Zapomenuté údolí Šachdara: Kout Pamíru, kde se z pozvání na čaj vyklube neskutečná hostina
Vracím se po několika letech do divokého Pamíru, vklíněného mezi pohoří Ťanšan, Hindúkuš a Karákóram. Dopřál jsem si na tuto horskou cestu několik týdnů času s plánem nejen přejet Pamír, ale jedním z mých hlavních cílů je neprávem přehlížené údolí řeky Šachdara.
Cesta osamělého fotografa začíná v hlavním městě Dušanbe, odkud se každé ráno vypraví několik přeplněných džípů do Chorogu, centra tádžického Pamíru. Čeká mě čtrnáct dnů putování překrásnou liduprázdnou krajinou.
Třicetitisícové město Chorog, správní a jediné velké sídlo celého Horského Badachšánu, mě vítá neskutečným vedrem, i když leží ve výšce 2200 metrů nad mořem. Žandija působí jako silná a emancipovaná žena. Profesorka angličtiny a ruštiny na zdejší univerzitě je navíc chodící encyklopedie Pamíru, cenná pokladnice ke konzultaci mých plánů nad detailní mapou, která visí v kuchyňce jejího malého hostelu.
„Pavle, líbí se mi, že víš přesně, co chceš vidět,“ polichotí mně svým hlubokým hlasem. „Do Džavšangózu ale jezdí auto jen jednou, někdy dvakrát týdně,“ varuje před mými úmysly o cestě do poslední vesničky v údolí Šachdara. Nakonec vyhodnotím, že tam dojdu raději sám pěšky přes hory s využitím jednodušší dopravy po Pamírské dálnici. A v samotném údolí to pak nějak stopem a pěšky zvládnu.
Oblast Šachdara leží mezi údolím řeky Gunt, kterým vede hlavní větev Pamírské dálnice, a hraniční řekou Pandž ve Vachánském údolí. Za řekou Pandž se táhne Vachánský koridor, úzký výběžek Afghánistánu bizarně vklíněný mezi Tádžikistán a Pákistán. Fotogenické Vachánské údolí tvoří hlavní atrakci při přejezdu turistických džípů přes Pamír, mou výzvou je ale nyní sousední zapomenutá Šachdara.
Sedlem k jezeru
Po několikahodinovém úmorném čekání se sdílený taxík, který zde zastává funkci neexistující veřejné dopravy, konečně naplní pasažéry a startujeme. Po čtyřech hodinách jízdy vystupuji u osamoceného mostu, který se nachází necelých 30 kilometrů před stále fungujícími sovětskými termálními lázněmi v Jelondy. Dobrodružství, které mi uzrálo v hlavě, právě začíná. Pamír je v těchto končinách poměrně vlídný, krajina se více otevírá a vysoká sedla jsou dobře schůdná.
Trochu nechtěně se napojuji na jednu z etap nové dálkové pěší trasy zvané Pamir Trail, která protíná celý hornatý Tádžikistán. Projekt přináší tolik potřebné informace a měl by přilákat do těchto Bohem zapomenutých koutů horského nebe západní turisty. Ale treking na Pamíru rozhodně není žádná procházka kvetoucím sadem na Petříně. V Tádžikistánu potkáte více výletníků jen v tradičně oblíbených Fanských horách, o jejichž až kýčovité kráse není pochyb. Většina míst na Pamíru zůstává divoká, těžce dostupná a nenavštěvovaná.
Cestou do prvního sedla Duzach (4399 m n. m.) potkávám již jen několik opuštěných salaší z kamenů a hlíny a zajdu si k prvnímu jezeru Kulen v této lidupusté krajině. Počasí se zbláznilo, již druhý den prší a poletují ledové krupky se sněhem, přitom jsem v pouštních místech, kde mnohdy celé léto nespadne ani kapička. Výzvou turistiky na Pamíru bývá spíše ochrana před ostrým vysokohorským sluncem. Zajímavé je, jak počasí ovlivňuje naše vnímání krajiny. Nyní s úplně promočenými lehkými turistickými botami, ve větru a vlhkém studeném vzduchu cítím každým krokem návrat na severský Island. Přitom, až vyjde slunce, nikdy by mě tohle, myslím, nenapadlo.
Za sedlem Duzach konečně vidím stany pastevců, ze kterých se i kouří, takže jsou doma. První z pastevců mě dle zdejších tradic rovnou pozvou k sobě. Hostí mě chlebem, smetanou a čajem. Zajímavé je, že tahle parta má pastevectví jako zaměstnání, za péči o jeden kus dobytka dostávají od jeho majitelů zaplaceno 50 tádžických somoni za měsíc, tedy lehce přes sto našich korun. Čekají mě ještě dvě sedla před a za jezerem Turumtajkul, podél jehož břehů se táhnou nehostinné pustiny umocňující jeho rozlehlost. Hladina jezera se vlní nad hranicí 4200 metrů nad mořem. Okolní pustiny oživí jen občasné vřískání ptactva, jinak nikde ani noha.
U Pamířanů
Klesám do hlavního údolí a předem mnou se otevírá pohled na kontrastní zeleň a několik domů poslední vesnice Džavšangóz, která leží v nadmořské výšce 3500 metrů. Opravdový konec světa, větší zapadákov si dovedu jen těžko představit. Přicházím na jakousi prašnou náves, kde vzbudím drobný rozruch u skupinky místních. „Ubytování tady teď žádné nefunguje, ale můžeš bydlet v mém domě, žena s dětmi je pryč a já pracuji u kamaráda, a tak je celý dům prázdný,“ nabídne mi s naprostým klidem jeden z nich. Ještěže se domluvím trochu rusky. Ubytuje mě ve svém velkém pamírském domě, který uvnitř působí překvapivě útulně. Na stole během chvíle přistane konvička černého čaje, velká miska jogurtu, natrhané kusy chleba.
Místní lidé jsou neuvěřitelní, což vím již z minulých cest. Tádžikové jsou perského původu, místní jazyk se ale píše azbukou. Obyvatelé Pamíru nazývají svoji vlastní etnickou skupinu Pamířané. Od Tádžiků se odlišují jazykem, kulturou i náboženským vyznáním. Tím je odnož ší’itského islámu ismáílismus. Ženy nosí dlouhé, barevné a často květované šaty. Dodnes představuje Tádžikistán nejchudší zemi v rámci bývalého Sovětského svazu a oblast Pamíru na tom z celé země zůstává nejhůře. Pár dětí si hraje s prokopnutým míčem volejbal na plácku u cesty, jinak zde opravdu chcípnul pes. Auto sem nyní, v létě, nakonec jezdí dokonce dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek.
Tádžikové ve velkém odcházeli pracovat do Ruska, po vypuknutí války na Ukrajině se pozice pracovních migrantů v Rusku zhoršila, ale pracují tam stále. Často i mladí rodiče, kteří nechávají své malé děti vychovávat prarodičům zde, na Pamíru. „Patnáct let jsem pracoval v Rusku,“ příběh, který tu opakovaně slýchávám. „Vrátil jsem se, ale co teď tady?“ zazní nyní trochu zoufale do ospalé atmosféry Džavšangózu. Odchod za prací se stal v Tádžikistánu celospolečenským fenoménem, ale i sociálním problémem.
Kempování pod štíty
Počasí se umoudřilo zpět do zdejších kolejí, od rána svítí sluníčko, a tak vyrážím za místními horskými velikány. Po deseti kilometrech chůze se na soutoku dvou říček tekoucích z ledovců kouří z komína kamenné salaše místních pastevců. Žena přikládá do skomírajícího ohně v kamnech několik kusů sušených kravích lejn a za chvíli už mě hostí čajem a chlebem. „Letos už tady prošli tři Němci do sedla Vrang,“ hlásí mně hrdě. Pastevci mají tři děti, to nejstarší už je také v Moskvě. „Posledního srpna to tady zabalíme, to už se udělá zima. Až přijedeš příště, přivez mi prosím dalekohled nebo mně ho nějak pošli,“ loučíme se a vyhublý pastevec mi ukazuje historické poslepované torzo, kterým hlídá svůj dobytek.
Přicházím až přímo pod štíty Karla Marxe (6726 m) a Bedřicha Engelse (6510 m), z nichž první je nejvyšší hora Šachdarského hřbetu i celého jižního Pamíru. Tříkilometrové severní stěny štítů patří do zlatého fondu sovětské „horografie“. Louky pod ledovcovými morénami krásně barevně kvetou. Zůstanu zde kempovat rovnou dvě noci, tuhle až himálajskou scenerii si chci pořádně užít. Přestože se ocitám v oblasti, kde podle více zdrojů žije nějaký ten medvěd, naprosto mě zde decimují jiná zvířátka, neskutečná hejna komárů! Ve 4000 metrech nad mořem bych tohle nečekal. Bzzz, pane bože, to je jak v létě na Sibiři!
Vydávám se dále pěšky po prašné cestě hlavním údolím směrem po proudu řeky. Mám štěstí! Rachotající stará čínská dodávka mě kousek sveze, jede totiž na stejné místo jako já, do nedalekých termálních pramenů. Auto se nám po chvíli zastaví kvůli poruše, ale to není nic, na co by tady místní nebyli zvyklí. Cestou dostávám napít z velké plastové lahve piva a je mi jasné, že dneska bude ještě veselo.
Po více než týdnu venku zapluji do malého teplého bazénku a užívám si tuhle zaslouženou regeneraci. Jediný opravdu horký pramen vypadá spíše jako studna pouze pro jednoho člověka. Termální prameny i torzo pevnosti, která se nad námi tyčí, se v mapách nazývá Deruj, ale nikdo tady tento název nezná. „Jezdil jsem s kamionem v Polsku,“ probíhá podvečerní debata u několika kalíšků vodky a velké porce smažených brambor.
Pánové pracovali léta v Rusku a zalíbení v alkoholu si pak přivezli jako spousty dalších i s sebou domů. Překvapují mě diskusí o pamírských jazycích a zda Alexandr Makedonský přešel, či nepřešel přes Pamír. Po společném kempování se ráno ukazuje to, co jsem bohužel tušil. Jejich auto je šesti chlapy a dvěma kluky nacpané tak, že každý má ještě stan a kotlík na klíně. K nim už se bohužel na svezení opravdu nevejdu a vyrážím o dům dál takzvaně po puti, tedy pěšky s nadějí nějakého svezení. Ale na stopování je zde potřeba pořádná dávka trpělivosti a času.
Dva týdny bez turistů
Dělá se horko a já jsem rád, že se po několika kilometrech v nohou svezu. V kufru auta vezou na trh do města zabitého a staženého jaka, uvnitř vozu to zrovna nevoní. Cestou přibývá vesniček, života i zeleně kolem řeky. Mým posledním cílem je několik zdejších málo známých jezer. Blankytná hladina jezera Durumkul leží v nadmořské výšce kolem 3300 metrů, vodní masa je zde sevřená do impozantního hlubokého skalnatého údolí. Na mohutné hrázi vzniklé skalním sesuvem se objevuje přímo u vodní hladiny hezké místo na můj stan.
Cestou od jezera jsem pozván na oběd do místní rodiny. V pamírském domě je příjemný chládek, na ubrusu se během chvíle prostře hostina s vařeným masem, vejci, rajčaty, melounem, hroznovým vínem a chlebem. V podobném duchu se nese i túra k dalšímu jezeru Ojkul, které je opravdu plné malých ryb a místní sem chodí s naloženými oslíky rybařit. V osadě Chandin se musím v podvečer složitěji shánět po nějakém ubytování v domácnosti, ale mladá rodina mě ráda přijme a věřím, že i těmto lidem moje dobrovolné zaplacení za jejich pohostinnost přijde vhod. A poslední zamýšlené jezero si zde nechávám zase na někdy příště.
Z Roštkaly, správního centra celého údolí, se posledních 40 kilometrů lehce dopravím nazpět do Chorogu autem s místními, které jezdí tam i zpět každou chvíli. Suma sumárum jsem zde na tomto čtrnáctidenním vandru nepotkal jediného turistu, moje dobrodružně-tulácká duše plesá spokojeností. Údolí Šachdara je opravdu zapomenuté v prostoru i čase. Jako fotograf jsem očekával jako již tolikrát mnohem více šancí k zajímavému focení, nebylo to úplně jednoduché, naštěstí se mé fotografické choutky podaří nasytit již během následujícího dne.
Rozloučení na bazaru
Afghánský bazar, kam mohou Afghánci oficiálně jednou týdně v sobotu přijít a prodávat své zboží na tádžické straně řeky, zní jako velmi lákavá podívaná. Bohužel trhy bývají často z různých, hlavně bezpečnostních důvodů uzavřené. Tak je tomu nyní i v případě velkého bazaru ve sto kilometrů vzdáleném hraničním městečku Iškašim. Naštěstí menší trh u mostu za letištěm přímo v Chorogu se konat bude a vyrážím tam raději s velkým časovým předstihem.
Tržnice je dopoledne v plném proudu příprav, nosiči tahají na zádech hordy zboží k prodeji a fousatí Afghánci se hrdě nechávají fotit. Před polednem se prostor zahustí nakupujícími ženami, prodávají se věci levné a pašované, elektronika, oblečení, boty, léky. Ocitám se najednou v úplně jiném světě, kde život cvrliká vysokým tempem. Návrat na odlehlý Pamír se vydařil, zdejší dobrosrdeční lidé mě opět dojali svými příběhy i pohostinností.
Infobox
Cesta přes „střechu světa“
Osou a dopravní tepnou tádžického Pamíru je silnice M41, která začíná již v Afghánistánu a do Tádžikistánu vede přes uzbecké město Termez. V turistickém pojetí se jako Pamir Highway označuje 1500 kilometrů dlouhý vysokohorský úsek vedoucí z Dušanbe do kyrgyzského Oše. Tato trasa bývá pasována mezi nejhezčí panoramatické silnice vůbec. Cestu vystavěli ve třicátých letech 20. století Sověti a do dnešní doby tvoří jedinou strategickou dopravní komunikaci přes Pamír. Cestování přes „střechu světa“ je stále vydatným a hodně prašným dobrodružstvím i při klasickém přejezdu džípem nebo na motorce, oblast zažívá rostoucí oblibu expediční cyklistiky a módního bikepackingu.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2026.
