Severní Makedonie: Svatební orgie v horské vesnici Galičnik
Kdo se v létě vypraví do Severní Makedonie, určitě by neměl vynechat zapadlou horskou vesničku Galičnik. Každoročně tu na několik dnů zavládne bujaré svatební veselí. Pokud patříte k těm, kdo sní o velkolepé svatbě přesně podle dávných tradic, nezbývá než se vydat pro inspiraci do makedonských hor.
Strmá stezka plná zákrut a pěkné horko. Šplhám po starodávné cestě z vesnice Janče do Galičniku, který jako nedobytné hnízdo trůní na vrcholu hřebene ležícího v nadmořské výšce 1300 metrů. Cestu ještě i dnes někteří obyvatelé odlehlých vesnic využívají pro kontakt s civilizací, je to nejkratší směr na autobus do údolí. Na první pohled je patrné i složení obyvatel: dole v údolí převládají mešity, nahoře v kopcích se tyčí kostel. Naštěstí dávná spojnice vede lesem, cestou jsou zřízena odpočívadla a občerstvení nabízí chladivý pramen. Když už se v dáli ukazují první domy, cíl je skoro na dosah. V obci se nachází řada dobře zachovalých kamenných domů. Mnohé z nich pocházejí z 18. a 19. století. Typické pro architekturu jsou strmé střechy, dřevěné balkony a propracované dřevořezby. Procházka ulicemi Galičniku je jako návrat v čase. Na sklonku dne působí jako odlehlá vesnice, kde dávají lišky dobrou noc. To ale nemusí být pravda v první polovině července, kdy se obec stává středobodem dění: od brzkého rána do vsi putují houfy návštěvníků, kteří nechtějí zmeškat velkolepou událost – galičskou svatbu.
Návrat mužů
Galičnik byl před více než sto lety velkou vesnicí, kde žilo necelých 4800 obyvatel pravoslavného vyznání, kteří se živili jako pastevci nebo zedníci. Regionu se také říká Mijačica, a to díky kmenu Mijaci, který se v tomto horském prostředí zabydlel. Zdejší pastviny byly zdrojem bohatství. Velká stáda dobytka přinášela maso, vlnu i výrobu sýra. Dodnes se ve vesnici vynikající sýry dělají – kaškaval a místní specialita belo sirenje, zhruba jako u nás prodávaný balkánský sýr. Známá tu byla také sezonní práce, kdy muži často odcházeli do údolí a větších měst za výdělkem, nejčastěji do Skopje. Tam pobývali několik měsíců až let. Dlouhé odloučení jim ovšem přineslo takové bohatství, že po návratu už nemuseli pracovat. Postupem času, jak se měnil životní styl a v horách nebylo možné se jednoduše uživit jako v minulosti, se několik generací obyvatel Galičniku vystěhovalo. Ale ani na novém místě nezapomněli na svoje kořeny, a tak se vždy ve svátek patrona svatého Petra, který připadá na 12. července, obyvatelé vraceli na rodné místo, aby našli své potenciální celoživotní partnery a lepší polovičky. Zůstává to stejné i dnes, kdy sem putují davy lidí z celého světa, aby zde pomohly spojit svazkem manželství nový pár. Tím se udržuje rodinné pouto a také vzdává hold předkům i krajině. Dnes ve vesnici trvale žijí pouze poslední obyvatelé, kteří zůstávají i poté, co cestu do vsi uzavře sníh. Ostatní jezdí do vesnice o víkendech, v létě nebo právě na proslulou svatbu.
Už to začíná
Od brzkého rána je v obci vidět nezvyklé množství lidí v pestrých krojích. Skupina je oblečená v těžkých tunikách a bílých vlněných kalhotách a doprovázejí ji hudebníci, kteří troubí na dřevěné rohy a bubnují. Původní délka svatby byla úctyhodných pět dní, dnes se samotné rituály odehrávají ve dvou dnech. Pamětníci shromažďovali všechny informace o svatbě už od 50. let 20. století. Byly zaznamenány nejdůležitější zvyky, které čítají zhruba 25 rituálů. Ty poskytují přesný obraz minulosti, aby byl pochopen i v současnosti. „Vše ještě poměrně nedávno začínalo obvykle v páteční podvečer, kdy se ženich loučil se svobodou. To byla neoficiální část, ale účastní se jí vždy celá vesnice, muži i ženy,“ říká Marko z rodinné restaurace.
„Následující dva dny už na řadu přicházejí tradiční obřady až do nedělního církevního obřadu v kostele,“ dodává hrdý muž. V dnešních časech se tento neformální program přesunul až na sobotu. A stojí to za to. Třemi výstřely z brokovnice z terasy domu se zahajuje začátek festivalu. Jakmile se rozezní píšťaly a bubny, je možné se zasnít a přenést do časů předků. Přichází chvíle zdobení makedonské vlajky, vítání hudebníků a také tradiční tance. Chasa se ženichem za přípitků kráčí v krojích uličkami vesnice a baví se. Tento den je věnován zábavě a loučení s minulým životem. Asi nejmagičtější okamžik přináší soumrak, to průvod mužů v krojích s loučemi prochází obcí a oznamují všem dlouho očekávanou událost.
Vliv nové doby
Dnes je tento svátek součástí festivalu „Galičko Leto“ (Galičské léto) a jedná se o dvoudenní událost pořádanou o nejbližším víkendu k datu 12. července. Program se sice smrskl na dva dny oproti mé první návštěvě, ale to nic neubírá slavnosti na kouzlu. Páry z celé Severní Makedonie, z nichž alespoň jeden musí mít rodinné pouto s vesnicí, soutěží o svatbu, kterou nemůže mít žádný jiný. Vybere se pouze jedna nevěsta a ženich a na víkendové oslavy se k nim připojí asi 5000 hostů, čímž se z jinak ospalé vesničky s dvěma obyvateli stane nejživější místo v celé Severní Makedonii.
Boj o nevěstu
V neděli brzy ráno začínají obřady se stejnou energií jako podvečerní bujaré veselí. Po rozbřesku ženich se svými „tajfami“, tedy přáteli, bratranci a sestřenicemi, odchází na hřbitov navštívit hroby zesnulých. Tady u náhrobků s pomocí rakije přemlouvají mrtvé příbuzné, aby přijali pozvání na svatební obřady. Pokud není vyslyšen, žádá o odpuštění. Řekne jim, aby mu odpustili, že nejsou u stolu, jak se sluší a patří. Poté se snoubenci vydávají do domu kmotra, kde ženich požádá o požehnání. Je to přátelské setkání u stolu s jídlem doprovázené rytmickým tancem mužů v kruhu. Nechybějí přípitky rakijí, proslovy a radostné očekávání.
Přerod muže
Program dále pokračuje na náměstíčku před kašnou zvanou upija, kdy nastává okamžik oholení ženicha. Za dohledu celé vesnice a pošťuchování přátel dochází k proměně z chlapce v muže a také odloučení chlapce od matky a otce. Symbolicky se odděluje od rodiny a připojuje se ke své ženě, čímž zakládá vlastní rodinu. Nezbytné je také ostříhání vlasů. Tady se věří, že se musí do ostříhaných vlasů vložit dukát, který má symbolizovat bohatství, ale také četnost potomků. Jednoduše příprava na velký okamžik pod přísným dohledem rodiny i turistů.
Cesta za milou
Upravený ženich spolu s průvodem svědka, tchána, příbuzných a dalších mužů z vesnice kráčí k domu nevěsty, celý průvod vede praporečník na koni. Nevěsta už nedočkavě vyčkává na balkoně oblečená v tradičním kroji. Hledí na svého vyvoleného přes prsten a je to poslední okamžik, kdy má ještě právo odmítnout, ale dosud se tak nestalo. Pokud se jí líbí, co vidí, prohlásí, že ho vítá ve svém srdci, což je pro ni jeden z nejemotivnějších okamžiků. Následuje oblékání nevěsty. Má dva různé kostýmy, jeden pro dívku a druhý pro vdanou ženu. Pro zajímavost, pánský svatební kroj váží asi osm kilogramů, zatímco dámský je objemnější a váží 24 kilo. Celé dění je doprovázeno hudebníky bijícími na bubny dřevěnými rohy, což vytváří energický okamžik k tanci. Nejčastěji se tančí teskoto (tvrdý tanec), jeden z nejobtížnějších makedonských lidových tanců.
Mezitím svědci a dohazovači ještě s rodiči nevěsty domlouvají věno a cenu, kterou musí dát ženich rodičům, protože přicházejí o dceru. Jakmile je vše stvrzeno, muži nakládají vybavení budoucí ženy do truhel na mulách a převážejí vše do domu ženicha.
Velká sláva
Když je vše domluveno, průvod nevěsty s obličejem skrytým pod závojem putuje s rodiči ke kostelu. Cestou davy lidí provolávají slávu. Někteří z nich by možná chtěli velkolepý životní svátek také zažít, ale pokud nemají žádnou spojitost s Galičnikem, zůstává jen u snu. Bubeníci zběsile bubnují, píšťaly řvou jako o závod, dav tleská a průvod míří na náměstí, kde už nedočkavě vyčkávají další davy diváků. Na návsi před kostelem matka ženicha vítá nevěstu sítem, koláčem a pohárem vín. Třikrát obchází nevěstu pro štěstí a jemně jí poklepává koláčem na hlavu. Poté následuje samotný církevní obřad v kostele svatých Petra a Pavla, kdy kněz stvrzuje sňatek také vložením královských korun na hlavy šťastnému páru. Po svatebním obřadu se koná svatební hostina u kašny upija. Svědek sedí v čele stolu a ženich si vyžádá přípitek. Nevěsta je odvedena k fontáně, kde naplňuje džbány vodou, a poté přichází tanec nevěsty. Všichni zúčastnění tančí na náměstí za doprovodu muzikantů. Jakmile se ženich rozloučí s kapelou, končí veřejné představení a přichází okamžik oslav v rodinném kruhu.
Svatební zvyky v Galičniku mohou být pro někoho jen velkým divadlem, které je odrazem minulosti. Přesto právě taková událost lidi stmeluje, ukazuje sounáležitost, hrdost k tradicím a předkům. Tady, uprostřed hor pod rozžhaveným sluncem, si to užívají úplně všichni, a jestli toužíte také po takové nezapomenutelné svatbě, nezbývá nic jiného než si najít partnera pro život, který má nezpochybnitelné pouto ke Galičniku.
Severomakedonská kuchyně
- V Severní Makedonii vládne balkánská kuchyně, v níž jsou patrné vlivy Středomoří, turecké a řecké gastronomie a také překvapivě maďarské.
- Díky příhodnému klimatu tady roste spousta zeleniny a ovoce.
- Na stole nechybí řada mléčných výrobků a také víno nebo rakije.
- Nejznámější je národní jídlo zvané tavče gravče, což jsou zapečené fazole s paprikou, ke kterým se podávají různé druhy mas.
- Oblíbený je také ajvar, tarator, kebapi nebo papriky plněné rýží nebo masem s rýží.
- Používá se také kysané zelí, kompir madza – brambory a dušené maso – nebo tradiční čorba, která může mít nečekanou podobu kopřivové polévky se smetanou.
Spor o jméno
A jak je to vlastně se Severní Makedonií, které všichni říkají jen krátce Makedonie? Spor o jméno započal rozpadem Jugoslávie, kdy se osamotnila Republika Makedonie. Tento politický spor byl převážně s Řeckem, ale i v Bulharsku jsou na toto téma citliví. Podle Republiky Makedonie byl tento název podle vlastních dějin jediný správný. Naopak Řecko se obávalo, že bude chtít Makedonie získat pod svoji kontrolu daleko větší region, který zahrnuje území celé historické Makedonie, včetně Egejské a Pirinské . V Řecku je také název obecně považován za krádež řecké kultury a identity. Proto řecká strana často používala název „Republika Skopje“. Nakonec v roce 1993 byla republika přijata do OSN pod trochu krkolomným názvem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“. To se neujalo, v Makedonii to považovali za urážlivé. Tento dočasný název byl kompromisně změněn v roce 2018 po dohodě Řecka a Makedonie na současný platný název „Republika Severní Makedonie“.
Dobré vědět
Do Severní Makedonie létá nízkonákladový Wizz Air z Vídně a také z Norimberka do Skopje nebo do Ochridu u stejnojmenného jezera. Pokud nepojedete vlastní dopravou, je cesta trochu složitější, protože přímo do Galičniku nejezdí žádný autobus. Variantou je nastoupit do častých autobusů na trase Skopje–Ochrid a vystoupit na křižovatce u obce Janče. Odsud vyšplháte po využívané prastaré stezce až do Galičniku. Další variantou je středisko Mavrovo, kde si lze domluvit taxi až do obce.
