Slavný režisér se během filmového festivalu po dřevěném městečku potlouká ve stále stejných gumových holínkách.

Slavný režisér se během filmového festivalu po dřevěném městečku potlouká ve stále stejných gumových holínkách. Zdroj: Profimedia.cz

Srbská vesnička Drvengrad
„Během války jsem ztratil své rodné Sarajevo. A tak jsem si postavil vlastní svět,“ vysvětluje režisér se směsí pýchy a smutku.
Turistům nabízí Drvengrad nejen luxusní ubytování v čtyřhvězdičkovém hotelu, ale také suvenýry od místních výrobců.
V místní městské šatlavě sedí váleční zločinci George Bush a Javier Solana, bývalý generální tajemník NATO, odpovědný za bombardování Jugoslávie.
Svéráznou vesnici, za niž Kusturica získal v roce 2005 prestižní Evropskou cenu za architekturu, zdobí také několik nablýskaných veteránů.
5 Fotogalerie

Srbská vesnička Drvengrad aneb Na návštěvě u Emira Kusturici

Veronika Švihelová-Jonášová

Zapadlá víska v srbských horách ožila díky známému režisérovi Emiru Kusturicovi. Z těžko přístupné oblasti Mokra Gora, ležící až na samé hranici s Bosnou, se teď pomalu stává turistická oblast. Uměle postavená vesnice Drvengrad je jedinečným spojením tradice, luxusu a místní svébytné kultury. Navíc funguje jako galerie pod širým nebem.

Pro obdivovatele známého režiséra je tu další příjemná stránka: všichni turisté jsou tu s ním denně v bezprostředním kontaktu. Režisér má plány stejně pozměnit i nedaleký Višegrad. Drvengrad leží asi dvě stě kilometrů od Bělehradu. Autem to trvá čtyři hodiny. Bohužel, jediná příjezdová cesta sem vede po klikatých a nebezpečných silnicích. I proto sem režisér nejváženější hosty sváží vlastním vrtulníkem. Heliport má přímo na zahradě svého domu a občas helikoptéru i sám pilotuje.

Během náročné cesty projedete mimo jiné Užici - šedivé město se slavnou historií. V září 1941, na samém začátku své hvězdné kariéry, ho obsadil partyzánský velitel a budoucí legendární prezident Josip Broz Tito. Zatímco zbytek Jugoslávie okupovala třetí říše, v tomto odlehlém koutu srbských hor si odbojáři zřídili svůj miniaturní státeček. V takzvané Užické republice fungovaly školy, pošty, železnice a hrála se improvizovaná fotbalová liga. Hitlerovým generálům trvalo čtyři měsíce, než dokázali partyzánský stát pokořit. A i když o tom Kusturica nemluví, zdá se, jako by se snažil o pár kilometrů dál vybudovat obdobu Titova svébytného panství.

Památníky na slavné doby odboje ale nejsou to jediné, co po sobě maršál Tito v Užici zanechal. Bohužel je to i mor typicky jugoslávské panelákové výstavby. Zdejší „panelstory“ je sice trochu pestřejší a barevnější než poušť československých sídlišť, je ale neméně všudypřítomná a bezohledně útočí na historická jádra srbských měst.

Cestou ale, zdá se, nevidíme jen stopy velikého Josipa Broze, ale potkáváme i bdělé srbské policisty. „Jeli jste moc rychle,“ říká mi zachmuřeně ramenatý černovlasý obr v uniformě. „Ale… my jsme novináři… spěcháme,“ soukáme ze sebe výmluvy chatrnou srbštinou. „A kam tak spěcháte?“ „Za Emirem Kusturicou do Drvengradu,“ odpovídáme. „Když za Emirem, tak teda jeďte,“ taje muž zákona náhle. Vida, tohle jméno ve zdejším kraji působí jako propustka.

Ztracené Sarajevo

Bez újmy na obsahu peněženek se tak dostáváme do oblasti ukryté uprostřed největšího srbského přírodního parku Tara. Ve zdejších horách žijí vlci a medvědi, z jejich vrcholků je už vidět do Bosny. Je čas připravit se na první setkání s Drvengradem.

Význam tohoto jména je jednoduchý a výstižný - Dřevěné město. Zas tak jednoduché ale v tomhle bláznivém koutě světa není vůbec nic. Když se ptáte na cestu, mohou vás místní poslat také na Mečavnik, tedy Bouřlivý kopec. Tak se tomuto místu říkalo už dávno před příchodem Emira Kusturici, nikoli kvůli režisérově bouřlivé povaze, ale kvůli častým vánicím. A slyšet můžete i slovní hříčku Kustendorf - Kusturicova vesnice. Když se ptáte majitele vesnice na oficiální název, odpověď je stručná, všechny tři.

„Během války jsem ztratil své rodné Sarajevo. A tak jsem si postavil vlastní svět,“ vysvětluje režisér se směsí pýchy a smutku. V jeho kdysi milovaném Sarajevu, které inspirovalo jeho první filmy, ho totiž teď většina lidí nemůže vystát. I někdejší dobří přátelé, včetně bývalého dvorního scenáristy Abdulaha Sidrana, Kusturicovi vyčítají, že se v době hrůz bosenské války za své krajany nepostavil, odešel do Srbska a navíc konvertoval z islámu na pravoslaví. Za důkaz zrady považují i to, že při pravoslavném křtu přijal nové jméno Nemanja. Sám Kusturica ovšem tvrdí, že nikdy žádné náboženství nevyznával a na stará kolena v sobě objevil křesťana. Pravda je, že pravoslavné vyznání prostupuje i celým jeho sídlem. Po vesnici jsou rozesety ikony a srdcem Drvengradu je kopie pravoslavného kostelíka ze 17. století.

Neformální festival

První kontakt s Drvengradem však zdaleka nevoní jen kadidlem, ale také pořádnou balkánskou dechovkou, kumštýřskou svobodomyslností, rakijí, uměním, starosvětským klidem, high-tech technologií a bůhvíčím ještě. Už průchod autentickou vesnickou branou vás uvrhne do hlubokého, ale nikoli nepříjemného duševního zmatku. Za vraty na vás vykoukne socha německého vojáka s rozbitou přilbou, o kus dál postávají dřevěné sochy obřích havranů, pod kterými se protahuje jedna z mnoha místních koček. Celý komplex Drvengradu se skládá z několika set domů a domečků. Ne ledajakých. Kusturica sjezdil celé široké okolí a hledal stará rozpadlá stavení. Skupoval je, svážel do vesnice a náročně restauroval tak, aby se líbila turistům i odborníkům. Za svou vesnici ostatně získal v roce 2005 i prestižní Evropskou cenu za architekturu.

V horách si zařídil svůj vlastní svět s vlastními pravidly. Pojal ho jako umělecké dílo a kulturní centrum v jednom. Pořádá tady hned několik uměleckých festivalů ročně. Nejznámější je ale bezpochyby filmový Kustendorf, kam si Kusturica zve své slavné kolegy, ale zároveň taky dává velkorysý prostor mladým filmařům.

Kdo si oblíbil snobskou atmosféru Cannes nebo Benátek, ten si v Drvengradu na své nepřijde. Heslem dne je tady uvolněnost. Svérázný režisér je mezi návštěvníky stále ve stejném oblečení doplněném velkými gumovými holínkami. V jídelně si diváci nabírají ze švédských stolů a hodují společně s pozvanými hvězdami. Do krajiny, kde lišky dávají dobrou noc, přiletěl před lety vrtulníkem i hollywoodský herec Johnny Depp. Kusturica mu na jeho počest před svým domem odhalil dřevěnou sochu, ze které se stala turistická atrakce.

Režisér by rád na festivalu založil i speciální českou filmovou sekci. V Česku studoval FAMU v ročníku, který vedl Otakar Vávra, a dodnes komunikuje obstojnou češtinou.

Biorevolution ou muerte!

Sedíme v jedné z několika drvengradských hospod. Ze všech stěn i z krbové římsy na nás hledí pravoslavné ikony a fotografie Che Guevary, Fidela Castra a mexického revolucionáře Pancha Villy - Kusturicových velkých oblíbenců. Che Guevarův portrét zdobí i etiketu borůvkového džusu značky Biorevolution, který Kusturica ve vesnici sám vyrábí. Je to jedna z Kusturicových zbraní proti globalizaci, které vyhlásil osobní válku. V Drvengradu nekoupíte žádnou z celosvětově rozšířených limonád v čele s kokakolou. „Ať mi někdo řekne recept na kolu a já ji tady budu vyrábět. Servírujeme tady jen to, co si sami vyrobíme a co známe,“ vysvětluje nám režisér. Jídlo se už teď vaří hlavně z místních surovin, Kusturica ale míří ještě dál. „V budoucnu bych chtěl, aby byla vesnice zcela soběstačná v jídle a abychom si sami vyprodukovali to, co sníme,“ představuje své plány.

Režisér zachránil Srbům část národního dědictví a od srbského státu dostal na oplátku darem část pozemků. Zároveň se stal správcem místního národního parku. Pár minut jízdy od Drvengradu postavil režisér sjezdovku a láká do své vesnice lyžaře. Jinak je okolní krajina liduprázdná a panenská. Řadí se mezi nejzachovalejší lesní komplexy v Evropě a park Tara je zapsaný na Seznamu památek UNESCO. Romantickou scenerii jen sem tam doplňuje tradiční dřevěný domeček.

Drvengrad II

Je čas vydat se do míst, se kterými má Kusturica ještě velkorysejší plány. Na bosenské hranice je to autem z Drvengradu jen dvacet minut. Zároveň s pasovou kontrolou ale vjíždíme do jiného světa. Jmenuje se Višegrad a nemá nic společného s maďarským městem, ve kterém podepsali smlouvu o spolupráci prezidenti středoevropských zemí. Tenhle Višegrad proslul dvakrát: jako kulisa románu nejslavnějšího bosenského spisovatele Iva Andriče Most přes Drinu a také jako dějiště jednoho z nejstrašnějších masakrů nedávné války.

Višegrad se skládá ze dvou částí - z nevelkého, špinavého a nevzhledného městečka a nádherného mostu, jehož oblouky z bělostného kamene se odrážejí v sytě smaragdovém proudu řeky Driny. Díváme se na něj od šálku kávy nevkusného bistra, které překypuje rozbitými neony. Kontrast mezi krásou a ošklivostí přivedený k dokonalosti.

Slavný most na Drině vyrostl v 16. století. Postavit ho nechal Mehmed Paša Sokolovič - srbský chlapec násilím odvezený k sultánovu vojsku, který se díky své inteligenci a úsilí propracoval až na pozici jednoho z nejvýznamnějších vezírů osmanské říše. Most v zapadlém balkánském městečku se v Sokolovičových představách měl stát spojnicí mezi křesťanským západem a muslimským východem. Projektem stavby nepověřil nikoho jiného než proslulého architekta Mimara Sinana (jeho rukopis dodnes nese velká část historického jádra Istanbulu).

Po tři staletí byl most centrem společenského života Višegradu. V roce 1992 se dávná Sokolovičova vize pojítka mezi muslimy a křesťany definitivně změnila v noční můru. Právě sem teď také míří další Kusturicovy plány. Chce postupovat stejnou metodou jako v Drvengradu, jen rozměry celé akce mají být větší a místo dřeva se má stavět z kamene. Kamennému mostu má vyrůst důstojný protipól v obnoveném historickém centru městečka.

Že by se tedy depresivní poválečné hnízdo mělo stát dalším turistickým a kulturním centrem? Dnes se to při procházce po mostě přes Drinu zdá nemožné. Jenže v začátcích projektu Drvengrad Emiru Kusturicovi také nikdo nevěřil. Nám už je ale jasné, že tenhle režisér dokáže vykouzlit realitu z fantazie nejen na filmovém plátně.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: