Půvabná zákoutí a specifické pochoutky maltského ostrova Gozo
Název téhle ostrovní země prý pochází z řeckého výrazu pro „med“, takže žádnou spojitost s cementem a výstavbou nečekejte. Spíš se ale vydejte mimo sezonu na druhý největší ostrov, který je o dost prázdnější a objevíte tu skrytá zákoutí i autentické tradice.
Kde končí jedno město, začíná hned druhé, všude se valí beton a kolonie hotelů. Nahradily ovšem všechno živé, co kdy na tomhle kusu pevniny pobývalo. Ano, poletují tu racci a jiní mořští opeřenci, hlubiny okolo břehů oplývají bujným a pestrobarevným životem, ale na souši to vážně není moc slavné. Lidé tu zabrali takřka každý centimetr prostoru, pro ostatní nezbylo místo. Krom toho se Malťané vyžívají v lovu kdečeho včetně tažných ptáků. Zatímco v Česku oslavujeme vlaštovky coby posly jara a radujeme se, když se z jejich hnízd ozve šveholení drobotiny, tady po nich z tradice střílejí.
Zastavěnou Maltou do přístavu
Většina návštěvníků přijíždí do země v sezoně, takřka všechen čas tráví na přeplněných plážích a možná si připlatí za jednodenní fakultativní výlet na Gozo, menší z ostrovní skupiny. Mně to nedává smysl. Já říkám: jeďte sem – ale za prvé jindy. Zrovna je březen a zdá se mi, že ani teď by se už na některé silnice nevešlo víc dopravy. Pláže jsou však nyní téměř prázdné a ceny skoro všude nastavené tak nízko jako plavky břichatých pánů, kteří se tu pak v létě z písku vyrojí a budou se převalovat ze strany na stranu jako stáda tuleňů. Teď, v březnu, o ně ale nezavadíte. A za druhé, navrhuji věnovat zelenějšímu a klidnějšímu Gozu podstatně větší pozornost, aspoň třídenní.
„Můžu vás poprosit o lístek?“ ptám se řidiče, protože při nástupu do autobusu jsem si neuvědomil, že mi jej nevydal. Časovou jízdenku bych přitom ještě stihl využít na dalším spoji. Chlapík za volantem zkouší vymačkat asi dvě tři kombinace tlačítek na přístroji, který se ale postavil na odpor. Muž mávne rukou a podá mi z přihrádky jakousi kartu. Hledím na ni zkoumavě cestou do přístavní haly a nakonec zjistím, že jsem obdržel neomezenou jízdenku na celý týden v hodnotě pětadvaceti eur. Uctivě děkuji! Ač mohly předchozí odstavce vyznívat trochu škarohlídsky, coby návštěvník mám s Malťany jen ty nejlepší zkušenosti.
Brzký večer se pomalu mění v pozdní, trajekt z přístavu Ċirkewwa však vyplouvá už za pár minut a na cestě do Mġarru, tedy ke břehům Goza, stráví ve vlnách asi půlhodinu. A já s ním.
Ranní káva v městečku Nadur
Dobrou kávu, kdyby tady měli, a k ní čerstvý a křupavý koláč, to by přišlo po ránu vhod. Ukazuje se, že s takovou chutí jsem v městečku Nadur docela správně. Mapa za třemi různými rohy věští hned tři pekařství. Tady se projdeš patřičně úzkými uličkami, uvidíš dveře dokořán otevřené a z nich tě omámí linoucí se vůně bochníků zrovna vytažených z pecí. Vyskládané v policích, jeden kulatější než druhý, se na tebe usmějí, těžko odolat.
„Good morning,“ šinu si to dovnitř s anglickým pozdravem na jazyku, protože z dalších úředních řečí tohoto souostroví, maltštiny a italštiny, moc slov neznám. Pak utrousím něco česky směrem ke své parťačce, učitelce z povolání – to abych vysvětlil, proč za chvíli přijde řeč na téma vzdělávání.
„Ježíš, dobré ráno,“ zvolá hned žena za pultem nadšeně. Simona přišla kdysi od Trutnova na Maltu studovat a pak už se života v ostrovní zemi nedokázala vzdát. Vzala si Malťana, vychovává s ním děti a po mateřské začala pracovat právě tady, v Grech’s Bakery. Člověk vyrazí do ciziny, vejde do prvního podniku a hned narazí na našince. Takové věci se mi na cestách dějí nezřídka, takže mám za to, že jsme asi svého druhu imperiální národ.
„Nárok na mateřskou tady máme jen na čtyři měsíce. Pak se výchovy obvykle ujímají prarodiče nebo zůstáváte doma déle jako já, ale zadarmo. Děti se tady začínají vzdělávat v rámci školek už od tří let věku, učí se abecedu, čísla, dostávají domácí úkoly,“ vypočítává Simona odlišnosti zdejšího systému a trochu si postěžuje, že se jí to zdá až příliš brzy. Mě osobně to tolik netrápí, protože jsem až příliš zaujatý hodováním na pistáciovém croissantu a tradičních maltských mandlových sušenkách.
Svaté a úzké ulice gozitánské
Grechovo pekařství stojí na kopci a hned pod ním, jen co mineme loďku na přívěsu poslušně čekající, až ji majitel vezme na moře, se táhne vyhlídková terasa. Myslím, že z kochání s kávou v ruce a ještě jednou porcičkou sušenek si tady udělám ranní tradici. Jinak je to při ulici Panny Marie Fátimské. Trochu se to tu ale plete, protože na Maltě a Gozu mají jednu katolickou uličku vedle druhé, v názvech samá Madona a jiní svatí, asi se k nim začnu modlit, abych se mezi nimi neztratil.
Mám sice jednu autobusovou kartičku na celý týden, ale i tak seznávám, že vůz bude praktičtější volba. Pronajímám jej v hlavním městě Goza Victorii, ačkoli někdy mu tady říkají Rabat. Nevím, zda kvůli tomu metropole netrpí krizí identity a čím se cítí být víc. Asi záleží na tom, zda raději vzpomíná na britskou, nebo arabskou nadvládu.
Napřed ale vezmu zavděk krátkou procházkou. Úzké ulice, jimiž se odvážně prohánějí úzké autobusy, lemují úzké chodníky, sotva se na jejich šíři vejde jeden útlý tulák. Třeba na Triq Vajrinġa, kde zrovna postává shluk rodičů či dědečků a babiček očekávající příchod ratolestí ze školy. Je tu prostě úzko, ale jinak malebno. Na všechno totiž z fasád domů shlížejí arkýře známé ze všech maltských pohlednic a suvenýrů. Jeden jako druhý co do tvaru, seřazené vedle sebe v početném zástupu a někdy i nad sebou. Tohle je ulice různě barevných výklenků, červený, zelený, pak zase modrý. A dřevěné dveře pod nimi se vystrojily do stejných odstínů, aby pasovaly do páru. Za rohem další ulička, nebo spíš jen taková škvíra mezi zdmi, oplývá už jen šedožlutým omítnutím, tady se lidé s barevnými nátěry nezdržovali.
Pak se cesta začne zvedat do kopce, na němž trůní majestátní středověká citadela se starověkými základy, jedna z nejvýznamnějších památek ostrova. Ráda by si punc pojistila i zápisem do seznamu UNESCO, zatím ale čeká na kandidátní listině. Ve své dlouhé historii byla dobyta kdejakým nájezdníkem a tu a tam trochu přestavěna, je to vlastně takové malé opevněné městečko plné muzeí, kostelů a také výhledů do širého okolí.
Teď to chce rychle se přeorientovat na řízení vlevo, což je vedle jednoho z úředních jazyků další z dědictví britské koloniální nadvlády. Pak k nim patří ještě červené telefonní budky.
Malťané si mimochodem zakládají na tom, že nemají nic společného s Araby, snad i proto všude dávají tak na odiv své katolictví. Maltština je však arabštině velmi podobná a já bych nadto dodal, že místní na arabský způsob taky řídí. Ti lidé tady nikdy nikam nespěchají, aspoň se to tak zdá. Jakmile ale sednou za volant, najednou je popadne strašlivý běs a shon a musí se těmi úzkými silnicemi prohnat, jako kdyby je honil gang pistolníků.
Ke kamenným chrámům
Dál to vezmeme přes městečko Xagħra, tady lze totiž navštívit památku už skutečně zapsanou na listině světového kulturního dědictví. Z dob megalitických kultur, jejichž existence se datuje mezi roky pět až dva tisíce před naším letopočtem, se totiž na Maltě dochovalo několik reliktů kamenných chrámů starších než egyptské pyramidy. A ten vůbec nejpamátnější z nich se nachází právě zde. Kromě toho tu mají větrný mlýn a také pěkný kostel, který nesmí chybět na žádné návsi či náměstí. Stejně jako jinde na Maltě i tady mají věřící před svatostánkem k dispozici plácek ohraničený starobylým kamenným plůtkem, asi aby měli před mší kde utvořit frontu. Pokud zrovna není doba hromadného modlení a pokání, děti na tom kousku betonu obyčejně hrávají fotbal, hlasitě při tom ječí a přihrávají si míčem o katedrální zdi.
Na obou ostrovech se hojně vyskytují krásné přímořské jeskyně a odbočka východním směrem vede z Xagħry k jedné z nich. Chvíli autem, chvíli pěšky, přes soukromý pozemek, jehož majitel se jakžtakž smířil s návalem turistů, ale běda jim, jak vkročí někam, kam nemají. Pro návštěvu jeskyně Mixta je březen zjevně dobrá doba. Sluj ústí k impozantnímu výhledu přes skalní oblouk do údolí s písečnou pláží. Pár poutníků odtud právě odchází a my pak máme přírodní div na dlouhé minuty sami pro sebe. To by se v létě nestalo.
Sůl nad zlato
Pak velím vozu obrátit to zase na západ a po silnici lemující pobřeží minout Marsalforn a několik dalších ulic svatých Marií, až se na pravoboku objeví někdejší dělostřelecká baterie. Svému původnímu obrannému účelu sloužila asi tři století, než z ní v 70. letech udělali diskotékový klub. Dneska je to ale místo zralé pro urbexing. Dál se pak při březích otevírají rovné pláně, v nichž několik generací solařů vyhloubilo šachovnici pánví pro získávání soli z mořské vody. Vedle gozitánských sýrů je to asi nejtradičnější produkt ostrova.
Alfred Attard s manželkou vysedávají na plastových židlích v malé jeskyni vykutané do vápence, obklopení hromadou krabiček, sáčků a jiných balíčků se solí. Lad a sklad jejich krámek trochu postrádá. Hned vedle se pak až ke stropu zvedá celá hora bílých krystalků, co by za takové království dali král Já I. s rádcem Atakdále. Alfred ale dobře ví, že sůl je nad zlato, však si také malého pytlíčku cení na čtyři či pět eur.
A nedivím se, musí to být dřina, dělat všechno ručně tak, jak to tady běží snad už od dob starých Féničanů. Alfred patří mezi poslední strážce dávné tradice. V jeho obličeji s mohutným šedivým knírem se jako letokruhy zračí vrásky, které vypovídají o skoro padesáti letech solné lopoty. Před ním se řemeslu věnoval pratchán i tchán, od kterých péči o pánve převzal spolu s pronájmem prostranství. Státu za něj v současnosti platí asi tisíc eur ročně.
„Je to čistá přírodní sůl, zdravá, hodí se na vaření i na mytí. Prodávám ji turistům, sýrařům a pekařům po celé Maltě. A přes internet dostávám objednávky z celého světa. V zimě se nesbírá, protože dny jsou kratší, prší a voda z pánví by se neodpařila. Ale to nevadí, já vám ukážu, jak to dělám,“ nabídne se, vstane ze židle, za dveřmi chmátne po dřevěném vahadle se dvěma připevněnými vědry a zamíří ven z krámku. Před jeskyní vede silnice, kterou z druhé strany lemuje plůtek opatřený cedulemi se zákazem vstupu. To proto, aby turisté nešlapali po hranách nádrží, neničili je a neznečistili. S opravami mívá Alfred i tak hromadu práce, některé hráze každý rok poškodí zimní rozbouřené moře.
„Začal jsem teď, v březnu. Až to opravím, musím všechno vydrhnout,“ vykládá u solné pláně, kterou obdělává a která měří snad dva kilometry. Musí tu být stovky políček. „Potom napustím vodu do větších pánví, kde se týden odpařuje, pak ji přečerpám do menších a za pět dní je sůl hotová. Smetu ji, naložím do věder, hodím na záda a odnesu do jeskyně. Tak to dělám od května do září, někdy i do října,“ vysvětluje a celý proces přitom za pomoci svého náčiní, tedy kbelíků se smetákem, názorně demonstruje. Za týden prý takto zvládne odnést dvě až tři tuny „bílého zlata“, ale že už mu táhne na sedmdesátku a sil ubývá, zaměstnává přes léto dva brigádníky z Ghany. Kdo ví, jednou možná tohle dědictví předá právě jim, protože možní následovníci ve vlastní rodině se k pokračování v tradici moc nemají. Na druhou stranu, těžko se jim úplně divit.
V jeskyni pak s manželkou tu horu kontrolují a čistí od všeho, co do ní nepatří. Pěkně po popelkovsku, zrnko od zrnka, to byste nevěřili, co všechno za tou solí vězí. Žádnou pohádku v tom nehledejte. Trochu té svátosti si odtud na každý pád musím odnést jako suvenýr.
Útesy od severu k jihu
O kus dál eroze vymodelovala do skal dokonalé oblouky, jako by se na vás valila velká mořská vlna, není ovšem vyvedená z vody, ale z vápence. Kousek vedle se do pevniny zařízl fjord a jako had se kroutí mezi skalními masivy, ve kterých lidé vytesali schody, aby se dalo sestoupit až k hladině průzračné zátoky. Kdybyste to místo hledali na mapě, nazývá se Wied il-Għasri. A pak, to už mířím k západnímu pobřeží, se začínají zvedat obří útesy, ostře vykrajované kamenné mrakodrapy s kolmými stěnami, do nichž se v jednom kuse opírá prudký vichr. Někde tady bývalo přeslavné Azurové okno, možná nejfotografovanější bod všech maltských ostrovů dohromady. Skalní brána se však v roce 2017 zřítila při bouři do moře. Takhle se už prostě píší geologické dějiny... Podobný osud čeká na každý takový oblouk, jednou postihne i Wied il-Mielaħ, o něco méně známé okno trochu víc na sever. Třeba to bude za tisíce let, ale stane se to.
Já však nabírám jižní směr, protože i tam jsou překrásná pobřežní skaliska zvaná Sanap Cliffs. Na nich nahoře, kousek před propastí, stojí kamenné salaše a vedle nich pán, co vyvedl kozy a ovce na pastvu. Jen si je ohlídej, člověče, ať nehupsnou dolů. Kromě toho tu místní vysadili úhledná políčka a zem oplývá zelení a žlutými květinami. Proto se asi taky o Gozu hovoří jako o jednom z nejzelenějších středomořských ostrovů. Směrem do vnitrozemí je odtud vidět až na citadelu ve Victorii a na opačné straně slunce právě zapadá za obzor. Ještě ale z posledních sil rýsuje obrysy útesu, než se definitivně odebere k odpočinku.
Má 3 nej ostrova Malta
Valletta – hlavní město s historickým centrem zapsaným v seznamu UNESCO, hromadou památek a ulicemi s domy ověšenými arkýři. Krásný výhled na metropoli se nabízí z Manoelova ostrůvku, spojeného s Maltou mostem.
Korálová laguna – Pozoruhodná jeskyně na nejsevernějším výběžku hlavního ostrova. Krasový kruhový otvor ve vápencovém útesu připomíná obří přírodní bazén. Místo je oblíbené potápěči a také dronaři.
Marsaxlokk – Rybářská vesnice na jihu ostrova. Dosti turistů, ale i tak stojí za návštěvu. Právě tady uvidíte bezpočet zakotvených tradičních barevných bárek, tak typický výjev pro tuto zemi. „Už je mi skoro osmdesát a rybařím od dvanácti. Mám čtyři sestry a pět bratrů a všichni se tím zabýváme. Muži chytají ryby, ženy jdou s úlovkem na trh,“ vyprávěl mi starší muž jménem Tony, když na jedné z loděk chystal sítě. Je to veliká tradice stejně jako zdejší rybí trh.
Gozitánské sýry
Právě z ostrova Gozo pochází slavný maltský sýr zvaný Ġbejna. Malé bochníčky se vyrábějí z ovčího nebo kozího mléka a podávají se v několika variacích. Zcela čerstvé, do dvou či tří dnů od výroby (Ġbejna Friska), sušené na slunci (Ġbejna Moxxa), ochucené pepřem, solí a octem (Ġbejna tal-Bżar) a řada dalších.
