Camiguin: Ostrov zrozený z ohně

Camiguin: Ostrov zrozený z ohně Zdroj: Michal Tutko, Tereza Hrazdírová

Hřbitov vesnice Bonbon, který poslalo pod hladinu moře zemětřesení v roce 1871. Jeho existenci dnes připomíná jen obrovský kříž.
Na dohled od Camiguinu jsou maličké rajské ostrůvky, kam se můžete vypravit na výlet loďkou.
Vodopády Tuasan se skrývají asi 6 km severovýchodně od města Catarman.
4 Fotogalerie

Camiguin: Ostrov zrozený z ohně

Michal Tutko , Tereza Hrazdírová

Jen málokomu by se zalíbilo na ostrově plném zlověstných kuželovitých kopců a černého sopečného prachu. Možná proto je Camiguin, ostrov zrozený z ohně, odsouzen k nezájmu turistů. Přitom ale horké prameny, skryté vodopády, kouřící sopky i historické památky z něj činí jedno z nejúžasnějších míst celých Filipín.

Camiguin leží v severní části regionu Severní Mindanao. I přes svou velkou blízkost k autonomní oblasti Muslimské Mindanao, která nechvalně proslula teroristickými útoky a únosy turistů, je jedním z nejmírumilov­nějších a nejklidnějších ostrovů celého státu. Kriminalita je na zanedbatelně nízké úrovni a místní obyvatelé jsou snad ještě pohostinnější než v ostatních částech země. Ani tak se ale turismus nerozvinul tak široce jako na okolních známějších ostrovech.

Na život 74 000 ostrovanů, kteří přebývají v pěti městech a mnoha menších vesnicích, dohlíží z výšky sedm aktivních vulkánů. Ten největší z nich, Hibok-Hibok, dokázal okolí svou nepředvídatelnou sílu naposledy před šedesáti lety a je stále považován za aktivní sopku. Bílý mrak, který téměř vždy přikrývá jeho vrcholek, to jen tiše připomíná.

Na Camiguin je možné přiletět nebo připlout lodí z ostrovů Mindanao, Bohol a Cebu. V brázdě za trajektem se občas zaleskne několik kovově šedých delfínů a voda je tak modrá, že sytější odstín si už nelze představit. Čím víc se plavidlo přibližuje, tím přesnější tvar dostávají všechny špičaté ostrovní sopky, jejichž vrcholky zahaluje hrůzostrašně nehybný opar. Pevninu dramaticky vytvarovaly síly přírody a dávají to všem nově příchozím zřetelně najevo.

Bomba Halo halo

Loď zakotví v přístavu, kde už čekají na pasažéry soukromé dodávky, motorky s kabinou pro cestující (tricykly) i vozy hromadné dopravy jeepney. Cesta do administrativního centra Mambajao trvá asi dvacet minut a vede po okružní silnici č. 1, která je na Camiguinu vlastně silnicí jedinou.

V centru Mambajaa stojí hlučný zeleninový a rybí trh, kam přivážejí rybáři prodat svůj denní úlovek. Neochutnat čerstvě grilované ryby nebo právě sesbírané ovoce by byla škoda. Vyhnout se dezertu Halo halo, který servíruje nejznámější městská kavárna, by ale bylo neodpustitelným hříchem. Nejznámější filipínský pohár zdobí pár kopečků fialové zmrzliny zvláštní sladce bramborové příchuti „ube“. Zmrzlina stojí na ledové kře, která ji odděluje od kokosového mléka s ledem v nižší vrstvě sklenice. V další vrstvě dezertu, ozdobeného sušenkou stejně fialové barvy, jako je zmrzlina ube, klidně plavou kousky želé všech možných barev. Na úplném dně čeká několik kávových lžiček ostře žluté kukuřice.

Filipínská kuchyně se té naší výrazně podobá. Aby dokázala, že je přece jen o něco exotičtější, doplňuje své sladké pokrmy právě kukuřicí, k pečenému masu občas přihodí banán a rýžovou kaši vyrobí z mléka kokosového. Jinak v sobě ale evropské a americké kulinářské vlivy zapřít nedokáže.

Kalorická bomba Halo halo může být dobrým zdrojem energie pro cestu okolo ostrova. Ten ve svém nejširším místě měří 37 kilometrů a celý ho projet na motorce nestojí řidiče víc než půl nádrže a tři hodiny času, pokud se ovšem nenechá zlákat k nějaké zajímavé zastávce. Po 65 kilometrech jízdy po obvodu Camiguinu zastaví na stejném místě, ze kterého před pár hodinami vyjel.

Bílý ostrov

Nedaleko města Mambajao vystupuje z vody zářivě čistý pás ostrova Medano, nazývaného též Bílý ostrov. Ten má nejčastěji tvar podkovy, příliv a odliv ale jeho malinkaté pobřeží tvaruje podle vlastní nálady. Na miniaturním ostrůvku není nic jiného než sněhově bílá zrnka písku. Na pár metrech suché pevniny se nedokázala uchytit jediná rostlina, chybějí i stromy, které by poskytly alespoň kousíček chladivého stínu. Jedinými občasnými obyvateli dokonalé pláže jsou mořské želvy, které zde kladou svá vajíčka. Kromě nich přijíždějí také opálení chtiví turisté, kteří pláži, vystupující z moře více než kilometr od pevniny, pochopitelně nedokážou odolat.

O pár kilometrů dál dostává pobřeží Camiguinu mnohem dramatičtější výraz. Nedaleko vesnice Bonbon se mořské vlny lámou o náhrobní kameny hřbitova, který seslalo pod hladinu obrovské zemětřesení v roce 1871. Hrobky vystupují nad hladinu pouze při odlivu, jejich podvodní úkryt ale neustále připomíná majestátně tichý kříž, který byl nad nimi vztyčen dodatečně. Nad potopeným hřbitovem, největší atrakcí celého Camiguinu, se vznáší tichá duchovní atmosféra, která připomíná, jak nespoutaným živlem dokáže země být, když se jí zachce.

Aby náhodou turisté nezapomněli na nebezpečnou a nestálou povahu ostrova, po pár minutách jízdy na ně čekají tmavě posvátné ruiny kostela Guiob, který byl zasažen stejnou přírodní katastrofou jako nedaleký hřbitov. Rozbořené zdi zničeného svatostánku se krčí ve stínu mohutných stromů, celé místo ale nepůsobí nijak děsivě.

Koupání v sodovce

Stačí se ale otočit k moři zády a pocit bezpečí se opět dostane pod dohled vulkánu Hibok-Hibok. To, že je sopkou stále aktivní, dokazují také horké prameny, které vyvěrají po jeho obvodu. Prameny Ardent ohřívá s hlasitým bubláním na příjemných 40 stupňů a poskytuje v nich lázeňskou léčbu namožených svalů. Na Camiguinu je několik pramenů, stačí si jen vybrat z nabídky bazénků pramene Ardent ztracených v páře, teplého pramene Tangub vyvěrajícího přímo do slaného moře u podvodního hřbitova nebo chladných nádrží Bura Soda. Ty jsou jediným místem v zemi, kde je možné zaplavat si v bazénu sodovky.

Příroda byla k Camiguinu nevybíravě krutá, při jeho tvorbě ale použila veškerou svou fantazii. Do malého prostoru plného vulkánů, minerálních pramenů a černých pláží navíc vsadila vysoké neprostupně zelené lesy, úrodná pole a řeky padající zpět do svého koryta ze skal vysokých až několik desítek metrů.

Vodopády Tuasan se skrývají asi 6 km severovýchodně od města Catarman. Cesta k nim vede nádhernou krajinou prudkých svahů porostlých bujnou vegetací a v hustém pralese není vůbec těžké se ztratit. Bazén, do kterého voda klesá s ohlušujícím rámusem, je průzračný a hluboký a obklopuje jej neporušená a čistá příroda tropického deštného pralesa. Mnohem jednodušší je najít vodopády Katibawasan, v jejichž křišťálově čirém bazénku se vzhledem k jejich dostupnosti často sejde víc návštěvníků najednou.

Největší mlž světa

Dál po směru jízdy čeká město Catarman, jehož okolí v novodobé historii ostrova trpělo tou největší nepřízní vulkanických sil. V roce 1871 nad ním zrodila série silných zemětřesení vulkán velmi popisného názvu Mt. Vulcan. Ten při svém vzniku chrlil lávu do moře a jejím hromaděním postupně získával na mohutnosti. Nakonec vyrostl až do výšky 671 m n. m. Město Catarman bylo zničeno a jeho část se sesula pod mořskou hladinu. Jediným dokladem existence kdysi prospívajícího přímořského městečka jsou ruiny starého španělského kostela Guiob, klášter a zvonice. Při příchodu nové sopky na svět přišlo o život tisíc lidí. Téměř polovina obyvatelstva ostrov Camiguin opustila a odstěhovala se na bezpečnější a stálejší místa.

Pláž Cabila, která se prostírá nedaleko vesnice Cantaan, leží na trase cesty pomalu se přibližující zpět k metropoli ostrova. Milovníkům potápění a čistě bílého písku zde sopečný ostrov obklopený černými plážemi nabízí výrazně příjemnou změnu. Vysoké kokosové palmy vrhají své dlouhé stíny až do moře a poskytují úkryt před nebezpečně silnými slunečními paprsky. V moři nedaleko pobřeží se skrývá velmi početná kolonie zév obrovských, z nichž ty největší dosáhly velikosti přesahující neuvěřitelných sto centimetrů.

Místní obyvatelé o své vzácné podvodní sousedy úzkostlivě pečují v mořské rezervaci. Zejména díky nim se jejich původně malá skupina dokázala rozrůst do počtu 2700 kusů. Malým výzkumným centrem, věnujícím se životu největších mlžů na světě, neustále zní smích camiguinských dětí, které se s radostí ujímají role průvodců a fundovaných mořských biologů. Zévy patří mezi ohrožené živočichy a dožívají se i více než sta let.

Samota v Mantigue

Před příjezdem do cíle i startu celého okruhu Camiguinem zbývá ještě poslední významná zastávka. Z vesnice San Isidro vyrážejí malé šestimístné lodě na ostrov Mantigue, který je právě tím rájem na zemi, který přijíždějí turisté na Filipíny hledat. Nepočetnou flotilu, která spojuje oba ostrovy, představují filipínské „bancy“. „Banca“ je plavidlo, o jehož nepotopitelnost se starají dlouhé bambusové tyče položené na vodě a s lodí spojené další bambusovou konstrukcí. Kromě vzhledu vodoměrky dodávají celé lodi také neuvěřitelnou stabilitu.

Idylický ostrov Mantigue obývá jen deset rybářských rodin, jejichž malá vesnice leží na severním pobřeží. Bílý písek na plážích vznikl z úlomků korálů, které pokrývají mořské dno nedaleko souše. Tam vytvářejí ideální podmínky pro potápění. I do bělostného koberce ostrova Mantigue připlouvají želvy klást svá vejce, potkat je na cestě k pláži je nezapomenutelným zážitkem.

Celý ostrov lze dokola obejít za dvacet minut. Vítr povlává barevnými vlajkami zapíchnutými v křídově bílém písku a liduprázdná pláž nabízí nádherný výhled na několik kilometrů vzdálené pobřeží černého Camiguinu. Jiskřivě bílá pláž se od pruhů písku nejoblíbenějšího filipínského ostrova Boracay liší jen málo. Neobklopují ji restaurace, okolní vody nekřižují luxusní jachty a stopy, které v písku zanechali dřívější návštěvníci, stihne moře pro novou návštěvu vždy uklidit. Odlehlost Camiguinu, blízkost neklidné provincie Mindanao i strašidelně tichá sopka Hibok-Hibok zajišťují, aby tomu tak bylo i v budoucnu. O nedoceněných kouzlech ostrova zrozeného z ohně tak bude ještě dlouho vyprávět jen hrstka cizinců.


Oáza uprostřed konfliktů

Ostrov Camiguin je jedno z velmi mála bezpečných míst filipínského ostrova Mindanao, před nímž varují téměř všechny agentury a vlády po celém světě. Již desítky let se zde ukrývají různé teroristické organizace, které se snaží prosadit nezávislost Mindanaa a vznik samostatného islámského území. Právě Mindanao je oblastí, ve které žije početná skupina muslimů, zbytek Filipín je převážně křesťanský. Roku 1989 byla ve střední části ostrova ustanovena Autonomní oblast v Muslimském Mindanau (Muslimské Mindanao) se správním střediskem Cotabato, která zaujímá zhruba čtvrtinu rozlohy celého ostrova. Obrovské rozdíly v náboženství a velká chudoba místních obyvatel vedly v nárůst kriminality a nekonečný boj Islámské osvobozenecké fronty Moro (MILF) s filipínskou vládou. Mnohé další organizace, jako například Abu Sayyaf, stojí za bombovými útoky a napadeními turistů v přímořských resortech. Výměnou za unesené cizince je vždy požadováno velmi vysoké výkupné nebo propuštění uvězněných teroristů.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2013.