„Velectěná paní Náprstková! Jestliže se osměluji nanovo obtěžovati Vás prosbou o laskavé zapůjčení desíti zlatých, vězte, že činím tak v největší tísni a když marně jsem hleděl zaopatřiti sobě, čeho potřebuji k dennímu životu, jinde. Vím, že jednání mé odsoudíte, avšak doufám stále, že poměry mé se zlepší a nebude mi třeba více obtěžovati.“
Mladý muž, jenž psal tento zoufalý dopis manželce mecenáše českých cestovatelů Vojty Náprstka, se v květnu roku 1886 ubytoval v pražském hotelu Viktoria. Byl zcela bez prostředků. Přestože teprve nedávno překročil třicítku, byl vážně nemocný. Od ledna 1887 do poloviny ledna 1888 vůbec nevyšel z pokoje. Neměl totiž k tomu účelu náležitý oděv, neboť všechny své kvalitnější svršky musel dát do zastavárny, aby měl na posluhu a na léky. Jmenoval se Antonín Stecker.
Přestože se dožil pouhých dvaatřiceti let, historikové jej plným právem označili za jednoho z nejvýznamnějších českých cestovatelů. Stecker dobýval africké vnitrozemí ve stejné době jako Emil Holub. Měl však mnohem větší přírodovědecké znalosti než on. Výsledky obou expedic, jichž se zúčastnil, zejména cesty do Habeše, staví Steckera před Holuba. Jak je tedy možné, že Antonín Stecker je dnes zcela zapomenut?
Stecker nestačil po sobě zanechat cestopisné dílo, zatímco Holub po návratu z prvního afrického pobytu vyrukoval s prvním moderním českým cestopisem, který se stal bestsellerem, a to v překladech i mimo české země. Druhým důvodem byl fakt, že Stecker uskutečnil obě své cesty ve službách Bismarckova Německa.
Antonín Stecker se narodil v české rodině v Kosmonosech u Mladé Boleslavi. Už na mladoboleslavském gymnáziu mu učarovaly přírodní vědy. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kterou absolvoval roku 1877, patřil k žákům profesora Antonína Friče. Poté odešel studovat do Heidelbergu. V Německu se mu naskytla příležitost stát se členem expedice cestovatele a diplomata dr. Gerharda Rohlfse.
Otec pavouků
Výprava vyplula z Marseille 15. října 1878 a přes Maltu dospěla do Tripolisu. Odtud se pak Rohlfs s manželkou a Stecker přestrojeni za Araby vydali v druhé polovině prosince do saharského vnitrozemí. Používali také arabská jména: Stecker si říkal Abú ankabút, což znamená „otec pavouků“. Bezprostředním cílem byly oázy Džofra a jejich centrum Sokna. Odtud pokračovali dosud nezmapovanou pouští směrem k oázám Kufra, kam dosud Evropané nepronikli.
V polovině září však bohužel výpravu na okraji oáz Kufra přepadli místní ozbrojení lupiči. Její účastníci přišli nejen o přístroje a deníky, tedy o výsledky své vědecké práce, ale také o dary německého císaře waddajskému sultánovi, jejichž předání byl důležitý diplomatický úkol expedice stanovený německou vládou. Saharští loupežníci definitivně pohřbili Steckerův plán proniknout z oáz Kufra dále na jih do Konga a k středoafrickým jezerům, či k západnímu pobřeží Afriky. Stecker na rozdíl od Rohlfse v Africe zůstal a čekal, že ho německá Africká společnost pověří novou výpravou do oáz Kufra. Rohlfs mu však nabídl něco úplně jiného: výpravu do Habeše (Etiopie).
Stecker odcestoval do Káhiry, kde se připojil k expedici. Ta v lednu 1881 vyjela přes Aduwu do vnitrozemí a v městě Debra Tabor ležícím východně od jezera Tana 12. února dostihla habešského panovníka, který velitele výpravy několikrát přijal. Stecker se pak sám chtěl vydat na jih do oblasti dnešní Keni a Tanzanie, případně na ostrov Zanzibar. Německý kancléř Otto von Bismarck tehdy vyslovil přání, aby Antonín Stecker přijal německé občanství. Rohlfs mu to doporučoval a sliboval místo docenta na univerzitě v Jeně, ale Stecker nakonec německou státní příslušnost odmítl.
Po skončení expedice Stecker v Habeši sám pokračoval ve vědecké práci, jejíž výsledky ho proslavily. Věnoval se mapování pobřeží jezera Tana a jeho hydrologickému výzkumu a s Rohlfsem byl nadále v písemném kontaktu: „Pokud se týká jezera Tana, poznamenávám, že dosavadní mapy... jsou úplně nesprávné... Nejdůležitější je ovšem mapa v měřítku 1:200 000, kterou posílám do Berlína, a prosil bych Vás co nejzdvořileji, abyste se přimluvil, aby byla uspořádána tak, jak jsem ji nakreslil, a nedopustil, aby byla zase zpackána. ... Nevím, podle koho pořídil pan Ravenstein mapu jezera Tana, leč tvar, který mu dal, je asi ten nejnepovedenější. Myslím, že asi podle Rassama, který svého času podnikl cestu na západ a k ostrovu Dek, ale byl snad buď docela slepý, nebo více méně opilý.“
Koncem roku 1881 se Stecker s nevelkým doprovodem vydal do jižnějších oblastí Habeše k jezeru Ašangi. Dostal se na území Šoa, kde objevil sedm jezer do té doby Evropanům neznámých a prozkoumal prameny řek Džuba a Šibelli. S vojskem císaře Jana IV. se dostal na území východních Galů, kam dosud žádný Evropan nevstoupil. Císař mu však nechtěl dovolit z bezpečnostních důvodů cestu dál na jih do Kaffy, a tak se český cestovatel musel vrátit. Z Debra Taboru – vybaven vysokým habešským vyznamenáním od císaře Jana IV. – v polovině dubna 1883 odcestoval přes Aksum do Masawy, odkud lodí doplul do Janova. Geografické a kartografické práce a objevy na jezeře Tana byly Steckerovým největším cestovatelským triumfem.
Konec slibné kariéry
Po návratu se zdálo, že Antonín Stecker má před sebou zajímavou budoucnost. Připravoval německou knihu o Habeši pro nakladatelství Brockhaus v Lipsku a usiloval o docenturu na některé německé univerzitě.
Jenže pak se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Stecker se vrátil do Prahy, kde psal cestopisné fejetony pro Národní listy, uspořádal několik přednášek a zadlužoval se. V té době už trpěl vleklým zánětem pohrudnice, který mu znemožňoval využít příležitosti, jež se mu nabízely.
Tehdy také napsal prosebný dopis Josefíně Náprstkové o 10 zlatých. Velký český africký cestovatel Antonín Stecker zemřel 15. dubna 1888 v Mladé Boleslavi.
