Na motorce do albánských hor

Na motorce do albánských hor Zdroj: Filip Weber

Na motorce do albánských hor
Blátivá cesta do hor nám dala zabrat.
Blátivá cesta do hor nám dala zabrat.
Na motorce do albánských hor
Na motorce do albánských hor
7
Fotogalerie

Jednou stopou evropskou divočinou aneb Na motorce do albánských hor

Kromě malého plácku kolem Tirany je Albánie jedno pohoří vedle druhého, drsné a pusté. Mezi městy Vlorë a Sarandë se přímo nad mořem tyčí Mali i Cikës. Kousek od hranic s Řeckem je Dangelia, pak Nëmerckë, na východě na hranici s Makedonií potom pohoří Korabi se stejnojmennou nejvyšší horou Albánie (2753 m n. m). A na severu se rozkládají Albánské Alpy. Když máte enduro motorku a chuť ji pořádně vyzkoušet, je tahle země pro vás prostě ideální.

Čeká vás tu hlavně chudoba, jak už to v horách bývá. V Albánii navíc umocněná chudobou celé země. To ale neznamená, že byste tu nějak strádali. Když jednou překročíte hranice albánských hor, jste hostem a to tady něco znamená! Albánští horalé považují každého člověka, který přijel obdivovat jejich zemi, za někoho, kdo přijel navštívit přímo je, a podle toho se k němu i chovají. Pro opačnou stranu to samozřejmě znamená, že se musí chovat jako na návštěvě – slušně a uctivě. Byl jsem tu dvakrát a pokaždé mě přístup místních nadchnul. Jedna má cesta vedla z jihu pohořími u řeckých a makedonských hranic k Ochridskému jezeru a druhá vedla opět z jihu, ale východem země až nahoru k jezeru Skadar.

Beraní hlavy

Pohoří Nëmerckë na jihu země nás uvítalo pořádným deštěm. Úplně promoklí jsme si postavili stany v údolí, které vedlo do vesnice Poliçani (čti Poličany) přímo v srdci hor. Pod námi divočila řeka a ze stanu jsme koukali na nádherné vrcholy všude kolem. Když jsme druhý den chtěli vyjet na průzkum okolí, stany jsme si zašili hluboko do roští stranou od silnice. Jak jsme později zjistili, bylo to zbytečné. Tady prostě nebyl nikdo, kdo by nám chtěl ublížit.

V klidu jsme tedy objeli celé horské údolí až na řecké hranice a vrátili se večer zpátky do Poliçani, kde jsme objevili výbornou hospodu. Místní vybranou lahůdku – beraní hlavy a játra – nám servírovali s čerstvou cibulkou, jogurtem, kozím sýrem a výtečným pivem Tirana. Z hor jsme přejeli k horkému prameni u města Përmet. Bývalé lázeňské město bylo naprosto rozpadlé. Hlavní náměstí vypadalo, jako kdyby bylo po válce. Naštěstí jsme na kraji města našli hospůdku a tam nám hospodská napekla výtečné kotlety a napájela nás úžasně vychlazeným pivem.

Cesta na Frashëri

Od horkého pramene jsme se vydali pořádně nepohodlnou cestou – brodem přes ne zrovna úzkou řeku a pak bahnitou cestou zase vzhůru do hor. Trasa vedla údolím a docela věrně kopírovala řeku, která ale byla uzavřena v uzounké skalní soutěsce na dně kaňonu a viděli jsme ji jen občas. Cesta byla docela dramatická. Nejdříve jsme se museli probrodit bahnitými kolejemi vyjetými od náklaďáků. Pak přišly závaly, kde byla sice stezka prošlapaná od oslů, ale my si stejně museli proházet svoji cestu a motorky si vzájemně držet, aby nespadly ze srázu.

Vrcholem trápení bylo nenápadné bahnité pole, kde jsme se oba zabořili do lepivého hlubokého bahna tak, že jsme museli sehnat ve vzdálené vesnici honáka s mulou, aby nás vytáhl. Tomuto člověku nejenže práce nevadila, ale byl naopak naprosto nadšen, že přijeli cizinci. Snažil se si s námi povídat a při tom po kolena v bahně pomáhal vlastníma rukama vyprošťovat naše motorky. Když jsme mu nabízeli za tohle martyrium peníze, odmítal je a museli jsme mu je doslova vnutit.

Na konci této cesty byla vesnice Frashëri, kde nás místní vzali do muzea. Ochotně nás provedli a udělali nám pečlivý výklad, samozřejmě albánsky. Nerozuměli jsme sice ani slovo, ale na tom nezáleželo – oni z nás měli takovou radost a tak se nám věnovali, že jsme nevycházeli z údivu. Cesta z téhle vesnice nás už takovým nadšením nenaplňovala. V mapě byla značena jako hlavní, ale byla jen obyčejná prašná, místy dlážděná kočičími hlavami. Vedla přes další nižší pohoří a uprostřed – světe, div se – stály paneláky!

Gjerbës – a konec

Pokračovali jsme do hor Kulmakës. Ve vesnici Gjerbës cesta končila, dál korytem řeky se opravdu jet nedalo. Spali jsme kousek od hlavní cesty, kde na nás bylo krásně vidět, ale nikdo si nás ani nevšiml. Tedy v dobrém slova smyslu – nikdo nás nechtěl okrást ani nám nijak ublížit. Jinak si nás místní všímali až až. Procházeli kolem nás s osly do vesnice, ke které vedla cesta přes původní klenutý římský most, a pak nahoru do hor. Zastavili se a popovídali si. Další den jsme putovali kaňonem Devoli až k Ochridskému jezeru, kde jsme se rozloučili. Kamarád odjel přes Albánii do Makedonie a pak až do Moldavska. Já se vracel po horské silnici, která vede po hranici Albánie a Řecka.

Je stejně jako všechny albánské silnice lemována bunkry (v Albánii připadá jeden bunkr na čtyři obyvatele) a stále pozvolně stoupá do hor. Ve městě Leskovec se ostře láme přes sedlo a padá serpentinami opuštěným údolím zase do Albánie. Na těchto opuštěných serpentinách mě vpodvečer dojel černý mercedes a držel se těsně za mnou. Už jsem si říkal, že jsem v průšvihu, ale pak auto zastavilo a z něj vystoupili dva kluci s dívkou, začali se bavit anglicky a vytáhli piknikový koš s jídlem! Prý jestli se nechci připojit. Místo přepadení se tedy konal večírek s domorodci. S tím jsem Albánii opustil.

Druhá výprava

Do země motorkářům zaslíbené jsme podruhé vjeli úplně na jihu přes hranici z Řecka. Mířili jsme do Sarandë, celkem sympatického přímořského letoviska a přístavu. Jeho jméno má původ v řeckém slově saranda, tj. čtyřicet, protože zdejší raně křesťanský kostel byl na začátku 20. století zasvěcen čtyřiceti křesťanským mučedníkům. Moc dlouho jsme se ale v téhle dovolenkové idyle nezdržovali a po pobřežní silnici jsme se vydali na sever. Na rozdíl od předchozích cest už všude fungovaly mobilní telefony a silnice ze Sarandë měla nový asfalt – v Albánii nevídaný luxus. Minuli jsme starou ponorkovou základnu, v hospodě si dali pečené ryby a u staré turecké pevnosti jsme spali ve starých vojenských barákách na hromadách omamně vonící šalvěje.

Cesta horami do Beratu byla úžasná. Prašná cesta se nejdříve změnila na asfaltku, pak zase na prašnou cestu a asi 30 km před Beratem se proměnila v neuvěřitelný kamenitý tankodrom, který byl zasekán ve srázu vysoké hory, jenž strmě spadal do hlubokého údolí. Motorky úpěly a my taky. Pak jsme po dvou dnech cesty horami přijeli v noci do Fierzë.

Toto město leží mezi dvěma přehradami a po té dolní se jezdí do Skadaru (Skhodër) trajektem. Že trajekt jezdí, to jsme věděli, ale odkud a kdy to už ne. Za naprosté tmy jsme chvíli zmateně bloudili po břehu jezera a pak zastavili u hospody. A tak se tam ptáme, co a jak trajekt. Nerozuměli, a tak jsem jim nakreslil lodičku s autíčky na papír. Bohužel ten nejvíc opilý najednou povídá, že je kapitán! Dali jsme si pivo, a protože už byla hluboká noc a my neměli kde spát, tak nás vzal na trajekt a nechal nás spát v kajutě pro cestující. Ráno nás vzbudil nekřesťansky brzo. Trajekt se brzy zaplnil a vydal se na cestu po přehradě. Pravda, moc důvěry nebudil, ale jel.

Ze Skadaru jsme vyjeli do pohoří Thët, které tvoří jeden z masivů Albánských Alp. Vzali jsme to boční cestou přes vesnici Kir. Kousek nad touto vesnicí jsme za soumraku zalezli do sadu u úplně rozbořeného domu. Místní nás samozřejmě během několika minut objevili. A zase překvapení – přinesli dříví na oheň a rakiji. Ráno nám pak hrdě ukázali místní vodopád, rozpadlou školu a funkční elektrárnu. Zvládli jsme ještě pár technických nehod a nakonec už nezbývalo než vydat se údolím řeky Cemit přes Lepushë směrem k čerhohorským hranicím. Jedno jsme po všech těch vřelých uvítáních věděli jistě – nebyli jsme tu naposledy!


Ráj terénních vozů

  • Přestože se všude v Albánii staví nové silnice a většina hlavních je již nových, lokální silnice jsou vesměs otřesné. Počítejte s velmi nízkou cestovní rychlostí. Většina popisovaných je sjízdných jen terénním autem nebo na enduro motocyklu. Cesty jsou původní, postavené zřejmě ještě za Turků z kamenů a jsou určené pro osly a pěší.
  • Nejzajímavější cesty jsou ve vnitrozemí, podrobné mapy nejsou, směrovky jsou ukradené nebo tu spíše nikdy nebyly a s místními se komunikuje obtížně. Cesty nejsou udržované a spadlé mosty nejsou neobvyklé. Pokud to jen trochu půjde, vezměte dárky – za přespání, za jídlo apod.
  • GPS a vojenské mapy jsou pro navigaci výhodou. Nejsou ale nezbytné. Doporučuji mapu Reise Know-How (www.reise-know-how.de).