Keňská záchranná stanice Sweetwaters: Domov šimpanzů, ve kterém se zotavují ze svých zážitků s lidskou krutostí
Jsou údajně našimi nejbližšími příbuznými. Sdílejí s námi více společných genů než s gorilami a ve špatných podmínkách trpí podobnými psychickými poruchami jako lidé. Šimpanzi. Přes pokrevní pouto se k nim však často chováme hůř než k nejhorším nepřátelům. Není divu, že potřebují místo, kde se ze svých zážitků mohou v klidu vzpamatovat. Kousek ráje na zemi našly více než čtyři desítky z nich v keňské rezervaci Ol Pejeta.
Elektricky nabitý plot kolem dvou prostorných výběhů pro šimpanze v záchranné stanici Sweetwaters připomíná spíš hrazení věznice Sing Sing. Prošel už několika rekonstrukcemi a v současnosti je snad nejdůmyslnějším zařízením na světě, které má udržet lidoopy v bezpečí jejich domova. Za svou dokonalost vděčí ženské vynalézavosti, která se nesklonila dokonce ani před nejmodernějšími lidskými vymyšlenostmi. Důvtipu, o kterém můžeme bez nadsázky říct, že ho v hlavě nosí „génius bez sukní“. Seznamte se s šimpanzí samicí Alley.
Do Sweetwaters přišla s původní skupinou šimpanzů v první polovině devadesátých let. Je tedy jedním ze „zakládajících členů“ celého zdejšího společenství a už od počátku se rozhodla, že si to s primáty na druhé straně plotu pořádně rozdá v používání mozkových závitů. Zmocnit se ztraceného svazku klíčů a zjistit, který z nich pasuje do zámku u dveří výběhu, pro ni byla učiněná hračka. Pouhé zahřívací kolo. První útěk v ní každopádně posílil chuť zdolávat drátěné překážky a odstartoval mnohaleté „závody ve zbrojení“ mezi ošetřovateli a její maličkostí. Ačkoli nikdy nechodila do školy a o fyzice neví vůbec nic, bez obtíží pronikla do tajů elektřiny. Zjistila, že se dá elektrický ohradník zamotáním drátů zkratovat, aby se mohla protáhnout do hájemství lidí. Dokonce si při tom stoupala na suchou větev, která ji izolovala stejně dobře jako hasiče gumové boty. Při své ženijní práci se tedy nemusela bát elektrického šoku, který má udržet šimpanze od drátů v uctivé vzdálenosti.
„Proud, který do ohradníku pouštíme, samozřejmě neohrožuje šimpanze uvnitř ani lidi venku,“ vysvětluje vedoucí záchranné stanice David Mundia. „Má sice napětí až osm kilovoltů, ale zároveň hodně málo ampérů. Proto šimpanze jeho účinky jenom vylekají.“ Můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti, když jsem se při fotografování nedopatřením dotkl drátů kovovým teleobjektivem. Každému jen průměrně inteligentnímu lidoopovi jistě stačí jeden či dva pokusy, aby sahání na plot raději nechal. Alley se však odradit nedala.
„Pořídila si celou sbírku větví, které si strategicky rozmístila podél plotu - dokonce i venku. Tak mohla rychle utíkat ven a zase se vracet, když jsme ji volali,“ líčí s úsměvem David Mundia. Nakonec to ošetřovatelé vzdali a zkusili poslední možnost - chronickou útěkářku zaměstnat. Nechali ji, aby si adoptovala osiřelé šimpanzí mládě jménem Zee. „Zabralo to asi tak na rok a půl. Pak jsme ale zjistili, že si ze samečka Zee jenom vychovala komplice ke svým únikům,“ krčí rameny ochranář. „Používání nástrojů je přitom u šimpanzů běžné. Srážejí větvemi ovoce ze stromů, vytahují termity z jejich staveb tenkými klacíky nebo rozbíjejí ořechy kameny. Takovou mistrnost, vytrvalost a navíc dávku strategického plánování, jakou předvádí Alley, jsem však zatím neviděl.“
Šimpanzí sen
Název Sweetwaters znamená v překladu „sladká voda“ a své jméno si určitě více než zaslouží. Dvě skupiny šimpanzů tu žijí na 250 akrech něčeho, co jistě připomíná sladký šimpanzí sen. Řídký les tropických stromů protkaný ostrůvky savany protíná zákrut řeky Ewaso Nyiro, který zároveň tvoří přirozenou hranici území obou tlup. Členové těchto skupin na sebe občas přes vodu horlivě metají kamení či větve. Svou příbuznost s lidmi tedy nezapřou ani při řešení sousedských sporů.
„Pro většinu našich chovanců byla cesta sem do Sweetwaters svízelnou poutí,“ vypráví během příjemné procházky hlavní ošetřovatel. „Vidíte támhletoho samce, který stojí na zadních? Jmenuje se Poco a některým návštěvníkům se jeho postoj docela líbí. Připomíná jim totiž lidskou chůzi. Ve skutečnosti je to však pozůstatek otřesných podmínek, ve kterých musel Poco prožít prvních devět let svého života.“ Podobné scény dnes známe spíš z historických filmů, kde nechávali krutí vládci věšet provinilce v malých kovových klecích z hradeb, dokud nezemřeli. Přesně takhle však vypadalo celé Pocovo dětství. Pro svého dřívějšího majitele neznamenal víc než živou reklamu, která měla lákat zákazníky. „Visel nad zastrčenou dílnou v tak malé kleci, že v ní mohl jenom sedět nebo stát na zadních - to je ale pro šimpanze naprosto nepřirozený postoj,“ vysvětluje ošetřovatel. Zvyk je železná košile, i když už je klec dávno pryč. Poco se staví na zadní, kdykoli se chce před návštěvníky ukázat.
„Někteří z našich šimpanzů se musejí učit nejen šplhat po stromech, ale dokonce i chodit. V těsných kotcích, kde dřív žili, to prostě dělat nemohli. Podobný osud měl i vůdčí samec Ndaronse. Zachránili ho z Bujumbury v Burundi, kde žil v dřevěné bedně s dvanáctikilovým řetězem kolem krku. Jeho jméno znamená v jazyce kirundi ,ten, kdo našel klid'. Ve Sweetwaters ho má konečně víc než dost.“
Křest ohněm
Naprostá většina šimpanzů tady ve Sweetwaters se však musela naučit ještě jednu mnohem důležitější věc. A také nesrovnatelně těžší. Řečeno slovníkem moralistů, museli se znovu stát dobrými šimpanzi. „V přírodě totiž šimpanzi žijí ve skupinách, kde panují složité vztahy. Každý ví, kde je jeho místo, jak se chovat k ostatním a jaké úkoly má plnit. Ti, kteří přicházejí k nám, se však podobají trosečníkům z pustých ostrovů. Většinu života prožili osamoceně a nemají tedy žádné sociální návyky,“ říká David Mundia.
Stejně jako v ostatních případech jsme nemuseli pro konkrétní příklad chodit nikam daleko. Vlastně jsme se ani nemuseli hnout z místa. Právě k nám přicházel sám. Jmenoval se Gashuhe. „Zachránili jsme ho z hlavního města Rwandy Kigali, kde živořil u jedné garáže. Jeho začlenění do šimpanzí tlupy byl hodně těžký úkol,“ popisuje ochranář. Šimpanzí skupina funguje podobně jako lidská. Každý si v ní žárlivě střeží své postavení a nováčky nevidí vůbec rád.
„Při Gashuheho příchodu se nám sešly hned tři komplikace najednou - byl to samec, bylo mu už devět let a navíc se zrovna v té době narodilo samici Mwanzo první mládě jménem Ajabu. Bylo jasné, že nastanou potíže. Dospělí samci bývají totiž pro pořádky v tlupě největší hrozbou.“ Přijetí nového člena nakonec trvalo téměř rok. Mwanzo před ním zuřivě chránila svého potomka, a dokonce proti němu popichovala ostatní šimpanze. Protože zastávala ve společenském žebříčku významné postavení, šlo jí to docela dobře.
„Představení nového člena připomíná politické rozhovory. Trvá vždy několik týdnů, někdy i měsíců,“ líčí David Mundia. „Má čtyři fáze. Nejdřív tlupě nováčka pouze ukážeme, aby ho vzala na vědomí. Pak pečlivě představujeme nově příchozího každému členovi skupiny zvlášť ve vnitřních prostorách ubikace. Totéž pak následuje i ve výběhu. Teprve když máme jistotu, že tlupa nováčka nezavrhne, můžeme ho vypustit do společných prostor.“ V Gashuheho případě se nakonec snažení odborníků vyplatilo. Nejenže se do skupiny začlenil, ale dokonce se spřátelil s mladším samečkem Royem z Jižního Súdánu.
Co máme společného?
Člověk sdílí se šimpanzi 98,6 procenta genetické informace. Lišíme se tedy skutečně jen v maličkostech. Umíte stočit jazyk do ruličky? Jestli ano, tak máte alespoň jednu dominantní alelu pro ovládání jazykového svalu a alespoň jeden z vašich rodičů také. U šimpanzů je to stejné. Šimpanzi mohou mít stejně jako my ušní lalůčky buď zcela přirostlé k hlavě, nebo částečně volné. Jaké je máte vy? Lidé mají na těle přibližně stejné množství chlupů jako šimpanzi - tedy asi pět milionů. Ty naše jsou však tenké a krátké, takže nejsou tolik vidět. Šimpanzi jsou rovněž stejně jako my náchylní k plešatění.
Hrozba jménem bushmeat
V Keni šimpanzi volně nežijí a rezervace Sweetwaters je jediným místem, kde se s nimi můžete setkat. Jejich domovem a zároveň prokletím jsou totiž tropické pralesy západní Afriky. Tropické lesy ilegálně a ve velkém kácejí těžařské společnosti vyvážející vzácná dřeva. Nejenže tím ničí životní prostředí šimpanzů, ale jejich dělníci loví divoké tvory včetně lidoopů pro maso. Mláďata, která po takových masakrech často zůstávají, končí na nelegálním trhu nebo ve strašlivých podmínkách jako domácí „mazlíčci“.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: