Kokosové ostrovy: Panenská příroda uprostřed oceánu, kde se příliš nepracuje a všichni se mají dobře
Na lepších mapách je to sotva znatelná tečka, na těch horších je nenajdete vůbec. Pár kilometrů čtverečních ležících na dvou atolech, které tvoří dvacet sedm korálových ostrůvků pohozených uprostřed Indického oceánu. Jak se žije zdejším obyvatelům na takhle izolovaných místech? A co na maličkých ostrovech celé dny dělají?
Na Kokosových ostrovech dnes žije šest set potomků původních osadníků, hovořících svým vlastním dialektem malajštiny, ale také plynnou angličtinou. Vyvinuli si unikátní kulturu, která vznikla z původních a islámských tradic.
Obydlené jsou pouze dva ostrovy: West Island (Západní ostrov) a Home Island (Domovský ostrov). Oba jsou součástí Jižního atolu. Jejich názvy jsou logické stejně jako uspořádání. Na Home Islandu žije komunita původního obyvatelstva a takzvaný „prezident“, ve skutečnosti správce pověřený australskou vládou. Na West Islandu je situována veškerá infrastruktura souostroví a bydlí zde zejména Australané pověřeni vládou.
Každý den zábava
Zdejší infrastruktura čítá samoobsluhu, poštu, policii, budovu a vysílač místního rádia Voice of Cocos Islands (Hlas Kokosových ostrovů). Jedna z hlavních atrakcí je letištní plocha, kde se jednou týdně otočí malé letadlo společnosti National Jet System letící pravidelnou linku Perth–Vánoční ostrov–Kokosové ostrovy–Vánoční ostrov–Perth.
Přílet a odlet jsou pro obyvatele skutečnými atrakcemi: vítá a loučí se každý, kdo se namane kolem. V době, kdy se nelétá, se letištní plocha promptně mění na golfové hřiště. To ale není jediná možnost zábavy na Kokosových ostrovech. Místní lidé zde svépomocí vybudovali takzvaný Kokosový klub, kde se baví u kulečníku, v taneční hale, při tenisových turnajích a u velké televizní obrazovky se satelitním příjmem (hitem číslo jedna byla v době mé návštěvy Pobřežní hlídka, druhé místo zaujímal Dallas).
K vybavení klubu patří také bar, kde místní nejspíš narazili na problém. Kdo bude obsluhovat, když pracovat denně tady prostě není zvykem? I tuto zapeklitou situaci ale místní vyřešili – vytvořili veřejný rozpis na měsíc dopředu, podle něhož má každý den službu jeden obyvatel ostrova. Nápoje jsou podávány bez výrazných přirážek a „služba“ si nejspíš za večer mnoho nepřivydělá (ostrovy jsou mimochodem bezcelní zóna).
V pondělí se tu koná barbecue, v úterý mužský tenisový turnaj, ve středu dámský tenisový turnaj, čtvrtek je zasvěcen řecké kuchyni a karaoke a tak dál a tak dál… Zábava většinou pokračuje, dokud děti vydrží.
Mezi West a Home Islandem funguje trajektová přeprava, která je, jak jinak, zdarma. Také autobusová linka na Západním ostrově je zdarma jak pro místní obyvatele, tak pro návštěvy. Tak se tady vznešeně říká trochu překvapeným turistům. Každý čtvrtek je tu v provozu, zejména pro turisty, Malajská restaurace. Tento vznešený název nese ve skutečnosti soukromý dům s větší místností, kde rodina servíruje návštěvníkům malajské speciality. Mimochodem výborné! Kuriozitou jsou zubní kartáčky v koupelně, která slouží vždy ve čtvrtek jako veřejná toaleta.
Aby bylo i kultuře a vzdělanosti učiněno zadost, je na Home Islandu muzeum místní historie a kultury. Při naší návštěvě nikdo kolem dokola nebyl, takže jsme si otevřené muzeum v klidu prohlédli a vyfotografovali. Jsou zde staré dřevěné lodě a relikvie, které patřily rodině Rossových. Na stěnách je zpracována historie ostrovů. Ve druhé místnosti jsou soustředěny ukázky místní fauny a flóry s popisky.
Proč pracovat?
Když jsme s místními zavedli řeč na jejich každodenní život, zjistili jsme, že se tu moc nepracuje. Koho zahálka přestane bavit, vezme loď a vyrazí na sběr kokosových ořechů na jiné ostrovy. Občas někdo rybaří, ale vypadá to, že v podstatě čistě pro zábavu. Mražené ryby jsou přece k dostání v samoobsluze.
Dostali jsme pozvání na prohlídku domu středně velké rodiny. Otec se právě sklání nad rozpracovanou rybářskou lodí. Když spatří Evropany s kamerou a foťákem v ruce, ukazuje nám, ať počkáme a nechodíme dál na dvorek. Jsme trochu zmateni, dokud nám nedojde, že poslal svou dceru pro košili, aby ji vyměnil za ušpiněné tričko.
První se mu nezdála dost dobrá, a tak na druhý pokus můžeme vejít. Muž se hbitě postaví čelem ke kameře a vystřihne monolog o stavbě lodi. Je určena čerstvě narozenému vnukovi k Novému roku, který se tady slaví v červnu a říká se mu Hari Raya. Na otázku, jak dlouho stavba lodi trvá, nám odpovídá, že záleží na tom, jak ho to zrovna baví.
Říkáte si, že to není možné. Z čeho ti lidé tedy žijí? Snad z výsledku jejich referenda, které je zaneslo přímo do náruče australské pohostinnosti? Každý ostrovan dostává od Austrálie dotace. Je to jistá renta, která lidem umožňuje žít vcelku bezstarostně a uspokojit téměř všechny běžné potřeby. Renta je posílána na účty, takže hlavním platidlem tady jsou kreditní karty. Peníze by totiž zbytečně proudily z Austrálie sem a zas nazpátek.
Trampolína a Shakespeare
Exotické chýšky byste na Kokosových ostrovech hledali marně. Obydlí tady vypadají velmi civilizovaně. Při první obhlídce ostrovů máte pocit, že jste se spletli a octli se v chatové osadě. Jen palmy tohle zdání trochu kazí. Domečky jsou v podstatě všechny stejné, stavebnicové a postavené do téměř vojenských řad kolem naklizených ulic z dlažby.
Ke každému unifikovanému domečku patří stejně unifikované a stejně neexotické vozítko. Je to jakási terénní čtyřkolka, většinou bez střechy, zato s prostorem pro náklad nebo děti. Přece by ostrované nechodili na nákup, dětské hřiště nebo do mešity (jsou to malajští muslimové) pěšky! Aby unifikace nebylo málo, má skoro každý domeček ještě jedno příslušenství. No, schválně, co tady mohou lidé asi tak ještě potřebovat? No, přece velikou trampolínu. Samozřejmě že určenou nikoli ke sportu, nýbrž k odpolednímu odpočinku ve stínu kokosové palmy.
Při přesunu z Home Islandu na West Island potkávám australskou rodinku. Otec se se mnou dává do řeči. Zjišťuji, že je herec a na ostrovy jezdí jednou ročně na čtrnáct dní učit – hádejte co – herectví!
Nevím, kdo jiný by měl být přirozeně spontánní, když ne místní obyvatelé. Ve škole se prý takto vystřídají učitelé různých specializací tak, aby obyvatelé ostrovů nebyli o nic ochuzeni a aby se jim snad nezachtělo vyměnit život v rajské kokosové zahradě za australské velkoměsto. Místní lidé si velmi rádi povídají, jsou plaší i hrdí zároveň.
Překvapilo nás, jak dobře znali naši republiku, a dokonce sotva desetileté děti dobře věděly, že jsme se před několika lety oddělili od Slovenska. Z obyvatel tady přirozeně vyzařuje ohromná, samozřejmá a stálá pohoda. Nevím, jestli tady někdo zná význam slov jako spěch, problém, stres nebo deprese.
Na návštěvě u George
Už první dotek oceánu je mimořádným zážitkem. V laguně, ze které jsme se denně vydávali malou lodí na oceán, žije totiž černoploutvý útesový žralok jménem George. Nás připlul přivítat už při prvním naloďování. Ploutev na hladině křižující zátoku vypadala jako z romanticko-dobrodružných filmů.
Cestou na lokalitu nás ohromuje čistota a průzračnost místních oceánských vod, ve kterých můžeme těsně pod hladinou pozorovat ohromné karety a místy i další žraloky. Fascinující je tady panenská neporušenost místní biosféry. Ohromné kolonie korálů jako by neznaly nepřátele. Trpí pouze pod náporem milionových hejn korálových ryb, které jako by nepoznaly nic z toho, co tyto tvory na jiných místech oceánu ničí. Mořští živočichové nejsou vystrašení a je možné se k nim přiblížit velmi blízko. Královnou tohoto místa v oceánu je rejnok manta. Jeho vznešená dokonalost a vyrovnanost snoubící se s hravou zvědavostí nás ohromuje.
Cestou se k nám přidává hejno delfínů, kolem kterých si jen tak poletují létající ryby. K našemu překvapení dokážou uletět nad hladinou odhadem až dobrého půl kilometru.
Pomalu se vznáším nad členitým korálovým dnem, dívám se do očí dvoumetrové karetě zelené a kolem plují dvě karety pravé. Pode mnou krouží žralok šedý spolu se svými dvěma běloploutvými příbuznými.
Ostatní potápěči jsou jen pár metrů ode mě, obklopeni snad miliardovým hejnem rybek druhu Casio, které mají jasnou fialovomodrou barvu. Míjíme korály, kterým se pro jejich tvar říká letuce neboli salát. Když se na ně posvítí lampou, je vidět jejich skutečná, červená barva. Vyskytují se tady i ve žluté, stejně jako ohromné krajkové gorgonie. Všechny barvy najednou se dají vidět na korálech nazývaných poeticky vánoční stromek. Vypadají jako světle hnědé kaktusy porostlé místo trnů stovkami různobarevných a všelijak tvarovaných polypů, kteří se bleskově schovají, když k nim přiblížíte prst, a potom vám před očima zase pomalu „rozkvetou“.
Tenhle kousek země se pouze zdá zanedbatelný, ale ve skutečnosti stojí nejen za zmínku a zaznamenání na mapách, ale hlavně za návštěvu, za poznání a pochopení. Ovšem pozor na srdce – ať tam kousek nenecháte jako já…
Historie pidiostrovů
Kokosové (Keelingovy) ostrovy byly objeveny v roce 1609 kapitánem Williamem Keelingem z Východoindické společnosti, podle něhož byly tehdy také pojmenovány. V roce 1825 se na ostrovech při svých cestách zastavil kapitán John Clunies Ross a začal zde pěstovat obilí a zeleninu. V tu dobu kapitán Ross velel obchodní lodi Borneo, která patřila společnosti Alexandra Harea. Samotný Alexander Hare se rok poté nalodil s posádkou mořských usedlíků různých národností ze Sumatry a Jávy a vydal se směrem ke Kokosovým ostrovům. John Clunies Ross se usídlil na Jižním ostrově s odhodláním založit dobrou obchodní tradici. Hare zde na druhou stranu vedl veselý, nevázaný a jednoduchý život. Vztahy na ostrově se začínaly lehce vyhrocovat. Proto v roce 1831 Hare kokosový ráj opustil a krátce nato zemřel. Od té doby začali usedlíci ostrovy zbavovat původní vegetace a zaměřili se na cílené pěstování kokosových palem. Vyráběli z nich olej, se kterým poté obchodovali pod názvem kopra.
John Clunies Ross spolu se svou rodinou ovládl ostrov na dalších více než sto padesát let. V roce 1857 byly ostrovy vyhlášeny součástí britského impéria. Správou území byly částečně pověřeny vláda Cejlonu a Singapuru. V roce 1886 královna Viktorie přidělila celé ostrovy za určitých podmínek – jak jinak – Johnu Cluniesi Rossovi. V roce 1978 zakoupila podstatnou část ostrovů od Johna Cecila Cluniese australská vláda za 6,25 milionu australských dolarů. O rok později vláda předala majoritní území ostrovů do rukou Rady Kokosových ostrovů. Čtvrtého dubna 1984 usedlíci odhlasovali v referendu zájem stát se součástí Austrálie a v rámci Aktu nezávislosti doloženého Spojenými národy jsou ostrovy nyní spravovány Radou Kokosových (Keelingových) ostrovů.
Unikátní druhy
Ostrovy se mohou pochlubit unikátními ojedinělými (endemickými) druhy lastur, mušlí, ale i ryb a ptactva. Národní park Pulu Keeling, což je vlastně izolovaný ostrov na atolu, 24 km severně od hlavní skupiny ostrovů, je znám jako království mořských ptáků. Je to jediné místo na Kokosových ostrovech, kde se dá vidět původní vegetace. Obloha nad ostrovem je doslova pokryta plachtícími ptáky. Nejběžnějším druhem je tzv. red-footed booby bird neboli sula sula, kterých je zde odhadem 24 tisíc párů, což dělá z ostrova největší hnízdící kolonii na světě. Ostrov byl národním parkem vyhlášen v prosinci roku 1995.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: