Do Nizozemska se přestěhovala za přítelem Nizozemcem. Původně na čtyři měsíce na zkoušku, teď už ale Tereza Ketelaars Seidlová žije v této zemi šestým rokem. Mezitím se její rodina rozrostla o dcerku, a tak dva roky vnímá novou domovinu i z pohledu rodiče.
Čím se v Nizozemsku zabýváte?
Měla jsem ohromné štěstí a prakticky hned po příjezdu jsem si našla práci v nizozemské cestovní agentuře, která tehdy shodou okolností zakládala českou pobočku a vstupovala na český trh. Asi osud. Myslím, že i to sehrálo velikou roli v mém setrvání. Český projekt bohužel neklapl, ale v téže cestovce jsem dál a aktuálně spravuji nizozemské sociální sítě a vytvářím jejich obsah. Momentálně tedy pouze tři dny v týdnu, další dva dny trávím se svou dcerou Sofií, což je tady, v Nizozemsku, ten nejčastější model, pokud máte děti (můj manžel zase pracuje jen čtyři dny v týdnu). Spolu s tím teď nově píšu na dálku scénáře pro Českou televizi.
Čím se liší mentalita místních od té naší?
Nizozemci jsou mnohem pozitivnější, usměvavější a přátelštější. Na ulici se lidé zdraví, dávají se s vámi do řeči. Což je pro mé introvertní já někdy až moc, vzhledem k tomu, že jsem teď s malým dítětem hodně snadným terčem všech pejskařů a maminek. Jsou zdvořilí, asi nikdy jsem tu nepotkala nepříjemnou obsluhu nebo prodavačku. Na druhou stranu tu často vztahy nejdou tak do hloubky jako u nás a zůstávají právě na té povrchní, líbivé hranici. Nizozemci jsou zároveň velmi liberální a tolerantní, z mého pohledu dokážou brát život s větším nadhledem a nespěchají. Jsou zdravě sebevědomí, neostýchají se dávat najevo své názory, víc o sebe pečují. Daleko více než Češi plánují dopředu. Pokud chcete s někým na večeři, obvykle si to domlouváte s měsíčním předstihem. Také jsou poctiví a trvají na pravidlech. Když jste třeba nemocný, prostě řeknete v práci, že jste nemocný a zůstanete doma, nemusíte se prokazovat žádnou neschopenkou. Když jsem to zjistila, ptala jsem se kolegyně, jak se kontroluje, zda někdo nepodvádí. Dodneška si pamatuju její zděšený výraz, když mi odpovídala otázkou „A proč by měl někdo podvádět?!“
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Nizozemci jsou daleko ekologičtější, všichni jezdí na kolech, v horku, v dešti, ve sněhu, v pantoflích, v obleku nebo v lodičkách. Jsou odolnější, více spjatí s přírodou. Mají daleko vyšší životní standard, když se procházíte ulicemi, zahrádky bývají obvykle plné zejména důchodců, kteří si zkrátka můžou dovolit popíjet vínečko a užívat volna nebo jezdit na drahé dovolené. I mladí lidé tu žijí z mé zkušenosti velmi nadstandardní život – většina mých přátel ve věku 25–35 let vlastní dům, a to mají běžná zaměstnání. Jsou taky otevřenější – velmi typické je, že domy zde nemají plot a velikým oknem z ulice vidíte přímo do obýváku. Nikomu to nepřijde divné a nikdo do těch oken prostě nekouká. Tedy kromě mě, asi nikdy mě to nepřestane lákat.
Co vás nejvíc překvapilo?
Třeba to, že se tu „nechrochtá“ všude, jak si každý myslí. Takové to klasické nizozemské chrochtání se provozuje jen na severu, například v Amsterdamu nebo Groningenu, ale i na západě v Haagu nebo Rotterdamu. Naopak jih Nizozemska má měkké g a vyslovuje ho jednoduše jako naše ch. To bylo zjištění dost příjemné!
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Smířená jsem už se vším, ale je hodně věcí, na které si kdykoliv ráda postěžuju. Třeba že se k obědu jí jenom chleba. Že tu tak často prší. Že tu nejsou kopce a hory. Že se tu nesbírají houby, i když tu rostou. Že malé pivo se podává ve dvoudecce. Že si lidi při příchodu na návštěvu nesundávají boty, ať je venku jakékoliv počasí (to mě zabolelo zvlášť, když se parta kamarádů prošla po bílém koberci v pokojíčku mé dcery nebo když nám jednou v zimě přišlo na večírek třicet lidí). Že Nizozemci milují společenské a deskové hry a namísto klasického popíjení a klábosení vás nutí je taky milovat. Nebo že školní docházka začíná ve čtyřech letech a mateřská trvá jen čtyři měsíce. Já si ji ovšem protáhla na osm.
Co vám v Nizozemsku chybí z domoviny?
Samozřejmě rodina a přátelé, ale naštěstí se do Prahy velmi často vracím. Taky moje „česká identita“, člověk se v cizí zemi pohybuje v jiné společnosti, mluví jiným jazykem, nemůže často říct všechno, co by chtěl a jak by chtěl, nejsem tu tímtéž, kým jsem v Praze, pro mnoho lidí jsem prostě „ta Češka“. Těžko se to vysvětluje. Ale když skočím k něčemu banálnějšímu – pak samozřejmě česká kuchyně a české točené pivo. A hlavně tatarka!
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Mnoho věcí. Od vyšší kvality a rozmanitosti potravin přes to, že se všude domluvíte anglicky, až po to, že takřka vše tu lze vyřešit on-line. Když budu osobní, tak také porodní a poporodní péči. Pokud nemáte zdravotní komplikace, sama si určujete, jak bude porod probíhat. Je tu zcela běžné rodit doma. Já tedy pro klid duše rodila v nemocnici, ale i tam je s vámi na pokoji pouze porodní asistentka a partner, žádný zdravotnický personál. Tři hodiny po porodu jsme jely i s dcerou domů, následně k vám týden docházejí na celý den ošetřovatelé a starají se o vás a o miminko, učí vás s ním zacházet. To je, myslím, velmi empatický systém.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Znají a milují Prahu a vzhledem k tomu, že je to asi hodinku letadlem, řada z nich v ní byla minimálně na víkend. Milují české pivo a užívají si, jak je u nás levně. Řada z nich také jezdí do českých kempů, které jsou prý na skvělé úrovni. Nebo si v Česku kupují nemovitosti – třeba oblast kolem Lipna je tím proslulá.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Nizozemci milují kempování, řada z nich vlastní karavan a jezdí klidně jen do nizozemských kempů nebo k těm nejbližším sousedům. Jinak co je pro Čecha Chorvatsko a Egypt, pro Nizozemce je Španělsko a Turecko – tam směřuje na prázdniny většina. Hodně oblíbené je Curaçao a Aruba – nizozemské ostrovy v Karibiku. Ale Nizozemci jsou zkrátka všude! Ať jsme na dovolené kdekoliv, s manželem vždy na nějaké natrefíme. Bezpečně je poznáte jako ty nejvyšší ve společnosti.
Jakých pět míst byste ukázala své nejlepší kamarádce z Česka, která v Nizozemsku ještě nebyla?
Z měst mi určitě učarovaly Delft, Giethoorn nebo Haarlem. Nádherné jsou tu i pláže, k mým nejoblíbenějším patří Bloemendaal nebo známější Scheveningen. Za návštěvu určitě stojí Kinderdijk s větrnými mlýny, asi těžko člověk doporučí něco víc nizozemského. Krásné jsou i ostrovy na severu, například Texel nebo Terschelling.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Já osobně miluju Den Bosch, v němž žijeme. Hlavní město Severního Brabantska asi se 150 tisíci obyvateli. Je to město ideální pro život a je tu všechno. Miluju i nizozemské pláže, kdysi jsme skoro každý víkend na některou jezdili. A vlastně všechna města. Ještě jsem tu nejspíš neviděla jediné, které by nebylo hezké.
A oblíbené místní jídlo?
Nizozemská kuchyně není úplně bohatá ani ničím specifická, takže vybírám opravdu z mála. Je to asi fastfoodový snack – frikandel speciaal –, něco jako mletá klobáska politá majonézou, kari kečupem a posypaná cibulí. Ale vlastně už jsem si po letech zvykla i na všechny variace obložených chlebů, které se tu podávají k obědu, například chleba s carpacciem. A samozřejmě kibbeling – smažené kousky ryby, nejčastěji tresky, s česnekovou omáčkou. A hranolky!
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Nizozemska a jeho obyvatel?
Tolerance, velkorysost, síla, kolo, úsměv.
