Bělucha a údolí Bílého Berelu,  pohled z vrcholu Víra

Bělucha a údolí Bílého Berelu, pohled z vrcholu Víra Zdroj: Helena Křenková

Bývalý wolframový důl a gulag
Auto v bývalém wolframovém dole
Nakládka a odlet ze základního tábora do Usť-Kamenogorska
Jezero Rovnováhy s Běluchou v pozadí
Vodopád Kokkol
16
Fotogalerie

Kazachstán: Divokým Altajem v koňském sedle i po svých

Altaj jsem mnoho let odkládala na dobu, kdy snad Rusko po vzoru téměř všech bývalých svazových republik zruší víza. Po invazi na Ukrajinu bylo na čase připravit náhradní plán: výpravu na jižní, kazašskou stranu. Kazachstán víza zrušil v roce 2017 díky Expu, což vyvolalo turistickou vlnu v okolí Almaty na Ťan-šanu, ale sever Kazachstánu, snad s výjimkou moderní Astany, zůstává nadále zcela mimo zájem západních turistů.

Pohoří Altaj najdete na území čtyř států: Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu. Bělucha (4506 m), nejvyšší hora Altaje a současně celé Sibiře, leží na rusko-kazašské hranici. Naši akci předchází intenzivní komunikace s několika místními cestovními kancelářemi ohledně zajištění povolení pro vstup do pohraničního pásma, žádat je třeba zhruba šest týdnů před cestou. Dalším problémem je doprava. Mezinárodní lety jsou dostupné pouze do Almaty a Astany, z nichž obou to je na úpatí Altaje ještě zhruba 1400 kilometrů. Volíme let do Almaty a vnitrostátní přelet do Usť-Kamenogorska (kazašsky Öskemen), hlavního města Východokazachstánské oblasti. Odtud pod Běluchu zbývá stále 400 km, autobusy tam ale nejezdí.

Chrám Nanebevzetí Páně v AlmatyChrám Nanebevzetí Páně v Almaty|Helena Křenková

První komplikace nastává ráno v Almaty na letišti. Je tu málo volných laviček, a tak jsem si sedla na letištní vozík. Ten se ale vzápětí převrátil a spadl mi na zápěstí, které může být zlomené. Super začátek!

V Usť-Kamenogorsku jdeme rovnou pro propustky do rodinné cestovní kanceláře, kde už nás očekávají. Horší je to s noclehem, dvě adresy z bookingu nefungují, několik kilometrů ve vedru s batohy mezi paneláky už nás nebaví, ale na radu místních najdeme trochu ušmudlaný, zato levný hotýlek. Ráno pak vyrážíme pokusit se o návštěvu nemocnice. Její budova je sice poněkud oprýskaná, ale personál ochotný, vše jde rychle a největší překvapení je, že zcela bezplatně. Výsledek rentgenu je poněkud neurčitý, výsledkem má být gips, alternativní navržené řešení je ortéza. S ohledem na to, co nás čeká, kupujeme ortézu.

Mešita Halifa Altaj vedle zábavního parku se zoo, skanzenem, modely letadel a sochami Lenina na okraji Usť-KamenogorskaMešita Halifa Altaj vedle zábavního parku se zoo, skanzenem, modely letadel a sochami Lenina na okraji Usť-Kamenogorska|Helena Křenková

Poté sháníme po městě sdílené taxi, kterým bychom se dostali do hor. Mladý Čečenec nás nakonec odveze na správné místo, cestu nám domluví a trvá na tom, že za nás i zaplatí (třicet eur za zhruba 350 km). Snažíme se to odmítnout, ale je neoblomný. Auto se doplňuje, konečně vyjíždíme. Vedro je zničující, ovšem kvalita silnice předčila naše očekávání. Z městečka Katon-Karagaj připlácíme dalších 30 eur za posledních 80 km, které řidič veze jen nás. Projíždíme první kontrolou do pohraničního pásma. Večer třetího dne na cestě si konečně stavíme stan na břehu Bílého Berelu v obci Berel.

Táboření s výhledem na Běluchu

Vyrážíme na obhlídku obce pokusit se sehnat odvoz dál do hor. Za 30 km k jezeru Jazovoje místní chtějí 100 eur, tak využíváme nabídky pracovníků národního parku, že nás svezou 11 km ještě po silnici na Jazovku k bráně, kde se stejně musíme zaregistrovat a zaplatit vstup do parku. Zdejší byrokracie je velmi svérázná: teplíčko, mouchy, sešity. Dál už musíme pěšky, po prašné cestě, ve vedru do kopce. Všechna auta, která nás předjíždějí, jsou plná. Útočící komáři nás nutí se zcela zahalit. Nahoře u jezera se nám poprvé otvírá pohled na majestátní Běluchu. Vlastně jsou to hory dvě, vyšší Východní a o sto metrů nižší Západní, která už leží zcela v Rusku. Voda je čistá a příjemná na koupání. Semeništěm komárů jsou bažinaté meandry. Vlna veder byla zřejmě příčinou lesního požáru na kopci nad jezerem, což značně zkomplikovalo naše další plány. V osadě u jezera se snažíme domluvit na další den koně, jenže všichni pracovníci parku, kteří dělají současně průvodce „koňáky“, jsou odvolaní k požáru. Požár se nedaří dostat pod kontrolu, postupně přilétá vrtulník, přijíždějí vojáci. Na druhou stranu si říkáme, že v Evropě by možná správa parku vyhnala i nás.

Horské louky s Běluchou v pozadíHorské louky s Běluchou v pozadí|Helena Křenková

Všechny zdroje se shodují v tom, že následující úsek je pěšky obtížně prostupný kvůli bahnu. Koně nám dvakrát zruší, u jezera strávíme dvě noci. Třetí ráno už situace vypadá bezvýchodně, někteří Kazaši to vzdávají a odjíždějí, my chceme vyrazit pěšky, ale nakonec se na nás štěstí usměje. Přijíždí lezecká cestovka, se kterou jsem komunikovala už z domova, a díky tomu, že jsme jen dva, na nás vyjdou jejich koně. Půjdeme tedy s jejich průvodci a klienty, kteří se chystají na výstup na Běluchu. Půjčují nám obrovské vodotěsné vaky na batohy, do podobných nakládají i velké plynové bomby, brambory, to vše pak jde do speciálních postrojů. Vojta nasedá na koně poprvé v životě a čeká nás 40 km. Po půl hodině jízdy jsme u celnice na ruské hranici, vojáci nám kontrolují doklady. Dobrá cesta pokračuje za kopcem Ruskem, aby se o pár kilometrů dál vrátila do Kazachstánu, ale cesta tudy je nyní zapovězena, musíme tedy přes pověstný močál. Průvodci nás instruují, že tady máme koně nechat, aby si cestu našli sami. Kůň do černého bláta zapluje po břicho. Není to dlouhé, ale pěšky by se mi tudy nechtělo. Do toho útočí komáři a ovádi. Krajina trochu připomíná sever Švédska, jsou tu jezírka a rašeliniště. Místy les houstne, kůň musí občas silně zabrat, aby se zavazadly prorazil. Nechtěla bych vidět, jak by batohy dopadly bez vaků.

Po poledni sestupujeme do údolí Bílého Berelu na oběd na salaši koňáků. Chůze nám činí dost problémy, ale před námi je ještě 22 km podél řeky. Krajina má alpsko-severský ráz, nádherné horské louky, volně se pasoucí koně a dobytek. Na několika místech je cesta stržená a je třeba opatrnosti. Asi hodinu před táborem přechází cesta na druhý břeh přes Ďáblův most v havarijním stavu. Koně brodí, voda je hluboká, nás, nejméně schopné jezdce, průvodce milosrdně pošle přes most. Kolem sedmé jsme konečně v táboře. Konec utrpení. Já na koňskou dovolenou chtěla, Vojta říká, že by zpátky snad radši šel tím bahnem pěšky, a ne kvůli penězům. Nabídku ubytování v táboře cestovky odmítáme a stavíme si stany. Je tu několik přístřešků a kadibudka. U nejbližšího přístřešku jsou velké kuchyňské stany, z nichž se nám dostává pozvání na polévku. Zničení v počínajícím dešti neodmítáme. Tím začalo naše spolužití se skupinkou z Moskvy, která se o nás bude dalších pět dní starat.

Posvátný kámen

Na první výlet se vydáváme k Berelskému ledovci a posvátnému kameni Kyndyk Tas. Legendu o sloupci energie, který pozorovali sovětští kosmonauti a pak sem začali jezdit za jeho léčivými schopnostmi, jsme vyslechli již několikrát. Ať už na legendě něco je, nebo ne, místo je to opravdu mystické. Rád sem jezdil i bývalý prezident Nursultan Nazarbajev. Malý Kokkol však musíme přebrodit, zřejmě Nazarbajeva vrtulník vysazoval až u jurty nad potokem, takže tu není most. Tolik barevných kytek jsme ještě nikde neviděli. Připadáme si spíše jako ve Švýcarsku, naštěstí bez lidí a komerce. Bělucha si své jméno zaslouží, zcela zahalená v ledovci je skutečnou dominantou. Pro obyvatele Sibiře má silný duchovní význam. Výstup je zřejmě administrativně jednodušší z kazašské strany (výstupové cesty se setkávají na hraničním hřebeni, k vrcholu se jde vždy po území Kazachstánu, horolezecká obtížnost 3B ruské kvalifikace, výstup trvá pět dní), proto místní cestovní kanceláře využívají i Rusové. Cestou zpět se koupeme v Teplém jezeře. Zas tak teplé není, ale díky radonu je podstatně teplejší než ostatní ledovcová. Pod táborem obdivujeme vodopád Kokkol, největší vodopád Altaje.

Vodopád KokkolVodopád Kokkol|Helena Křenková

Wolframový důl a gulag

Druhý výlet nás vede k bývalému wolframovému dolu a gulagu v hraničním sedle Velkého Kokkolu. Vytěžená ruda se vozila na koních ze sedla ve 2600 metrech 80 km až do Berelu. Těžba probíhala v letech 1938–1954 a důležitá byla zejména za války. Díky chladnému klimatu se budovy i těžební zařízení dobře dochovaly. Jak se sem dostalo třeba auto, jehož vrak zde stále stojí? Byli jsme varováni, že ruští vojáci si hraniční linii vysvětlují po svém. Staré cedule „Stoj! Gosudarstvennaja granica“ jsou doplněné o nové „State border“ a infopanel, jak Rusko trestá nezákonný přechod hranice. Na sestupu nás zastihla intenzivní bouřka s kroupami, změny počasí jsou kolem Běluchy velmi rychlé.

Bývalý wolframový důl a gulagBývalý wolframový důl a gulag|Helena Křenková

Jezero Rovnováhy

Třetím „povinným“ výletem je jezero Rovnováhy, v jehož hladině se v ranních hodinách zrcadlí Bělucha. Jezero se nachází v amfiteátru trojice vrcholů Víra, Láska a Naděje. Z Víry se otvírá pohled na Běluchu, která konečně odhalila oba své vrcholy i celé údolí Bílého Berelu a Katuňský hřbet. U večeře diskutujeme nad návratem, půjdeme pěšky, nebo koňmo? Pokusíme se ještě stihnout navštívit lázně Rachmanovskije Ključi, kam se v červenci bohužel dá dostat pouze přes vesnici Berel, vodní stav je ještě příliš vysoký a ani koně řeku níže po proudu nepřebrodí. S úvahou, že ráno vyrazíme, se svěřuju Sergejovi, z čehož se vyklube nabídka ještě dva dny zůstat a popozítří letět vrtulníkem přímo do Usť-Kamenogorska. Prý už je zaplacený (10 000 eur), zbývá místo a můžeme ho zdarma využít. Nabídka, jaké se neodmítají. Hluboce věřící Sergej připojuje jakési ruské přísloví o Bohu, dobrých skutcích a zázracích a těmi zázraky odkazuje na aktuální politické dění.

Ráno se budím s teplotou, nabídka vrtulníku přišla opravdu jak na zavolanou. Vojta se jde projít k Ďáblovu mostu, když tudy už nepůjdeme, mně se podaří za den chorobu vyležet. Druhý volný den si výlety prohazujeme, Vojta dobude poslední a nejvyšší vrchol v okolí „Panorama peak“, odkud je nejlepší výhled na ruskou stranu a ledovec Běluchy, já se vydávám na vycházku k řece.

Rozpadlý „Ďáblův most“ přes Bílý BerelRozpadlý „Ďáblův most“ přes Bílý Berel|Helena Křenková

Den odletu. Moskalové, jak jim tu říkají, zuřivě balí již od rána. Průběžně dostáváme informace ze satelitního telefonu upřesňující čas odletu. Mezitím se zvětšuje hromada zavazadel na heliportu, vypadá to jako bourání skautského tábora. Lopaty, sekery, pily, kuchyňské stany, posbírané byliny, větve, pes. Na rozloučenou jsme kuchařkami všichni pozváni do jídelního stanu lezeckého tábora. Stoly se prohýbají. Na atmosféru tohoto místa a zdejší lidi budeme vzpomínat dlouho. Věrtoljot je tu! Snad půl hodiny se vykládají prkna na novou kadibudku. Přestáváme se divit čemukoli. Pak se nakládají Moskalové. Vznikne obří hromada zcela neznámé hmotnosti. K tomu nás je třináct pasažérů a tři členové posádky. Na stěně si všímám cedulky „VNIMANIJE“ upozorňující na rozložení nákladu, sluchátka nevyjdou na všechny, bezpečnostní pásy chybějí zcela. Neuvěřitelná je i vzdálenost, kterou poletíme, přes Rusko nemůžeme, takže nás čeká asi 300 km. Po chvíli pod sebou vidíme na koních staré známé, se kterými jsme před týdnem jeli nahoru a z nichž někteří úspěšně vystoupili na Běluchu. O chvíli později jsme nad bahnitou bažinou u celnice. Překvapuje nás rozlehlost hor směrem, kam nevedou silnice. Druhý den čteme v novinách zprávu, že se zřítil vrtulník stejného typu, sovětský Mi-8 na druhé straně hranice, přepravující turisty z ruského tábora pod Běluchou.

Co nabídne Panelákov?

Po přistání u Usť-Kamenogorska přichází teplotní šok snad o 20 stupňů. Sergej nám objednává taxi na nádraží, loučíme se. Díky urychlenému přesunu jsme zpět dva dny před plánem. Rádi bychom se podívali do Kurčatova na památník Semipalatinského jaderného polygonu, kde Sověti tajně testovali jaderné zbraně a dodnes zde obyvatelstvo nese zdravotní následky. Bohužel spoje tomu nepřejí. Dřívější vlaky do Almaty jsou taky vyprodané. Zvažujeme letenky, ale rozhodujeme se zůstat a prozkoumat, co „Panelákov“ nabízí. Kolíbající se tramvají se vracíme do osvědčeného hotelu. Kromě šílené tramvaje na vlnících se kolejích tu jako městské autobusy jezdí vyřazené a omlácené kdeco, třeba ze Stockholmu s původním logem SL. Zabavíme se památníkem války v Afghánistánu, návštěvou pravoslavných kostelů, liduprázdné mešity, skanzenu, zoo, sbírky tanků a Leninů, několika muzeí a plavbou po Irtyši.

Nakládka a odlet ze základního tábora do Usť-KamenogorskaNakládka a odlet ze základního tábora do Usť-Kamenogorska|Helena Křenková

Malé nádraží se zcela zaplnilo. Vlak má 20 vozů a je do posledního místa vyprodaný. Chytli jsme snad nejvíc obstarožní vůz, chybí část skla okna, ale co bychom chtěli za 285 korun. Sice mi trochu prší do postele, ale průvodčí má smysl pro humor a snaží se být nápomocen. Sotva se rozjedeme, vytáhne většina cestujících zásoby jídla tak na týden. Druhý den konečně zažijeme nákupní zastávky, vždy zhruba na 25 minut. Mumraj, bábušky. Vedro a step. Step a vedro. Záchody ještě na šlapadlo. Čaj ze samovaru. Hodně se stojí, čeká na křížení spojů, jezdí tudy ohromné množství nákladů ze Sibiře do Střední Asie.

Večer v Almaty se jakoby změní svět. Zeleň, bohaté moderní město, v hostelu cizinci. Poslední den chci využít k výletu na Velkou Almatinku, ale zřejmě mi není souzena. Sesunul se svah, silnice je na čtyři dny zavřená. Jako náhradu volíme lázně Alma-Arasan, kde je v kádích se zázračnou vodou naložená snad celá Almaty. Spousta lidí chodí i do hor. Večer se projdeme pulzujícím centrem, nad ránem vstáváme na odlet domů. Odlétáme se stejným dojmem jako minule – mnoho věcí je sice ještě oprýskaných, nefunguje optimálně nebo poněkud socialisticky, ale lidé jsou příjemní, nápomocní a země v mnohém včetně náboženství tolerantnější a pohodovější než Evropa. Hygienická situace podstatně lepší než v Kyrgyzstánu, srovnatelná s Uzbekistánem, řízení celkem civilizované, spíše evropské.


Cena za dobrodružství

Částky za osobu (v přepočtu):

  • Letenky Praha–Almaty a zpět: 16 500 Kč
  • Letenka Almaty–Usť–Kamenogorsk, jednosměrná: 2500 Kč
  • Vlak „plackartnyj“, 1000 km: 285 Kč
  • Sdílené taxi Katon–Karagaj: 400 Kč
  • Auto k Berelu, 80 km: 400 Kč (800 Kč za auto)
  • Sdílené auto k Jazovce: 150 Kč
  • Jízda na koni, 40 km: 1000 Kč
  • Vrtulník: 0 Kč, ošetření v nemocnici: 0 Kč, ortéza: 600 Kč
  • Low cost hotel/hostel: 300 Kč
  • Potraviny: o něco levnější než v ČR
  • MHD: 10 Kč
  • Regionální muzea: cca 30 Kč
  • SIM 20 GB (nejmenší): 450 Kč
  • Měna: kazašské tenge, 7/2023: 1 euro = 485 tenge

Články z jiných titulů