Jihozápadně od města Rennes se rozkládá oblast označovaná v mapách jako Paimpontský les. Všichni Bretonci, včetně malých dětí, však dobře vědí, že právě v těchto místech se nachází onen legendární a středověkými básníky opěvovaný Brocéliandský hvozd, tajemný prostor, který kdysi obývali Keltové a jejich druidi, a také král Artuš, Merlin, Lancelot…
Nad klidnou hladinou jezera, v níž se odráží comperský zámek, prosvítá slunce. Sophie ukáže do středu velké vodní plochy a smrtelně vážně prohlásí: „Tady, v hlubinách, postavil kouzelník Merlin pro svou krásnou ženu Vivian křišťálový zámek. Zde Merlin žil, odsud radil králi Artušovi, sem se vracel k milované ženě...“ Mladá průvodkyně Sophie umí vyprávět. Dokáže živě popisovat povahy i charaktery všech postav z tajuplných legend. Díky ní před námi ožívají, jako by tu teď byli s námi – král Artuš, kouzelník Merlin, jeho žena víla Vivian, jejich adoptivní syn Lancelot, krásná čarodějka Morgana, statečný rytíř Yvain, legendární Perceval. Jako by je tato dívka všechny osobně znala...
Metla na nevěrníky
Sotva třicetiletá, štíhlá a černovlasá Francouzka Sophie žije uprostřed Bretaně. Její velkou životní vášní jsou dodnes mimořádně působivé legendy o rytířích kulatého stolu. Teď nás s potutelným úsměvem vede lesní cestou kousek dál.
Zastavuje se u menšího jezírka obklopeného křovím: „Říká se mu tady Zrcadlo pro víly,“ usmívá se Sophie a ještě dodává: „Celé tohle údolí je údolím bez návratu. Podle legendy to tady začarovala Morgana. Každý muž, který byl své partnerce nevěrný, odsud už nikdy nenajde cestu ven.“ Dívka ukazuje na umělecký objekt: rozeklaný kus stromu pokrytý zlatými plíšky. Pod ním jsou stovky ostrých, štíhlých kamenů. Zvláštní skulpturu vytvořil před deseti lety sochař Francois Davin, aby připomněl zničující požár, který Brocéliandský hvozd zachvátil. Nicméně všechny dívky, které sem přijdou, věří, že stovky vysokých ostrých kamenů jsou zkameněliny nevěrných mužů zakletých do této nevábné podoby.
Černý rytíř
Nedaleko odsud vyvěrá Barentonův pramen, který podle legendy kdysi ochraňoval tajemný Černý rytíř. Říká se, že pokud naberete vodu ze studánky do dlaní a vychrstnete ji na velký placatý kámen, jenž leží hned vedle, spustí se strašlivá bouře. Sophie zaujatě vypráví, jak se odvážný rytíř kulatého stolu Yvain jednoho dne rozhodl, že vyzkouší, jestli to nejsou jen bohapusté povídačky. Nabral vodu zlatou miskou, vylil ji na kámen – a dělo se něco nepředstavitelného.
Kolem něj divoce kroužily víly, nad ním létali pestrobarevní ptáci, zvedl se silný vítr, oblohu křižovaly blesky, duněly hromy a na zem z čistého nebe dopadaly proudy deště silné jako provazy. A mezi nimi – kde se vzal, tu se vzal – náhle stál Černý rytíř...
Nejenom my, ale každý, kdo se zrovna u pramene nachází, stojí tiše a poslouchá Sophiino líčení dávné legendy, kterou kdysi ve verších popsal Chrétien de Troyes. Nabrat vodu raději nezkoušíme. Kdo ví, co by se pak dělo?
Zavražděná nevěsta
Brocéliandský hvozd je výjimečný. Když z něj po celodenní exkurzi odjíždíme, na jeho samotném okraji objevujeme krásný vodní zámek Trécesson. I k němu se váže pověst. Ta však už s Merlinem, Artušem a jeho rytíři nemá moc společného, je to příběh ze středověku o krutém mordu, krutém stejně jako tehdejší časy. K zámku tenkrát pod rouškou temné noci přijeli v černém kočáru dva muži v černém oblečení. Zastavili, vykopali hlubokou jámu a z kočáru potom vyvlekli krásnou, mladou dívku ve svatebních šatech, která měla ruce i nohy svázané provazy. Živou ji hodili do jámy a zaházeli obrovským množstvím země.
Tuhle vraždu tajně zpoza křoví pozoroval místní vesničan, jenž tu v noci pytlačil. Co uviděl, utíkal říci hraběti z Trécessonu, který honem spěchal na místo podivné vraždy. Mladé nevěstě však už nebylo pomoci. Zemřela strašlivou smrtí. Proto se nyní ve svých svatebních šatech na zámku pravidelně zjevuje jako bílá paní, a to pokaždé, když se úplněk zrcadlí v jezírku pod zámeckými zdmi...
