Kigali je na první pohled nejčistší africká metropole.

Kigali je na první pohled nejčistší africká metropole. Zdroj: Tereza Hronová

Město se dělí na čtvrti podle kopců. Na každém je jedna.
Na základní školu se zapíše 97 procent dětí.
Čaj patří společně s kávou k hlavnímu vývoznímu artiklu Rwandy. Pěstuje se v horách.
Dřevěná kola v chudých vesnicích...
...i moderní technologie ve školách.
6
Fotogalerie

Existuje země bez odpadků, korupce a zločinu? Budete překvapeni, která to je

Téměř třicet let po genocidě Tutsiů a umírněných Hutuů se Rwanda snaží být nejmodernějším místem v Africe. Některé kroky vlády jsou nejisté a možná kontroverzní, přesto se země znatelně rozvíjí.

Čisté ulice, opravené silnice, motorkáři v helmách a semafory. Žádné venkovní trhy, žádní žebráci, žádné slumy. V parlamentu ženy obsadily nadpoloviční většinu křesel a gender se stává průřezovým tématem všech vládních opatření. Jako jedna z mála zemí subsaharské Afriky má systém zdravotního pojištění, i když chudí lidé na něj spíše doplácejí. Transparency International ji v roce 2013 ohodnotila jako nejméně zkorumpovaný stát afrického kontinentu. Rwanda má hned několik „nej“, na kterých si zakládá.

Vzorem pro tuhle východoafrickou zemi je Singapur. Ve státě desetkrát menším než Česká republika a bez většího nerostného bohatství chtějí rozvoj pohánět vlastními řešeními, místními odborníky a novými technologiemi. Zákaz plivání, žvýkání a krmení ptáků sice Rwanda ještě nezavedla, ovšem s podobnými předpisy není prezident Paul Kagame, bývalý voják, nijak pozadu.

Čistota nade vše

Vláda se chlubí, že Kigali je nejčistší metropolí v Africe. Snad každé jiné africké město pokrývají tisíce igelitových sáčků. Ve Rwandě nenajdete ani jeden. Vláda je totiž zakázala. V obchodech vám místní nákup uloží do hnědých papírových pytlíků. Každou poslední sobotu v měsíci navíc do ulic vyráží celý národ s košťaty – lékaři, učitelé i nezaměstnaní, všichni ve věku 18 až 65 let. Ve jménu prezidenta ctí „uklízecí“ svátek nazývaný umuganda.

Čistotu doplňují moderní silnice, které spojují jednotlivé kopce, tedy čtvrti Kigali. Všechny hlavní jsou asfaltové, se semafory a dopravním značením. Večerní zácpy se sice metropole každý večer dočká, ale s jinými městy se to nedá srovnat.

Situaci zachraňují mototaxi. Motocykly jsou totiž hlavním prostředkem městské hromadné dopravy. Jezdí tu sice minibusy, ovšem motorka umí mezi auty rychle prokličkovat. Na nových silnicích jednoduše nabere rychlost. Nováčky ale před strachem ze zběsilé jízdy uklidňují helmy. Každý řidič musí kromě té své vozit ještě jednu pro spolujezdce. Navíc obléká reflexní vestu s číslem – každý taxikář musí mít registraci a platit daně ze živnosti, a to i pokud se jedná o taxikáře cyklistu. „Kolotaxi“ je oblíbené hlavně v zapadlých vesnicích, kde si dražší dopravní prostředek může dovolit jen málo lidí.

Schované děti ulice

Na děti v roztrhaném oblečení v Kigali narazíte jen málokdy. Říká se, že policie je odváží mimo město. Mladí výtržníci a narkomani končí také na ostrově Iwawa. Nachází se uprostřed rozlehlého jezera Kivu na hranici s Kongem. Dopravit se tam dá jen soukromou lodí. Žijí tu stovky mladistvých, kteří se učí budovat novou Rwandu. Respektované světové deníky popisují toto místo jako vězení. Lidé se tu ocitají bez soudu. Rodiče často vůbec nevědí, kde jejich děti jsou a kdy se vrátí.

„Proto Rwanda nemá děti ulice. Ona je má, ale nejsou vidět,“ popisuje problém Victor Monroy, Guatemalec, který vede ve Rwandě jeden z nejúspěšnějších sirotčinců. Ten ovšem po roce 2014 zřejmě nebude existovat. „Vláda schválila zákaz sirotčinců. Rwanda chce být první zemí světa, která žádné nemá,“ vysvětluje Monroy. Obavy z toho, kde skončí sirotci, jsou oprávněné.

Wi-Fi a elektřina pro každého

Neméně organizované jsou i další oblasti, o které se Kagameho vláda stará. Například velmi dbá na vzdělanost. V roce 2007 místní ministerstvo vzdělávání začalo základním školám posílat levné laptopy. Do roku 2017 jich plánuje rozdat půl milionu. Je otázkou, zda to žákům skutečně pomůže. I když neplatí poplatky, základní školu dokončí podle statistik UNESCO zhruba jen polovina dětí, podle těch vládních asi 70 procent.

Těmto číslům příliš nepomohlo ani to, že v roce 2008 museli učitelé začít oficiálně učit v angličtině a přestat používat francouzštinu. Rwanda se chtěla odpoutat od francouzského koloniálního vlivu a vstoupila do Commonwealthu, volného sdružení Velké Británie a jejích bývalých kolonií. Dnes většina žáků mluví pouze místním jazykem kinyarwanda a na turisty pokřikují: „Good morning, teacher!“

Nicméně internet a informační technologie je pro Rwandu zaklínadlem modernizace. Počítače by se měly stát hnacím motorem rozvoje. Už dnes má mnoho hotelů připojení k Wi-Fi a kabely na internet vedou i do zapadlých vesniček v horách. Elektřinu má paradoxně podle odhadů necelých 10 procent z celkových 10 milionů obyvatel. Rozsvítit se jinými slovy dá jen v Kigali a pár dalších městech. Rwandě se přezdívá „země tisíce kopců“ a to je také jeden z důvodů, proč je složité zavést proud mimo centra.

Elektřina z jezera

I na tuto bolest má ovšem Rwanda lék. Jako první na světě se rozhodla jít do megalomanského projektu. Z útrob obrovského jezera Kivu čerpá metan a spalováním ho mění na energii. Americká firma dokončuje pilotní fázi a brzy by ze stanice na hladině poblíž městečka Kibuye měla začít proudit elektřina.

„Kivu je příslibem do budoucna. Zatím umíme vyrábět jen drahou elektřinu z fosilních paliv. Jadernou elektrárnu nemáme. I proto je ve většině domácností tma,“ říká Vivian Kayitesi ze Rwanda Development Board (RDB), úřadu zodpovědného za rozvoj a investice. Firma má smlouvu na 25 let s tím, že všechnu elektřinu odkoupí rwandská vláda. „Budeme jí mít tolik, že ji budeme prodávat do okolních států, hlavně do Ugandy,“ potvrzuje Kayitesi.

Založit podnik za šest hodin

Spolupráci se zahraničními investory Rwanda vítá a vidí v ní budoucnost. V současnosti státní rozpočet tvoří z většiny zahraniční dotace na rozvojovou pomoc, a to nejvíce z Velké Británie a Německa. Podle velkolepého plánu vlády by se ovšem měla do roku 2020 stát takzvanou zemí se středním příjmem a zařadit se tak po bok například Egypta. Od humanitární pomoci spojené s genocidou v roce 1994 se chce dostat do fáze udržitelného rozvoje, a to především pomocí podnikání.

„Pokud k nám přijede investor, může si přímo u nás založit byznys za šest hodin. Podle uznávaných žebříčků to jde snadněji jen ve dvou dalších zemích Afriky,“ chlubí se pokrokovou metodou Vivian Kayitesi. Potvrzuje to i reklama hned u vstupu do RDB. O životnosti firem ovšem vysoce postavená úřednice takticky mlčí.

Rozvoj pomalu, ale jistě Více či méně kontroverzní řešení dělají ze Rwandy progresivní, bezpečné a čisté místo. Aspoň na první, někdy i na druhý pohled. Jedno nepsané pravidlo tu dodržují všichni: mluvit o politice je tabu. Lidé mlčí a čekají, s čím přísný prezident přijde příště. V tuto chvíli ve Rwandě žije téměř polovina populace pod hranicí chudoby, tedy s méně než 24 korunami na den. Chudí doufají, že jim reformy, zákony a předpisy pomůžou k lepšímu živobytí.

I když některé kroky rwandské vlády směřují v tuto chvíli kupředu jen velmi pomalu, Rwanda se opravdu rozvíjí. Tvrdě se snaží plnit sliby, které si předsevzala. Zatím ovšem jen v závislosti na zahraniční pomoci a pravděpodobně i vývozu válečných minerálů vytěžených v sousedním Kongu.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 8/2014.