Postojenské jeskyně sice nejsou největší ve Slovinsku, přesto nabízejí několik unikátů i na celosvětové úrovni. Například nejdelší jeskynní cestu dostupnou veřejnosti. Trasu dlouhou 5,3 kilometru můžete projít pěšky nebo projet podzemním vláčkem na jediné dvoukolejné jeskynní železnici světa. Proveze vás třeba kolem pětimetrového, zářivě bílého stalagmitu, věžovitých hor tvořených po miliony let jen kapkami vody, a nakonec dopraví přímo do „dračího doupěte“.
Slovinský Jára Cimrman
Podle nápisu na stěně se první zdokumentovaná návštěva jeskyně uskutečnila roku 1213. Přesto trvalo několik staletí, než se povedlo odhalit celou její velikost. Mohla za to kuriózní nešťastná náhoda. I když byl na počátku 19. století světu znám pouze její zlomek, už kolovaly zvěsti o její kráse. Roku 1818 se ji proto chystal navštívit sám císař František I. spolu s císařovnou Karolínou Augustou. Při přípravách na vzácnou návštěvu a během montáže osvětlení vyšplhal pomocný lampář Luka Čeč na jednu ze skal a náhle zmizel. Zatímco se ostatní dělníci s kolegou v duchu loučili, po pár minutách se Luka opět vynořil ze tmy a zvolal: „Toto je nový svět, je to ráj!“ Svým „nešťastným“ pádem totiž objevil pokračování jeskyně, která zdánlivě nebrala konce.
Aby těch objevů nebylo málo, našel Luka v útrobách ještě malého broučka, kterého vynesl na povrch a nabídl ke zkoumání. Z dnešního pohledu vlastně nic převratného, ale vzhledem k tomu, že se až do roku 1831 věřilo, že uvnitř jeskyní neexistuje život rostlinný, natož živočišný, se jednalo o velkolepý objev. Po zjištění, že malý brouček je skutečný trilobit, chyběl už jen malý krůček ke zrodu nového vědního oboru – biospeleologie. Pouze v Postojenské jeskyni se do dnešních dní povedlo objevit a zdokumentovat na 115 druhů jeskynních živočichů.
Legenda o dračích mláďatech
Lidé v Dinárském krasu, kam postojenský komplex jeskyní spadá, byli po staletí zvyklí žít poblíž ve sladké nevědomosti. Jednoho dne ale prameny po silných deštích vyplavily z jeskyně něco, co předtím nikdo neviděl. Bledá a na pohled jakoby průhledná kůže, obličej bez očí a s keříčkovitými výrůstky za hlavou, 30 centimetrů dlouhé hadí tělo s dvěma páry končetin opatřených třemi prsty vpředu a po dvou vzadu. Místní byli zcela neochvějně přesvědčeni, že jeskyně vyvrhla mládě draka, jenž v ní žije. Když navíc v zimě vycházel z jejího vstupu zlověstný kouř, který dnes snadno vysvětlíme stabilní vnitřní teplotou okolo 10 stupňů, legenda o drakovi byla na světě. Čím více pověstí se k jeskyni vázalo, tím víc lidem naháněla strach.
Jenže, jak známo, strach budí i zvědavost. Giovanni Antonio Scopoli byl nakonec prvním vědcem, kterému se podařilo získat živý exemplář tohoto neobvyklého stvoření. V roce 1768 tak „malí dráčkové“ dostali svůj vědecký popis a latinský název: Proteus anguinus.
Vzácný slepec
Dnes víme, že se jedná o macaráta jeskynního neboli olma. Jeho vzezření je opravdu asi nejblíže představě draka, a ačkoli není potomkem mytických zvířat z pohádek a bájí, jeho unikátnost je dechberoucí. Dokáže se dožít až 100 let, přitom díky tukovým zásobám vydrží až 12 let bez potravy. Už jen svou délkou patří mezi jedny z největších jeskynních predátorů. Oči mu nahrazují kožní receptory, a proto svou kořist bezpečně najde. Dýchá vnějšími žábrami, které tvoří dva rozvětvené chomáče v zadní části hlavy, jež mají červenou barvu, protože krev bohatá na kyslík prosakuje kůží bez pigmentu.
Bohužel i tito téměř nadpřirození mloci se vlivem chemikálií v podzemních vodách dostali na seznam obecně ohrožených druhů. A ačkoli se obvykle vylíhnou jen dva exempláře z 500 nakladených vajec, díky práci týmu vědců z Postojenské jeskyně se povedlo dostat na průměr 75 procent úspěšně vylíhnutých macarátů.
Kdo by tedy chtěl na vlastní oči spatřit „dračí mláďata“, měl by Postojenské jeskyně rozhodně navštívit.
