Voodoo křesťané z Itiba

Voodoo křesťané z Itiba Zdroj: Zuzana Gálová

Kostel může vypadat i velmi prostě. Důležitá je ale oddanost bohu, se kterou do něj věřící vstupují.
Místní pracují na čajovníkových plantážích.
Zdravotnické zařízení opravené Čechy využívá 25 tisíc lidí.
Voodoo křesťané z Itiba
Voodoo křesťané z Itiba
7
Fotogalerie

Křesťanství s prvky voodoo. Netradiční víra jde ruku v ruce s těžkým životem Keňanů

„Jsme křesťané, proto nepijeme a je dovoleno mnohoženství,“ vysvětluje mi Elizabeth, černošská zdravotní sestra ve vesnici Itibo na západě Keni. Křesťanství je tady sice přizpůsobeno místním podmínkám, nic mu to ale nebere na vlivu, jež má na domorodce.

Je sobota deset hodin. Před kostelem se srocují lidé. Oblékli si k této příležitosti své nejlepší šaty a také obuli boty. To tady není běžné: bosé pobíhají většinou děti, ale i někteří dospělí. Skoro všichni si přinesli bibli. Ta je mimochodem v celé Keni nejoblíbenější a nejčtenější knihou. Z kapes trčí lidem na ulicích a taxikář v hlavním městě Nairobi poslouchá předčítání ze svaté knihy v rádiu, které každý den vysílá slovo boží na pokračování.

Kostel v Itibu sestává z několika dřevěných kůlů. Jen přední část je zastřešená vlnitým plechem a suchými větvemi, pod kterými se při mši na dřevěných lavicích mačkají dospělí a nejmenší děti.

Ostatní před paprsky ostrého subsaharského slunce nic nechrání. Na mši se sešlo asi sedmdesát zdejších adventistů, od nejmenších po ty nejstarší, a všichni soustředěně poslouchají kněze v hnědém obleku. Ten káže u malého dřevěného oltáře.

Mluví do mikrofonu. To aby i ti, kteří nepřišli, měli možnost poslouchat jeho předčítání z bible, které je prostřednictvím rozhlasu slyšet také na návsi. Kněz občas svatou knihu odloží a hovoří s přítomnými. Mluví jazykem kmene Kisií, který žije ve zdejším kraji. Nerozumím ani slovo, a tak se ptám Elizabeth, o čem že to káže. „O Bohu a o tom, že by lidi neměli krást,“ odpovídá mi stručně.

Sobotní mše adventistů je plná zpěvu. Ale katolíci, kteří se scházejí v neděli, při mši doslova běsní. Věřící tancují, zpívají, po vesnicích a městech chodí zpívající procesí. Někde jsou k vidění celé orchestry katolíků, nechybí elektronické klávesy a reprobedny. Mnozí se dostávají během mše do transu. Křesťanství je totiž v Keni, podobně jako třeba na Trinidadu, ovlivněno rituály voodoo. V zemi, kde žije čtyřicet dva kmenů, je asi dvě stě „independent churches“, každý s vlastním, svérázným ceremoniálem.

Do hospody na mléko

Po tříhodinové mši se lidé pomalu rozcházejí. Kousek od kostela se na návsi pase pár vyhublých krav. Kolem dokola jsou typické chýše uplácané z hlíny a bláta se střechou z vlnitého plechu nebo trávy. V běžný pracovní den tu vládne pomalý africký provoz: hlavně v kovářské dílně nebo u truhláře a šrotuje se i kukuřice. Dnes je sobota, a rušno je jen před hospodou. Vevnitř posedává pět mužů a dvě ženy. Společnost jim dělá televize - jediná ve vesnici.

Nejraději se tady prý dívají na videoklipy a samozřejmě na fotbal. Pijí přitom mléko, čaj nebo sodovku. Kokakola je luxus. Alkohol tady v nabídce opravdu není, vždyť jsou přece křesťané. A to je asi dobře. Při temperamentu zdejších lidí by mohl zapříčinit nejednu katastrofu. Už tak se tady spory řeší pomocí nožů.

Kolem hospody pobíhají otrhaná veselá děcka. Pokřikují na mě mzungu, což je výraz pro bělocha. Bílá kůže tady působí pozdvižení. Zdejší lidé nejsou zvyklí na návštěvy z jiných kontinentů. Většina z nich nepoznala jiný než rodný kraj. Když sem někdo přijede zdaleka, je to pro místní velká událost. Mě vítali místní lidé asi dvě hodiny. Scházeli se z okolí, rázně si se mnou potřásávali rukou, děcka zpívala a dospělí se občas ptali, jestli je s sebou nevezmu do vysněné Evropy nebo si je aspoň nevyfotím.

Západní Keňa není zrovna místo, kam zavítá turista. Ti jezdí po světoznámých keňských safari nebo do letovisek na pobřeží Indického oceánu. V Itibu tak lidé žijí svůj poklidný pomalý život bez výraznějších zásahů zvenku. Tedy občas se sem nějaká moderní vymoženost prodere - třeba mobilní telefon.

Česká ADRA v Itibu

Českou republiku tady znají, protože jim Adventistická agentura pro pomoc a rozvoj ADRA opravila zdravotnické zařízení a porodnici. „Když jsme sem přijeli poprvé, tak tady byla jedna zchátralá budova. Podmínky byly úděsné. Ambulance byla bez jakéhokoli zdravotnického zařízení, používaly se kovové jehly, které se nesterilizovaly, na stěnách byla krev, na zemi zaschlá plodová voda. Při deštích do budovy pršelo,“ popisuje zdravotník Aleš Bárta, který za organizaci ADRA v Itibu organizoval rekonstrukci zdravotnického zařízení. Do Itiba zavítal poprvé před dvěma lety. Od té doby se mnohé změnilo.

V novém zdravotnickém zařízení, kde je ambulance, lůžková část, operační sál a lůžko pro novopečené matky a kojence, je čisto. Naučit místní personál hygienickým standardům srovnatelným s našimi nebylo podle Bárty vůbec jednoduché. „Podlaha se tady dřív vytírala jedním špinavým hadrem, který se namáčel v několikrát používané vodě z plechovky od barvy. Když jsme koupili mop, bylo to pozdvižení. Nebo třeba nebyli zvyklí v ordinaci větrat,“ vzpomíná Bárta.

Ostatně o Afričanech je známo, že na pořádek, hlavně ten veřejný, zrovna nedbají. Viditelné je to ve městech, kde jsou ulice doslova posety odpadky a igelitovými sáčky - estetickou zkázou černého kontinentu. V Itibu je ale docela pořádek. Nežije tu tolik lidí a místní si navíc většinou vystačí s tím, co sami vypěstují. Nepotřebují tolik nakupovat.

Zdravotnické zařízení opravené díky Čechům může využívat kolem pětadvaceti tisíc lidí ze spádové oblasti, která zasahuje zhruba dvanáct kilometrů kolem Itiba. Jde o vůbec nejlidnatější část Keni. Po jeho rekonstrukci přišla na řadu porodnice pro sedm žen, kterou ADRA otevřela letos v březnu. V ní dnes mají zdejší lidé k dispozici veškerý komfort, jaký známe u nás, včetně sprchy a záchodu, což je v tomto kraji nevídaná novinka.

„Dřív sem ženy přišly, porodily, zavázaly dítě do špinavého šátku, který měly předtím na hlavě, a hned šly pěšky domů. Třeba i osm kilometrů. V nové porodnici mohou rodičky zůstat den nebo dva a odpočinout si,“ vysvětluje Bárta. Ženy tady mají běžně pět a více dětí. Rodit začínají přibližně ve čtrnácti letech. Na svět jim někdy pomáhají ty starší, které už mají několik porodů za sebou. Teď dávají před rizikovými porody doma přednost nové porodnici.

Kromě Bárty pracují ve zdravotnickém zařízení také místní sestra, laborant a lékař. Ten mi prozrazuje, že mu cesta do práce trvá tři hodiny. Chodí pěšky, jako většina zdejších lidí, pro které je běžné překonávat takové vzdálenosti. A s jakými problémy tady vyhledávají lékaře? „Časté jsou úrazy, zápal plic, různé infekce, plísně, a hlavně malárie. To přijde tak deset lidí denně. Někteří nepřežijí. V naší spádové oblasti zemře měsíčně na malárii asi padesát lidí,“ odpovídá zdravotní sestra Elizabeth.

Největší zabiják

Roční Elis přinesla v šátku na zádech do zdravotnického zařízení v Itibu její dvanáctiletá sestra. Doprovod jim dělají prarodiče. Elis má vysokou horečku a v nemocnici potvrdili, že má malárii.

„Dáme jí léky, které utlumí malarický záchvat, prarodičům vysvětlíme, co je to malárie, co se během ní děje v těle, a doporučíme dobrou a výživnou stravu,“ říká zdravotní sestra Elizabeth. „To je vše, co můžeme udělat,“ dodává. Osud malé Elis je nejistý.

Ze zjištěných druhů malárie se právě tady vyskytuje ten nejsilnější a nejodolnější vůči léčbě. Obranou proti malárii jsou hlavně moskytiéry. Ty by měli dostávat kojenci od zdravotnického ústavu zdarma. Jenže korupce je v Keni všudypřítomná, a tak i prarodiče Elis přiznávají, že za ni museli zaplatit padesát keňských šilinků. Doma mají jen jednu pro pět dětí. Zákeřná nemoc zabíjí hlavně děti do pěti let a těhotné ženy, které mají oslabenou imunitu. Sama pětačtyřicetiletá Elizabeth bojuje s malárií už od dětství. Nemoc se přihlásí zhruba jednou za dva měsíce. Projevuje se vysokými horečkami, třasem, bolestí kloubů, svalů a hlavy.

„Malárie je součástí mého života. Někdy musím zůstat doma a ležet v posteli. Příznaky zmizí tak za dva tři dny. Je to stále dokola. Objeví se bolesti, pak beru léky, uzdravím se a za čas se to zase všechno vrátí,“ říká. Malárie už jí vzala mnoho: sestru a bratra.

Krásná žena = tlustá žena

Itibo je obec položená ve výšce asi dvanácti set metrů nad mořem. Příroda kolem s exotickými stromy a květinami je omamná. Typické kulaté chýše jsou rozházeny bez ladu a skladu v kopcích. Všude kolem se zelenají čajová políčka. Ženy s dětmi na zádech sbírají lístky čerstvého čaje, kterému se v této oblasti dobře daří a živí většinu lidí.

Vcházím do jedné z chýší. Žije tady čtyřčlenná rodina: dvě malé děti a rodiče. Vybavení je velmi skromné. Sestává z jedné postele, dřevěného stolu a lavice. Na zdi je pověšen obrázek prezidenta a výstřižky z novin. Vaří se venku na dřevěném uhlí. Nádobí je z hliníku. A co tady vlastně jedí?

Ovoce, které nabízí exotická příroda, a hlavně placky ugali z kukuřice a čapátí z pšeničné mouky. Maso se na stůl dostane výjimečně. Z jednostranné stravy tady mají děti často nafouklá břicha a jsou podvyživené. Ženy jsou ale kupodivu většinou obtloustlé. Stále tady totiž platí staré pravidlo, které by jistě uvítaly mnohé ženy i u nás. Za krásnou ženu je tady považována žena kyprých tvarů. V moderním Nairobi to už dnes tolik neplatí, ale na vesnicích a mezi chudými lidmi má mohutnější žena nad štíhlými stále navrch. Nejlépe, když má široké boky a velký zadek. Souvisí to s plodností. Žena se širokými boky má větší šanci donosit dítě. A tak jako u nás dovádí některé ženy touha po štíhlých tělech k šílenství, i tady má přání po ideálním těle absurdní podobu. Některé ženy si prý totiž zadek opticky zvětšují: například si kolem něj omotávají látku.

Afričané mají temperamentu a emocí na rozdávání - na rozdíl od Evropanů, o Češích nemluvě. Mše, oslavy, svatby, narození dítěte nebo třeba i poslední rozloučení s mrtvými provází velmi emotivní výlevy. Zpívá se, tančí nebo i pláče několik hodin. „Byl jsem svědkem smrtelné dopravní nehody. Lidi z okolí se seběhli k autu a opravdu hlasitě naříkali a plakali. Přitom ale oběť autonehody vůbec neznali,“ přibližuje zvláštní povahu Keňanů Aleš Bárta.

Přes všechny problémy s nemocemi, chudobou, kriminalitou a korupcí jsou tady lidé veselí, družní a také povídaví. To je vidět vpodvečer u hlavních cest, kde se každý den scházejí desítky lidí a společně konverzují. Ptám se Elizabeth, o čem tady tak rádi mluví a co je nejvíc zajímá. Odpovídá lakonicky: „No přece drby z vesnice!“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: