Z Kapského Města až za tučňáky aneb Železniční romance na jihu Afriky
Jízda vlakem, při které ještě před pár lety hrozila újma na zdraví či na majetku, dává poznávání nejjižnějšího cípu Afriky úplně nový rozměr. Trochu romantický, mírně nostalgický a rozhodně jedinečný, protože míst, kde byste v Africe jezdili čistým vlakem, co se courá ze zastávky k zastávce, není mnoho. Tenhle vás proveze místní historií, ukáže vám zdejší směsici národů a představí osobnosti, které tu zanechaly svůj otisk.
Sotva vlak projede starou příměstskou zástavbou Kapského Města tvořenou nízkými koloniálními domky, otevírá se před námi písečná pláň, lemovaná z jedné strany Atlantikem a z druhé nekonečnou zástavbou známou jako Cape Flats. Soláry na střechách z vlnitého plechu zajišťují stabilní přísun elektřiny do skromných přízemních obydlí, jejichž obyvateli jsou převážně černí a barevní Jihoafričané dojíždějící lokálkou za prací. Cape Flats vznikly jako přímý důsledek politiky apartheidu, kdy v 50. letech 20. století došlo k vystěhování všech nebílých obyvatel z několika městských čtvrtí mimo území Kapského Města, čímž vznikla obrovská příměstská zástavba bez dostatečné infrastruktury. Jednotlivé townshipy se vzájemně prolínají a říct, kde končí Mitchell’s Plain a začíná Khayelitsha, vlastně nejde, protože na ploše o rozloze zhruba Prahy žije kolem jednoho milionu obyvatel. Není to rozhodně nejlepší místo k životu, ale řada jiných jihoafrických periferií je na tom mnohem hůř už proto, že Kapské Město má jednu z nejvyšších životních úrovní v celé Africe a nabízí obrovské množství pracovních příležitostí napříč obory nejen pro Jihoafričany. Stačí si objednat Uber nebo Bolt a pravděpodobnost, že vaším řidičem bude někdo ze Zimbabwe, kdo sem přišel za lepším životem, je skoro stoprocentní.
Uprostřed Cape Flats
Pokud je pro vás JAR synonymem pouliční zločinnosti, Cape Flats se obloukem vyhněte, protože zprávy o tom, jak kdesi v nitru zapadlé uličky došlo k přepadení, jsou zkrátka realitou, se kterou je třeba počítat. Konečně vybavuji si scénu, kdy na semaforu zastavil otevřený pick-up, do korby naskákali mladí kluci, a než blikla zelená a řidič si ve zpětném zrcátku uvědomil, co se děje, náklad zmizel. Pouliční gangy se toulají ulicemi hlavně po setmění a navzdory snaze vylepšit tady život prostřednictvím nejrůznějších komunitních projektů bude ještě nějakou dobu trvat, než se Cape Flats zbaví nálepky nebezpečného předměstí nejnavštěvovanějšího města JAR. Na druhou stranu je kriminalita něčím, s čím se setkáte v celé Africe, a to, že statisticky je na tom JAR nejhůř, je spíše výsledkem schopnosti místních orgánů prohřešky proti zákonu registrovat než je ignorovat, jako se to děje jinde.
Vlak protínající Cape Flats nebyl násilností nikterak ušetřen, a tak došlo ke zrušení klasických kupé, která nahradily otevřené vagony, v nichž se nesmí jíst, pít, kouřit ani nahlas mluvit. Těhotné a důchodci v nich mají vyhrazena krajní místa na sedačkách po stranách. Výsledek se dostavil a z vlaku hrůzy se stal s nadsázkou vlak naděje, v němž sedí jak výletníci směřující na jih Kapského poloostrova, tak obyčejní lidé žijící někde uprostřed příměstské džungle.
Surfařka Agatha Christie
Bezprostředně za Cape Flats se vlak stáčí k pobřeží a zastavuje u docela pěkné nádražní budovy s nefungujícími hodinami, zato prosperující portugalskou restaurací bez licence na prodej alkoholu. Nedobrovolná prohibice však není překážkou pro to, aby byl Muizenberg bez nadsázky považován za jedno z nejdůležitějších míst v celé Jihoafrické republice s pověstí dokonalé prázdninové destinace. Věhlas dříve malé osadě zajistila obrovská písčitá zátoka s pozvolným vstupem do vody, ve které se lámou jemné pravidelné vlny v celé její délce a vytvářejí ideální podmínky pro milovníky vodních prken. Vítejte v Mekce afrického surfingu! Právě tady totiž najdete legendární „surfařský roh“ (surfer’s corner) tvořený polouzavřenou zátokou False Bay, do které lezou nadšenci za jakéhokoliv počasí a vody celoročně nepřesahující 15 stupňů. Na korbách zaparkovaných aut podél pobřeží posedávají surfaři všech věkových skupin, natahují na sebe tenké neopreny a klidně v dešti vybíhají lovit vlny, zatímco se vítr opírá do ikonických barevných dřevěných budek. Dneska je jejich údržba v rukou dobrovolníků, kteří za dobrého počasí umožňují těm, již netouží po obnažení těla na chodníku, je využívat jako šatny.
Je docela pravděpodobné, že některá z barevných převlékáren poskytovala útočiště také věhlasné Agatě Christie, která si tady ve 20. letech 20. století během dovolené s manželem dlouhé dřevěné prkno taky vyzkoušela. Konečně její návštěva tehdy kosmopolitního letoviska britské elity je zdokumentována na ceduli umístěné na hotelu Empire naproti pláži. Historickou připomínku sice trochu překryla vrstva omítky, která omylem skončila mimo fasádu, ale i tak se tady můžete přenést o století nazpět a nechat se unášet představou legendární spisovatelky v celotělových plavkách, jak otužuje svoje tělo. Ačkoliv se tady nezrodil Hercule Poirot, duch tajemného střetávání různých kultur a příběhy cizinců, kterými jsou její detektivky prošpikované, byl inspirován právě jihoafrickým pobřežím, jež před sto lety bylo pestrobarevnou směsicí celého Britského impéria. Sedněte si do kavárny, dívejte se na promrzlé surfaře a kitery a představujte si, jak tudy projíždí parní lokomotiva plná elegantních dam a pánů, již míří na svá letní sídla. Právě to je esencí celého pobřeží, na kterém takřka každý dům či vila má svůj jedinečný příběh a jemuž dnes dodávají novou duši hipíci v batikovaných overalech chodící bosky.
Největší podnikatel 20. století
Směrem dál na jih po kolejích je na konci Muizenbergu ukryto několik nenápadných bílých kamenných domků se zelenými krovy, dřevěnými okenicemi, verandou směřující k moři a maličkou cedulkou u branky s informací, že tady v roce 1902 zemřel Cecil Rhodes. Ten Rhodes, který opustil Británii, aby v Africe vybudoval největší světovou společnost obchodující s diamanty De Beers a získal pod svou kontrolu obrovskou oblast střední Afriky. Ač jeho působení budí dnes ve světě kontroverze, tady je vnímán mnohem pozitivněji už s ohledem na fakt, jak významně přispěl k rozvoji celé Kapské kolonie jako její premiér.
Jeho památník na okraji Kapského Města je stále oblíbeným výletním místem. Stačí zajít za branku chalupy, požádat milého staříka fungujícího jako správce o vstup a smrtelnou postel, na které naposledy vydechl symbol Britského impéria, máte doslova před očima. Dům je plný všemožných artefaktů, jako je třeba model „Big Hole“ v Kimberley, největší jámy vyhloubené lidskýma rukama, kde začala jihoafrická diamantová horečka, kuchyně s původními hrnky a nejrůznějšími novinovými články, včetně titulky časopisu EuroBusiness, který v roce 2000 označil Cecila Rhodese za největšího podnikatele 20. století. A to umřel na jeho začátku.
Po Ou Kaapse Weg k „historické míli“
Možná nejlepší variantou, jak celou oblast prozkoumat, je vydat se po staré silnici Ou Kaapse Weg z Kapského Města přes Constantii, pohoří Stenbeerg až do vnitrozemí k Nordhoeku, za kterým se silnice prudce stáčí zpět k Atlantiku. Cesta lemuje národní park Stolové hory a nabízí výhledy, ze kterých se doslova tají dech. Znovu popadnout ho můžete na některé z ukrytých vinic, ležících mimo hlavní vinařské stezky, případně na značené stezce nabízející celodenní túru bez nechtěného doprovodu jiných turistů. Scenerie zelených kopců, prudkých svahů a otevřeného Atlantiku se vám vryje do paměti tak silně, že si budete říkat, jak je možné, že sem nejezdí davy cizinců.
Zatímco stará Ou Kaapse Weg vede vnitrozemím, pobřeží lemují vlakové zastávky jedné z nejkrásnějších železničních tratí světa. S nadsázkou, ačkoliv zase ne tak velkou, se říká, že tam, kam přišli Britové, stavěli železnici, která s sebou přivedla pestrou směsici lidí z celého impéria. Cesta podél tzv. historické míle, jak se pobřežní trase z Muizenbergu do Simon’s Townu už 150 let říká, to jen potvrzuje a je jedno, jestli pojedete vlakem, půjdete pěšky po chodníku, či se vydáte oklikou po Boyes Drive, táhnoucí se jako had nad Muizenbergem až do Kalk Bay. Vždycky na vás čeká multikulturní smršť dokazující, že svět byl před sto lety mnohem pestřejší, než si dnes uvědomujeme.
Budete-li dávat dobrý pozor, zjistíte, že vlakové zastávky se jmenují trochu jinak, než avizují cedule na nádražních budovách. Místo Fish Hoek (Rybí hák) hlásí zrezivělý nápis Vishoek a z názvu Valsbaai intuicí odvodíte, že jde o False Bay (Falešnou zátoku). Jedná se o původní afrikánská jména, která ani 30 let po pádu apartheidu nevymizela a odkazují k prvním Evropanům usazeným na konci Afriky. Mimochodem vedle Rhodesovy chaty stojí kamenná stavba jménem Posthuys, což byla původně pošta Holandské východoindické obchodní společnosti, působící mezi Kapským Městem, mysem Dobré naděje a nizozemskými državami v Asii. Druhá nejstarší budova v jižní Africe se stala svědkem bitvy u Muizenbergu, po které před ní zůstala vystavena děla a po níž se Velká Británie stala hlavní politickou silou této části světa. S příchodem Británie a železnice se začala rozrůstat pobřežní zástavba, limitovaná přírodními podmínkami, takže domky novousedlíků opanovaly strmé srázy nad pobřežím, propojené úzkými chodníky spojujícími jednotlivá „patra“. Na auto zapomeňte a vydejte se mezi řadami domů táhnoucími se od Muizenbergu přes St. James až do Kalk Bay pěšky. Dobře si všímejte názvů jako „Manila Steps“ či „Jacob’s Ladder“, obdivujte malou zapadlou mešitu ukrytou v kopci, kolem níž žije několik muslimů, všimněte si udržované synagogy stojící vedle nejjižnější jihoafrické vinice, zastavte se u dvou kostelů a zamyslete se nad tím, proč se nejvyhlášenější kavárna v Kalk Bay se skvělými koláči, ovšem poněkud neutěšenou toaletou ukrytou za kuchyní, jmenuje Olympia.
Filipínci, Řekové, muslimové a Židé
Esencí životního stylu v Kalk Bay byl od nepaměti rybolov a dlouhé molo, na němž vedle obtloustlých lachtanů posedávají rybáři prodávající své úlovky hned vedle v přístavu. Pokud chcete rybářskou atmosféru poznat všemi smysly, vystůjte si frontu v bistru Kalky’s a na stojáka si dejte fish & chips připravené z denního úlovku.
Důležitou součástí místního koloritu se před více než stovkou let stala filipínská komunita, která tady zapustila kořeny tak silně, že stála za vznikem katolického kostela v St. James. Až asketicky působící stavba patří k nejstarším svého druhu v celé jižní Africe a nepřerušeně fungovala i v době apartheidu, kdy poskytovala službu nepočetné menšině převážně barevných katolíků. Kostel, v němž během bohoslužby slyšíte hučení moře, vytvořil kolem sebe jedinečnou komunitu schopnou čelit i většinovým protestantům, majícím svůj svatostánek jen kousek dál. Přežil i nelehké období rasové segregace, protože právě díky pestré rybářské komunitě zde panovala trochu větší tolerance než v čistě bílých čtvrtích Kapského Města.
Nedobré životní podmínky v Evropě přivedly do Kalk Bay také Řeky, kteří tady v historické budově s příznačným názvem Olympia provozují proslulou kavárnu. Jste-li milovníky helénského odkazu, můžete si vedle dveří do pekárny prohlédnout na zdi vystavené fotky vyprávějící příběh čtvrti Die Dam, tvořené rybářskými domky, v nichž vedle sebe žili vedle Filipínců a Řeků taky Malajci. Ti si pro změnu ze své domoviny přinesli islám, takže najednou se zničehonic před vámi zjeví nenápadná mešita s drobným mužíkem v galábii posedávajícím poblíž. Kapsko-malajský styl se propisuje nejen do architektury tvořené jednoduchými bílými domky, ale také náboženské tolerance, jež byla nezbytným předpokladem pro soužití různých skupin na velice omezeném místě. Na rozdíl od jiných částí JAR tady apartheid měl trochu snesitelnější podobu a různé skupiny obyvatel tu mohly žít ne snad ve vzájemné lásce, ale alespoň jisté toleranci.
Simon’s Town
Poslední zastávkou Ou Kaapse Weg byl od nepaměti Simon’s Town, městečko úplně jiné než celý zbytek Kapského poloostrova. Hlavní nizozemská, následně britská a dnes jihoafrická námořní základna v jižním Atlantiku, dávno před tím, než vyrostly přístavy v Durbanu a Kapském Městě, trochu připomíná anglické maloměsto na sklonku 19. století. Pastelové fasády viktoriánských domů jsou sice trochu vybledlé a prodavači univerzálních cetek povalujících se na maličkém náměstí Jubillee kazí idylickou atmosféru, nicméně i tak je patrné, že město založené roku 1743 má jedinečného ducha, jemuž vévodí vojenský přístav. Je vlastně pozoruhodné, jak ospalá nálada tu panuje s ohledem na to, že tady kotví chlouby jihoafrického námořnictva, v minulosti podnikající výpravy třeba k břehům Antarktidy. Nejspíš v tom bude hrát roli fakt, že jihoafrické námořnictvo neprochází úplně jednoduchým obdobím a poté, co jedna ponorka narazila v přístavu na dno a druhá při údržbě vyhořela, zaměřuje se pozornost především na pravidelný fyzický trénink mariňáků.
Nejlépe si pohled na město vychutnáte z kopce Red Hill, nabízejícího panoramatický pohled na celou zátoku, přístav i okolní zbytky historického opevnění, včetně dnes už nefunkčních vojenských baterií. Trochu zrezivělá děla jsou roztroušena po celém pobřeží a jsou připomínkou strategického významu celého pobřeží, které bylo odrazovým můstkem pro cesty mezi Evropou a Asií.
Ospale působící maloměsto se však zapsalo do historie více, než by se na první pohled zdálo. Jako britská námořní základna poskytlo v roce 1836 na chvíli útočiště slavnému Charlesi Darwinovi při jeho návratu do Británie z cesty kolem světa. Svou zastávku v Simon’s Townu zachytil i do své cestovní mapy tvořící nedílnou součást díla O původu druhů a trasa Ou Kaapse Weg mu posloužila jako osa pro bádání nad jedinečností místní flóry. Ta místa, kde si dnes můžete dát celodenní hike, procházel Darwin s notýskem a herbářem v ruce a zaznamenával si pozoruhodnosti kapské květeny, která na jaře vytváří na úbočí kopců souvislý barevný koberec. Darwinovo počínání si vysloužilo od místních ocenění v podobě busty umístěné v jednom z rohů přístavního molo. Ten druhý roh zabrala socha potápěče v lehce nadživotní velikosti, která má připomínat, že Simon’s Town je domovem jihoafrických potápěčů schopných třeba podvodního odminování.
Nejen Darwin, ale tady druhý nejcitovanější britský spisovatel po Shakespearovi, Rudyard Kipling, našel v Simon’s Townu zalíbení do takové míry, že se tady „cítil doma jako v Británii“. Blízký Rhodesův přítel tady zpracovával své zápisky věnované Britskému impériu, přičemž právě zjevně koloniální nádech města ho utvrzoval v tom, že britská kultura a řád mají ve světě výsostné postavení.
Unikátní vibe si Simon’s Town udržuje také díky slavné Boulder’s Beach, obývané africkými tučňáky, kteří lákají návštěvníky z celého světa. Zvláště v sezoně se po jediné silnici ve městě prohánějí autobusy plné zvědavců toužících mít s malými smradlavými opeřenci selfie. Ještě horší čichový efekt doprovází přítomnost paviánů, již jsou nejen velmi drzí, ale hlavně agresivní a ani baboonové hlídky v ulicích s nimi nic nedělají. Při osobním setkání platí pravidlo nenavazovat s primátem oční kontakt, nekrmit ho, všechno schovat a ideálně utéct.
„Prostě mizera“
Ani Darwin, ani Kipling ale nejsou skutečnými hrdiny posledního jihoafrického města před mysem Dobré naděje. Tím jediným, kdo má sochu, pamětní cedulku, hrob s deskou, podobiznu na kdejaké autobusové zastávce a portrét na balené kávě pocházející z místní rodinné pražírny, je obří německá doga pojmenovaná „Just Nuisance“ neboli „Prostě Mizera“. Svérázný příběh o přátelství mezi psem a námořníky se začal psát v roce 1937, kdy se na předměstí Kapského Města narodila štěňata, z nichž jedno rádo jezdilo vlakem. Tím vlakem, kterým jezdil Kipling, Rhodes a zástupy výletníků, jezdila i německá doga, která ovšem zásadně nikdy neměla platný lístek, a proto byl její majitel pravidelně upozorňován železniční kontrolou, aby si svého svěřence lépe hlídal.
Psovi to bylo celkem jedno, cestoval vlakem sem a tam a nejčastěji právě do Simon’s Townu s námořníky, kteří podporovali dogu v záletech prostřednictvím pamlsků. To jeho pána tak naštvalo, že se ho chtěl zbavit. Když to zjistili námořníci, rozhodli se ho naverbovat a z černého pasažéra se stal oficiálně jediný člen britského námořnictva, který nemusel salutovat. Za různé prohřešky proti disciplíně mu byly udělovány tresty v podobě omezení armádních přídělů, a to zvláště tehdy, když se aktivně nezapojil do odtahu opilého kolegy do vojenské ubikace. Zemřel 1. dubna 1944, jen rok před koncem druhé světové války, kterou svým kamarádům pomáhal zvládnout tak nejlépe, jak jen nejlepší přítel člověka může.
Zajímavosti
Cecil Rhodes
Rhodes věřil, že čerstvý mořský vzduch mu pomůže překonat zdravotní problémy, kterým od dětství čelil a jež ho mj. motivovaly k opuštění Velké Británie. Muizenberg si za letní sídlo vybral ještě před tím, než zde byla postavena železnice, a na konci 19. století trávil celé dny procházkami podél pobřeží. Jakmile byla železnice vedoucí z centra Kapského Města zprovozněna, pořídil si tady dům. Zemřel ve 49 letech a po smrti byly jeho ostatky převezeny do dnešního Zimbabwe (dříve Jižní Rhodesie), kde je pochován.
Lanovkou domů
Mezi domy postavenými nad sebou ve svahu jsou často k vidění malé jedno- či dvoumístné lanovky, které zajišťují obyvatelům v „horním“ patře přístup k silnici. Pokud se domácí lanovka pokazí, nezbývá než využít strmé schody.
Lekker
Afrikánský výraz lekker se používá pro něco dobrého, příjemného. Po celém pobřeží najdete nejrůznější kavárny a restaurace nabízející jak afrikánské speciality, jako bobotie (mleté zapečené maso s přílohou) nebo boerwors (klobása), tak durbanskou specialitu bunny chow (vydlabaný chleba s náplní z kari), portugalské podniky s klasikou espetadou, korejské a vietnamské bistro, lokální kavárenské řetězce i zapadlé podniky, ve kterých je obsluha autenticky pomalá.
„Babooni“
Babooni aneb paviáni se pohybují ve větších skupinách, jsou agresivní, napadají lidi a lezou do domů, které zdemolují. Jsou velmi chytří, takže zvládnou proniknout do nedokonale zabezpečeného obydlí a zanechat po sobě nechutnou spoušť plnou exkrementů. Baboon hlídky je mají odradit od vstupu do domů, nicméně hlídači nesmějí vkročit na soukromé pozemky, takže babooni mají navrch. Jakmile si místo označkují, mají tendenci se vracet a jediným zabezpečením jsou mříže na oknech a dveřích.
Chůva prince Philipa
Na hřbitově na okraji Simon’s Townu leží hrob chůvy prince Philipa, manžela královny Alžběty II., Emily Rooseové. Náhrobní kámen tvoří velká mramorová deska darovaná britskou královskou rodinou, která sem pravidelně jezdí (naposledy na podzim 2024 princ William).
