Via Alpina po svých: 505 kilometrů sněhu, ticha a svobody napříč švýcarskými Alpami
Pět set kilometrů pěšky zemí vysokých hor, sněhu a úžasných výhledů. Dva batohy a jeden sen – projít Švýcarsko od východu k západu po zelené Via Alpině. S přítelkyní Marťou vyrážíme před sezonou, kdy v sedlech ještě leží sníh, v údolích vládne ticho a celé Alpy patří jen nám. Dokonalý recept na třítýdenní svobodu v jinak zalidněných horách. Vyrážíme za dobrodružstvím!
Kousek od Montreux přecházíme hranice do Švýcarska, kde nás vítají zelené lesy a krásné pěšinky, takže se hned vrháme do pořádných hor a následujeme první značky zelené Via Alpiny. Počasí nám poslední dobou ukazuje svou drsnou tvář, ale čtvrtý den se šedá oblaka konečně roztrhají a my máme možnost pozorovat to, kvůli čemu jsme se sem vydali. Zelené svahy kantonu Vaud jsou porostlé různobarevnými květy, řeky jsou tak čisté, že bychom bez velké námahy spočítali všechny kameny na dně, kolem nás se pasou krávy s různě velkými zvonky a v dálce na nás shlížejí obrovské zasněžené hory masivu Bernských Alp. Co víc si přát?
Bernské Alpy patří jen nám
Přicházíme do prvního německy mluvícího města Gstaad. Zatímco ostatní lidi navštěvují obchody s luxusními značkami, my jako správní horští tuláci se jdeme rozvalit na náměstí. Vaříme si míchaná vajíčka na slanině na našem titanovém talíři a mezi místními si připadáme, jako bychom přiletěli z úplně jiné planety.
I když má spousta lidí Alpy za přelidněné hory, řadu míst letos prošlapáváme jako první. To, že jsme na naše putování vyrazili už 1. června, což je 14 dní před obvyklou sezonou, se ukazuje jako chytrý tah. Za prvních devět dní na trailu nepotkáváme až na pár jednodenních turistů vůbec nikoho! V sedlech sice leží ještě dost sněhu, potoky jsou rozvodněné a večer se teplota často pohybuje kolem nuly, ale právě to dává celé cestě zvláštní kouzlo. V horách jsme úplně sami. Tam, kde v létě proudí davy turistů, teď nacházíme vytoužené ticho. Jít před sezonou sice znamená více plánování, protože horské chaty nejsou otevřené, a více pokory, protože ne vždy nám jde počasí a terénní podmínky na ruku. Za tu svobodu to ale stojí.
Přes první sněhem pokryté horské sedlo Bunderchrinde (2385 m n. m.) sice zvládáme bezpečně přejít, nicméně kvůli velkému množství sněhu v dalším sedle, Hohtürli Pass (2778 m n. m.), a přicházejícím bouřkám trasu lehce upravujeme a směřujeme kolem Thunského jezera k Interlakenu. Martiny narozky slavíme currywurstem, hranolkami a zmrzlinou u jezera Oeschinensee. Pak jen prosvištíme kolem dalšího jezera, Blausee, k Thunskému jezeru, kde dáváme příjemnou koupačku. Do městečka Lauterbrunnen, které se nachází v údolí jak z turistických pohlednic, docela tahám nohy, ale to není nic, co by nespravil energiťák, kola a balení pořádně sladkých sušenek! Po pár hodinách se nám v celé své kráse ukazují ikonické hory Bernských Alp: Jungfrau, Mönch a Eiger.
Eiger, s pověstnou severní stěnou, se hrdě a nezdolně tyčí jako strážce údolí. Vedle něj Mönch, klidný mnich, jehož přítomnost působí pokorně, ale pevně. A nakonec Jungfrau, nevinná královna, která se zdá být na jednu stranu tak daleko, ale zároveň tak blízko. V Evropě jsem asi nikde neviděl tak vertikální masiv, je to fascinující!
Urnské Alpy: Euforie i vyčerpání
Jakmile opustíme Grindelwald, necháváme za sebou krásy Bernských Alp a chystáme se na krátký úsek skrze maličké a půvabné Urnské Alpy. Ty se táhnou od Meiringenu až k Altdorfu a nás čekají další dvě zasněžená dvoutisícová sedla – Jochpass (2207 m n. m.) a Surenenpass (2291 m n. m.), u kterých nevíme, jestli je zvládneme projít. Do toho se přidává opět sychravé počasí, které prověřuje nejen naše vybavení, ale i naši morálku. Největší problém však přichází u vrcholu Planplatten (2245 m n. m.). Úzký hřeben je vzhledem k stále velkému množství sněhu úplně zavátý, a i když máme na botách nesmeky, stačil by jeden špatný krok a skončili bychom navždy v propadlišti dějin. To raději nechceme riskovat, a tak volíme poprvé na tomto trailu variantu offtrail (chůze mimo jakoukoli existující stezku). Odpojujeme se z hřebene a klesáme, traverzujeme a stoupáme. Začínáme tu potkávat sviště, což jsou ti nejroztomilejší obyvatelé těchto hor, jejichž stopy ve sněhu nám ukazují optimální cestu. Je to euforie, když nohy objevují nová místa, když každý krok je úplně jiný, když tě zamrazí v zádech a pocit svobody ti projede celým tělem.
Ne všechny chvíle na trailu jsou jen zalité sluncem. O pár kilometrů později na Marťu doléhá nečekané vyčerpání. Naštěstí se nám u jezera Trüebsee ukazuje kaplička, která se nám za této situace stává bezpečným úkrytem. Venku se žení všichni čerti, a proto se rozhodneme tu mezi dřevěnými lavicemi strávit noc. Ležím na zádech, koukám do stropu a přemýšlím nad silnou atmosférou našeho trailu. V sedlech je sice stále dost sněhu, a my tak musíme být obezřetnější, nicméně nespornou výhodou je to, že jsme v jinak docela zalidněných horách úplně sami. Je to dobrodružství a zároveň surový horský zážitek se vším všudy.
Kouzla Glarnských Alp
Kouzlo dálkového treku nespočívá v tom, jen chodit a vidět toho za každou cenu co nejvíc. Důležité je se i občas zastavit a nechat čas plynout nebo si promluvit s místními lidmi. Takhle třeba potkáváme v údolí Durnachtal na náročné a blátivé cestě jednoho osmdesátiletého Švýcara. I když kráčí pomaličku, nezastavuje se. Ke statku Längstafel, kde si dáváme pauzu, pak dochází i on a dáváme se do řeči. Vzpomínáme s ním na jeho i naše mladé cesty, a když se nás po chvíli zeptá, odkud jsme, a my mu řekneme, že z Česka, odvětí: „Opravdu? Vítejte, vítejte u nás ve Švýcarsku.“ Nevíme, co máme říct, i když vypadáme jak trochu zapáchající ošuntělí hikeři, o které by si nikdo neopřel ani kolo, v tu chvíli si připadáme jako honorace. Jako vážení a chtění hosté v těchto překrásných horách, kde v každém údolí narážíme na lidi hodné a přívětivé. Je moc příjemné cítit se přijatý.
Jeden z nejkrásnějších pohledů do krajiny na celém trailu pak vidíme v sedle Richetlipass (2261 m n. m.), kde nejen že není žádný signál, ale vzhledem k absenci jakýchkoli stop ve sněhu to opět vypadá, že tu letos ještě nikdo nešel. Kupovitá oblačnost sedí na ostrých vrcholcích a kolem nás krásně kontrastují bílé sněžníky na zelených loukách promáčených vodou z tajícího sněhu. Shlížíme dolů do širokého karu a přemýšlíme, jak se tam dostaneme. Vytahujeme naše pěnová sedátka, slajdujeme po sněhu dolů a pištíme u toho radostí jak malé děti, když vidí dárky pod vánočním stromkem.
Na střeše Lichtenštejnska
V Sargansu se odpojujeme od Via Alpina Green a přicházíme do Lichtenštejnska, maličkaté země s obrovskými horami. Na šesti kilometrech uděláme neskutečných 1550 metrů prudkého stoupání a ocitáme se v divokém horském liduprázdnu. V dálce ve svahu pak spatřujeme maličkou dřevěnou chatku. Když se k ní přiblížíme, vychází z ní vysoký plešatý chlapík, který nás poté, co mu prozradíme, že nevíme, kde budeme spát, zve k sobě do tepla. Jmenuje se Thomas, je to Němec a dnes je první den v práci. Celé léto tu bude sám chodit po horách a dělat hlídače ovcí za plat o dost vyšší, než si u nás v Česku vydělá poslanec ve sněmovně. Pohádková práce. Povídáme si o životě a o všem možném, pijeme horkou kávu a on nás nakonec nechává přespat u sebe ve srubu.
Následující den nás lichtenštejnská hřebenovka bere do ráje výhledů. Po úzkém hřebeni svištíme mezi skalami i hustými lesy až k Drei Schwestern (2051 m n. m.) – nádherné hoře se třemi výraznými vrcholy, která se stává pomyslnou třešničkou na dortu našeho trailu.
Zbývá už jen sejít dolů k Rýnu. Dvacátý den večer stojíme na pláži u Bodamského jezera v Bregenzu. V nohou máme 505 kilometrů, 24 000 metrů stoupání a jedno velké společné dobrodružství v zemi, která se nám až překvapivě hluboce vryla pod kůži. Ne kvůli kilometrům, ale hlavně kvůli lidem, horám a svobodě.
Via Alpina Green
Myšlenka dálkového přechodu Švýcarska skrze Alpy vznikla už na přelomu tisíciletí jako součást širší evropské iniciativy Via Alpina, která měla za cíl propojit celé Alpy od Monaka až po Slovinsko.
Švýcarská část, dnes známá jako Via Alpina Green Trail, vychází ze starší trasy Swiss Alpine Pass Route a v současné podobě existuje od roku 1999.
Stezka vede středem země přes 14 horských sedel a spojuje šest kantonů. Hikerům dává ochutnat vše, co dělá Švýcarsko Švýcarskem – od modrozelených jezer po sněhem zapadaná sedla a vesničky s dřevěnými chalupami. Zkrátka tři týdny fascinující přírodní i kulturní rozmanitosti.
Fakta o trase:
- Celková délka: 390 km
- Převýšení: 23 500 m
- Nejvyšší bod: Hohtürli Pass (2778 m n. m.)
- Nejnižší bod: Sargans (480 m n. m.)
- Začátek: Montreaux (Švýcarsko)
- Konec: Vaduz (Lichtenštejnsko)
Švýcarsko levně?
- Ubytování: Neubytovávejte se a denní etapu vždy rozvrhněte tak, abyste spali třeba legálně nad hranicí lesa. Kvalitní spací systém (stan, karimatka a spacák) vám dají tolik komfortu, že ubytování nebudete potřebovat. Je to velká počáteční investice, nicméně ty věci můžete používat roky. Omezte kempy.
- Jídlo: Jídlo si vařte na vařiči. V supermarketech si rozpočítejte jídlo přesně na dané chody a promyslete si výživovou hodnotu. Nebudete pak mít potřebu jíst tolik v restauracích, které jsou ve Švýcarsku drahé.
- Pití: Všechnu vodu, kterou v krajině naberete, filtrujte. Kvalitní mechanický filtr bohatě stačí, a navíc váží jen pár desítek gramů.
- Hygiena: Umývejte se v potocích, řekách nebo v jezerech a nepoužívejte mýdlo, kterým byste zatěžovali přírodu. Perte ve veřejných prádelnách.
- Nabíjení: Elektroniku nabíjejte na horských chatách a v restauracích pomocí výkonných nabíječek. Stačí si tam koupit třeba jen jedno kafe, limču nebo malé pivko a na dvě hodiny si tam odpočinout, než zase vyrazíte dál.
Užívej a nenič
- Leave no trace. Jednoduchý, ale silný princip, založený na tom, že procházíme krajinou tak, aby po nás nezůstalo nic kromě otisku podrážky, který časem zmizí. V praxi to znamená si odnést vždy všechno, co si do přírody přineseme, nic neodhazovat, nerozdělávat oheň tam, kde nesmíme, a nebivakovat na místech, kde bychom rušili zvířata nebo lidi. Jde o respekt k místům, která nám na chvíli dovolila být jejich součástí.
- Když večer hledáme místo na bivak, vybíráme pečlivě a ideálně si uděláme představu už ráno, kam bychom ten den chtěli dojít, abychom nemuseli na poslední chvíli improvizovat. Oficiální pravidla pro bivakování ve Švýcarsku nejsou jednotná, záleží na tom, v jakém kantonu a v jakém údolí se nacházíme. Někde je to zakázáno, někde zase tolerováno. Obecně je ale dobré se držet pár základních pouček. Ideální je postavit přístřešek nad hranicí lesa, v kamenitém terénu, kde neroste citlivá vegetace. Platí zásada jedna noc a žádné stopy. Po ránu by místo mělo vypadat tak, jako by tam nikdy nikdo nebyl. Vyhýbáme se chráněným oblastem, pastvinám, loveckým zónám i soukromým pozemkům.
- Opravdová udržitelnost na dálkových trasách není o zákazech, ale o našem postoji. O tom, že víme, že ty hory tu nejsou jen pro nás, ale i pro ty, kteří přijdou po nás. Švýcaři si svých hor velmi váží, a kdo chce být jejich hostem, musí se podle toho chovat.
