Život mnichů v Pskovsko-pečerském klášteře je dnes mnohem poklidnější než v dobách ozbrojených útoků, kdy museli svatá místa chránit vlastními těly. Když se na modrozlaté kupole chrámů začne snášet sníh, muži už jsou na chladné období ruské zimy řádně připraveni.
Zdálo by se, že Pskovsko-pečerský klášter jeho stavitelé neumístili zrovna šťastně. Nejzápadnější hranice ruských zemí v 15. až 17. století totiž vůbec nebyla vhodné místo pro osamělý mnišský život. Klášter byl často prvním cílem útoku nepřátel. Nedaleká pevnost Izborsk nebo hlavní místo knížectví Pskov byly až druhé v pořadí, pokud nepřítel vůbec chtěl pokračovat dál do ruského vnitrozemí. Mniši tak museli bránit vlastními těly nejen svůj klášter, ale i hranici vlasti. V krátkých obdobích mezi obléháními budovali stále pevnější a silnější hradby.
Na druhou stranu právě poloha blízko hranic v jisté fázi dějin klášter zachránila. V roce 1920 se Pskovsko-pečerský klášter stal podle rusko-estonské mírové smlouvy součástí nezávislého Estonska. Díky tomu nebyl zpustošen bolševiky, jimž ve 20. letech minulého století padla za oběť naprostá většina ruských klášterů a kostelů.
Po druhé světové válce, kdy byl klášter i celý okres Pečory zahrnut do Pskovské oblasti Ruska, už komunistické úřady nebyly vůči pravoslavné církvi tak agresivní.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 12/2013.
