Denali Park Road se proplétá severskou tundrou až do blízkosti hory Denali

Denali Park Road se proplétá severskou tundrou až do blízkosti hory Denali Zdroj: Miloslav Martan

Shuttle busy v NP Denali
Obrovské plochy parku jsou plné divokých zvířat
Místo s hrdým názvem Clearwater Mountain Lodge
Denali Highway má převážně šotolinový povrch
Na Denali Highway potkáte nejčastěji kempující rodiny
17
Fotogalerie

Slavné silnice Aljašky

Aljaška je největším státem USA, ale na počet silnic je jistě na posledním místě. Těch očíslovaných je pouze jedenáct, a tak některé dny na svých cestách projedete třeba jen jednu křižovatku. Mimo čísla mají ještě svoje názvy, které buď napovědí, kam vedou, nebo jsou pojmenované po slavných osobnostech Aljašky.

Asfalt tu rozhodně není samozřejmostí a spoustu kilometrů najezdíte po šotolině. Ale zaručeně vám aljašské silnice nabídnou nekonečnou krásu rozlehlé krajiny, výhledy na dechberoucí hory a spoustu zvířat, včetně medvědů. Aljašské silnice jsou dobrodružstvím samy o sobě. Stačí nastartovat, vyrazit na cestu a užívat si.

DENALI PARK ROAD

Autobusem za medvědy

Národní park Denali je nejznámějším parkem na Aljašce – hlavně proto, že v jeho srdci se tyčí hora Denali. S výškou 6190 metrů je nejvyšší horou severoamerického světadílu a patří mezi horolezeckou Korunu planety (nejvyšší vrcholy všech sedmi světadílů). To musím vidět. Ale má to dva háčky. První je počasí a hora, která se až 300 dnů v roce skrývá v mracích. Druhým je přístupová cesta Denali Park Road, která vede do její blízkosti. Byla budována v letech 1923–1938. Stavba byla velmi složitá, nejen pro mnoho mostů, ale i přesouváním obrovského množství horniny. Po celé délce 92 mil (149 km) byla přístupná pro všechna vozidla a v roce 1970 ji využilo asi 44 tisíc turistů. V té době ale byla postavena silnice z Anchorage do Fairbanksu a počet návštěvníků se zdvojnásobil. To vedlo k radikálnímu opatření. Od roku 1972 lze vlastním autem ujet jen prvních asi 24 km a dál už jezdí pouze místní autobusy.

Já mám lístek hned na první ranní spoj, a tak mě čeká vstávání nejen potmě, ale i do zimy. V šest ráno již přešlapuji na nástupišti. Přijíždí starý zelený autobus. Důležité je místo u okénka, které jde otvírat na focení, a také levá strana autobusu, kde jsou lepší výhledy. Dostáváme bezpečnostní školení a instrukce k jízdě. Zaujme mě hlavně informace, že až uvidíme nějaká zvířata, máme zakřičet „Stop“ a autobus zastaví na focení. Polovinu autobusu zaplnili turisté z Číny, a tak tuším, že to bude zajímavé. Pro nezkušeného pozorovatele je těžké zvířata identifikovat, a tak na prvních pár výkřiků „Stop, bear!“ reaguje náš řidič úsměvem a trpělivě odpovídá, že je to medvěd kamenný nebo dřevěný. Až s prvním medvědem se mnoha lidem objasní, co vlastně máme v přírodě hledat. Pomalu se šineme po rozbité šotolinové cestě a občas stavíme na focení zvířat. Je jich tu poměrně dost a autobus je neplaší. Postupně přejíždíme široká řečiště několika velkých řek. Obloha je téměř vymetená a já netrpělivě čekám, až dojedeme rozbitou silnicí na Stony Hill Scenic Overlook. Mám štěstí, Denali se tyčí hrdě do výšky. Je zvláštní, že tak obrovská hora není vidět z dálky a objeví se v plné kráse až téměř na konci cesty. O to impozantnější ovšem je. Přejíždíme ještě poslední široké údolí a míříme k Eiolsonovu návštěvnickému centru. Majestátnost hory zvyšuje fakt, že její úbočí je asi 700 metrů vysoko, a tudíž je převýšení k vrcholu zhruba 5500 metrů. Neuvěřitelná nádhera a štěstí, že jsme měli krásné počasí. Nerad se loučím, ale autobus nekompromisně odjíždí zpět. Už přemýšlím nad tím, jestli počasí vydrží i do zítra, protože se možná ještě s Denali uvidíme.

DENALI HIGHWAY

Zkratka pro dobrodruhy – a ty výhledy!

Ráno vstávám opět potmě a vyrážím na jih do Cantwellu. Dobírám plnou nádrž benzinu, protože dnes už asi žádná další pumpa nebude. A pak hurá na silnici číslo 8, Denali Hwy. Otevřeli ji v roce 1957 a dlouho byla jedinou přístupovou silnicí do národního parku Denali. Byla velmi intenzivně využívaná až do roku 1971, kdy postavili George Parks Highway z Anchorage na sever. Pak už se stala jen šotolinovou zkratkou pro dobrodruhy a turistickou atrakcí s nádhernými výhledy. Tomu odpovídá i provoz, za celý den tu potkávám jen pár aut. Ale pokud se s někým míjím, oba zpomalíme a pozdravíme se.

Jen prvních pár kilometrů je asfalt, takže mám možnost koukat víc do zpětného zrcátka než dopředu. Na pár místech se totiž otvírá opět pohled na Denali. Loučím se s ní, protože za horizontem už mi nadobro zmizí. Mám před sebou asi 217 km a z toho drtivou část po šotolinové cestě. Okolní krajina je naprosto úchvatná: po pravé straně jsou jezera, ve kterých se zrcadlí stromy a hory v pozadí. Na severu se táhne nekonečný masiv pohoří Alaska Range, jehož vrcholy přesahují i 4200 metrů. Budu ho mít celý den nasvícený sluníčkem a ledovce na vrcholech barevně kontrastují s krajinou pod horami. Aljaška má ledovců asi sto tisíc a jen 667 z nich má svůj název. Obrovské údolí s rovným dnem je plné rašelinných jezírek a mrazem zdeformovaných stromů. Asi v polovině cesty je místo s honosným názvem Clearwater Mountain Lodge, kde má být podle mapy pumpa a kafe! Bar je přestavěný mobilhome a uvnitř vůbec nikdo. Ani obsluha, tu si musím nejdříve sehnat. Výzdoba baru je stejná jako v mnoha podobných podnicích. Od země ke stropu je vytapetováno bankovkami, které sem lepí turisté. Tahám z peněženky českou stovku a lepím ji na památku na strop. Mizerné kafe hodnotím vzhledem k místu, kde se dalo koupit, jako skvělou kávu na úžasném místě.

Přejíždím přes řeku Sushitna, za níž se radikálně mění krajina. Silnice se zvedá až nad 1300 metrů, okolo je méně jezer a zmizela zvířata – cedulky s ohraničením loveckých revírů vysvětlují proč. Odpoledne sjíždím dolů k silnici 4, občas se objevuje pár domů a blíží se město Paxson. To bylo další překvapení na konci dne. Ačkoliv je Paxson na každé mapě Aljašky, je to jedna velká chalupa se zavřenou restaurací a cedulí Na prodej. Takže pokud si chcete koupit opravdu celé město na Aljašce, tady máte šanci.

ALASKA HIGHWAY

Drsná a heroická minulost

Ráno vyjíždím z Delta Junction, ale za pár minut stavím u blízkého infocentra. Pomník, vlajky a trochu staré techniky připomínají konečný bod nejslavnější silnice na Aljašce. Její vznik je úzce spojen s druhou světovou válkou, kdy Japonci napadli pár amerických ostrovů, a vláda se rozhodla, že je nutné postavit na Aljašku pozemní komunikaci potřebnou k zásobování armády. Trasa byla vytyčena z kanadského Dawson Creek právě sem, do Delta Junction. Vyrážím na nejslavnější silnici Aljašky a mým cílem je až kanadský Yukon. První úsek do Toku mi utíká rychle, silnice má perfektní asfalt a cestu zpestří pár zvířat a krásné železné mosty přes řeky. V Toku nabírám informace na další úsek cesty. Vpravo se ukazují nádherné výhledy na hory svatého Eliáše, které ukrývají nejvyšší horu Kanady, 5959 metrů vysoký Mount Logan. Na hranici do Kanady zodpovím pár zvědavých otázek a už mě vítá Yukon a také radikální změny. Silnice je hlavně šotolinová, více se klikatí a projíždí nádhernými partiemi. Opět jsou okolo stovky rašelinných jezer, občas nad hlavou zakrouží orel bělohlavý a u silnice se pase medvěd. Fotit grizzlyho na pár metrů je opravdu adrenalinový zážitek plný smíšených pocitů. Ale při dodržení pár základních pravidel i bezpečný.

Silnice se stavěla v roce 1942 a za 172 dnů postavili 2288 km trasy – v tom nejhorším terénu, jaký si umíte představit. Vojáci se prodírali nekonečnými lesy, káceli miliony stromů a bojovali s věčně zmrzlou půdou i nekonečnými močály. V zimě klesaly teploty pod minus 40 a v létě je ničila mračna komárů. Za armádou, která měla 10 000 vojáků, šlo zhruba 17 000 civilních zaměstnanců, kteří dokončovali hrubé stavební úpravy a zajišťovali sjízdnost. Pomáhalo jim k tomu asi 7000 nákladních aut a buldozerů. Díky tomu udrželi stavební tempo přes 13 km za den.

Postupně se dostávám na jih a do blízkosti velkých hor. U jezera Kluane zastavuji v malé vesničce Burwash Landing se stejně malým, ale zajímavým muzeem. A poslední zastávkou je Destruction Bay, místo, které získalo svůj název při stavbě Alaska Highvay. Silná vichřice tu zničila celý tábor dělníků, kteří zde budovali tuto mimořádnou stavbu.

TOP OF THE WORLD HIGHWAY

Volání zlaté horečky

Pro návrat na Aljašku volím silnici, která už svým názvem slibuje velké zážitky. Začíná u řeky Yukon v Dawson City a přechází přes hory do Toku. Původně to byla pouze zlatokopecká stezka, po které se chodilo do Dawson City nebo do dalších osad a nalezišť. Později byla přestavěná na provoz aut: první jí projelo již v roce 1916!

Nejdříve se musím dostat přívozem na druhý břeh řeky. V porovnání s šířkou řeky působí jako dětská hračka, ale zvládá proud skvěle. Na levém břehu se ještě stavím u hřbitova kolesových parníků a pak už vyrážím na 300 km dlouhou cestu. Kanadská část vede po těch nejvyšších hřebenových partiích a nabízí nádherné výhledy na obě strany. Viditelnost umožňuje zahlédnout hory vzdálené až 400 km. Zhruba po 100 km jsem na hraničním přechodu Little Gold–Poker Creek, který je nejsevernějším hraničním přechodem v celé Severní Americe. Je zvláštní i tím, že je jediný mezi USA a Kanadou, kde je společná budova. Paní za okénkem má velkou radost, že jsem jí překazil nudu. Dnes jsem prý první auto a to je skoro poledne. Když zjistila, že jsem až z Česka, nabídla mi do pasu výroční razítko. Zalovila v šuplíku a obtiskla mi tam soba. Na první pohled vypadá jak razítko vyřezané z brambory. Od té doby jsem již několikrát vysvětloval, že je to vzácné razítko z hranice na Aljašce, ale většina celníků mi to stejně nevěří…

Vracím se zpět na Aljašku a první vesnice s názvem Boundary mi přináší hodně smutku. Žil tu jeden obyvatel, který se tady snažil vybudovat malé muzeum zlaté horečky, ale jeho srub je zchátralý a brzy se propadne střecha. Tak nevím, jestli to není konec jedné vesnice a jednoho klukovského snu. Další část cesty klesá podél malých řek do údolí. Občas potkám zlatokopy, kteří pomocí těžké techniky přebírají štěrková dna, a vracejí se mi myšlenky na drsnou dobu zlatokopů. Ale hledání čeká i na mě. Tady někde by měla být malá lesní cesta, která vede ke starému opuštěnému bagru na zlato. Po skončení těžby nikdo těžkou techniku neuklízel, a tak trčí tam, kde skončila s prací. Nechávám auto u silnice a vyrážím do lesa. V lese je velký močál a za chvíli mám boty úplně mokré. Divné zvuky v lese mě navíc ujistily, že sprej proti medvědům je nanic, když zůstane v autě. Hledání ale bylo úspěšné, a tak stojím na skále a dívám se na torzo říčního bagru v řece pode mnou. Jmenuje se Cowden a stojí tu opuštěný téměř 90 let.

Poslední zastávku na trase dělám v Chickenu. První možnost dát si kafe a případně dotankovat auto. Chicken je zlatokopecká vesnice s možností vyzkoušet si na vlastní kůži rýžování zlata v neskutečně studené vodě. Také si můžete prohlédnout stroje v dalším bagru na zlato s krásným názvem Pedro Dredge. Za Chickenem už je asfalt a poměrně rychle se přesouvám do Toku a trochu nerad i do civilizace.

McCARTHY ROAD

Zasypaná železnice

To nejlepší na konec! Legendární McCarthy Road je jediná silnice, která proniká hluboko do Národního parku Wrangell-St. Elias. Přijíždím do Chitiny, kde 100 km dlouhá silnice začíná. Už její začátek napovídá, jak silnice vznikla a že to bude dobrodružství. Projíždím s velkou opatrností soutěskou vytesanou ve skále, kudy kdysi projížděly parní lokomotivy. Silnice, po které jedu, byla původně železnicí. Postavili ji v letech 1909–1911 a sloužila až do roku 1938. Po jejím uzavření a zrušení byl celý násep pokrytý štěrkem a vznikla nová silnice. Jen občas zbyly v zemi hřeby z pražců, takže je potřeba jet opatrně a dostatečně vybaven. Přejíždím přes dlouhý most, míjím soutok řek Copper a Chitina a také opouštím asfalt. Dělám krátkou zastávku u unikátních pastí na lososy, které z dálky vypadají jako velké vodní mlýnky. Na břehu řeky je spousta medvědích stop a to velí k velké opatrnosti. Pár fotek a zpět na cestu, která se prudce zvedá nahoru a nabízí krásné výhledy na široké řečiště. Za pár kilometrů přejíždím přes další řeku – Kuskulana. Stavím za mostem a vracím se na něj pěšky. Pohled do 72 metrů hlubokého kaňonu je naprosto úchvatný a na cestu zpět volím adrenalinovou trasu po stezce pro odvážné pěší, která prochází uvnitř ocelové konstrukce.

Vracím se do auta a opatrně pokračuji dál. Nejen že je silnice plná děr, ale také zbytků staré železnice a občas vidím i staré pražce a samozřejmě hřeby na koleje. Asi v polovině cesty stojí další unikátní most. Dřevěná stavba je 270 metrů dlouhá a 27 metrů vysoká a byla postavená v roce 1911 za neuvěřitelných osm dnů. Až do roku 1938 po něm jezdily vlaky o hmotnosti několika tisíc tun a konstrukce až na pár drobností drží dodnes. Úžasná práce stejně jako celá železnice. Další část cesty už mě vede rovinatou krajinou s desítkami jezer. Na některých jsou vidět bobří hrady a daří se mi vyfotit i bobří rodinku pilně kácející malé stromky. Čím víc se blížím do nitra parku, tím lépe se ukazují téměř pětitisícové hory, ze kterých se táhnou do údolí desítky ledovců. A ty jsou také jedním z mých cílů. Zastavuji na konci silnice, kde je štěrkové parkoviště, a dál už to jde jen pěšky anebo shuttle busem. Nade mnou je malé ospalé hornické městečko McCarthy, Kennicottský ledovec, a hlavně Kenecottský měděný důl. Ale to je jiná kapitola.


Dobré vědět

  • Ideální doba na návštěvu je od května do poloviny září.
  • Aljaška je specifická a drahá země.
  • Maximum věcí si objednejte a zařiďte předem.
  • Pečlivě plánujte svoje cesty, hlavně tankování auta.
  • Na mnoha místech je složité sehnat jakékoliv ubytování.
  • Respektujte přírodu, hlavně divoká zvířata – jsou tu doma.
  • Na cesty do divočiny si kupte sprej proti medvědům.
  • Nespoléhejte na telefonní signál, často žádný není.
  • Ověřte si, že vaše půjčovna aut umožňuje jízdu po nezpevněných cestách.

Aljaška v číslech

  • Rozoha: 1 717 856 km2
  • Počet obyvatel: 736 000
  • Přijata do USA: 3. 1. 1959
  • Počet jezer: 3 miliony (přes 300 pojmenovaných)
  • Počet řek: 3000
  • Počet ledovců: 100 tisíc (asi 5 % plochy státu)
  • 17 z 20 nejvyšších hor USA leží na Aljašce.
  • Délka pobřeží (včetně zátok, ostrovů, poloostrovů...): cca 53 000 km

Kennecott měděný důl

Zlatá horečka na Yukonu přivedla na sever spoustu prospektorů, kteří zde v roce 1900 místo zlata objevili „pouze“ měď. Následně vznikla nová důlní společnost Kennecott Copper Corporation a byla započata stavba železnice z Cordovy až k dolu. Měla délku zhruba 250 km a drsnou krajinu překonávala díky 129 mostům. V McCarthy je dodnes k vidění točna na lokomotivy a několik starých vagonů. Náklady na stavbu byly v té době neuvěřitelných 25 milionů dolarů. Důl byl v provozu až do roku 1938 a těžilo se v pěti samostatných dolech: Bonanza, Jumbo, Mother Lode, Erie a Glacier. Obrovská, čtrnáctipatrová stavba, která stojí na konci železnice, byla pouze drtírna a třídírna rudy. Odtud odjížděly plně naložené vlaky a za svoji dobu vyprodukoval důl zisk 100 milionů dolarů (pár let před objevením mědi koupily Spojené státy Aljašku od Ruska jako bezcennou zemi za 7,2 milionu dolarů...). Po ukončení těžby byl důl zachován a dnes v něm probíhá obrovská rekonstrukce a záchrana unikátní technické památky.

Články z jiných titulů