakt jeden z mužů, co od nás podezřele ochotně odhánějí pobudy. Podezření se velmi rychle mění na jistotu – jde o jednoho z „tajných“. Se vší slušností nás odvádí na policejní stanici k prověření totožnosti. Tam už na nás čekají skoro všichni, s nimiž jsme ten den mluvili. Také tajní. Chovali se k nám přátelsky, ale zároveň se nám nekompromisně snažili vnutit policistu, který by střežil každý náš krok. Pochopitelně s tím, že bychom ho museli platit a živit. Vláda se bojí, že kdyby se někomu z bílých návštěvníků něco stalo, mohlo by to ohrozit její snahy o uznání samostatnosti. A bílí návštěvníci jsou vzácným zbožím. Nakonec pomohl novinářský průkaz. Jakýkoliv pohyb na jih i k moři do města Berbera je ale nutné nahlásit a vyžádat si povolení s razítkem.

Do Berbery

Bájná Berbera, to je ráj na světě, hlásají mnohé cestopisy. Lákavá je především její poloha na pobřeží Adenského zálivu. Město ožívá v podvečer, kdy se ulice zaplní, prodavači vytahují své stánky a městem korzuje neuvěřitelné množství lidí. Letité bílé budovy připomínají nejen bývalé bohatství, ale i koloniální minulost. Britská správa z tohoto významného přístavu vytvořila v letech 1870 až 1941 hlavní město. Dosud jsou k vidění rozpadající se velkolepé budovy, paláce i bývalá státní banka protektorátu Somaliland. Jen bohatství a ruch kolonie zmizelo kdesi ve víru času. Berbera byla od prvního osídlení vždy významným přístavem, a na místní poměry čilý obchodní ruch tu vládne dodnes, i když díky krizi v Somálsku zdejší přístav využívá sotva tři sta lodí ročně.

Přístav je životodárnou tepnou, všechno zboží sem směřuje po vodě. Ze Somalilandu se vyvážejí hlavně živá zvířata, kozy, ovce, krávy a velbloudi na stoly bohatších sousedů. Za ranního rozbřesku ale míří k molu kocábky rybářů. Unavení muži vynášejí z lodí své úlovky. Obchodníci už netrpělivě přešlapují na břehu a vyvolávají ceny. Když se ocitne v rukou rybářů třicetikilový tuňák, doslova se o něj všichni poperou. Dříve běžná ryba je dnes už výjimečným úlovkem, protože velké ryby dávno vylovily nadnárodní společnosti a místním zbývá už jen paběrkování. „Hlavně Rusové s velkými loděmi a vlečnými sítěmi vylovili všechno. Být pirátem je opravdu stálejší živnost,“ konstatuje s nadhledem vedoucí skupiny rybářů Maxamed. Má pravdu, zdejší rybáři třou bídu s nouzí, kdežto piráti ze sousedního Puntlandu si diktují částky za vykoupení lodí i velikých tankerů.

Vzácné jeskyně

Asi nejznámějším turistickým místem v Somalilandu jsou skalní jeskyně Laas Geel. Otevřel se mi tu pohled do fascinujícího světa dávných obyvatel tohoto kouta světa. Rozsáhlé kresby postav, lovců, krav i divokých zvířat, velbloudů, to vše v červené barvě, tu po sobě zanechali lidé z doby před 9000 až 8000 lety př. n. l. Jde o jeden z nejstarších projevů umění v oblasti Afrického rohu. Tři velké jeskyně hlídají policisté před vandaly. Dávná obydlí poskytují stín v rozpáleném dni a zároveň jejich poloha vysoko nad okolím byla vždy strategická. Starověké malby najdete po celé Africe, ale takto rozsáhlé kresby a poměrně zachovalé obrysy i barvy nejsou už tak běžné.

Žvýkat jak o život

Alkohol, lehké děvy, drogy, to je v Somalilandu zakázáno. Jediná droga, kterou seženete úplně všude, je kat. Tato rostlinka je zdrojem zábavy, uklidnění i pocitů pohody. Stačí spatřit stánek s trsy katu a místním se rozklepou vzrušením ruce. Obzvláště v Hargyese už od brzkého jitra bloumají muži městem a čekají na svoji pravidelnou dávku. Kat sem putuje z etiopského Harraru s železnou pravidelností. Jakmile se auta objeví ve městě, závislí už se žádostivě tlačí ve frontě, aby se na ně dostalo co nejdřív. Obchodníci a stánkaři rychlostí blesku prodávají víceméně vše, co náklaďáky přivezou, a spokojení klienti v klidu odcházejí se zelenými trsy do čajoven i domovů. Přes poledne, kdy je stejně skoro všude zavřeno, se muži oddávají siestě i žvýkání a debatují. I o samostatnosti, která pro ně zatím zůstává jen snem stejně jako zítřejší dávka katu.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2011.