Od pohostinnosti k frustraci: temná stránka turistického boomu v dnešním Japonsku
Císařství v současné době prochází obdobím masivního přílivu turistů, které si vybírá svou daň. A to na mnoha úrovních, od překrmených jelínků až po narušení identity země. Dopady a bezohlednost japonského rybolovu jsou dobře známy, nyní ale země čelí krizi zevnitř.
Turistické tsunami
Od té doby uteklo přesně deset let, v jejichž průběhu vzrostl počet návštěvníků o více než dvojnásobek. Z necelých dvaceti milionů na současných čtyřicet. Ránu výraznému růstu zasadila pandemie a následná doba izolace. Japonsko investovalo nemalé prostředky do marketingu, čímž se ruku v ruce stávalo jedním z nejvýraznějších cestovatelských lákadel. Památky, snaha o co nejhezčí fotky, gastronomie jsou jen jedny z mnoha potěšení. Láká i dlouhodobý propad měny, který v kombinaci s výhodnými cenami mnoha produktů, především z kategorie elektroniky, a možností okamžitého odečtu zákonné daně na kase prodejen vábí spoustu lidí vyrazit do země prioritně s tímto cílem. Jakmile se tedy hranice otevřely, nedočkaví turisté, lačnící po nepoznaném, o něž byli během období „sucha“ ochuzeni, vzali ostrovní stát útokem. A to takovým, že místní začali pociťovat frustraci projevující se na mnoha formách. Stále se většinou setkáváte s podobným chováním jako v roce 2015, těch výjimek je ale mnohem více než pouhá jedna. U turniketů do metra či na vlakovém nádraží jsem letos narazil na spoustu problémů, kde byla znát averze pracovníků k cizincům. Též jsem byl svědkem porušení svatého pravidla řazení do fronty na nástupišti v pořadí, v jakém kdo přijde. Reakcí byl výbuch hlídače a přímá agresivita vůči podvádějícímu turistovi. Otrávené výrazy u stánků též nebyly výjimkou. Trable způsobuje i hlučnost nerespektující místní vnímání ticha nebo fotografování gejš a maiko (doslova „dívka, která tančí“, je učednicí gejši, na jejíž kariéru se připravuje – pozn. autora) bez patřičného svolení. Výjimkou není ani vstup do soukromých zahrad a domů. Kvůli pěkným fotkám cokoliv. Pokud vlastník někoho takového u sebe najde, už se příliš nezabývá zdvořilým vysvětlením, jako tomu bylo v dřívějších dobách.
Reálné dopady
Je to ale jen o nedodržování japonské etikety? Ani zdaleka. To představuje pouze špičku ledovce. Pod hladinou se totiž skrývají problémy přímo zasahující zdejší životy a způsobující reálné škody nejen na nervové soustavě Japonců. Čeho si všímám už při výběru ubytování, je výrazný nárůst nabídky, především na platformě Airbnb. Ruku v ruce s tím jde prudké zvýšení nájmů a obecně dostupnost bydlení v důsledku přetížení rezidenčních čtvrtí. Tradiční dřevěné domky mačija v Kjótu často vykoupily zahraniční firmy s cílem využít je pro krátkodobé pronájmy nebo butikové hotely, což se radnice snaží řešit omezením maximální doby pobytu. Paradoxně tak kjótská městská kasa inkasuje miliardové příjmy z turismu, ale vysává místní obyvatelstvo.
Když už si běžný Japonec sežene ubytování a potřebuje si pro něco zajet do města, raději volí pěší přesuny v kombinaci s vlaky a metrem. Existuje zde totiž, dříve efektivní, autobusová doprava. Japonsko jako země protikladů ultramoderní společnosti, zároveň úpěnlivě lpící na tradicích, žel v oblasti autobusů tasí kartu tradice, ač zjevně nezamýšlené. Autobusy již něco pamatují, a zejména systém placení za jízdu s absencí možnosti zaplacení kartou je vcelku krkolomný. Musíte se spoléhat na drobné, u některých linek si připravte přesnou částku! Na klimatizaci ve většině případů můžete zapomenout, výjimkou není ani klasika šňůry k zatahání, dávající znamení řidiči, aby vám zastavil na příští stanici. Mezitím projíždíte mezi mrakodrapy…
A teď si představte kvanta turistů: kdy se za vámi sotva zavřou dveře v kombinaci s hlasitými skupinami mluvícími cizí řečí. Tato kombinace nemalé procento místních odrazuje. Před deseti lety byla situace diametrálně odlišná, dokonce jste si mohli čas od času sednout.
A co na to příroda?
Zásadní průšvih vězí ale jinde. Příroda trpí a začíná to dávat hlasitě najevo. Vedle evergreenu v podobě bezohlednosti části výletníků se projevuje jejich množství nehledě na chování. Místa vysoce exponovaná kvůli fotkám bořícím internet dostávají pořádně naloženo a ekologická zátěž v tichosti proměňuje krajinu. Když jsem se letos procházel po perfekcionisticky upravených harmonických zahradách a nasával zenový klid, nenabyl jsem dojmu, že je něco špatně. Stačí se však vydat po stezce za zahradami a začnete si všímat detailů, které nejsou pro zdravou krajinu obvyklé. Kořenovým vězněm se stát nemůžete, jelikož ty bývají rozšlapané, což vede k vyvráceným stromům kvůli ztrátě stability. Tajfuny tak dokážou pohnout rázem krajiny mnohem jednodušeji. Ve Fušimi Inari--taiša, jednom ze skvostů japonské kultury, vás tisíce rumělkových bran dovedou až na vrchol kopce Inari v posvátném šeru svatým lesem liščích bohů. Alespoň tak jsem to po léta vnímal. Nyní les na několika místech prostupuje světelný smog kvůli „dírám“, které se otevírají kvůli popadaným stromům, a určitá míra zvukové izolace je tatam.
A co taková Fudži? O jejích problémech se nemluví tak nahlas jako o dopadech turistů na Mount Everest, i zde je ale situace vážná. Můj výstup se datuje do období před pandemií, vzhledem k dnešnímu stavu jsem letos vzal zavděk šinkansenem na trati z Ósaky do Tokia, který za jasného počasí skýtá možnost spatřit majestátní horu v ideální vzdálenosti pro fotografy (jen ta rychlost, jíž svištíte po trati, se této představě vzpírá). Z dálky nadchne stále stejně, vydáte--li se však na stezku, číhalo na vás donedávna několik velmi nepříjemných překvapení. Yoshida Trail, nejpopulárnější trek, představoval lidskou verzi dopravní zácpy, kde dlouhé fronty zvyšovaly riziko pádů nebo sesuvů. Mimo jiné je to i nerespektováním náročnosti výšlapu a naprostou nepřipraveností. Výjimkou zde nejsou sandály, lehká bunda apod. Tohle si ovšem hora líbit nenechá. Zasahující Horská služba to může potvrdit. Bezohlednost se projevovala na frekventovaných trasách i výrazným nárůstem odpadků. Ačkoliv se cedule snaží, seč mohou, připomínat pravidlo, které ve velkých městech návštěvníky už dávno naučili, tady je pravidelně ignorováno: odpadky si noste s sebou nahoru i dolů, bez výjimky. Smutný je pak pohled na různé sáčky, plastové obaly a lahve z téhož materiálu. Před místní prefekturou stál oříšek, jakým způsobem si s tímto problémem poradit. Nu a řešení se našlo: vstupní poplatek (ač symbolický), a zejména limity maximálního možného počtu turistů na trati by měly vést k postupnému probuzení nejposvátnější hory císařství. Nějaký čas to ovšem potrvá.
Jelínek, kam se podíváš
Asi ten pohled znáte z fotek, YouTube či mnoha dokumentů o Japonsku. Uklánějící se jelínky na místech, jako je město Nara či ostrov Mijadžima (Icukušima). Lidé si neuvědomují, že největší tamní atrakce jsou přes všechno to pozlátko okolo stále živé bytosti. Za to si Japonci mohou částečně sami. V Naře se na každém kroku prodávají kulaté sušenky (šika senbei) s minimální energetickou hodnotou. Tento byznys ale způsobil závislost jelenů na lidech. Zvykli si na sušenky a méně se spoléhají na přirozenou potravu. A právě kvůli výživové hodnotě paradoxně žerou víc, ale méně výživně. Jakýkoliv předmět v ruce nebo čouhající ze zadní kapsy navíc může být potenciální svačinka, což v důsledku vede k vyšší agresivitě zvířat a požírání map a jiných papírů. Během jednoho dubnového dne jsem dostal trkáním naloženo snad více než za kompletní balíček předešlých návštěv. Turisté tomu nasazují korunu krmením „na vlastní pěst“, což může vést až k úmrtí. Je třeba si připomínat, že jeleni nejsou kulisy. Mijadžima s ikonickou plovoucí branou torii čelí podobným problémům. Zde je prvním krokem zákaz prodeje dobrot pro místní populaci jelenů.
Arašijama
Háj na okraji Kjóta s majestátními bambusy tu a tam prostoupený menšími stromky býval vždy mým oblíbeným místem, zpestřeným nedalekými lázněmi, kde si člověk mohl ve společnosti místních vychutnat relax po náročném dni. Háj byl vždy skoupý na osobní prostor, jelikož jde o relativně úzký koridor. Ten ale není nafukovací a čím dál větší nával znamená více vandalů. Ti si rádi vyrývají své texty, iniciály a stvrzení lásky do nebohého dřeva. Místní nevěřícně koukají a v tom lepším scénáři jen zakroutí hlavou. V tom horším… Raději nezmiňovat. Tamní administrativa se snaží rýhy přelepovat zelenými páskami, ty jsou však efektivní jen částečně. Mnoho bambusových výhonků je v průběhu roku nenávratně zničeno. Jejich kůra je ochrannou vrstvou, jakousi kůží chránící bambus před infekcemi, vysycháním nebo třeba hmyzem. A tak i drobné škrábance mohou vést k úhynu z důvodu infekce nebo hniloby dřeva. Hloubka rýh, které do světa křičí, jak sobečtí dokážou někteří být, ale není drobným škrábancem. Spíš rozsudkem nad osudem stromu.
Děje se to ale všude?
Co se může zdát paradoxní, je snaha japonské vlády nadále podporovat turismus, mnoha problémům navzdory. Japonci si uvědomují sílu injekce jejich ekonomického sektoru z nadšených návštěvníků, musí však měnit strategii. Namísto prezentace těch nejznámějších míst chtějí turisty rozptýlit do vícera regionů. Intenzivní kampaní, investicemi do propagace oblastí jako Tóhoku či Šikoku, pobídkami nízkonákladovým aerolinkám nebo investicemi do rychlovlaků a letišť tomu jdou naproti.
