Cizinci přicházejí z východu! Mluvící bubny byly tak účinné, že je kolonizátoři zabavovali
Byla čtyřicátá léta minulého století. Misionáři pracovali v jedné z vesnic tehdejšího Belgického Konga a rozhodli se vydat do třináct kilometrů vzdálené obce. Neposlali předem žádného posla, ale když na místo dorazili, už na ně ve třídě čekali vesnický učitel, místní léčitel i členové církve. „Jak jsme věděli, že dnes přijedou bílí muži?“ předešel otázku misionářů místní pastor. „Díky zprávě z bubnů,“ odpověděl. Takzvané mluvící bubny byly v Africe natolik účinným komunikačním nástrojem, že je následně začali kolonizátoři zabavovat.
„Cizinci přicházejí z východu. Přicházejí rychle. Připravte se, lidé vesnice.“ I takové konkrétní zprávy si dokázaly posílat jednotlivé africké kmeny na vzdálenosti mnoha kilometrů. Tento důmyslný systém komunikace popsal ve své knize The Talking Drums of Africa (Mluvící bubny Afriky) z roku 1949 britský misionář a lingvista John F. Carrington, který se s „bubnovým jazykem“ setkal přímo v terénu.
Existovaly hned dva druhy bubnů. Ty menší, vyřezané z jednoho kusu dřeva připomínající svým tvarem přesýpací hodiny, byly na konci opatřeny koženými blanami vzájemně spojenými soustavou kožených šňůr. Bubeník tento „mluvící buben“ držel pod paží a dokázal z něj vyloudit takovou výšku tónu, jež melodií napodobovala lidskou řeč. Mnoho afrických jazyků totiž patří mezi takzvané tónové jazyky, kdy právě význam slova závisí nikoli jen na pořadí písmen, ale právě na výšce tónu.
Až jedenáct kilometrů
Mluvící bubny dokázaly podle Carringtona přenášet konkrétní zprávy do vzdálenosti až osmi kilometrů, v noci až jedenácti. Skutečná vzdálenost šíření mluvících zpráv však byla ještě mnohem větší. Jednotlivé vesnice si je totiž dokázaly podle toho, komu byly určeny, předávat řetězovým systémem dál.
Tento typ bubnů tak dokázal přenášet zcela konkrétní zprávy. Například oznamoval narození nebo úmrtí osob, oznamoval důležitá rozhodnutí nebo dokázal adresovat zprávy konkrétním lidem.
„Misionář zítra připlouvá po řece do naší vesnice. Přineste k jeho domu vodu a dříví,“ popisuje Carrington konkrétní obsah sdělení, jež dokázaly mluvící bubny přenášet.
Nebezpečí pro kolonizátory
Druhým typem tohoto komunikačního nástroje pak byly štěrbinové bubny vyřezané z masivního kmene. Uvnitř byly duté a na horní straně měly vyříznutou podélnou štěrbinu, z níž po úderu paličkou vycházel zvuk. Některé byly i několik metrů dlouhé. Jejich zvuk se pak nesl na vzdálenost až jedenácti kilometrů, a to i během dne. Bubeníci jimi mezi vesnicemi předávali hlavně důležité zprávy, například blížící se hrozbu nebo pokyny ke shromáždění bojovníků.
Mluvící bubny tak představovaly pro tehdejší kolonizátory Afriky značné nebezpečí. Kmenům proto jejich používání zakazovali a rovněž je zabavovali. Mnohé z nich tak následně skončily v evropských muzejních sbírkách.
Navrácení bubnu Djidji Ayôkwé
To je i případ známého bubnu Djidji Ayôkwé z Pobřeží slonoviny, který mimo jiné sloužil i k mobilizaci odporu proti kolonizátorům. V roce 1916 ho francouzské úřady zabavily a následně nechaly v roce 1929 převézt do Paříže, kde zůstal uložen po dlouhá desetiletí v muzeu na nábřeží Branly. V pátek 13. března letošního roku ho Francie po sto deseti letech Pobřeží slonoviny vrátila.
„Jsme šťastní a ulevilo se nám, když jsme se dozvěděli, že se tento posvátný artefakt naší kultury vrátil na svou půdu,“ okomentoval navrácení čtyřsettřicetikilogramového bubnu náčelník komunity Adjamé-Bingerville Aboussou Guy Mobio, kterého cituje francouzská stanice TV5.
