Za Plačícím dědečkem do mrazivé Atacamy: Když se poušť mění před očima
Za úsvitu přijíždíme k největšímu geotermálnímu poli v Andách a na jižní polokouli. Právě včas. Mrazivý vzduch proměňuje pouštní místo v Atacamě ve sloupy vířící páry – ve světle ranních paprsků kouzelná podívaná. Ve výšce 4320 m se tu rozprostírá El Tatio, nejvýše položené gejzírové pole na světě.
Naše atacamské dobrodružství jsme s Jasmin odstartovaly ve čtyři hodiny ráno, kdy jsme vyjely z městečka San Pedro de Atacama. Od společných studií politologie a mezinárodních vztahů ve Francii jsme spolu viděly kus světa, ale tahle cesta je zatím tou Evropě nejvzdálenější. Společné cestování je už 11 let naší každoroční tradicí, kterou jsme od Erasmu v Aix-en-Provence neporušily. Že se ale holky z Prahy a Berlína budou jednou prohánět po Chile, krajinou připomínající Mars, a řídit bez signálu i osvětlení, to jsme si tehdy na přednáškách na Sciences Po dokázaly představit jen stěží. A teď je to realita.
Mars na Zemi
Z okýnka není vidět zhola nic. Naštěstí se nám v kuželu světel pořád vyjevují alespoň silniční cedule, které stojí na svém místě a pomáhají nám včas číst zatáčky. Terén místy připomíná tankodrom, ale v poušti se není čemu divit. Jsme přece jen v nejsušším místě na Zemi. Oblast Atacamy proto NASA pravidelně využívá k simulacím a nácviku přistání na Mars.
V noci, dokonce i v létě, tu teploty v oblasti El Tatio, v zaniklém domorodém jazyce kunza „Plačící dědeček“, často klesají pod bod mrazu, zatímco ve dne řídkým a suchým vzduchem proniká extrémní množství ultrafialového záření. Právě zde objevili američtí planetární vědci Steve Ruff a Jack Farmer křemičité struktury téměř totožné s těmi, které na Marsu zaznamenal robotický průzkumník, rover Spirit. I díky tomu je El Tatio považováno za jednu z nejvěrnějších pozemských analogií rudé planety.
Obrazovka v autě nám ukazuje venkovní teplotu –15 stupňů. Zastavujeme na odpočívadle. Hledíme na noční oblohu. Hvězdy i Měsíc září, jinak v okolí není vidět opět nic. Od měsíčního světla se leskne dole pod námi nejspíš nějaká říčka, ale těžko říct. V té zimě to ani nehodlám zkoumat dál a vracím se do tepla auta. Přijde mi skoro absurdní, že na hostelu akorát schnou plavky, protože před pár hodinami jsme se koupaly v solném jezeře u San Pedra. Teď mám pocit, že se mi to muselo jen zdát.
Zabiják
Kolem šesté jsme na místě, rozednívá se. Objevují se další vozidla. Nejlepší čas k pozorování gejzírů je totiž právě v brzkých ranních hodinách. Projíždíme vstupní branou, kupujeme vstupenky každá za 15 000 pesos (asi 340 Kč) a jedeme na první stanoviště, odkud se dá pokračovat pěšky a projít se mezi gejzíry. Je to neskutečná podívaná. Hra světel, stínů, páry, která se táhne daleko za obzor. Některé gejzíry stoupají do výšky až 10 metrů, jiné jsou nízko nad zemí a jen slabě se třpytí. Jsou tu i takové, které vypadají jako nějaké hliněné valy, ze kterých tryskají husté proudy páry.
Na ploše přibližně 10 km² se nachází na 80 typů gejzírů, včetně fumarol (sopečných průduchů), vodních gejzírů a dalších bublajících jezírek a pramenů. Vidíme také nechvalně známý gejzír „Killer“, pojmenovaný podle několika tragických nehod v minulosti, kdy na místě nebyly žádné vytyčené bariéry a několika nepozorným turistům se stal osudným.
Výšková nemoc a kola
Máme na sobě obě několik vrstev oblečení. Pára vychází z našich úst při každém slovu. Je tu mrazivá zima. Na místě navíc není žádný obchod, jak bychom rozmazlené Evropou čekaly. Kdo se pořádně neoblékl, má smůlu. Pohled do údolí je každopádně dech beroucí.
Platí to doslova. Za necelé dvě hodiny jsme se ze San Pedra v nadmořské výšce 2500 metrů dostaly do výšky přes 4300 metrů. Jasmin je najednou unavená, není jí vůbec dobře od žaludku. Cítí se slabě. Výšková nemoc se začíná projevovat.
Pro zmírnění a prevenci výškové nemoci se doporučuje vzít si s sebou láhev s vodou z koky. Tu nemáme. Máme plechovku klasické coca-coly a hroznový cukr. Pomáhá ale především sestup dolů. Ten zahajujeme a je naštěstí cítit postupná úleva. Ta se dostaví už v andské vesnici Machuca, kde zastavujeme na kafe a sopaipillu (placka vzdáleně připomínající langoše). Vesnice s asi 20 domky nabízí pohled na prolínání starodávných tradic původního obyvatelstva a současného života. Skromné příbytky se tu mísí se solárními panely. Dominantou vesnice je bílý kostelík s doškovou střechou.
Plameňák, vikuňa a puma
Sotva vyjedeme z vesnice, už zase brzdíme. Důvod? Plameňáci v jezeře. Pohled na hejna růžových elegánů, kteří se dokonale přizpůsobili drsným podmínkám Atacamy, nám přináší skoro zenovou radost. Ptáci jsou ale plaší, a tak je pozorujeme jen z dálky a s respektem k tomu, že my jsme na jejich území jen hostky. Kochání plameňáky rozhodně není naší jedinou pauzou. Člověk by se tu nejraději zastavoval pořád. Někdy dokonce musí, třeba když mu přes cestu přechází ladná vikuňa, místní příbuzná lamy.
Cestou zpět do San Pedra vidíme Atacamu úplně jinak než v ranní tmě. Kocháme se na další vyhlídce, kde nám místní strážce půjčuje nadšeně dalekohled. Ukazuje, že nenápadný mráček nad vulkánem Putana není tak docela mrak. Sopka se pomalu probouzí k životu. V dalekohledu rozeznáváme i čápy a další druhy ptactva. Ze svého mobilu nám pak strážce pouští video, ve kterém si puma večer pochutnává na vikuni.
S mou minimální slovní zásobou španělštiny tvořím hrdě větu „Es brutal“. Načež ukáže na tu zatáčku, před kterou autem stojíme, a dodá „ayer, aquí“. Tomu náhodou rozumím. „Včera, tady.“ Akorát že tomu úplně nechci rozumět. „Aquí, jako opravdu tady?“ Já počítala s pumou až v Patagonii a ony se vyskytují už i tady, v Atacamě? „Co dělat, když potkám pumu“ si zagoogluju ještě ten večer pro jistotu, protože tady, v poušti, není o dobrodružství nouze.
Atacama plná barev
Den ještě zdaleka nekončí. Když se ale chvíli po poledni vracíme do San Pedra, máme pocit, že za sebou máme celých 24 hodin. Přitom je před námi spousta světla. A po zastávce na benzince i plná nádrž. Rychlé kafe, krátká siesta, studium mapy a postupné shazování hřejivých vrstev oblečení nám vracejí energii. Pouštní teplo je zpátky a mobil nás opět varuje před extrémním UV zářením. Po krátké pauze znovu nasedáme do auta a vyrážíme k dalšímu místu, které má patřit k nejpůsobivějším v okolí: do Duhového údolí, Valle del Arcoíris. Internet nám slibuje lamy, osly a jednoduše zážitek. Odpočinkový program na odpoledne, říkáme si. Navíc jen asi 90 kilometrů od našeho hostelu. Jedeme.
Už cesta naznačuje, že nás čeká zase jiná Atacama. Gejzíry, páru a mráz střídá sucho a vyprahlá krajina. Míjíme lamy vikuně i guanaka a po odbočení z hlavní silnice to vypadá, že v celé poušti znovu zůstáváme samy. Nikde nikdo.
Prakticky zničehonic se objevují balvany pokryté petroglyfy, obrazci vytesanými před tisíci lety původními obyvateli tohoto údolí. Projíždíme totiž kolem archeologické oblasti Yerbas Buenas. Raději zastavujeme a ptáme se paní u pokladny, jestli jedeme správně. Přikyvuje a ukazuje vlevo do dálky. Parkoviště u ní už je prázdné. Sama zavřela dveře, sedá si před chatku a už má padla. My máme ale prý pokračovat dál.
Jak neutopit opel
Nenápadná ručně psaná cedule nás posílá doleva na úzkou cestu podél říčky. Jistota, že jedeme správně, rázem klesá z 80 procent na necelých pět. Silnice je sotva pro jedno auto a místy vede přímo přes vodu. Což mě ohromně baví a Jasmin jako lepší a zodpovědnější řidičku z nás dvou stresuje. Vždy zastavíme, odhadneme hloubku, načrtneme trasu našeho auto-brodění a pak už jen spoléháme na německou kvalitu aut. Žbluňk, cák a hup.
Nakonec se před námi objeví malá budka a z ní nám vstříc vychází muž. Jsme tu správně. Kupujeme u něj vstup do údolí a pak už pokračujeme k vyznačeným místům. Nacházíme se v Duhovém údolí, v povodí řeky Río Grande. Údolí získalo své jméno podle minerálů, které tu po milionech let zanechala sopečná činnost. Skály se postupně zbarvují do odstínů červené, zelené, bílé i žluté, jako by tu někdo zapomněl uklidit po velkolepém malování. Všechny ty barvy dokládají bohatství jílů, solí a dalších nerostů.
My nicméně hledáme lamy a alpaky, o kterých jsme četly. Zvíře ale nikde, kam se podíváme. „Dnes už tady nejsou,“ pochopíme z gest správce. „Musely byste to objet celé a dostat se ještě výš.“ Ironie pouště: když zvířata čekáte, nepřijdou.
Přesouváme se o kus dál. Vystupujeme z auta a chvíli jen mlčíme. Žádná pára, žádné bublání jako brzy ráno. Skály nejrozmanitějších tvarů zbarvené do červena tu vytvářejí labyrint chodeb a kolem něj se rozprostírá ohromný prostor, který znovu připomíná, jak malý člověk je.
Atacama nikdy nenudí. Ráno gejzíry, v poledne plameňáci a vikuně, teď skály jako z Dalího obrazu. A hlavně nekonečné plochy barev a tvarů. Poušť považovaná za jednu z nejnehostinnějších na světě se před námi znovu a znovu mění. Dokonce letos i po mnoha letech kvete. Právě v té divoké rozmanitosti je její největší kouzlo.
- INFOBOX
Co dalšího v Atacamě?
V Atacamě je mnoho krásných údolí s poetickými názvy, jako Valle de la Luna (Měsíční údolí), Valle de la Muerte (Údolí smrti). Doporučuji také večer vzhlédnout k obloze, kde díky minimálnímu světelnému znečištění a vysoké nadmořské výšce lze spatřit hvězdy naprosto jasně zářit.
San Pedro de Atacama
Malé pouštní město slouží jako hlavní základna pro výpravy do Atacamy. Právě sem jsme zamířily po příletu na letiště v Calamě, kde jsme si půjčily auto a pak už jely prakticky hodinu pořád rovně pouští. Městečko tvoří hliněné domy a nízký kostelík. Najdete tu i fotbalové hřiště. Zároveň tu jsou desítky cestovních agentur, hostely, restaurace i překvapivě dobré kavárny. Ano, i tady, uprostřed pouště, si můžete dát výborné kafe. Funguje tu supermarket, pošta i benzinka. Všechno navíc s kulisou všudypřítomného vulkánu Licancabur, který se majestátně tyčí nad městem.
Solné jezírko Cejar
Laguna Cejar leží jen asi 28 km od San Pedra. Je takzvaně hypersalinní a patří mezi místa s nejvyšší koncentrací soli na světě. Voda obsahuje také lithium, bor a arsen. A přesto se tu můžete vykoupat. Respektive díky extrémní slanosti spíše nadnášet podobně jako v Mrtvém moři. Pokud máte štěstí, zahlédnete v okolí i plameňáky. Voda je každopádně velmi studená. Při vstupu tak počítejte s drkotáním zubů a velkou dávkou sebezapření. Podle pokynů návštěvníci mohou zůstat maximálně 20 minut. Správu laguny zajišťuje místní komunita Solor, která zároveň dbá na pravidla návštěv a udržitelný turistický provoz. V blízkosti parkoviště jsou toalety a sprchy.
Obratník Kozoroha
Oblíbenou zastávkou v poušti je velká cedule, která označuje jednu z nejvýznamnějších zeměpisných rovnoběžek planety, obratník Kozoroha (Trópico de Capricornio). Nachází se přibližně na 23,5° jižní šířky a vymezuje nejjižnější bod, kam dopadají sluneční paprsky kolmo během prosincového slunovratu. Právě tady stojí Slunce v poledne přímo nad hlavou a nevrhá téměř žádný stín. Jako lednová Kozorožka si tu povinný fotostop nemohu odpustit...
Laguny Miscanti a Miñiques
Náhorní plošina Altiplano zasahuje na území Chile a nabízí úchvatné scenerie, mimo jiné například laguny Miscanti a Miñiques v nadmořské výšce kolem 4200 m n. m. Nad jezery se tyčí stejnojmenné stratovulkány. Ze San Pedra sem dojedete přibližně za dvě hodiny, přičemž poslední úsek je výrazně kamenitý. Je potřeba mít s sebou dostatek vody i paliva. Po průjezdu vesnicí Socaire, kde se platí vstup, se už musíte obejít bez signálu až k argentinské hranici. Poslední vstup k lagunám je možný v 16 hodin. Pokud plánujete pokračovat ještě dál k Piedras Rojas se známými červenými vulkanickými skalami, je nutné si trasu i čas dobře naplánovat.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2026.
