Toulky po Norském království: Souboj s větrem na Kazatelně
Začalo to nenápadně. „Trochu tam fouká...“ hlásil na startu Angličan, který se právě vrátil z kamenné „Kazatelny“. „Jedině dobře!“ řekli jsme odhodlaně. Vítr dával šance na dobrou viditelnost v cíli. A ta je na Preikestolenu, skalním převisu čnícím 600 metrů nad hladinou Lysefjordu, víc než vítaná. Šlapat do takového krpálu, a pak vidět jen mlhu válející se ve fjordu, to by bylo k vzteku.
Hned na startu nás čekalo docela krušné šplhání „kamenopádem“. Stezku, vycházející od malebného dřevěného hostelu Preikestolhytta s trávníkem na střeše, tvořily totiž hromady balvanů. Chůze po nich nebyla snadná ani na rovině, natož když jsme se museli drápat strmě vzhůru. Tohle byl na rozdýchání opravdu ostrý svah.
Naštěstí jsme tuhle nástrahu překonali a mohli si užít první oddechovou rovinku. Cesta vedla řídkým lesním porostem, který se uchytil na skále, a mezi stromy lákaly pozoruhodné vyhlídky do údolí a na okolní fjordy. Za dobré viditelnosti se prý dá v dálce zahlédnout i některá z ropných plošin, které proměnily Norsko ve druhé půli 20. století z chudého království v bohatou společnost a pro turisty bohužel v jednu z nejdražších zemí světa.
Panoráma trochu kazilo jen staveniště nové, větší turistické chaty, která vyrůstá na parkovišti v údolí nedaleko starého hostelu. Vyhlídky po chvíli zmizely a my se po dalším krátkém stoupání dostali do údolíčka s močály, přes které nás převedly dřevěné chodníky. A hned tu byla další překážka: strmý výstup po balvanech, ovšem teď ještě strmější s většími kameny, než jaké jsme zažili na startu.
Po koupeli ve vlastním potu jsme jen litovali, že jsme tu v září, a ne v létě. V teplém počasí bychom se totiž vrhli do některého z jezírek, která lemovala stezku v poslední třetině, těsně před závěrečným výstupem po útesech a dřevených můstcích až na samotný Preikestolen. Jenže my tu mimo letní sezonu byli záměrně: chtěli jsme se vyhnout letním davům poutníků. Ti dokážou za slunečných prázdninových dní proměnit cíl náročného výstupu - skalní plošinu o rozměrech zhruba 25 x 25 metrů - v přecpanou „pláž“.
Plazením vpřed!
Měli jsme štěstí. Nebyl tam takřka nikdo. A vyhlídka navíc neměla chybu: slunečno, skvělá viditelnost a na obloze oblaka, dokreslující úžasné panoráma. Problém byl pouze jediný: každý, kdo sem toho dne přišel, se držel jako klíště skalní stěny, hlavně co nejdál od kolmého převisu. A rozhodně to nebylo proto, že ve skále pod našima nohama zela zlověstná trhlina. Tady na holé ploše převisu, šest set metrů nad fjordem, foukal silný vichr, který by mohl kohokoli snadno smést do hlubin. Dokonce si kutálel po ploše Preikestolenu s velkým těžkým batohem, který kdosi sundal ze zad a lehkomyslně odložil.
Aby bylo jasno: hrany Preikestolenu jsou prosty jakýchkoli zábran. Jediným záchytným bodem je ocelový trn v rohu plošiny. Ale i za něj jsem byl velmi vděčný, když jsem se vydal... vlastně vyplazil na průzkum tohoto divu přírody. Neodolatelně mě lákalo pohlédnout z té výše rovnou dolů, do fjordu. A to znamenalo dostat se ve stokilometrovém větru až na samu hranu Kazatelny. Třebaže jsem lezl po čtyřech, vichr mnou smýkal sem a tam. Ke kraji skály už jsem se musel plazit po břiše. Připadal jsem si jako kdysi na vojenském cvičišti, jen zbraň na popruhu přes rameno nahradila fotobrašna. Povedlo se, i díky ocelovému trnu v rohu Preikestolenu jsem se úspěšně udržel na ploše, pořídil několik záběrů a vydal se na ústup.
Je to až s podivem, ale místní úřady tvrdí, že z téhle skály nikdy nikdo nespadl ani neskočil dolů do fjordu. Dokonce ani jistý francouzský šílenec, který na hraně Kazatelny balancoval na vrcholu pyramidy sestávající ze tří židlí (!) nepřišel k úhoně. I naše výprava skončila úspěšně. Vrátili jsme se všichni.
Jak se dostat na Kazatelnu?
Ke startu túry na Preikestolen (Kazatelna) jezdí od půlky května do půlky září až pětkrát denně v obou směrech veřejná doprava ze Stavangeru: nejprve vyjedete z městského přístavu trajektem do města Tau, odkud jezdí autobus na parkoviště u hostelu Preikestolhytta. Tady čtyřkilometrový pochod s převýšením 333 metrů prudkým stoupáním startuje. Túru lze zvládnout v jednom směru zhruba za 90 minut. Za zpáteční jízdné zaplatíte 200 norských korun (zhruba 600 českých korun), nejjednodušší je uhradit částku v turistickém infocentru ve Stavangeru a cestovat s voucherem. Do Stavangeru létají dvakrát týdně přímo z Prahy aerolinky Norwegian, denně pak s přestupem v Oslu.