Náměstí se tady jmenuje Place Du Cardinal, v osm ráno na něm otvírá bar Le Richelieu, trafika nese název Tabac le Cardinal, v sousedství stojí hotel Auberge du Cardinal a hned vedle stojí na podstavci muž s nezaměnitelnou bradkou a kníry. Znají ho všichni, kterým něco říká jméno Alexandr Dumas a Tři mušketýři. Hádáte správně – jsme ve Francii, ve městě jménem Richelieu. Právě tady si můžete prohlédnout zámek, který vlastně neexistuje.
Toto město totiž vybudoval kardinál Richelieu, vlastním jménem Armand Jean du Plessis, vévoda a první ministr Ludvíka XIII. Zároveň kvůli svým schopnostem a nezměrné ctižádosti rozšířil slávu Francie, naplno zavlekl Francii do třicetileté války, rozšířil kolonizaci Kanady, pronikl s vojsky do Afriky, v roce 1635 založil Francouzskou akademii, pro lepší ovládání veřejného mínění založil roku 1631 první francouzské noviny La Gazette, centralizoval a stabilizoval moc státu a snažil se zbavit šlechtu jejího vlivu na jeho řízení. Přitom z hlediska naší doby nežil dlouho, jen padesát sedm let (1585–1642). Bez ohledu na svůj historický význam je ale nejvíc znám právě díky románu Alexandra Dumase. Jako padouch, pletichář, osoba mocná a zlá, mařící romantickou lásku francouzské královny Anny Rakouské a anglického vévody z Buckinghamu.
Jak žil a kde, to mě zaujalo při pohledu na podrobnou mapu Francie. „Město Richelieu – jak je s ním spojeno?“ přemýšlela jsem. Odpovědět se dá jednoduše: vším. Díky němu existuje a má šanci zařadit se mezi místa turisticky zajímavá, přestože leží až u jižních hranic víc než populární oblasti zvané zámky na Loiře.
Virtuální historie
Každé město a téměř každá vesnička ležící u Loiry nebo na dolních tocích jejích přítoků se pyšní svým zámkem, i když třeba jen malým, nepřístupným či pobořeným. Richelieu má něco jiného, unikátního. Richelieu má zámek, který neexistuje. Přesněji zámek, který přibližně od turistické sezony 2004 existuje virtuálně, zatímco v letech 1835 až 2003 neexistoval vůbec. Byl totiž zbořen. Zato od roku 1640, kdy byl dokončen, byl jedním z největších ve Francii.
Mé romantické představy o tom, že výstavný zámek rozbořil a vypálil krvelačný dav venkovanů za francouzské revoluce, rázně ukončila dáma v místních informacích. „Kdepak, všechno bylo jinak. Po revoluci neměli potomci kardinála Richelieu peníze na udržování panství. Zámek prodali jednomu podnikateli, jistému panu B., a ten se o něj už postaral. Nechal ho rozebrat na stavební materiál a ten prodal. Trvalo mu to třicet let!“ (Jméno proradného podnikatele, pan Bontron, jsem si musela najít v knize, v Richelieu ho nikdo nevysloví…) „Lidé z města sice proti destrukci zámku protestovali, ale co jim to bylo platné, šlo přece o soukromý majetek,“ zakončila madam svůj výklad a při pohledu na můj zvědavý obličej vyndala z vitríny velkou těžkou obrazovou publikaci o historii města a zámku Richelieu.
Zámek tu už tedy bohužel nestojí, ale přesto si ho můžete prohlédnout. Místní představitelé na radnici se rozhodli oživit dávno zaniklou chloubu městečka, k čemuž jim pomohla moderní technika. Nechali vypracovat moderní 3D program, a tak si prostřednictvím velkého filmového plátna se speciálními brýlemi pro trojrozměrné vidění můžete zámek lišáckého kardinála prohlédnout i dnes. Projekce se konají od června a do září (o prázdninách denně mimo úterý, v červnu a září o víkendech).
Celá tahle legrace stojí pouhá dvě eura. Za tenhle směšný peníz vás virtuální vévoda Richelieu pozve na návštěvu svého znovustvořeného zámku. Zpočátku jste si na velkém promítacím plátně prohlédli jen park a zámek zvenku, od letošního roku bylo prostřednictvím výpočetní techniky k nahlédnutí i několik místností. Program trvá pětadvacet minut. Ne nadarmo si projekt odnesl nejvyšší ocenění za rok 2007 a stal se laureátem mezinárodního salonu v oblasti umění, architektury a kultury.
Zámek je mrtev…
Z původních zámeckých staveb dnes zůstala jen malá čtvercová stavba, chránící model zámku a model města. V bývalém srdci zámku, na ostrově obklopeném vodním příkopem, rostou růže, platany, tisy a sekvoje a u můstku přes zachovalý vodní příkop je vztyčen malý obelisk s daty výstavby i zbourání. Na trávníku za kanálem leží rozřezaný kmen obrovské sekvoje. Má přes metr v průměru a jeho letokruhy jsou velice dobře čitelné – stromu je sto dvacet pět let. Je vidět, že dřevinám se zde daří – viděli jsme i banánovníky a bambus.
Západní, čestnou bránou do bývalého zámeckého areálu kráčíme do parku. Přímo před ní se rozkládá městský kemp! Není divu, vždyť turisté jsou dnes ti nejváženější návštěvníci.
…ať žije město!
Richelieu nechal kardinál přestavět podle představ ideálního města 17. století. V roce 1631 získal povolení od krále na jeho výstavbu. Ludvík se zároveň zavázal financovat hradby, tržnici a kostel. Vše stojí až dodnes. Stejně jako domy na hlavní třídě vedoucí severojižním směrem, tedy kolmo na zámek.
Město i zámek existovaly samozřejmě dřív. Kardinálův zámek byl už čtvrtý na svém místě a město kardinál rozšířil, nebo přesněji naplánoval nové. Jeho orientaci kvůli svému zámku otočil o sto osmdesát stupňů. Pozemky na stavbu od něho dostal zdarma každý, kdo se zavázal, že do dvou let postaví dům podle plánů podepsaných jím osobně. Parcely byly přesně symetricky rozděleny na šířku přibližně dvacet metrů. Domy byly dvoupodlažní, nárožní měly povolenou vyšší střechu s malými okny. Celé město chránil vodní příkop napájený z malé řeky Malba. Město bylo určeno kardinálovu dvoru, jeho úředníkům i sloužícím.
Pravděpodobně i současníky překvapilo, že se po kardinálově smrti město nevylidnilo. Naopak, v roce 1690 v něm žily čtyři tisíce obyvatel, což je téměř dvojnásobek dnešního stavu.
Město Richelieu často vzpomíná na svého kardinála. Už jen proto, že díky němu má na své vycházky krásný park, kde se jezdí na kole, jogguje, piknikuje a vesluje po kanálech na lodičkách. Kdo se rád prochází alejemi velkých platanů a kaštanů, tady si jich užije habaděj. Hned u vchodu stojí informační tabulka s popsanými druhy dřevin a jejich rozmístěním v parku – je jich celkem na 60 druhů. Červeně natřené můstky a oranžová záchranná kola na březích kanálu oživují zeleň.
Co Francouz, to šlechtic
Jdeme kolem hradeb. Vodní příkop je na dvou stranách města zasypán a silnici kolem něj lemuje platanová alej. V malém altánku spí ve spacáku jakýsi bezdomovec. Francouzi si nedají poroučet, většina velkých domů sice zůstala nezměněna, ale ty menší u hradeb už vypadají úplně jinak. Především nepůsobí dojmem bohatství.
Na zahrádky do bývalého příkopu vedou polorozpadlá dvířka. Kapusta, kadeřavý celer, salát, pórek. Fazole už sežehl nečekaný ranní mrazík. Záhony jsou olemovány buxusy sestříhanými jako v proslavené zámecké záhradě Villandry a uprostřed záhonů s mrkví ještě teď slušně kvetou stromkové růže. Na bílé a zelené plastové židle padá listí.
Kdysi nám na přednáškách o francouzských dějinách profesor zjednodušeně, ale názorně vysvětlil rozdíl mezi Anglií a Francií v době nástupu průmyslu. „Když Angličan vydělal, dal peníze do podnikání: koupil loď, postavil manufakturu. Když vydělal francouzský měšťan, koupil si šlechtický titul a postavil panské sídlo.“ I proto je na chudých zahrádkách v příkopu keř tisu sestříhaný jako na zámku, a proto se Richelieu bude rozvíjet a přitahovat turisty. Alespoň ty francouzské, protože pro ně jsou zámky stále živou historií, i když třeba existují jen v 3D modelech jako zámek jednoho šikovného kardinála.
Větší už jen Versailles
Zámecké panství, které kardinál v roce 1621 koupil, mělo rozlohu 500 hektarů. Zámecký park, který dnes vlastní Sorbonna, měří 480 ha. Celý komplex zámku, postavený v letech 1631–1640, měřil na délku 3 km (včetně čestného dvora, úředních budov, mostů příkopů atd.). Plochu samotného zámku jsme později odkrokovali: 120 na 100 metrů. Ve své době to tedy byl největší zámek v zemi, překonalo ho až Versailles Ludvíka XIV. Richelieu měl štěstí, že své dílo viděl téměř dokončené (zatímco např. král František I. svůj také úctyhodně velký zámek Chambord nikdy dokončený neviděl). Jeho dědicové v díle pokračovali, přizpůsobovali zámek a zahrady požadavkům vkusu své doby. Pak přišla francouzská revoluce a tři dědicové si nepohodlné panství a obří zámek, na jehož údržbu nebyly peníze, rozdělili na tři části. Nechvalně známý pan Bontron v roce 1805 koupil většinu budov. Hned se dal do práce. Z oken a dveří totiž musel platit daň a právě na jeho snižujících se daních je vidět, jak rychle se bouralo.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2008.
