Ptačí nemocnice v centru Dillí už více než padesát let pomáhá okřídleným pacientům.

Ptačí nemocnice v centru Dillí už více než padesát let pomáhá okřídleným pacientům. Zdroj: Jaromír Marek

„Sloužíme bezbranným ptákům. Neumějí mluvit, trpí tiše a pokorně.“ To je krédo zaměstnanců.
Mezi pacienty jsou papoušci, divocí holubi, ale i velcí dravci. Ti se zde ale nikdy nezdrží dlouho.
Dr. Yogaur denně ošetří třicet až čtyřicet ptáků.
Nejvíce podporují nemocnici džinisté. Příslušníci tohoto náboženství vyznávají nenásilí a lásku k bližnímu.
5
Fotogalerie

Ptačí nemocnice v indickém Dillí funguje ze sponzorských darů už více než půl století

Na střeše patrové budovy září bílý neonový nápis: Ptačí nemocnice. Dům má stejnou cihlovou barvu jako turisty vyhledávaná Červená pevnost, stojící hned naproti. Ptačí nemocnice v centru indického hlavního města Dillí ošetří ročně až třicet tisíc převážně divokých ptáků a celé zařízení funguje už padesát let z příspěvků dobrovolníků.

Na misce vah leží poraněný holub. Jeho život se snaží vyvážit muž v bohatě zdobeném rouchu. Na jeho straně vah už leží uťatá ruka a milovník ptactva se právě chystá vykoupit svého oblíbeného holuba vlastní nohou. Ruku s mečem už má napřaženou… Velký obraz s tímto děsivým a zároveň dojemným výjevem je první, co padne každému návštěvníkovi do oka hned po vstupu do ptačí nemocnice. Výjev, který s nadsázkou vyjadřuje, jak vysokou cenu tady má obyčejný ptačí život.

„Sloužíme bezbranným ptákům. Jsou to boží stvoření. Neumí mluvit, trpí tiše a pokorně. Když se mi zraněného nebo nemocného ptáka podaří vyléčit, cítím velkou hrdost. Slovy mi ptačí pacient své díky vyjádřit nemůže, cítím ale, že je mi vděčný,“ říká mi s neskrývaným dojetím dr. Yogaur. Je veterinář a v ptačí nemocnici pracuje už přes třicet let. Nejprve ve volných chvílích jako dobrovolník, teď na penzi na plný úvazek.

Dva mladí muži právě přinášejí do ordinace velkého papouška. Prý jej našli v nedalekém parku. Asistenti v bílých pláštích odnášejí pacienta do malé ordinace. „Má horečku. Dáme mu antibiotika, vitaminy a minerály. Za tři čtyři dny bude v pořádku,“ vysvětluje mi lékař a do zobáku ptačího pacienta dávkuje kapátkem medicínu. „Ordinuji každý den dopoledne, v sobotu, v neděli i o svátcích. Jen já sám ošetřím denně dvacet opeřenců. V neděli, kdy se k nám do nemocnice hrnou davy návštěvníků, nejméně dvojnásobek.“ Do doby, než se definitivně uzdraví, jsou opeřenci umístěni ve velkých voliérách. Obří ptačí klece zaplňují druhé a třetí patro budovy. Vždyť v celé ptačí nemocnici je neuvěřitelných deset tisíc švitořivých pacientů.

„Ordinujeme každý den a denně přijmeme do ošetření třicet čtyřicet ptáků. Jsou zranění ze srážek s auty či autobusy, dráty elektrického vedení nebo s ventilátorem. V zimě trpí podvýživou, v létě jsou zase často dehydrovaní. Většinu z nich vyléčíme,“ říká mi hrdě dr. Yogaur.

Pozor, vizita!

Procházíme úzkou chodbou prvního patra z obou stran lemovanou velkými voliérami. Tady jsou čerství pacienti. Muži v bílých pláštích berou jednoho po druhém do ruky, některému kápnou do oka, jinému převážou zraněnou nohu nebo křídlo. Dalším jen nacpou zobák zrním. O patro výš už jsou ptačí rekonvalescenti. Až se uzdraví docela, poputují do velké voliéry na střeše. I tady je ještě v miskách dostatek krmiva, tato klec ale nemá střechu. „Když je pták dostatečně silný a zcela zdravý, zamává křídly a je pryč,“ směje se dr. Yogaur. Mezi pacienty jsou papoušci, divocí holubi, ale i velcí dravci. Ti se zde ale nikdy nezdrží dlouho. „Naše ptačí nemocnice je spojena se sousedním džinistickým chrámem Digambara. Vyznavači této víry jsou přísnými vegetariány, a tak ani naše pacienty nemůžeme krmit masem. Dravce zde proto jen ošetříme, a hned jak je to možné, je předáme do péče jinam,“ vysvětluje.

Džinisté představují v miliardové Indii nejmenší náboženskou skupinu, hlásí se k ní pouhé jedno procento populace. Vyznávají nenásilí a lásku k bližním, včetně zvířat. Ti nejortodoxnější džinisté si cestu před sebou dokonale umetají košťátkem, aby snad nezašlápli nějakého malého tvora, a vzduch dýchají přes roušku, aby nevdechli ani jedinou mouchu. Zaměstnanci chrámové nemocnice ale džinisty nutně nejsou. Ani dr. Yogaur se k tomuto náboženství nehlásí. Jak ale neopomene dodat, je vegetariánem.

Příspěvky od džinistů

Přichází starší dvojice. Žena v modrém sárí dává do kasičky nevelký obnos peněz. „Na chod nemocnice přispívám pravidelně každý měsíc, mám ráda ptáky,“ říká mi trochu nesměle. Její muž je mnohem patetičtější. „Potřebujeme takovou záslužnou činnost. Pomáhají zde bezbranným ptákům, starají se o ně. To je velice záslužné. Pro lidi je nemocnic dost, ptáci nemají žádné,“ říká a loučí se důvěrně s personálem. „Tato rodina k nám chodí pravidelně, stejně jako mnozí další. Jako džinisté mají povinnost přispívat na dobročinnost. Bez nich bychom nemohli pracovat,“ říká mi šéf nemocnice.

Džinistických svatyní jsou v Indii tisíce, jen tato jediná ale provozuje ptačí nemocnici, a to už více než padesát let. Sousední chrám Digambara ji nejen založil, ale i financuje. Jak mi vysvětluje dr. Yogaur, právě spojení s náboženskou institucí je pro existenci i chod ptačí nemocnice zcela klíčové. „Jsme charitativní nemocnice, vše je tady zdarma. Zdarma lidem ošetřujeme i jejich domácí mazlíčky. Naštěstí jsou ale lidé vyznávající džinismus štědří. Přispět na zraněné a nemocné ptáky berou jako svoji povinnost, a tak přinášejí drobné obnosy. Bohatí vyznavači džinismu nám posílají šeky z celé Indie i ze zahraničí. Jsme tak zcela soběstační. Nepotřebujeme žádnou pomoc ani podporu od vlády. Každý nám prostě rád přispěje,“ dodává významně šéf ptačí nemocnice a hned se ptá, jakou částku má napsat na potvrzení o mém sponzorském daru. Odmítnout nemůžu.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2011.