Když se chce člověk rozejít po pěkné a zajímavé krajině, asi si většinou neřekne, že pojede, dejme tomu, do Maďarska. Nebo na jinou rovinu. Jistě, i takové scenerie mohou mít co do sebe, chtěl jsem třeba spatřit nekonečné kazašské stepi. Nakonec mě ale stejně daleko víc zlákaly a ohromily tamní hory a kopce. Podobné těm v pohoří Ťan-šan jsem snad jinde neviděl. Hory jsou vůbec vždycky své a originální a nikdy se neokoukají.
1) Stolová hora (Jižní Afrika)
Stolová hora je, myslím, jedna z nejfotogeničtějších hor na světě. Výhledy na ni z Kapského Města a jeho okolí mě neomrzely, a to jsem je měl před sebou denně po několik měsíců. Pokaždé byla jiná, někdy zvala k výstupu, což se dá stihnout v podstatě jako větší dopolední rozcvička, jindy se na „stole“ převaloval „ubrus“, jak v kapské metropoli přezdívají typickému bílému mračnu. Jev má na svědomí proud vzduchu, jenž vzniká díky tlakové výši kdesi nad oceánem a nasycený parami začne nad Stolovou horou kondenzovat. Všude okolo je obloha jako vymetená, jen vrchol Stolovky pokrývá bílá látka utkaná z mraků.
2) Pohoří Atlas (Maroko)
Tehdy jsem poprvé po svých vystoupal nad čtyři tisíce metrů nad mořem, těžko na takový zážitek zapomenout. Ten nejvyšší možný cíl, který si můžete v tomto koutu světa dát, se jmenuje Džebel Tubkal. Měří 4167 metrů, je nejvyšší horou Atlasu, Maroka i celé severní Afriky. Na vrcholu mě k mému podivení přivítala skupinka divokých ovcí. Horská krajina tam měla rudý nádech, tak typický pro Maroko, a kontrastovala s modrou oblohou a s bílými sněhovými mapami.
3) Polonina Boržava (Ukrajina)
Slovo polonina označuje nezalesněný travnatý horský pás a takové travnaté koberce se na kopcích poloniny Boržavy rozprostírají, kam až oko dohlédne. A jak pohodlné je si na takovém koberci trochu poležet. Porost střídá barvy, ze sytě zelené na žlutou, jinde na hnědou, o kousek dál se nechá pokrýt bílou sněhovou mapou, protnout polní cestou nebo zaplavit menším jezírkem, prostě vždy tak, aby oči přecházely.
4) Oblasti v hrabstvích Mayo a Galway (Irsko)
Irsko je ostrovem spíš rovinatým, kde pastviny plné ovcí střídají pastviny s kravami, ohraničené starobylými kamennými zídkami. Na západním pobřeží z té roviny ale vyvstaly zelené kopce, včetně posvátné a poutní hory svatého Patrika nebo oblých vrcholů historického regionu Connemara. Já tamtudy putoval na podzim, kdy se krajina barvila i do odstínů žluté a oranžové a denně ji zkrápěly dešťové kapky. Déšť je v Irsku obecně, a v téhle oblasti a v tomto období zvlášť, skoro součástí životního stylu. Většinou ale neprší vytrvale, počasí se rychle mění. Jedna duha kolikrát nestíhá zmizet a už ji střídá další. Myslím, že jinde na světě nemají tak pěkné duhy jako v kopcích západního Irska.
5) Rakouské Alpy
Ono ale stačí vyrazit jen pár kilometrů z domova a už bývá člověk ohromen krásou hor, těch tuzemských, slovenských nebo, a to zvlášť, rakouských. Nedávno jsem tak zůstával v úžasu třeba při putování na Dachstein nebo při jízdě po Grossglocknerské vysokohorské silnici. O to víc, že jsem si všechny ty zákruty užíval z pozice řidiče.
