Když se země pohne. Etiopie žije mezi suchem a povodněmi
Po celém světě je to stejné: když se lidé cítí bezpečně, milují vyprávět své příběhy. „Jsme tady, ale nikdo nás nevidí. Nejsme na mapě,“ zazní z úst lidí komunitního centra v Dobi Bika. Začíná naše cesta za pravdou na místech, kde klimatická změna doopravdy znamená klimatickou katastrofu.
Všechny oči se okamžitě stočí na dva bělochy, co právě přišli. V budově komunitního centra z hlíny, slámy a plechu sedí na rozviklaných lavicích a na zemi možná stovka lidí. V jediném okamžiku se tu protne lidská zvědavost a dva velmi odlišné světy. Já jsem zjevení, oni jsou zjevení. Potemnělou místnost protínají přízračné sloupce světla jako připomínka oslepujícího slunce venku. Živé energické barvy lidských šatů hrají jin k jangu strohosti prostoru. Po pár úvodních formalitách a projevech se strhává energická debata o tom, co se v Dobi Bika děje.
Domov, co se propadá
Vesnice je postavena ve svahu. Krásně zelený, nevinně vypadající kopec, maximálně 300 metrů vysoký, je pro místní zdroj obživy i smrtelnou hrozbou. Zčásti je pokrytý poli, roste na něm tráva, křoví a několik stromů. To je ono, příliš sporadicky rostoucí stromy. Když teď v období dešťů zaprší, kopec se rychle promáčí a půdu už nedrží dlouhé kořeny. Na místě, kde právě stojím, mohou být v zemi skryté toky, které při dalším dešti způsobí sesuv půdy. Země se prostě propadne o pět či deset metrů a odteče jako rozbouřená masa červenohnědé hlíny, kamení – a všeho, co bylo na povrchu. Co když na takové půdě stojí váš dům a vy v něm zrovna s celou rodinou spíte? Proudy jednotlivých sesuvů se pak spojují uprostřed údolí, kde se líně táhne asi metrový potok. Tak tak teče, spíše připomíná sérii mělkých bahnitých kaluží. Dovádějící vysmáté děti ho skokem překonávají bez potíží. Když hodně a rychle zaprší, prý se mění v jediné divoké peřeje. Během desítek minut. Jako důkaz, co lijáky dokážou, slouží podemleté břehy kolem nás vzdálené asi 50 až 100 metrů od sebe. Tohle je definice bleskových povodní, tzv. flash floods. Během hodiny z metrového potůčku na stonásobnou dravou povodeň – bez výstražného systému, který by vás varoval, co se blíží. „Voda přišla jako blesk, odevšad, odevšad… Vzala si všechno, domov, můj obchod,“ říká mi mladík, který jako jediný mluví dobře anglicky.
Život mezi suchem a povodní
Východní část etiopského regionu Oromia patří k místům, kde se sucho a přívalové deště střídají v čím dál rychlejším rytmu. Jeden rok pole popraskají žízní. Další rok voda odnese úrodu i domy. Některé roky se děje obojí. Právě to je dnes hlavní příčinou vysídlení v Etiopii. Jenže vysídlení tu často nemá podobu uprchlického tábora ani oficiální registrace. Lidé prostě odejdou. Přesunou se o pár desítek nebo stovek kilometrů dál, na cizí půdu, k příbuzným nebo do provizorních přístřešků z větví a plastu. Systémy včasného varování existují na papíře. V realitě většina lidí žádné varování nedostane. Dlouhá období bez deště ničí úrodu, vysušují studny a rozkládají tradiční způsoby obživy, zatímco nepravidelné přívalové deště způsobují erozi a sesuvy půdy. Vysídlení tu nebývá organizovaným přesunem, ale spíše náhlým, neplánovaným odchodem rodin, které ztratily půdu či zdroj vody. Lidé často zůstávají v rámci stejného regionu, ale bez právní ochrany a bez systematické podpory. Klimatická změna se tak neprojevuje jako jednorázová katastrofa, nýbrž jako dlouhodobé rozrušování stability venkovských komunit. Je to série katastrof.
Etiopie přitom disponuje řadou národních a regionálních strategií zaměřených na adaptaci na změnu klimatu a snižování rizika katastrof, včetně Národního adaptačního plánu a mechanismů včasného varování. Země rovněž ratifikovala Kampalskou úmluvu o ochraně vnitřně vysídlených osob a připravila související strategické dokumenty. Přesto zůstává výrazná mezera mezi plánováním a realizací. Nedostatek financí, kvalifikovaného personálu a propojení mezi krizovým a rozvojovým plánováním omezuje skutečný dopad těchto opatření. V důsledku toho mnoho komunit uvádí, že před vysídlením neobdrželo žádné varování a po něm ani žádnou cílenou podporu.
Neviditelné generace
Jedním z klíčových problémů pro místní je institucionální neviditelnost vnitřně vysídlených osob (IDPs). Přestože lidé opustili své domovy kvůli klimatickým šokům, nejsou vždy oficiálně uznáni jako IDPs, což jim znemožňuje přístup k půdě, veřejným službám a dlouhodobému plánování. Ocitají se v nejasné nejistotě, ve které nechce nikdo dlouhodobě žít. Nedá se to, bez budoucnosti se život mění v přežívání a ambice v rezignaci. „Nechodíme do školy. Nemáme co dělat. Jen čekáme,“ zní od mladé generace. Politická citlivost tématu vede k opatrnému zacházení s pojmem vysídlení, protože jeho uznání může být vnímáno jako přiznání selhání státu – a konkrétních politiků. V praxi politická váhavost ale znamená, že mnohé rodiny žijí v provizorních podmínkách bez právního statusu, který by jim umožnil stabilnější domov. „Nedávejte nám jídlo. Dejte nám půdu a dovolte nám něco si vybudovat sami,“ zní od starší generace.
Začarovaný kruh
Ženy v postižených komunitách mají klíčovou roli při zajišťování přežití domácností, nesou však nepřiměřenou část zátěže. Jsou pečovatelkami, živitelkami i nositelkami vody, často v prostředí zvýšené nejistoty a izolace. Dívky jsou vystaveny riziku předčasných sňatků a ženy obecně genderově podmíněnému násilí. Děti začínají pracovat již v útlém věku, aby podpořily rodinný rozpočet. V důsledku toho mnoho z nich nikdy nenastoupí do školy nebo ji brzy opustí, což reprodukuje cyklus chudoby a zranitelnosti. Mladí lidé vyjadřují hlubokou frustraci z nedostatku vzdělávacích a pracovních příležitostí. Mnozí nikdy neabsolvovali formální vzdělání nebo ze školy předčasně odešli a nemají přístup k odbornému výcviku ani stabilnímu zaměstnání.
Více než čtvrtina zkoumaných domácností uvádí, že má člena rodiny s postižením, přesto neexistuje cílená podpora ani systematické zohlednění jejich potřeb. Bydlení, školy ani zdravotnická zařízení nejsou přizpůsobeny osobám se sníženou mobilitou a přístup k péči je omezený. Vysídlení tak pro tyto rodiny představuje dvojnásobnou zátěž, nejen ztrátu domova, ale i zhoršení přístupu k základním službám. Absence inkluzivního plánování dále prohlubuje jejich sociální vyloučení.
Navzdory složitým podmínkám většina vysídlených rodin neusiluje primárně o návrat do původních lokalit, ale o možnost zůstat tam, kde se aktuálně nacházejí, pokud budou mít přístup k půdě, vodě, vzdělání a obživě. Nejčastějším požadavkem je přidělení půdy, která by umožnila obnovu zemědělské činnosti a snížila závislost na námezdní práci. Komunity rovněž zdůrazňují potřebu podpory drobného podnikání, zemědělských vstupů, školních pomůcek a dostupné zdravotní péče. Jejich aspirace nejsou založeny na humanitární závislosti, ale na snaze obnovit důstojný a stabilní život v podmínkách měnícího se klimatu.
Přesun lidí a narušení identity
V některých komunitách je rozšířené užívání kátu, zejména mezi muži, což podle místních přispívá k rodinnému napětí a ekonomické nestabilitě. Generace bez půdy, bez vzdělání a bez perspektivy tak představuje zásadní výzvu pro dlouhodobou stabilitu regionu. Většina obyvatel se přitom hlásí k původním podskupinám národa Oromo (například Ituu, Nolee, Warra Jarso, Rayitu či Ala) a jejich identita je úzce propojena s tradičním systémem správy známým jako gadaa. V části regionu, zejména v Zóně A, tento systém stále funguje jako důležitý pilíř společenského života. Gadaa je generační způsob vládnutí, který reguluje politické, sociální, ekonomické i náboženské otázky komunity. Je rozdělen do pěti skupin, přičemž vedení se každých osm let rotuje. Vždy jedna skupina přebírá odpovědnost prostřednictvím předsedy, dalších představitelů a shromáždění.
Členství je tradičně děděné po otci, zatímco ženy jsou konzultovány v otázkách, které se jich bezprostředně týkají. Systém je vnímán jako nástroj řešení konfliktů, podpory spravedlnosti a ochrany komunitních hodnot. Znalosti gadaa – zahrnující historii, právo, zvyky i víru – jsou předávány ústně staršími, často při setkáních pod fíkovníkem, jenž je symbolem této tradice, a u významných klanů existují i ceremoniální centra. Systém se učí doma i ve školách a v roce 2016 byl uznán UNESCO jako součást nehmotného kulturního dědictví lidstva. V jiných oblastech regionu však vysídlení a izolace vedou k oslabení role starších osob, které ztrácejí svou autoritu i společenské postavení. Přesuny obyvatel tak neznamenají pouze změnu místa, ale i narušení tradiční struktury moci, identity a mezigenerační kontinuity.
Každodenní vyjednávání se životem
Slunce žhne a vysoko v troposféře se táhnou dlouhé rozfoukané tahy štětcem. Mají vláknitý, rozčesaný vzhled, vypadají jako škrábance po obloze. Pršet z nich nebude. Z těchto mraků se může vytvořit virga – srážky, které se při pádu vypaří dřív, než dopadnou na zem. V horkém a suchém prostředí, jako je východní Bale, je to velmi časté. Ledové krystaly začnou padat, ale teplý suchý vzduch je sežere. Nepřijde nic nebo přijde příliš mnoho vody najednou. Napětí téhle krajiny. K asi čtyřmetrovému bílému plastovému barelu na okraji vesnice Orosa přicházejí ženy a děti s desítkami oranžových kanystrů na vodu. Ty se nejprve skládají na zem do fronty, kdo přijde na řadu, naplní své nádoby skrze hadice. Jeden z pracovníků LWF mi ukazuje plastovou nádobu s barevnými škálami. Test na kvalitu vody. Věda v dlani, měří se pH, obsah chloru a bromu, hodnoty, které mají zaručit bezpečí před průjmovými onemocněními nebo cholerou. Barvy rozhodují o tom, jestli je voda bezpečná. Jestli je to pomoc, nebo další riziko. Mělké studny a sezonní toky bývají po přívalových deštích kontaminovány bakteriemi a parazity, což vede k častým průjmovým onemocněním, zejména u dětí. A v Etiopii patří průjmová onemocnění dlouhodobě mezi hlavní příčiny úmrtí dětí do pěti let. „Když jsou barely prázdné, pijeme žlutou vodu z řeky, nemáme na výběr,“ zní jedna z tichých výpovědí.
Když je poslední kanystr naplněn, fronta se rozpadne. Ženy si nádoby pokládají na záda, jiné je nesou v rukou, děti si berou ty menší. Nejbohatší mají k dispozici dřevěné káry tažené osly. Vzácná čistá a bezpečná voda nastupuje svou cestu k žíznivým krkům lidí i zvířat. Pomalu obcházíme vesnici. Fotíme, natáčíme, sbíráme příběhy. Žena s dítětem pevně uvázaným na zádech se sklání k malému okénku hliněného domu, které slouží jako pult. Dřevěné latě přibité do kříže rámují otvor, za nímž stojí mladá prodavačka zahalená do modré látky. Mezi nimi se přes úzký prostor podává drobné zboží, balíček mouky, hrst cukru, několik mincí. Je to tichá, každodenní výměna, pohledy, pár slov, nákup, který musí vystačit do dalšího dne. Jiná žena sedí na zemi opřená o stěnu z větví a hlíny, nohy natažené před sebe, jako by si na chvíli dovolila odpočinout. V rukou drží kulaté síto plné světlých kukuřičných zrn a pomalu je přebírá mezi prsty, odděluje dobré od špatného. Na zelené plachtě před ní se suší další vrstva úrody, tenká jako naděje na příští sezónu. Několik koz se krčí kolem kanystru a olizují z něj vodu. O pár kroků dál, za budovou z červeného vlnitého plechu, natáčíme rozhovor s otcem početné rodiny. Sedí pod stromem, zády opřený o kmen, jako by si od něj bral oporu. Světlo se láme mezi listy nad hlavou. Má na sobě světlou košili, na hlavě červenobílou kefíju a sandály zaprášené od cesty. Když mluví, dívá se chvíli stranou, pak zpět do kamery. Ruce má položené v klíně, prsty se občas neklidně pohnou, o svých strastech vypráví skoro nezúčastněně. Nad námi šumí listí a v dálce se rozprostírá krajina, která působí klidně, téměř nevinně. Jen v jeho hlase je slyšet napětí – mezi tím, co bylo, a tím, co přijde. Kamera běží. Obloha zůstává vysoko a pro běžného smrtelníka nedotknutelná. Mraky pomalu mění tvar, netečné k hemžení lidí, jako by nic z toho dole nebylo jejich věcí. Jsme tady, ale nikdo nás nevidí, nejsme na mapě, zní mi znovu v hlavě. V Orose je klid. Klid, který předchází buď dešti, nebo dalšímu dni bez něj. A vesnice, jako tisíce dalších v Etiopii, čeká, co voda přinese.
___________________________________________________
Infobox:
Listy, které prodlužují den
Kát (Catha edulis) je keř původem z oblasti Afrického rohu a Arabského poloostrova. Jeho čerstvé listy obsahují látky s mírně stimulačním účinkem, zejména katinon, který působí podobně jako slabší forma amfetaminu. Kát zvyšuje bdělost, energii a potlačuje únavu. Současně výrazně snižuje chuť k jídlu. Listy se tradičně žvýkají několik hodin, často v komunitním prostředí, při rozhovorech nebo obchodních jednáních. V Etiopii, zejména v regionu Oromia, je kát běžnou součástí každodenního života a důležitou tržní plodinou. Pro některé farmáře představuje stabilní zdroj příjmu, protože je méně závislý na nepravidelných deštích než jiné plodiny. Zároveň je však jeho užívání spojováno s ekonomickým vyčerpáním domácností, ztrátou pracovní produktivity a rodinným napětím, zejména pokud je konzumace častá a dlouhodobá. Kát je v Etiopii legální a kulturně zakořeněný, jeho společenské dopady jsou však předmětem dlouhodobých debat. Užívá jej odhadem asi pětina všech Etiopanů. Mezi další země, kde je kát žvýkán, patří Džibutsko, Keňa, Somálsko, Súdán, Uganda či Jemen. V Evropě je nelegální.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2026.
