Weisswurst, bratwurst nebo currywurst, případně poctivý plátek sekané v žemli, který navrch zajíte preclíkem a zapijete pivem z tupláku. Takovou tradiční představu o Mnichově si na cestě vlakem nejsem s to vyhnat z hlavy. Takhle stereotypní ale tohle mnichovské putování nebude, i když je jasné, že poznáme-li nová zákoutí města, bude to důvod k oslavě a tuplák za odměnu do hrdla padne.
Na této výpravě mám jeden speciální cíl, který není mezi návštěvníky vpravdě nijak neobvyklý a ani já jej nemůžu minout. Co se týká tématu automobilismu v mém životě, prolíná se jím jako jakási červená nit značka BMW. Vyskytuje se zejména v mých fantaskních představách o obsahu budoucí garáže, ale částečně je také součástí mé práce. Vlastně toho zase tolik o motorech, turbodmychadlech, karburátorech, karbonových brzdách či nejrůznějších asistentech řízení nevím, ale už jsem toho o nich docela dost napsal.
Ulice právě lemují dřeviny v plné podzimní výbavě, žloutnoucími korunami stromů prostupují odstíny sytě oranžové a hnědé a celý Mnichov teď vypadá jako reklama na třetí ze čtyř ročních období. Touhle výzdobou se vydávám směrem ke slavné výškové budově připomínající čtyři motorové válce, která bývá prohlašována za zářný příklad moderní architektury města. Jinak je to kancelářské sídlo BMW. To si návštěvník prohlédne spíš jen zvenku, ale hned v sousedství může zajít do obřího muzea mnichovské automobilky, s trochou štěstí i do výrobny a samozřejmě taky do ukázkové haly zvané BMW Welt, což je rozhodně další zajímavý architektonický počin.
Jeden legendárnější model než druhý. Muzejní výstavka je tematická, nikoliv chronologická, i tak v ní objevíte všechny stěžejní bavoráky a příbuzné technologie, které kdy automobilka vyslala do světa. Nebo teprve vyšle. Jste-li fanoušci motorismu a je-li to s vámi vážné, můžete tady bloudit klidně celý den a stejně nebudete mít dost.
Mezi vozy s „ledvinkami“
Pokud naopak fanoušci nejste, nechci vás úplně zatěžovat podrobnostmi, ale malou exkurzi si asi neodpustím. Protože tady jdu zrovna kolem leteckých motorů, které připomínají, že právě jejich výrobou započala firma před více než sto lety svoji existenci. Říkává se, že bílo-modrá šachovnice v logu BMW symbolizuje točící se vrtuli letadla, ve skutečnosti ale za vším stojí o dost nudnější příběh. Tvůrci emblému se kdysi inspirovali prostě jen vlajkou Bavorska. No, a po motorech přišla první motorka a ke konci dvacátých let první vůz zvaný Dixi, který ale ještě nevypadal nijak bavorácky. Rozumějte, že neměl masku chladiče rozdělenou do dvou „ledvinek“, tolik charakteristický rys pro mnichovské vozy. Tahle tradice začala až ve třicátých letech. Pak je tu oddíl věnovaný úspěchům v motosportu nebo se dovíte i něco o době předválečné a válečné, která je černou kaňkou v historii značky, protože i v jejích továrnách pracovali vězňové a BMW v těch časech zásobovalo německou armádu, čím se dalo. Aby se firma po válce udržela při životě, vyráběla třeba hrnce. A ke spáse jí pak pomohl i model nazvaný Isetta, jehož koncept si inženýři vypůjčili v Itálii. Že výroba tohohle prapodivného vozítka, hybridu mezi autem, motorkou a lednicí, do kterého se nastupuje zepředu, znamenala jakýsi úspěch, to je, myslím, jedna z nejpodivuhodnějších událostí v dějinách automobilismu.
Je toho tady ještě mnoho k vidění, včetně konceptů zářné bezemisní a recyklovatelné budoucnosti, ale zbytek muzea už si prohlédněte sami, já se ještě vyfotím s pětsetsedmičkou, patrně nejpěknějším roadsterem všech dob, pak to všechno v muzejní kavárně zapiju cappuccinem, balíček s cukrem si schovám na památku a vypravím se o kus dál.
Malované studentské koleje
Poblíž se nachází slavný mnichovský olympijský park, který tu postavili coby dějiště letních her v roce 1972. Těch, které prosluly především nechvalně, když onehdy atentátníci z palestinské teroristické organizace Černé září unesli a zavraždili jedenáct izraelských sportovců. Míjím památník této tragické události a mířím do míst, kde stávala olympijská vesnice. Dnes tu mají ubytování hlavně univerzitní studenti. A koleje jsou to originální, zejména ty v části zvané OlyDorf. Ještě relativně nedávno měly tyhle bungalovy původní podobu z dob, kdy v nich přespávali olympionici, mezi roky 2007 a 2009 ale do areálu napochodovali dělníci a pustili se do přestavby, jejíž výsledek je tu k vidění nyní.
Shluk asi tisícovky jednoduchých přízemních bungalovů připomíná železobetonové obrazové bludiště. Je to totiž zároveň tak trochu galerie studentského umění. Jednotlivé uličky tu rozlišují písmeny a zrovna se ploužím kolejní sekcí K, když si všimnu dívky, jež právě třímá v ruce malířský váleček a bílí plochu okolo vstupních dveří do svého příbytku. „Studenti si fasády domků mohou vymalovat podle svých představ. Pokud jsou stěny prázdné, není to žádný problém. Pokud už je tam nějaká malba po předchozích obyvatelích, musí se to s nimi domluvit, zda jim nevadí přemalování,“ vysvětlí mi a představí se jako Kristin. V Mnichově před pár měsíci začala se studiem informatiky. „Kolem těch dveří namaluji draka,“ nastíní pak svůj umělecký záměr a budoucí obludu mi popíše i konkrétněji, snad to má být postava z nějakého fantasy filmu.
Baví-li vás fotografování, myslím, že si v OlyDorfu přijdete na své. Je to místo geometricky lahodící oku a hledáčku fotoaparátu, plné rovných a souběžných spojnic, pravých úhlů a ploch, z nichž na kolemjdoucí civí třeba komiksový záporák Joker, Nelson Mandela nebo Bud Spencer. Opodál inspirují motivační nápisy, v další nevím jaké sekci straší postavičky Pokémonů a v sousední zase Mimoňů. Zábavná procházka. Tak jsem zvědav, až tudy jednou také půjdete, zda tu ještě na Mandelu či Spencera narazíte, nebo už budou skryti dílem zase jiných studentů.
Obří hadr a televizní věž
Barevný koberec utkaný ze spadaného listí pokrývá trávník v parku u kolejí, což i v dospělých lidech budí jejich dětské duše a jen málokdo odolá, aby se tím listím aspoň chvíli nebrouzdal. A to všechno na dohled od ikonické televizní věže Olympiaturm, bez níž by jakákoliv mnichovská pohlednice byla neúplná. Stačí pak jen přejít most přes rušnou silnici Georg-Brauchle Ring a ocitám se mezi pozoruhodnými olympijskými stadiony, které se mohou na rozdíl od jiných takových míst na světě pyšnit tím, že pro ně Mnichované nacházejí využití i dekády po konání velké sportovní události. A tak tady ty chrámy tolik nechátrají a nezůstávají napospas všem živlům. Architektonicky zvlášť zajímavé jsou střechy sportovišť vyrobené z plexiskla, které imitují snad beduínské stany nebo vrcholky Alp, ač někomu prý také připomínají pohozený kus obřího hadru. Z výšky na ně pak shlíží zmíněná televizní věž, která je rovněž součástí areálu. Měří 290 metrů a slouží samozřejmě i coby vyhlídkové místo, ze kterého uvidíte panorama města jako na dlani, a restaurace. Když v ní tak hodinku posedíte, otočí se s vámi celý její prostor kolem dokola. A komu se nechce výtahem na věž, může vyšplhat na kopec Olympiaberg, odkud se taky pěkně pokochá.
Velké umění Rubensovo
Se sportem se to nesmí přehnat, tak se vydejme zase cestou k umění a směrem k centru města. Slyšel jsem už mnoho a mnoho přívlastků, příběhů a vlastností typických pro Mnichov, ale nevím, že by se o něm mluvilo jako o galerii Německa nebo nějak podobně. Přitom, jak už jsem poznal, i studentské bydlení je tu svého druhu galerií. A Alte Pinakothek neboli Stará pinakotéka je zase jednou z nejvýznamnějších obrazáren na světě. Spolu s Novou pinakotékou a Pinakotékou moderny, které se nacházejí nedaleko, tvoří takzvanou Uměleckou čtvrť, vypovídající snad o vší výtvarnosti v historii i současnosti lidstva. Hodí se taky vědět, že o nedělích tu vstupné činí pouhé jedno euro. To jsem prošvihl, ale i tak se teď v Alte Pinakothek na chvíli pohroužím do tvorby věhlasných malířů dob středověku až 18. století. Zvědav jsem hlavně na díla Petra Paula Rubense, od něhož tu prý mají přes 70 obrazů. Nepočítal jsem je, ale zřejmě je pravda, že rozsáhlejší sbírku tohoto autora nikde jinde nenajdete. A tak stojím před Rubensovým Velkým posledním soudem, jehož plátno, aby ctilo ten název, měří k 30 čtverečním metrům. Připadám si malý a mrzký oproti tak velkému a vznešenému umění a obdivuji, jak se vlámský barokní mistr dovedl se štětcem rozmáchnout, ač zlí jazykové tvrdí, že mu s obrazem pomáhalo až devatenáct učedníků. To já ale nesoudím.
Domenico Tintoretto někdy na konci 16. století namaloval dílo, které nazval příhodně Portrét malíře, neboť na něm sedí neznámý malíř se svým náčiním. Moc se neví, kdo byl modelem pro tuhle postavu, ale osobně podezírám kamaráda Mirka, který zrovna zírá na Tintorettův zarámovaný počin, nejistý si, zda náhodou nenarazil na zrcadlo. „Kann ich dich fotografieren?“ všimnou si brzy jeho nápadné podoby s mužem na plátně i ostatní návštěvníci a kamarád se v mžiku těší většímu zájmu než ledasjaké slavné dílo visící na okolních stěnách. „Ja ja,“ pózuje ochotně s obrazem neznámého malíře, a tak si zatím mohu v klidu projít ještě chodby Staré pinakotéky. Nejen všechny ty sbírky, ale i budova samotná a její interiér totiž stojí za pozornost. Dostavěna byla v roce 1836 a svého času platila za největší muzejní budovu světa. Mě ale fascinují hlavně linie a perspektivy stěn, sloupů, výklenků, oblouků i schodišť a oken, která propouštějí do útrob sluneční paprsky tak hravě, že sám Rubens by musel nad tou důmyslnou prací se světlem žasnout.
Kontejnery jako sprejerská plátna
Aby toho umění nebylo málo, provedu vás ještě jedním mnichovským zákoutím, které není tak slavné a rozhodně dosud nenabylo historickou hodnotu, ale je také jakousi svébytnou galerií. Nachází se poblíž nákladového nádraží asi 2,5 kilometru jihozápadním směrem od centra. Říkají tomu tady Bahnwärter Thiel, a to podle názvu novely spisovatele Gerharta Hauptmanna. Žánr a téma – naturalistická novela pojednává o železničním hlídači – patrně odkazují k umístění a subkulturní povaze nevšedního areálu, o níž svědčí už posprejovaná vstupní brána a její kamenné sloupy.
Vyhozené boty tu slouží coby květináče, kola od bicyklů coby ploty a staré lodní kontejnery, karavany a vagony vlaků, tramvají či jiných dopravních prostředků zase jako kavárny, obchody s vintage oblečením, dílny, výstavní a koncertní síně a prostory pro workshopy, přednášky, performance i diskotéky a party všeho možného druhu, na nichž nejčastěji zaznívají styly jako techno, house nebo electro. To po pravdě není nic, co bych snad chtěl slyšet, ale jinak jsem doputoval na uchvacující místo.
Kontejnery jsou na sebe většinou vyskládané do výšky a tvoří jakési stěny a patrové budovy, o kus dál horní podlaží sestává ze starého karavanového přívěsu a vedle zase dvě kontejnerové homole propojuje kolejnice s železniční maringotkou. A vnější plechy všech těch vozů a boxů jsou zároveň malířským plátnem zejména pro graffiti umělce a jejich sprejerská díla. Proto jsem nazval i Bahnwärter Thiel jako galerii. „Buďte šťastní. Ženy chtějí rovnost, ne odplatu,“ čtu anglický nápis na jednom z přepravníků, na jiném se skví pozdrav „Namaste, mothafucka“, což si jistě i sami přeložíte jako výraz typické hinduistické uctivosti. Opodál nějaký tvůrce odkázal na George Orwella a jeho novořeč z románu 1984. V jednom kontejneru nabízí své služby tatér, další je fotostudiem a jiný čalounictvím. Vyřazený vlakový vagon má zase úlohu kavárny, čímž se automaticky stává mým nejoblíbenějším. „Dáte si espresso, cappuccino? Ale děláme taky skvělou filtrovanou kávu,“ doporučuje dívka jménem Julia a vydává z vozu šálky jako kdysi průvodčí pokyny k odjezdu soupravy. „Setkávají se tu mladí lidé, chodí sem za hudbou. A umělci tady mohou předvést, co v nich je. Pronajmou si kontejner a můžou ho výtvarně zpracovat,“ popisuje zdejší zvyklosti. Přemýšlím pak, nač slouží plechové dózy usazené před kávovarem, jedna s nápisem „Sex, drogy a rock’n’roll“ a vedle druhá, o něco menší, popsaná jako „Karma box“. Není ale čas se vybavovat, fronta na kávu se prodlužuje.
Ne že by nebylo v Mnichově co dalšího objevovat, je tu řada slavných kostelů, náměstí, soch a památek jiného druhu. Teď na ně ale není ta správná chvíle, spíš se mi zdá, že těch tupláků zatím do hrdla nepadlo tolik, kolik by se slušelo. Jdu to napravit, jednou hofbräu, podruhé Augustiner-Bräu a k nim i nějaký ten wurst na podnosu servírovaném slečnou v bavorském oblečku, tím se konečně naplňují mnichovská očekávání. Nejvyšší čas přestat vyprávět a raději připít na zdraví. Tak zum Wohl!
Co dalšího v Mnichově
- 1 Marienplatz (Mariánské náměstí) – Hlavní mnichovské náměstí s Rybí kašnou, mariánským sloupem z roku 1638 a budovami Staré a novogotické Nové radnice. Ta je velkým turistickým lákadlem i díky zvonkohře o 43 zvonech, která je ukrytá v pětaosmdesátimetrové hodinové věži. Rozezní se dvakrát až třikrát denně (podle období roku). Představení doplňuje přes třicet soch, které na věži rozehrávají rytířský příběh z 16. století.
- Frauenkirche (katedrála Panny Marie) – Kostelů, které v Mnichově stojí za návštěvu, by se dalo vyjmenovat několik. Hlavní dominantou je ale Frauenkirche, jen kousek od Mariánského náměstí. Ikonické jsou hlavně dvě stometrové věže s měděnými cibulovitými kupolemi – tzv. helmovými střechami.
- Pivnice a pivní zahrady – Počet pivnic v Mnichově se počítá na sta a počet míst k sezení v některých z nich na tisíce. Největší z proslulých zahradních pivnic má název Hirschgarten a na pivu tu může posedět až 8000 hostů. Nachází se uvnitř stejnojmenné jelení zahrady při starobylém loveckém zámečku. Nejznámější, turisty nejvyhledávanější a jedna z nejstarších pivnic je Hofbräuhaus, s typickými klenbami a freskami, dlouhými dřevěnými stoly i živou bavorskou hudbou.
- Park Anglická zahrada – S 375 hektary patří hlavní mnichovský veřejný park mezi největší na světě. Strčí do kapsy i londýnský Hyde Park nebo Central Park v New Yorku.
- Královská rezidence – Největší městský palác v Německu čítá deset nádvoří a komplex budov, který začal vznikat v roce 1385 a po všech dostavbách a přestavbách nese prvky od gotiky po klasicismus. Najdete tu umělecké expozice či klenotnici s bavorskými korunovačními klenoty.
