Slovinsko: Jediná země EU, která si své nejvyšší hory tak cení, že ji má na své státní vlajce

Slovinsko: Jediná země EU, která si své nejvyšší hory tak cení, že ji má na své státní vlajce Zdroj: Jaromír Zaoral

I v Nizozemsku, proslulém nížinami, najdeme krásnou vyhlídku
Nejkrásnější vyhlídku z toalety v Evropě najdete poblíž chaty Pod Rysmi v Tatrách
Jižní vrchol hory Kebnekaise ve Švédsku pokrytý ledovcem poprvé v historii roztál přes léto natolik, že severní vrchol byl vyšší
Francie: Za náročný výstup na Mont Blanc jsem byl s kolegy odměněn nádherným západem slunce u chaty Gouter
Nejvyšší bod Malty je hned u moře na útesu
10
Fotogalerie

Netradiční sólová expedice EU Peaks: Zdolání nejvyšších vrcholů zemí Evropské unie za 88 dní

Dvanáctého září 2018 jsem zdolal nejvyšší horu Chorvatska. Nebyl to nijak náročný výstup, ale pro mě byl významný. Hora Dinara totiž byla posledním cílem mé expedice EU Peaks. Dokázal jsem to! Za 88 dní jsem vystoupal na všechny nejvyšší hory zemí Evropské unie.

Expedici jsem zahájil menšími kopečky na skútru v Pobaltí. Tak jsem se těšil na svoji první zdolanou horu, až jsem vyrazil na cestu bez stanu, bez spacáku a bez jakékoliv objednávky ubytování. Svou chybu jsem si uvědomil až po focení západu slunce u nejvyšší hory Estonska – Suur Munamägi –, a tak jsem si musel ustlat na poblíž ležícím biatlonovém areálu a skoro jsem v noci zmrzl. Kromě toho mě navíc málem sežrali komáři. V ten moment jsem se fakt neměl rád, ale ta krása národního parku s východem slunce okolo stála za to.

Vrcholy v „plackách“

Pokračoval jsem do Dánska na „nejnižší nejvyšší bod EU“ Møllehøj, který má celých 171 m! Při zdolání tohoto minikopce jsem ale měl paradoxně velké problémy. Moji dánští kamarádi si totiž mysleli, že nejvyšší horou jejich země je Himmelbjerget (Nebeská hora). Tento vrchol totiž opravdu vypadá jako hora a většina Dánů jej za nejvyšší považuje – na rozdíl od bodu Møllehøj, který vypadá spíše jako vyvýšenina na poli, a navíc hned vedle něj stojí kravín. Já cestou usnul v autě a probral se až ve špatném cíli. Nakonec se mi ale mé kamarády podařilo přesvědčit a i tuto „horu“ jsme pozdě v noci po zhruba hodinovém přejezdu zdolali.

Pokračoval jsem do Beneluxu, kde jsem se rozhodl zdolat všechny tři vrcholy během jednoho dne na kole. Má chyba, že jsem se své přítelkyni Nizozemce smál, že je Benelux placka. Musím říct, že jsem se v tamních kopcích pěkně zapotil. Nakonec jsme za den ujeli 110 km a překonali 2000 výškových metrů.

Střední Evropa překvapila

Po „zahřívačce“ na kopcích pod 1000 metrů mě konečně čekaly opravdové hory. Ve střední Evropě mě překvapily rozmary počasí. Na Sněžce jsem zmokl nejvíce za celou svou expedici. Nejvyšší horu Polska Rysy během mé návštěvy dokonce zasypala sněhová vánice. Kdo by to byl čekal prvního července? A na nejvyšší horu Slovenska jsem se téměř kvůli silnému větru nedostal. Gerlachovský štít jsem zdolal až po pěti dnech čekání na vhodné podmínky.

Tři kroky od smrti

Po Maďarsku, kde největším zážitkem byla ochutnávka špičkového vína ve vinicích v oblasti Eger hned pod tamní nejvyšší horou, jsem se přesunul na Balkán. V Rumunsku přišlo první zranění expedice, a sice mého doprovodu. Byl jsem moc rád, že se připojila na jednu horu i moje máma, ale bohužel jsme bojovali více s jejím zvrtnutým kotníkem než s horou Moldoveanu. Stezka zvaná „Tři kroky od smrti“ nebyla úplně tak daleko od svého názvu. Navzdory této nepříjemné události musím uznat, že rumunské hory byly jedny z nejpůsobivějších, a navíc téměř bez turistů.

Spáleniny a britské počasí

Čím jižněji jsem mířil, tím hezčí počasí jsem měl. V Bulharsku a Řecku jsem zažil nejkrásnější východy slunce s oblohou bez jediného mráčku. To byly přesně ty momenty, kvůli nimž jsem se na expedici vydal. Být na vrcholech první a pozorovat probouzející se krajinu je prostě úžasné. Krásné počasí si ale následně vybralo i svoji daň. Během cesty ve Středomoří po nejvyšších vrcholech Kypru, Malty, Španělska a Portugalska jsem se stihl třikrát spálit. Už bych se měl naučit zabalit si sluneční krém.

To byl taky důvod, proč jsem se nemohl dočkat, až zamířím opět na sever. Tak moc jsem se těšil na chladnější klima, až jsem přivolal typické britské počasí. V Irsku a Británii jsem tak zažil ponuré a deštivé počasí přesně, jak se do tamní drsné krajiny hodí.

Monumentální Alpy

Následovaly nejvyšší vrcholy expedice. Z alpských hor jsem měl pořádný respekt, ale nakonec jsem vyšlápl na všechny bez větších problémů. Patrně se ukázal předešlý dvouměsíční trénink na ostatních vrcholcích. Do atraktivnosti hor z mého pohledu promluvilo hodně počasí. Oproti Mont Blancu a Triglavu, kde jsem měl nádherně, stojí zamračené Zugspitze a Grossglockner, na které tak rád nevzpomínám. Na Grossglockneru mě čekaly kromě výhledu do mlhy dlouhé fronty horolezců čekající, až se uvolní průchod na úzkém místě, a o nejvyšší hoře Německa snad ani nechci mluvit. Na vrchol totiž vede lanovka, jež přiváží stovky turistů včetně těch absolutně nepřipravených na vysokohorské podmínky, a tak se na vrcholcích mísí horolezci s „modely a modelkami“, kteří vypadají, že se spíše vydali na módní molo než na vrchol Alp.

Zmatky na severu

Zbýval mi sever. Ve Finsku jsem bojoval s navigací, protože na vrchol nevede žádná značená cesta a ve Švédsku jsem se dostával na tamní vrchol celý týden. Byl jsem překvapen, jak brzy přichází na severu Skandinávie podzim. Na konci srpna se listy stromů už červenaly.

Na samý závěr jsem se vrátil na jih a zjistil, že chorvatské hory jsou ještě zajímavější než tamní moře. Na hoře Dinara jsem nepotkal žádného turistu a závěrečný západ slunce s výhledem na moře udělal krásnou pomyslnou tečku za mou 88denní expedicí.

Akademie pro dobrodruhy

Na tak dlouhou cestu je samozřejmě nejdůležitější důkladná příprava. Zúčastnil jsem se velmi zajímavého kurzu Adventure Academy ve Švédsku, který vzdělává budoucí dobrodruhy a připravuje je na jejich vlastní expedice. Během kurzu jsem se naučil základy navigace, hypotermie, horolezení, plavbě na kajaku či alpinismu. V rámci této akademie jsem také absolvoval týdenní kurz přežití v přírodě, tzv. Hell Week, na který do smrti nezapomenu.

Před tímto kurzem bylo mně a dalším devatenácti studentům řečeno, ať se připravíme na čtyři dny v přírodě. Nic víc. Na našem srazu v centru Stockholmu nám zabavili jídlo a odvezli nás neznámo kam. Po cestě nám řekli jen jedno: „Člověk potřebuje k přežití pět základních věcí: jídlo, vodu, spánek, teplo a informace. Když člověku odeberete jednu z těchto věcí, je vám nepříjemně. Když odeberete dvě, je vám úzko. Když odeberete tři, ztrácíte nad sebou kontrolu. Odeberete čtvrtou – Welcome to Hell Week.“

Kurz byl neuvěřitelně náročný, ale poznal jsem vlastní limity. Nikdy bych dříve netipl, že zvládnu 60 hodin bez jídla v extrémní zátěži. Kromě fyzických aktivit jsem se v rámci Adventure Academy navíc naučil, jaké to je, sehnat různé sponzory na expedici a jak spolupracovat s médii. Musím říct, úžasná škola života. Během půl roku jsem se naučil víc než za pět let na univerzitě.

Poklady na cestě

Kromě krás evropských hor jsem také na mé expedici objevil úžasná, turisty nedotčená místa, jako vesnice Piódão v Portugalsku, kde jsem si připadal jako na rýžových plantážích ve Vietnamu. Poznal jsem po cestě spoustu zajímavých lidí a poslechl zajímavé příběhy. Nejvíc mě dostal Fin Ylko, jenž se vydal na nejvyšší horu Halti, aby skoncoval s pitím. Pochlubil se mi, že za poslední rok vypil 6000 piv a symbolicky tak vynesl na nejvyšší finský vrchol poslední pivo, které přede mnou navíc vylil, a tím ukončil své pijácké období.

Blízko k rekordu

I mě na cestě čekala řada překážek, jež nebylo vždy jednoduché zvládnout. Nejnáročnější pro mě byly každodenní přesuny a neustálé vybalování a balení mé 25kg krosny. Po cestě jsem si dále vyzkoušel, jaké to je, řešit situace jako bouračka, získání nového pasu na konzulátu, ztracené zavazadlo na letišti, přespávání na nejrůznějších místech od biatlonového stadionu po nádraží atd. Prostě škola života se vším všudy.

Svou expedicí EU Peaks jsem se už dostal velmi blízko Guinnessově rekordu ve zdolání nejvyšších bodů každé země Evropy. Teď už mi chybí pouze dvacet jedna hor. Držte mi palce!


Dobré vědět

Na mé expedici jsem udělal několik chyb a z nich vyvodil několik vychytávek.

Vstaňte brzo – může to být poněkud nepříjemné, ale vyplatí se hned ze tří důvodů: ráno na horách nejsou turisté, je nejlepší počasí a uděláte nejlepší fotky.

Přespěte co nejblíže vrcholu – v blízkosti nejvyšších hor většiny zemí EU stojí často nějaká horská chatička a často se dá poblíž také stanovat. Poznáte ostatní zajímavé hosty a ochutnáte místní speciality. A zároveň se vám takto bude snadněji vstávat pro splnění bodu 1.

Nastudujte si cestu předem – nikdy nepodceňte hory. Pečlivě si vyhledejte dostatek informací o tom, jak náročný bude výstup, aby vás nemohlo nic překvapit. Některé vrcholy vyžadují znalost práce s lanem a základy horolezení, jiné jsou zase velmi fyzicky náročné.

Nespěchejte – spěch na horách může vést leda tak ke zranění. Raději si udělejte několik přestávek a užijte si výhledy na měnící se krajinu. Vezměte si na vrchol něco, čím se odměníte. Já osobně nedopustím na své vrcholové pivo. Kromě skvělého osvěžení se v pivu skrývá i spousta energie.


Má expedice v datech

Navštívené země: 28 (celá EU)

Zdolané hory: 27 (Francie a Itálie sdílejí horu Mont Blanc)

Celková vystoupaná nadmořská výška: 25 380 m

Zdolání hory při východu slunce / západu slunce: 14 vrcholů

Zdolání hory během dne se slunečným počasím: 9 vrcholů

Zdolání hory za mlhy / deště počasí: 4 vrcholy

Tři nejlepší výhledy: Francie / Itálie – Mont Blanc, Švédsko – Kebnekaise, Polsko – Rysy

Tři nejpůsobivější hory: Řecko – Mýtikas; Francie/Itálie – Mont Blanc; Slovinsko – Triglav

Nejpřelidněnější vrcholy EU: Německo – Zugspitze; Rakousko – Grossglockner; Česká republika – Sněžka

Nejklidnější vrcholy EU: Rumunsko – Moldoveanu; Chorvatsko – Dinara; Lucembursko – Kneiff

Nejnáročnější stoupání: Grossglockner, Rakousko (nejnáročnější horolezení, navíc v mrazu)

Nejhorší počasí během celé cesty: Sněžka, ČR

Nejdelší cesta za vrcholem: Kebnekaise, Švédsko – 7 dní

Nejkratší stoupání: Torre, Portugalsko – na vrcholu je kruhový objezd. Jen jsem na vrchol přijel autem a byl jsem tam

Nejvíce komárů: Suur Munamägi – Estonsko

Nejdražší výstup: Slovensko – Gerlachovský štít. Jediná hora, kterou nemůžete zdolat sám a musíte si pronajmout průvodce (262 eur).

Nejkratší vzdálenost od nejvyššího bodu k moři: Malta – nejvyšší bod je hned u moře (útes Dingli)

Nejlepší tři vrcholová piva: Prešovský Medový ležiak 14° na Slovensku; Belgium Peak Beer La Brune (belgický double); Suur Munamäge vaatetorn (estonský pšeničný ale)

Pro návštěvníky nejnepřátelštější hora: Kypr – Olympos. Na nejvyšším bodě je radar. Je tam zakázáno dokonce fotografovat

Hora, kde mi bylo nejchladněji: Mulhacén – Španělsko. Podcenil jsem, jak chladno může být ve španělských horách (teploty kolem nuly stupňů Celsia a silný vítr).

Nejútulnější horské chaty: Slovensko – Chata Pod Rysmi (na cestě k polskému nejvyššímu vrcholu); Bulharsko – chata Ledeno Ezero; Řecko – chata Kakkalos

Nejchutnější jídlo na cestě: Burger v Lucemburku

Nejbizarnější jídlo na cestě: Studená růžová polévka v Lotyšsku

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: