Z nudné stepi do mrazivého pekla aneb Jak nás v Patagonii zachránily vaky na jídlo
S parťáky si čárkujeme 127. den putování patagonskou divočinou. Myslel jsem, že nebude o čem vyprávět: rovné nudné úseky Patagonskou stepí prostě odkroutíme, přelezeme poslední sedlo a zbytek dovalíme po šotolinkách. Ve finále to byla jedna z nejintenzivnějších a nejnáročnějších sekcí našeho pětiměsíčního patagonského dobrodružství. Ještě teď mi z toho chladu brní chodidla.
Dostihy a sázky
Jednoduchý, více než dvě stě kilometrů dlouhý úsek mezi argentinskými městy El Chaltén a El Calafate kolem dlouhých jezer Viedma a Argentino zvládáme docela rychle za solidních pět dní. Obzor je nekonečný a stezky tu nejsou žádné. A tak si nudné krájení kilometrů po asfaltu zpestřujeme sázením. Hrajeme takovou zajímavou hru, kdy sázíme imaginární peníze na auta, která nás míjejí. Vsázíme na to, jestli pojede auto evropské značky, jakou bude mít barvu, jestli nám řidič zamává, nebo zastaví, když ho budeme stopovat, nebo třeba jestli bude řídit žena, nebo muž. Je to trochu pitomost, ale my se u toho tak neskutečně smějeme, a ještě zvládáme v této placaté jednoduché krajině pohodlně udělat dost přes čtyřicet kilometrů za den. Jedno auto nám dokonce zastaví a řidič nám daruje několik lahví s vodou, kterými pořádně uhasíme žízeň.
Pryč z Calafate
Město El Calafate opouštíme s pětidenními zásobami a vidinou nepěkného počasí. Studená fronta přinese do hor, kam se chystáme, nejen solidní ochlazení, ale taky dost sněhu. Je před námi poslední vyšší sedlo celého našeho patagonského putování a to prostě překonáme, i kdybychom si měli vyškrábat cestu lžící. V předvečer bouře přicházíme na konec cesty, možná na konec světa, kde bydlí Don Mario.
Když si proklestíme cestu skrze jeho krvelačné psy a zaklepeme na skromný dřevěný příbytek, vyleze malý jednooký stařík, co nás sotva slyší. Ptáme se ho, jestli tu můžeme někde přespat. I když nám připadá, že nás vůbec neslyší, ukazuje na puesto (přístřešek pro pastevce) na druhé straně potoka, ve kterém se prý můžeme uložit. Záchrana! Sedíme ve vybydlené, promáčené chatce plné pavučin a myších bobků, ale to je ten poslední problém, který bychom řešili. Důležité je, že nás tohle malé plechovo-dřevěné stavení zachraňuje před apokalypsou.
Poslední sedlo
Po ránu rozrazíme dveře chatky a všude v širém okolí leží nekonečná bílá peřina, která odráží ostré sluneční paprsky. Z ostrých hor, které nás obklopují, cítíme respekt, zároveň nám ale na satelitní komunikátor přichází předpověď počasí, ze které si vydedukujeme, že teď máme několikahodinové okno to přes sedlo přehoupnout. Do termosky si ještě chystáme čaj, protože v petkách by nám voda brzy zamrzla.
Jemným prašanem stoupáme po prudkém svahu vzhůru. Fouká, teplota už je dávno hluboko pod nulou a hlava rychle přepíná tělo do stavu „přežít“. Teď není prostor na jakoukoli chybu. Valíme, protože zastavit se znamená během pár minut jisté podchlazení. Studená fronta nám nadělila desítky centimetrů sněhu, a tak lusknutím prstů máme plnohodnotný zimní hike, který prostě musíme zvládnout. Cesta tu žádná není, máme jen nějakou hypotetickou linii vedoucí v mapě přes 1700 metrů nad mořem položené sedlo v náročném horském terénu. No, bude to stát za to. Jen my a divoká nespoutaná Patagonie, se kterou si to jdeme rozdat na férovku.
Když nezbývá než improvizovat
I když valíme ve vysokém tempu a oblečení mám na sobě tak pro dva lidi (tři vrstvy dole, čtyři vrstvy nahoře), membránové ponožky prostě zůstaly v Česku, a tak mě chodidla šíleně zebou. Po dvou hodinách chůze přestávám mít cit v pravém chodidle, a je tudíž čas na plán B. Beru dva nepromokavé vaky, které normálně používám na jídlo, povoluju boty a navlíkám si je na chodidla jako další vrstvu. Improvizace, která mi zachraňuje nohy.
Před čtvrtou hodinou odpolední stojíme v sedle nedaleko vrcholu Cerro Verlika (1832 m n. m.). I když víme, že cesta dolů bude slušný klouzačkový punk, příliš se nezdržujeme a klesáme co nejrychleji dolů. Brodíme půlmetrové závěje, a místy dokonce zapadáme i po prsa do sněhu. Jediným orientačním vodítkem jsou pro nás vyšlapané stopy od lam, které nám naznačují optimální trasu směrem dolů. Občas musíme přeskakovat potoky, nicméně i kdybychom je museli brodit, tak už je to jedno, nohy jsou mokré až na kůži.
Hlavou mi běhají představy, jak je asi teď na Kanárech, kam se už za měsíc chystám. Představuji si, jak po náročném hiku skáču do oceánu a usedám při západu slunce s pivkem do písku na pláži. Představuji si, jak je o 30 stupňů Celsia víc a mým problémem není prochládání, ale přehřívání organismu a taky to, jestli mi čtyři piva budou stačit… Jenže teď, v březnu, jsem pořád tady, v téhle bílé pustině, prsty na nohou mi brní, vítr mě šlehá do tváře a všechno okolo je zmrzlé. Každý jeden krok dolů, každý jeden nádech studeného vzduchu mě k tomu teplu o kousek přibližují. Stačí vydržet. Tohle prostě musím zvládnout.
Zázrak uprostřed ničeho
Začíná se smrákat, a když už to vypadá, že nás čeká noc na sněhu, zničehonic spatří Daník v dálce malé stavení. „Hele, není tamhle puesto?“ ukazuje nadějeplně. „A jo, to je puestič jako svině!“ vykřikujeme společně s Ivanem z plných plic.“ Dvě stě metrů od nás na okraji říční nivy skutečně stojí další příbytek pro pastevce, který vůbec nebyl na mapě. Pár minut napětí, kdy nevíme, jestli bude otevřený, je neskutečně vzrušujících. Jdu nadšeně a naplno přímo k němu, a když otevřu dveře dovnitř, zmocní se mě neskutečná euforie. Je to jak vyhrát majlant s losem, co ti koupil někdo jiný. Několikrát jsme tady, v Patagonii, měli smůlu, ale jak je možné, že když jsme v takovém průšvihu, že se nemůžeme pořádně zahřát, tak nám tímto způsobem někdo nebo něco takhle pomůže?
Vysvětlení pro to nemám, ale na druhou stranu mám parťáka Daníka, kterého Bůh pověřil, aby na tomhle světě konal dobro. A jestli to dobro má být roztápění kamen v odlehlých patagonských horách v náhodném dřevěném přístřešku, tak to si zatraceně nechám líbit. Chodidla se mi rozehřívají, a i když teplota venku klesá k –9 °C, nám je to úplně jedno. Večeříme a užíváme si v teple, hraje nám Another Day In Paradise od Phila Collinse a já si říkám, že na tohle dobrodružství jen tak nezapomenu. Ten pocit, když se z „přežil jsem“ stane „žiju na plný pecky“! Booom!
Následující den je to už, co by trekovou holí dohodil a zbytek došel na konec zasněžené části hor. Stojíme na posledním místě, kdy jsme více než 1000 metrů nad mořem. Ivan padá na kolena, otočí se směrem k horám a děkuje: „Gracias, gracias, muchas gracias, bylo to úžasný.“
Ploty, které dělí život od smrti
Vítá nás opět rovinatá Patagonská step, kde alespoň přes den je teplota nad nulou. Tuhle pravděpodobně poslední velkou zkoušku máme za sebou, a dokonce bez újmy na zdraví. Když se konečně oklepeme, čeká tu na nás ale hned další děsivá skutečnost. Smrt tu číhá doslova na každém plotě. Člověk tu vybudoval ploty, aby se mohly prohánět ovce, nicméně tím místní obyvatele, lamy guanako, začal stavěním těchto zábran zabíjet.
Guanako je divoký příbuzný lamy, elegantní a ostražitý tvor patřící neodmyslitelně k jihoamerickým pláním. Má rezavě hnědou srst, dlouhý krk, charakteristický pískot a hluboký pohled, kterým člověka změří dřív, než se rozhodne, že uteče. Žijí v malých rodinných skupinách vedených samcem, který si chrání harém samic a mláďat.
Lamy guanako stepní pustinou přirozeně migrují a ploty se snaží přeskakovat. Bohužel ne vždy se jim to povede a leckdy se do plotu zaháknou a nemohou ven. V ten moment už jen čekají za smrt. Drsná Patagonská step je neúprosná. Dřív nebo později je tu sežerou mrchožrouti. Když na několika kilometrech potkáváme přibližně padesát lamích mrtvol, je nám z toho smutno. Dvě z nich pak vidíme živé namotané v plotě ležet na zemi. Nemohou se hnout a svými vyděšenými pohledy křičí o pomoc. Vyhákneme je, čímž jim zachráníme život, a jdeme spát s pocitem, že tahle divoká krajina plná smrti bude mít dnes o dva životy navíc.
Greater Patagonian Trail
- Tento příběh pochází z našeho přechodu Greater Patagonian Trailu (GPT), který jsme absolvovali společně s Ivanem Mitrusem a Danem Pumrem mezi listopadem 2024 a dubnem 2025. GPT není žádná oficiální dálková stezka, je to síť tras mezi chilským Santiagem na severu a Ohňovou zemí na jihu Patagonie, určená především pro hiking a packrafting. Založil ji německý dobrodruh Jan Dudeck a jde spíše o hypotetickou linii v krajině, kudy by se dalo přirozeně projít.
- V Patagonii lze najít vše, co od divočiny člověk očekává: vysoké Andy, mohutné ledovce, vulkanickou pustinu, malebná jezera, termální prameny, nepropustné lesy, nekonečnou Patagonskou step, divoké řeky, bažiny a téměř všudypřítomný silný vítr. Trasa není vůbec značená klasickými turistickými značkami, a tak je určena spíše zkušeným dobrodruhům, kteří se nebrání každodenní improvizaci, náročnému terénu a drsnému počasí.
Fakta o naší trase
Celková délka: 3900 km
Převýšení: 120 000 m
Počet dní: 151
Nejvyšší bod: 3270 m n. m.
Nejnižší bod: 0 m n. m.
Státy: Chile, Argentina
Začátek: Santiago de Chile
Konec: Cabo Froward – nejjižnější bod jihoamerické pevniny
