Mnoho z nás má určitě v paměti památnou scénu z románu Julesa Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. Profesor Aronnax a jeho společníci se ke konci svých dobrodružství dávají na útěk ze svého vězení, ponorky Nautilus. Až po nalodění do záchranného člunu si ale uvědomují, že ponorka vplula do obřího mořského víru, Malströmu, u norských Lofot. Přesto se jim podaří přežít a dosáhnout pobřeží, zatímco Nautilus pod velením nevyzpytatelného kapitána Nema jde zdánlivě ke dnu... Realita mořských proudů, jež tvoří vodní víry, je poněkud méně děsivá. Na některé z nich a mýty s nimi spojené se podíváme.
Vodní víry obecně vznikají jako důsledky silného proudění. Toto proudění se je buď protichůdné anebo naráží do překážky. Proto vodní víry nejčastěji vznikají v úzkých soutěskách, do kterých se žene voda. Menší víry můžeme spatřit i v prudkých řekách, pod umělými překážkami či pod vodopády.
Charybdis božská
Vůbec první literární zmínku o mořském víru najdeme už v Homérově Odyssee. Monstrum Charybdis žije na jedné straně soutěsky, na opačné straně dlí další monstrum, Skylla. Zatímco Skylla je monstrem s šesti hlavami a dvanácti nohama, Charybdis figuruje v mnoha verzích tohoto příběhu jako obří vír. Odysseus se raději plaví pod Skyllou a obětuje tak nenasytným hlavám šest mužů, než aby ztratil celou loď v bezedné tlamě Charybdis. Dnes přisuzujeme tato dvě mytická monstra soutěsce Messina, nejužšímu bodu mezi Sicílií a italskou pevninou. V její severní části na sicilské straně se skutečně formuje vodní vír. Ten je však nebezpečný pouze malým plavidlům, a to pouze za velmi špatného počasí.
Norské tlamy oceánu
Norský Malström či také Moskstraumen je právě tím vírem, který zdánlivě spolkl mocný Nautilus. Tento vír je popsán už v souboru severských mýtů Edda a je zakreslen také na slavné mapě Skandinávie Carta marina. Mapu publikoval v roce 1539 mnich Olaus Magnus, který Moskstraumen označil za silnější než bájnou Charybdis. V roce 1841, třicet let před vydáním Dvaceti tisíc mil pod mořem, pak uvedl v souvislosti právě s tímto vírem do angličtiny slovo maelström Edgar Allan Poe v díle Pád do Maelströmu.
Moskstraumen se nachází mezi lofotskými ostrovy Mosken a Moskenesøya a je specifický tím, že se jako jeden z mála vírů formuje na otevřeném moři. To je zapříčiněno specifickým tvarem zdejšího mořského dna a silným vlnobitím. Moskstraumen vytváří víry o průměru až padesát metrů a hloubce jednoho metru, které i dnes představují jisté nebezpečí pro rybářské lodě. Literární představa obřího víru polykajícího i velká plavidla je však poněkud přehnaná. Tento přetrvávající obrázek pravděpodobně pochází z pera norského kněze Jonase Danilssøna Ramuse, jehož fiktivní popis Moskstraumenu z roku 1715 byl v angličtině uveden v edici encyklopedie Britannica v roce 1823.
O sto kilometrů na jihovýchod od Moskstraumenu vznikají v soutěsce Saltstraumen jedny z nejsilnějších vírů světa. Tři kilometry dlouhým a 150 metrů širokým průplavem proteče každých šest hodin 400 milionů kubických metrů vody. Jako výsledek se zde pak formují víry s průměrem deseti metrů a hloubkou až pěti metrů, ve kterých voda proudí rychlostí až čtyřicet kilometrů v hodině.
Velká skotská pračka
Na západě Skotska se mezi ostrovy Jura a Scarba nachází úžina Corryvreckan. Název vychází z gaelského Coire Bhreacain, což v doslovném překladu znamená Tartanová tůň, podle typické látky skotských kiltů. Dle mýtu si zde bohyně vody Cailleach Behru prala plášť a udržovala tak chod ročních období. Vybělený plášť se totiž mění na čerstvou sněhovou pokrývku a ohlašuje tak příchod zimy.
Smutného osudu se zde pak měl dočkat severský král Breacan, který se prý ve víru utopil, když se předváděl místní princezně. Bez ohledu na pravdivost těchto pověstí je Corryvreckan, k němuž je dnes možné se dostat na výletní lodi, vizuálně možná nejpůsobivějším protějškem mytických monster, která byla přírodním úkazem vodního víru inspirována.
