Dělat cirkus v Salvadoru není jen tak. V zemi zamotané do spirál násilí mezi pouličními gangy jsou potulné rodinné cirkusy často jakýmsi záchranným člunem na temném nočním moři. Dvě hodiny smíchu, otřepaných vtipů a tlustých stehen v síťovaných punčochách, než se zase budeme celou noc bát, kdo koho zastřelí nebo kdo se přijde pomstít za včerejší smrt.
Sotva si malá středoamerická země vydechla po dlouholeté občanské válce (1979–1992), rozhořel se v sociálně zdevastovaných městech další konflikt. Maras – gangy, bandy nebo spíše městské kmeny pokérovaných mladíků – ochromily svými souboji o kontrolu teritoria, kde vybírají výpalné a prodávají drogy, skoro veškerý veřejný život. V sedm večer padne tma a ten, kdo vyjde na ulici, třeba i v centru města, je považován za blázna.
Cirkusy jsou, trochu paradoxně, jedním z mála míst, kam se po setmění lidé odváží jít. Ano, samozřejmě to neplatí o úzké skupině bohatých Salvadořanů, kteří mohou kdykoli vstoupit do vyvoněných nákupních center obehnaných ostnatým drátem, ale o zbylých 95 procentech populace, na kterou dopadá tíha sociálního konfliktu. Pro ně – a v jejich nebezpečných barrios, kde se věci řeší kvapně a kulkou navrch – staví cirkus Brasilia svůj modrý stan.
Stejně jako stovky podobných spektáklů kočujících po celé Latinské Americe ani Brasilia nemá žádná zvířata. Její show je daleko od toho, jak si představujeme cirkus v Evropě. Vystoupení se spíše podobá pouličnímu divadlu, levnému kabaretu či hodně pokleslé burlesce namixované s akrobatickými čísly. Těžké béčko, viděno evropskýma očima.
Představení se koná téměř každý den, vždy krátce po setmění. Nenechte se však mýlit – nikdo ze souboru na něj necvičí. Dny jsou líné a horké. Ženy obstarají jídlo, kopeček rýže s kouskem vyschlého tuhého masa, pak vyperou a zbytek dne až do večera tráví klábosením ve stínu svých rzí rozežraných karavanů. Děti se pošťuchují a honí se mezi kotvicími provazy cirkusového stanu. Čas teče pomalu jako med.
Brasilii vlastní, řídí a provozují ženy. Dvě tlusté sestry veselé povahy, Isabel a Rocío, k tomu jejich mladší švagrová Leidy, dále sestřenice z pátého kolena Jennifer a tanečnice Maria Eugenia. K tomu více než půl tuctu rozjívených dětí. Jediný chlap v cirkusu – akrobat, klaun a „dýdžej“ v jedné osobě – je šlachovitý Chucho, manžel o hlavu větší Jennifer. A vlastně ještě jeden, nebo spíš jedna: Enrique, transvestit. Mou zvědavost týkající se ostatních manželů či mužů odbyla Isabel úsměškem – nepotřebujeme.
Když se modrý stan potopí do tmy, rozdováděné děti se převléknou do klaunských kostýmků, samy si namalují tváře bílou temperou a vyhopsají na vlhké špinavé koberce před publikum. Světová show začíná, jen za půl dolaru na osobu, hlásí Chucho do chrchlajícího mikrofonu za plentou.
Scénka stíhá scénku, jedna trapnější než druhá. Děti v plandavých mundúrech neuměle přehrávají, publikum se hlasitě chechtá vulgárním vtipům. Sem tam proloží kabaretní blok buď Chucho svojí akrobacií na šálách, nebo hlavní hvězda cirkusu – Maria Eugenia – ukáže svoje krásná stehna. Několik let totiž kočovala s velkým cirkusem v Guatemale. Viděla „velkej svět“ a navíc umí tancovat. Přes den kojí své právě dvoutýdenní mimino a večer smyslně kroutí boky v blikajícím rudém světle.
Když na závěr vystoupení rozhrne plentu Enrique v upnutých modrých šatech, jeho jehlové podpatky se zaboří do hlíny a on dojemně – a falešně – zazpívá slavnou píseň z Titaniku, celý stan bouřlivě aplauduje. Včetně mě. V cirkusu Brasilia totiž nejde o to ukázat, co kdo umí lépe. Důležité je sejít se se sousedy, společně se dojmout, společně se smát. V zemi, kde jsou násilí a smrt na denním pořádku, je cirkus malou jiskřičkou radosti v záplavě dnů plných strachu a beznaděje.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2014.
