Bolivijské posvátné lebky ñatitas „nosí“ čepice, kouří a svým majitelům poskytují ochranu i užitečné rady. Někdy také ve službách policie řeší vraždy. V každém případě jsou ale symbolem aymarské víry v to, že smrt naší tělesné schránky neznamená definitivní konec života. Minimálně ñatitas po ní často zažívají spoustu zajímavých dobrodružství.
Kořeny
Přídavné jméno ñato se v bolivijské španělštině používá k označení někoho s plochým nosem – což je v případě lidské lebky přísudek poměrně trefný. Stejně tak jako u mnoha dalších latinskoamerických tradic jsou kořeny ñatitas obskurní a sahají do prehispanických dob, kdy indiáni v regionu And uctívali své mrtvé rituály a ceremoniemi, ve kterých hrály roli jejich ostatky. Inkové a mnohé další andské národy je například oslavovali tak, že vyndávali kostry zemřelých z míst jejich odpočinku, různě je oblékali a dekorovali. Nebožtíci se tak „svých“ oslav osobně účastnili. Obyvatelé Tiahuanaka na hranici Peru a Bolívie relativně nedaleko La Pazu, kde je kult ñatitas hodně silný, zase lebky svých předků používali k přivolávání deště a k dalším rituálům spjatým s počasím. Kromě toho, stejně jako starověcí lovci lebek po celém světě, většina mesoamerických kultur věřila, že právě lebka je sídlem duše či síly člověka. Proto mnohé tyto národy sbíraly hlavy svých poražených nepřátel, aby si tak přivlastnily jejich fyzickou sílu. Antropologové se domnívají, že ñatitas budou mít kořeny pravděpodobně právě v kombinaci těchto zvyků, protože v sobě pojí úctu k mrtvým a zároveň touhu po využití magické moci, která v těchto lebkách má sídlit; k dosažení všeho, po čem člověk touží, či k provádění všemožných zázračných kousků.
Ñatitas dnes
Lidskou lebku v pletené čepici má v Bolívii doma i dnes překvapivě velké množství lidí. Mají je buď ve skleněných urnách, nebo jen tak na polici na nějakém jednoduchém oltáři a některé z nich jsou v rodinách svých majitelů i několik generací (čím jsou starší, tím jsou prý mocnější). Ñatitas pak mají dům ochraňovat před zloději a své majitele, kteří o ně úzkostlivě pečují, před nemocemi a nezdary všeho druhu. Též s nimi komunikují prostřednictvím snů, ve kterých jim dávají různé rady, či dokonce předpovídají budoucnost. Také jim často vykládají o svém předchozím životě a spousta majitelů je schopna vám poměrně detailně popsat, jak nositel jejich lebky za života vypadal, čím se živil, jak se oblékal nebo jak zemřel. To vše navzdory tomu, že mnozí z nich mají lebku z hromadného hrobu, v nichž na bolivijských hřbitovech končí ostatky z hrobů, o které se už nikdo nestará, takže teoreticky nemohou vědět, komu patřila.
Čím bych chtěl být, až budu mrtvý
Jestli vás zajímá, jak se, proboha, člověk takovou ñatitou stane, respektive, kde k ní někdo přijde, tak způsobů je několik. Mnohé ñatitas pocházejí z piteven fakult medicíny, nicméně valná většina přímo ze hřbitova.
Před pár desítkami let se dala lidská lebka na každém větším hřbitově od jeho zaměstnanců koupit za pár bolivianos. Dnes je to samozřejmě zakázané, což ale neznamená, že je komplikované takovou ñatitu sehnat. „Tuhle jsem koupila, když jsem ještě studovala. Přímo tady, na hřbitově, od jednoho pána, co tu pracoval,“ říká zubařka Guadalupe Contreras, majitelka ñatity s děsivě zářivou zubní protézou, kterou jí sama přidělala během svých studií. Ještě nedávno prý bylo běžné, že se budoucí dentisté na lebkách ze hřbitova učili spravovat a trhat zuby. „Přišlo mi pak škoda ji jen tak vyhodit, tak jsem si ji nechala,“ pokračuje Guadalupe, které její ñatita prý nosila štěstí po celý zbytek náročného studia medicíny.
„Máme místo asi pro čtvrtinu lidí, co tu ve městě ročně zemřou,“ říká Ariel Conitzer, ředitel Cementerio General de La Paz, největšího hřbitova v hlavním městě. „Hroby jsou pouze k pronájmu, a když příbuzní buď sami zemřou, odstěhují se někam daleko, nebo o hrob ztratí zájem a přestanou platit, ostatky se po nějaké době přesunou do hromadného hrobu.“ Právě při tomto přesunu zaměstnanci hřbitova lebky často prodají zájemcům o ñatitas. „Jiné jsou zase exhumovány (ze zmíněného hromadného hrobu) lidmi, kteří pak ñatitas prodávají, i když je to teoreticky zakázané,“ pokračuje pan Conitzer. Takže když na bolivijském hřbitově potkáte někoho vyzbrojeného lopatou a odhodlaným výrazem, je nasnadě, že tam nejspíš nepřišel sázet macešky na babiččin hrob.
Dědeček na polici
Malá část ñatitas jsou pak lebky zesnulých příbuzných. Většina lidí mi nicméně řekla, že mít doma tento typ ñatitas není dobré, i když mi nikdo nebyl schopný dát přesnější důvody proč. Počítám ale, že to bude z podobných důvodů jako v případě ženy, která vlastnila ñatitu zesnulého dědečka. Řekla mi, že kdyby se zbytek příbuzenstva dozvěděl, komu patřila lebka, která na ně při rodinných sešlostech kouká z oltáře v koutě obýváku, nejspíš by je to moc nepotěšilo, protože spousta z nich jsou zarytí katolíci, kteří věří, že lidské ostatky patří na hřbitov a uctívání ñatitas je pohanské.
Na druhou stranu jsem se zase setkala s paní, která měla doma lebku svého syna, který ve dvaceti letech zemřel na jakousi nemoc. Kromě toho, že jí lebka syna připomíná a dává jí pocit, že kousek z něj (i když takto morbidně doslova) s rodinou po jeho smrti zůstal, jeho ñatita prý zbytek příbuzných ochraňuje a přináší jim štěstí. Podle jeho matky je teď tento mladík v nebi, kde oroduje za celou rodinu. Od doby, co si jeho ñatitu ze hřbitova přinesli domů, se jim prý konečně začalo dařit. Kdykoli něco potřebují, tak mu to prý řeknou, on to vyřídí Bohu a přání se jim splní…
Poraďte se se specialistou
V domě Elizabeth Portugal, která žije na okraji La Pazu, je pro ñatitas vyhrazena jedna celá místnost. Má jich totiž 73. Jsou vyrovnané jedna vedle druhé ve dvou velkých vitrínách, každá opatřena pletenou čepicí s vyšitým jménem – Cirilo, Guillermina, Sandra, Juanito, Walter… Naproti nim stojí stůl plný květin, svíček, lahví alkoholu, cigaret, listů koky a dalších obětin, které sem přinášejí lidé, kteří se k ñatitám chodí modlit nebo je žádat o různé laskavosti. Elizabethin dům je totiž otevřen veřejnosti, takže se sem můžete na její kolekci lebek přijít podívat.
Zajímavé je, že každá je na něco specialista, takže podle toho, co potřebujete, vás Elizabeth nasměruje, na kterou z nich byste se měli obrátit či jí nechat dárek, který jste přinesli. Walter je právník, takže je vhodné jej oslovit, když člověk potřebuje pomoci s něčím z jeho oboru. Sandra je yatiri – aymarská šamanka, která věští budoucnost z listů koky. Juanita, lebku malého chlapce, zase lidé chodí žádat o uzdravení nemocných dětí.
Některé ñatitas jsou tak oblíbené, že mají dárky i na polici kolem sebe. Nejvíc jich má bezesporu Ayde, která se specializuje na lásku, takže za ní lidé chodí, když mají problémy ve vztahu nebo když potřebují pomoc při pokusech dobýt něčí srdce. V těsném sledu za Ayde je Pascual, který prý zase přináší štěstí při studiích. Při pohledu na něj si bezděčně vzpomenu na své žáky doma v Mexiku a na jejich studijní taktiku, která spočívá v tom, že se celý semestr flákají a pak se na poslední chvíli snaží vymyslet nějaké zázračné řešení, jak nepropadnout u zkoušek. Hromada sladkostí, cigaret a listů koky, kterou je Pascual doslova zavalen, napovídá, že bude tento fenomén asi celosvětový.
Ve službách zákona
„Juancito před pár lety pomohl dopadnout pachatele jedné vraždy,“ říká mi policista, který si přál zůstat anonymní, takže mu říkejme jednoduše Martín. Jak už asi tušíte, Juancito není jeho kolega, ale jedna z ñatitas, které na policejní stanici v lapazské čtvrti El Alto mají. Jak dlouho jsou tyto lebky ve službách zákona a jak se tam dostaly, Martín neví, protože jsou u policie déle než on, ale to, že se El Alto rozléhá hned vedle hlavního hřbitova, asi nebude náhoda.
Ajayu
Většině Evropanů by idea toho, že se policisté radí s jasnovidnými lebkami, přišla jako hodně netradiční vyšetřovací metoda, ale majitelé ñatitas berou je i jejich rady hodně vážně. „Ñatitas v sobě shromažďují sílu,“ pokračuje Martín. „Ajayu člověka, jemuž lebka patřila, po smrti odejde zpátky do energie vesmíru, s níž se spojí, a její kousky nám pak může zprostředkovávat.“ Tak alespoň mnozí majitelé vysvětlují princip, kterým mají ñatitas fungovat. Ajayu v kečujštině znamená něco jako duše nebo energie spojená s konkrétním tělem, která po smrti podle andských indiánů odejde zpět do jakéhosi prazdroje, odkud se stejně jako v buddhismu převtělí do dalšího fyzického těla. Majitelé ñatitas pak věří, že část ajayu lidí, kterým tyto lebky patřily, v ñatitas zůstává a je právě tím, co pak se živými komunikuje.
Jak se starat o ñatitu
„Dvakrát týdně je očistím, vyměním jim květiny a zapálím jim nové svíčky,“ vysvětluje paní María, majitelka pěti ñatitas, když jsem se jí zeptala, jak se o ně stará. „Také jim naliju jejich pití (pálenku nebo vodu) a zapálím jim cigarety, když mě o to požádají,“ vysvětluje a stejně jako mnohé jiné ñatitas, které jsem viděla, mají i ty její zuby zčernalé od ručně balených cigaret, které jim jejich majitelé vkládají zapálené do úst.
„Tuhle moje sestra našla jen tak pohozenou na okraji hromadného hrobu na hřbitově,“ říká a ukazuje na Pedrita, malou lebku dítěte. „Je tak maličký, že jí bylo líto ho tam jen tak nechat, ale nemohla se o něj starat, tak ho dala mně. Byla to moje první ñatita a ty ostatní jsem pak také dostala od lidí, kteří se o ně už nemohli starat.“ Dále mi vysvětluje, že o ñatitas, o kterých mluví, jako by byly členy její rodiny, je třeba pečovat, pokud chcete, aby fungovaly, ochraňovaly vás a přinášely vám štěstí a dobré rady.
Černá magie
Většina majitelů ñatitas, se kterými jsem se setkala, je používá vyloženě ke konání dobra. Od Juancita, který pomáhá vyšetřovat zločiny, po Pascuala, který údajně koná zázraky v době zkouškového období. Existují prý ale lidé, kteří je používají k černé magii a žádají ñatitas například, aby škodily jejich nepřátelům. I když stejně jako v případě mnoha dalších latinskoamerických tradic mi spousta lidí, se kterými jsem mluvila, na některé otázky dávala hodně odlišné odpovědi, všichni se shodli na tom, že ñatitas jsou v jádru dobré a k nekalým účelům se vyloženě nehodí a tato kouzla se prý často nakonec obrátí proti lidem, kteří je vyslali.
Festival de las Ňatitas
I když katolická církev hodně dlouho proti ñatitas bojovala, označujíc je za pohanské, stejně jako v případě dalších latinskoamerických zvyků, které jsou fúzí prehispanických tradic a kolonizátory přivezeného náboženství, nakonec to vzdala. Tento synkretismus zašel v případě ñatitas tak daleko, že v regionu La Paz dokonce narazíte i na několik kostelů, ve kterých na oltářích vedle soch svatých najdete i lebky.
Osmého listopadu, týden po Dušičkách, které se v Bolívii slaví podobně jako v Mexiku, následuje Festival de las Ñatitas. Nejdůležitější slavnost je na největším hřbitově hlavního města, El Cementerio General de La Paz, kde je součástí oslav i mše, na kterou si lidé mohou své lebky přinést a nechat si je od kněze posvětit. Ñatitas na tuto speciálně pro ně organizovanou oslavu bývají ozdobeny věnci z květin a jejich oddaní majitelé je zahrnou ještě větším množstvím pálenky, listů koky, cigaret a dalších dárků než po zbytek roku. Na hřbitově je pak na jejich počest kromě mše též velká slavnost se spoustou hudby, tance, pochutin a alkoholu.
Zapomenutí mrtví
Spousta lidí tvrdí, že nejúčinnější ñatitas jsou lebky takzvaných muertosinocentes – nevinných mrtvých, kterýžto výraz používají pro osoby, které zemřely dříve, než přišel jejich čas. Takže děti a mladí lidé nebo osoby, které byly oběťmi nehody či trestného činu. Jak už jsem zmínila, spousta lidí má ñatitas z takových zdrojů, že nemohou s jistotou vědět, komu lebka patřila, natož jak dotyčný zemřel, takže to, jak moc „nevinný“ nositel jejich lebky za života byl, ví pouze ze snů či jiných způsobů, kterými s nimi ñatita komunikuje. Festival de las Ñatitas je každopádně takovým pokračováním Dušiček a uctívají se jím právě lidé, kteří zemřeli mladí nebo nějakým hrůzným způsobem, a pak také muertosolvidados – zapomenutí mrtví, jejichž ostatky končí v hromadných hrobech, protože se o ně už nikdo nestaral.
„Já vím, že ñatitas fungují, ať už tomu věříš, nebo ne,“ říká María a bezděčně něžně pohladí maličkého Pedrita – lebku, kterou její sestra kdysi našla ležet na hřbitově a která jí teď ve své miniaturní pletené čepičce spočívá na klíně na vyšívaném polštářku. „Tahle lebka patřila nějakému člověku, nějakému dítěti, takže by nebylo správné, aby jen tak ležela pohozená někde na zemi.“ Myslím, že tím hezky shrnula to, že kromě poděkování za pomoc a rady, které jim přes rok ñatitas uštědřily, si lidé během festivalu připomenou osoby, kterým lebky patřily; ať už je osobně znali, nebo ne. Takže v Bolívii ani „zapomenutí mrtví“ zas tak úplně zapomenutí nejsou.
Smrt jako symbol života
Kult ñatitas je v Bolívii hodně silný, asi alespoň částečně proto, že v Latinské Americe si lidé potrpí na mysticismus a kouzla. Také mají o hodně pozitivnější přístup ke smrti než Evropané, takže mít doma lidskou lebku, kolikrát ještě se zbytky kůže, svalů a vlasů nebo strašidelně zachovalými zubními protézami, lidem nepřijde nevhodné či nechutné. Ñatitas symbolizují život – život po životě a koloběh ajayu z těla do těla. Také životy lidí, jejichž ostatky skončily v hromadném hrobě, protože zemřeli hodně dávno nebo za života neměli nikoho, kdo by je řádně pohřbil – kteří nicméně nebyli v bolivijské společnosti zcela zapomenuti.
Fidel
Po cestě ze hřbitova opět narazíme na Fidela a jeho majitelku, jež ho obřadně nese v jeho skleněné urně plné květin, listů koky a dalších obětin, které dostal během mše a následné slavnosti. Napůl v žertu se jí zeptám, jak se Fidelovi fiesta na hřbitově líbila. „Užil si to,“ pokývá spokojeně jeho majitelka hlavou. „Celý rok je zavřený doma, tak je potřeba ho vzít ven, aby si trochu povyrazil.“
Za života se všichni snažíme, aby tu po nás něco zbylo – ať už děti, umělecká díla, nebo alespoň vzpomínky u lidí, které jsme znali. Odpověď je možná právě na bolivijském hřbitově. Když se stanete ñatitou, tak vás čeká spousta zajímavých zážitků klidně i desítky let poté, co zemřete.
