Panenská příroda, rozlehlé planiny, spousta bažin a jezer, tající sníh a led, to je jarní obrázek Laponska. A v absolutním tichu uslyšíte jen joikovat sobí Sámy, tedy zpívat zdejší obyvatele, jejichž život je těsně spjat se soby.
Sámové a jejich vlast Sámieatnan jsou po celém světě známi spíše jako Laponci a území, na kterém žijí, Laponsko. I když jsou tyto výrazy všude zažité, oni sami tento název nikdy nepoužívali. Jméno Laponsko, Laponec totiž pochází ze starošvédského lapp, což znamená hadr. Ať toto označení vzniklo vinou nižší životní úrovně Sámů, či kvůli jejich typickému oblečení ze sobích kožešin oblékanému přímo na tělo chlupem dovnitř, vždy ho budou Sámové vnímat jako pejorativní a opovrženíhodné.
Legendy Sámů vyprávějí o tom, že se jejich národ zrodil přímo z ledu, který energií svých žhavých očí roztavila Maddarakka, Paní lásky. Pojmenování Sámové, Sámi, se vyvinulo pravděpodobně ze starosámského Sápmí, což stejně jako Sámi znamenalo něco jako lidé z močálů. Ve staré literatuře bývá ještě k nalezení slovo vuovvjos, což je staré sámské slovo z doby železné, označující Sámy jako lesní lidi.
Sobí etnikum
Sámové jsou národem bez státu a žijí na území čtyř zemí: Norska, Finska, Švédska a Ruska. Podle toho, kde Sámové žijí a jak se živí, se dělí na několik skupin. Finští Sámové se řadí mezi tzv. fjellské. Tito Sámové jsou typičtí kočovníci, majitelé a pastevci polodivokých sobích stád. Proto se jim také říká sobí Sámové. Sob je zde základním a určujícím prvkem života. Kvůli sobům, se soby a pro soby tu již stovky let kočují celé rodiny po trase sobích migračních cest. Sobi žijí po většinu roku zcela svobodně a divoce ve volné tundře, jen dvakrát ročně je Sámové nahánějí do ohrad, aby porazili potřebný počet kusů a označili mláďata cejchem. Kočovná a nezávislá existence dělá z tohoto „sobího“ etnika evropský unikát.
Těžko si lze představit, že by život Sámů nepoznamenala civilizace a její výdobytky. Dobrá polovina z nich ale stále kočuje se sobími stády tundrou a ti, co nekočují, ve velké míře se svými kočovnými krajany spolupracují, zajišťují jim odbytiště sobích produktů, ručně vyrobených suvenýrů, případně si hledají práci v úspěšně se rozvíjejícím turistickém ruchu. Laponsko během zimních měsícu hraje roli hostitele hordám zmrzlých Jihoevropanů zabalených od hlavy až k patě v modelech podle posledních módních trendů, kteří míří na safari na sněžných skútrech nebo se jen tak potulují po zamrzlých ulicích, aby na vlastní kůži pocítili sílu arktické zimy.
Sámský marketing
Poprvé jsem se setkala se sobím Sámem u ohniště před srubem a bylo to setkání dost bizarní. Muž v barevném kroji, s bubínkem v ruce, vydával zvuky podobné jódlování. Jeho představení působilo tak věrohodně, až mi nahánělo strach, zda se mi za zády neobjeví stádo divokých sobů.
Jak jsem později pochopila, byla to běžná marketingová akce k přilákání turistů na výborné místní speciality do tamější restaurace. Zastavovali se tu lidé, klekali před mohutného Sáma a hlasitě křičeli, což upoutalo moji zvědavost. Klekla jsem si tedy před něj, on mi položil ruce na hlavu, něco si zamumlal a řekl, že mám zařvat jako medvěd. Pak mi pomazal čelo a tváře popelem a začal věštit budoucnost. Sdělil mi, že se domů vrátím jako sobí žena a budu mít během života pět sobích mužů. Sámský marketing splnil svou úlohu dokonale – v dobré náladě jsem zamířila do avizované restaurace na místní speciality, mezi nimiž nechyběla ani medvědí pečínka. Prostorem restaurace se nesl zvláštní zpěv – takzvaný joik, typický pro Sámy. I takhle se dají propojit tradice, folklor a marketing. I to je svět současných Sámů.
Sněžné safari
Kdo nebyl na zdejším „safari“, nepoznal to pravé ze země Sámů. Nejdřív jsme si vybrali lov ryb v rybníku poblíž vesnice. Dostat se tam dá více než stylově – se sobím spřežením. S typickými obyvateli severských plání jsem se dosud nesetkala, pokud tedy opomenu návštěvu zoo. Předpokládala jsem, že s námi pojede zkušený „kočí“, a tak jsem se ničeho neobávala. První známky nejistoty jsem pocítila až v okamžiku, kdy nám velitel výpravy sdělil, že soby nikdo řídit nebude, protože prostě vědí, kam mají jít. Trasu prý dobře znají a nám stačí jen si sednout do saní. Tak tedy dobrá, vložila jsem svůj osud do sobích kopýtek – když mít zážitek, tak se vším všudy.
Opravdu to zážitek byl. Jeli jsme po zamrzlém jezeře, přes vyjeté koleje od saní a sněžných skútrů, pak jsme se už docela velkou rychlostí vřítili do lesa a já se pomalu začínala bát, kdy se to neovladatelné zvíře přede mnou splaší. Bylo trochu obtížné vychutnávat jízdu – místo kochání se zdejší krajinou bylo mou největší starostí vyhnout se letícím sobím bobkům, které tu byly všude kolem a které sobi rozmetávali kopyty na všechny strany.
Ještě ani nedozněl pocit euforie z vítězného dojezdu a už jsem držela v ruce udičku s návnadou a dostala důležitý pokyn: sednout si a čekat. Tak to se tedy k rybolovu opravdu hodí. V jezeře nám rybář vyvrtal pár děr do ledu v místech, kde údajně předchozí den byla bohatá nadílka ryb. Čekali jsme a doufali, že se ryby přes noc nepřestěhovaly o díru dál a naše návnada jim bude připadat dostatečně atraktivní. Ale ryby asi měly o dnešním dni zcela jinou představu než my a rozhodly se, že pro tentokrát si ještě v ledové vodě pobudou. Nezbylo než nasednout na sněžné skútry a vychutnat si aspoň jízdu přes sněhobílé pláně.
Rychlost je sice omezená a trasy jsou značeny dopravními značkami, ale zážitku to neubírá. Z dlouhého dne jsme se nakonec vyléčili typicky finsky: zaručeně pravou finskou saunou a vodkou.
Pár dnů v tvrdých severských podmínkách nám dalo zabrat. O to větší obdiv musí člověk pocítit k Sámům, obyvatelům pustých a tichých ledových plání. Jejich život vždy ovlivňovaly kruté přírodní podmínky a také útlak ze strany majorit. I v době globalizace si ale Sámové ponechali svůj přístup k životu: těsné sepětí s přírodou, zejména se sobími stády, které jsou nadále jejich obživou a zaměstnáním, zachovávání dávných tradic poznamenaných animistickou vírou i šamanismem a také udržování své vlastní kultury.
Joik
Jde o druh zpěvu, který je nejvýraznějším prvkem laponské kultury. Joik má hlubokou tradici a předává se z generace na generaci. Připomíná spíše jakési jódlování a zdánlivě jde o směsici nahodilých skřeků. Ve skutečnosti je to mnohem více než obyčejný zpěv. Joikem lze uvítat nový den, pozdravit přátele, oslavit chvíli klidu nad skromným jídlem, uklidnit rozčilené sobí stádo, spojit se s duší zemřelé milované bytosti, vychválit vlastní majetek a po dlouhé práci si odpočinout. Joik je specifickým výrazovým prostředkem, dalším jazykem Sámů, branou mezi jejich niternými pocity a přírodou. Lze jím vyjádřit temperament člověka, ale také jeho vztah k lidem, zvířatům a místům. V Laponsku tomuto umění holdují téměř všichni, mladí i staří, umělci i neumělci, střízliví i opilí. Úlohou zpěváka joiku je vytvořit atmosféru vyjadřující člověka nebo místo, o kterém zpívá. Joik je zapojován do všech hudebních žánrů.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
