Sochař František Vladimír Foit odjel se svou ženou do Afriky původně na devět měsíců. Inspirací mu byli příslušníci tamních kmenů, jejichž plastiky modeloval. Foitovi nakonec v Africe zůstali dvacet let.

Sochař František Vladimír Foit odjel se svou ženou do Afriky původně na devět měsíců. Inspirací mu byli příslušníci tamních kmenů, jejichž plastiky modeloval. Foitovi nakonec v Africe zůstali dvacet let. Zdroj: archiv muzea Telč

Manželé Foitovi: Odjeli do Afriky na devět měsíců a vrátili se po jedenadvaceti letech

Michaela Mysha Košťálová

Osud je vrtkavý a neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když se manželé Foitovi v roce 1947 chystali na cestu po Africe, plánovali tam zůstat asi devět měsíců. Nakonec se vrátili po jedenadvaceti letech. Často jim šlo o život, místo dítěte měli opičku, jihočeský domek vyměnili za hliněnou chatrč.

Když jsem před několika lety jela do Telče poprvé, Irena Foitová ještě žila. V malém, prostém bytě, vyzdobeném zašedlými fotkami manžela a afrických přátel, mě uvítala vitální jednadevadesátiletá paní. Vlasy měla úplně bílé a obličej tak rozzářený, jako by z něj sálalo africké slunce. Pamatuji si, že mi nabízela čaj s mlékem a říkala: „Takhle jsem ho musela pít v Africe, to byla jedna z věcí, na které jsem si dlouho zvykala. Nevadilo mi žít roky ve stanu nebo chalupách, prodírat se pralesy a večeřet na zemi. Jen ten čaj mám přece jen radši s rumem.“

Za manželů Foitových byla Afrika kontinentem kolonií. Do dnešních dnů se mnohé změnilo, dost toho ale zůstává při starém. Primitivní podmínky, chudoba a jak říkala paní Foitová, „necivilizace“. „Naučili jsme se mít jiné životní priority, než je trendem v západním světě. Neexistovalo nějak se pěstit, všechno ubíhalo přirozeně, stylem afrického života,“ vzpomínala a mně se zdálo, že se jí ve tváři zračí klid a moudrost. Na Telčsko, odkud pocházel její manžel, se vrátila až na stará kolena.

Město TelčMěsto Telč|Michaela Mysha Košťálová

Měli nás za lidožrouty

Irena Foitová se uvelebila v křesle, nalila mi další šálek čaje a pokračovala ve vyprávění. Do Afriky se vydala roku 1947 se svým manželem, sochařem Františkem Vladimírem, který získal grant ministerstva kultury na devítiměsíční studijní pobyt, z nějž měl přivézt plastiky příslušníků přírodních národů. „Manžel modeloval a já mu pomáhala,“ vyprávěla paní Foitová, „rychle jsem odkoukala hodně výrazů a i když jsme si s domorodci nerozuměli ani slovo, dokázala jsem je navigovat - hlavu trochu doprava, sklonit a podobně.“

Jak se to stalo, že Foitovi nakonec na černém kontinentě zůstali místo necelého roku přes dvacet let? „Manželovy práce jsme posílali do belgické části Konga, a tam vyvolaly modely černošských obličejů vzpouru. Místní považovali plastiky za odříznuté skutečné hlavy a nás za lidožrouty. Z běsnícího davu mě zachránila jedna Američanka.“ V Kongu se tehdy shromáždil dav patnácti tisíc lidí a belgická koloniální správa nevěděla, jak zakročit. Nakonec byli Foitovi obviněni z šíření myšlenky komunistického režimu a izolováni v buši. Paradoxně mezitím v Československu proběhl převrat a manželé doma přišli o všechen majetek. Nebylo cesty zpátky.

Sochař František Vladimír FoitSochař František Vladimír Foit|archiv muzea Telč

„Jednou se za námi zastavil konzul československé ambasády s žádostí, abychom mu dali pasy, že nám je v Československu prodlouží. Dopadlo to tak, že už jsme nikdy neviděli ani konzula, ani pasy,“ vzpomínala Foitová. Následovala dvě desetiletí mimo Evropu. Navzdory tomu, co Irena Foitová v Africe prožila, na ni vzpomínala s láskou: „Cestovali jsme, spřátelili se s Pygmeji, od kamarádů dostali opičku, co pak všude jezdila s námi. Ničeho nelituji, je to běh života. Někdy to jde těžko, ale žít se dá všude.“

Na konci 60. let se Foitovi rozhodli vrátit se zpátky do Evropy. Měli však dvě podmínky: vystavení celoživotní práce a jistotu důchodu. Československo jejich požadavky odmítlo akceptovat, tak se rozhodli vydat do tehdejší Jugoslávie. František Vladimír Foit však v době organizace stěhování zemřel, a tak se do Evropy vrátila jen Irena. V Telči, která jí byla tak blízká v prvních letech šťastného manželství, se zase usadila až v polovině devadesátých let. V roce 2005 tu zemřela.