Zeptáte-li se v etiopském hlavním městě někoho zasvěceného, jak se dostat do Shéh Husénu, můžete se dočkat jednoslovné odpovědi: Obtížně.
Ale beznadějné to není. Jak by také mohlo být, když se tam rok co rok ve dvou náporech, které od sebe dělí tři měsíce, sejde na sto tisíc lidí! Má to sice jeden háček, spočívající v tom, že velká většina těch lidí tam putuje pěšky, ale s dobrým autem a v dobrém počasí se do místa, vzdáleného od Addis Abeby 250 kilometrů po přímé čáře jihovýchodního směru, přece jenom nějak dostanete. V posledních pěti letech o to snadněji, že tam na rozdíl od minulosti můžete dorazit po nové cestě od severu, což dřív bylo nemožné.
Svatý muž, který dal městečku v dnešní etiopské oblasti Oromii své jméno, žil možná v desátém století, možná však později – s rozsahem odhadů dobrých tři sta let. Jeho původ, a dokonce i jeho pouhá existence jsou předmětem učených diskusí. Nejkonkrétnějším pramenem je kniha se seznamem jeho zázraků Rabí´al-Qulub, vydaná v Káhiře ve dvacátých letech minulého století. Podle ní byl Núr Hussajn, podle titulu zvaný Šejk Hussajn, přes dvanáct generací přímým potomkem Abú Táliba, strýce proroka Muhammada. Do jeho rodiště, dnešního Shéh Husénu, přinesl muslimskou víru jeho otec, ale byl to až jeho syn Núr, kdo ji upevnil a rozšířil. Zprávy o jeho zázračných skutcích se v následujících nejméně osmi stoletích nejen udržely v povědomí etiopských muslimů, nýbrž bezpochyby ještě rozkošatily a pomohly vytvořit z rodiště svatého muže něco na způsob muslimských Lurd.
Srovnání s pyrenejským poutním místem nahrává také to, že i zde vytéká ze země zázračný ozdravný pramen. Vedle něj jsou ovšem hlavními cíli poutníků mešity, hrobky, a především svatyně Šejka Hussajna ve tvaru jakési veliké pralinky, uzavřené v bělostné ohradě, zdobené schodovitými věžičkami, a sama zářící sádrovou bělobou, na níž nesmí být skvrnky. Při některých obřadech se tato „pralinka“ zahaluje do barevných látek. Stejně barevné jsou i ženské hávy a přehozy, nesmírně působivé zejména při ranní modlitbě, při níž jsou muži a ženy odděleni, ale všichni stojí srovnáni v řadách čelem k vycházejícímu slunci. Jinak je ovšem dominantní barvou poutě do Shéh Husénu bílá. Kromě bělostné svatyně tomu pomáhají i jeskyně, vyhloubené v druhohorních křídových sedimentech, vzdálené z obce hodinu chůze. Jejich křída je svatá – snad proto, že v některé z jeskyní prý Šejk Hussajn meditoval. Poutníci si jí proto potírají tváře a v jejich zavazadle při cestě domů nesmí chybět alespoň kousek posvátné bílé horniny.
Nejen etiopští, nýbrž i sousední somálští a džibutští muslimové neváhají srovnat pouť do Shéh Husénu s poutí do Mekky. Má mít stejný očistný efekt, a pro ty chudší, kteří si cestu na Arabský poloostrov nemohou dovolit, je to vítaná příležitost, jak vyjádřit svou náboženskou pokoru a získat naději, že k nim Alláh bude milosrdný. Poutě se konají ve dvanáctém a třetím měsíci muslimského lunárního kalendáře, z nichž první (Hadždž) je podle tradice rodným a druhý (Rabí´al-Awwal) úmrtním měsícem Šejka Hussajna. Dobrou zprávou je to, že poutě do Shéh Husénu jsou svátkem tolerantním, a to až do té míry, že je můžou absolvovat i křesťané – vždyť obě víry ctí jediného Boha. Tomu, kdo se chce stát svědkem malebného setkání desítek tisíc věřících, stačí jenom zjistit si datum a zajistit si dobrý povoz. Pokud má dost času, může si prodloužit cestu oklikou přes blízký národní park Balé, pokrývající částečně druhé nejvyšší pohoří Etiopie. A pokud má ještě víc času a muslimské vyznání je mu blízké, může se vybavit nezbytnou naštípnutou krátkou holí Oulle Sheikh Hussein, která má čistě rituální charakter, a s patřičným časovým předstihem – podle toho, kde odstartuje – vyrazit na cestu.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2012.
