Neuvěřitelně pestrý mix národů, náboženství, chutí a vůní. Ale také úžasné spojení elegance starých koloniálních staveb figurujících na seznamech UNESCO s moderními urbanistickými celky 21. století, přitom jen těsně obklopenými původní džunglí. To vše nalezneme v Malajsii, asi největším kulturním kotlíku Asie.
Každý, kdo přijíždí do hlavního města Malajsijské federace, už zdálky vidí dvojici legendárních mrakodrapů Petronas Towers. Jenže Kuala Lumpur v sobě skrývá mnohem více mnohdy netušených překvapení. Například přímo pod další z dominant města, 421 metrů vysokým mrakodrapem Menara Kuala Lumpur Tower (čtvrtou nejvyšší telekomunikační věží na světě), se na kopci Bukit Nanas, jen pár kroků od stanice městské nadzemky, překvapivě nachází nejstarší chráněná rezervace nížinné dvojkřídláčovité džungle v celé Malajsii, Kuala Lumpur Forest Eco Park. Vznikla už v roce 1906, tedy jen 49 let po založení města čínskými prospektory cínu. Je tak dodnes malou ukázkou toho, jak to tady tehdy vypadalo, když sem, na soutok dvou řek Klang a Gombak (název města Kuala Lumpur znamená doslova Bahnitý soutok), dorazilo prvních 87 lidí. Mimochodem, do měsíce tehdy téměř všichni hledači zemřeli na malárii.
Džungle na Bukit Nanasu (česky Ananasový kopec) má sice jen deset hektarů, ale i tak zde, obklíčeni ze všech stran mrakodrapy a supermoderními domy, žijí makakové, jedovatí hadi a samozřejmě pijavice. Dokonce zde před pár lety po vzoru podobných atrakcí v pralesních národních parcích Taman Negara a Mulu vznikl visutý chodník vedoucí desítky metrů nad zemí přímo v korunách pralesních velikánů. Bohužel jsou už pryč doby, kdy sem byl vstup zadarmo (od října 2021 zaplatí všichni cizinci 40 MYR), na druhou stranu tu ale lidé zato mají díky penězům ze vstupného možnost vidět tropickou džungli z pohledu ptáků a opic; zde navíc v dosahu všech civilizačních vymožeností jen v řádu minut a s netradičním kontrastem pralesa a moře mrakodrapů kolem dokola.
Mezi další méně známé, přesto však fascinující zajímavosti Kuala Lumpuru patří původní britské koloniální vlakové nádraží, které se pro svou velikost a výstavnost dostalo na seznam 26 nejkrásnějších železničních nádraží světa. Najdeme ho kousek za čínskou čtvrtí, plnou tržišť a pouličních jídelen, ale vlaky z něj dnes už neodjíždějí – to musíme už od roku 2001 na dnešní vlakový uzel Kuala Lumpur Sentral. Tenhle bílý skvost postavil v roce 1910 architekt A. B. Hubback v mughalském stylu, který díky mnoha rafinovaným průhledům a obloukům krásně odvětrával každé její patro. Na střeše této bílé štukové nádhery se tyčí buclaté kopule a mohutné čhatri (otevřené pavilony). Nepochybuji proto, že se toto bývalé nádraží bude líbit i těm, kteří jinak železnici nefandí.
Ipoh – kulinářské a etnografické centrum
Pokud toužíte nasát do sebe atmosféru starých dobrých koloniálních časů a zdá se vám, že na to je Kuala Lumpur už příliš moderní město, vyrazte do Ipohu, centra státu Perak na západním pobřeží Malajsie. Jeho Stará čtvrť za řekou Sungai Kinta je plná příjemně omšelých koloniálních staveb, ale ještě více než tohle retro sem lidé jezdí prohlédnout si čtvrtě jednotlivých národnostních menšin. Charizmatické uličky staré čínské, a především indické čtvrti hlavně v podvečer, kdy se zde otevřou všechny krámky, působí tak, jako bychom byli ve staré Bombaji nebo Pekingu. Iluze Orientu je prostě dokonalá – jak pastvou pro oči, tak všemožnými vůněmi stovek jídel připravovaných skoro pod širým nebem pro nosní epitely, a dokonce i pro naše uši, protože večer se tady na mnoha místech rozjede i etnohudební vystoupení.
Podobně jako v Kuala Lumpuru dala si i v Ipohu „místní“ britská koloniální správa záležet na výstavbě tamního vlakového nádraží, které bylo tehdy pro naprostou většinu cestujících do Ipohu tím prvním, co z něho viděli. Proto musel být jejich úvodní dojem a zážitek co nejlepší. Ne nadarmo mu proto místní lidé dodnes říkají „Tádžmahal“, protože se na této stavbě z roku 1914 pěkně kombinuje maurský a viktoriánský architektonický styl.
Do sídla sultána
Kdo má raději než památky na bílé sáhiby domorodou architekturu, neměl by určitě vynechat návštěvu Kuala Kangsaru. Tohle sídlo perackého sultána je totiž jedním z nejpříjemnějších královských metropolí v celé Malajsii a dodnes vypadá, jako by se sem přeneslo z časů vrcholné éry britské vlády. I když se politický vliv dávno přesunul do nedalekého Ipohu, jedná se stále o královské hlavní město a sultánovo letní sídlo. Město je i dnes tak maličké, že k sultánovým rezidencím lze od nádraží nebo od říčního přístavu snadno dojít pěšky. Už zdálky je vidět tyčící se zlatou báň obří mešity Ubudiah. Měla nelehký osud, stavět se začala v roce 1913, těsně před začátkem Velké války, která způsobila, že se dodávky stavebního materiálu a komponentů logicky zpožďovaly. Mnoho z toho navíc skončilo po útocích německých ponorek na dnech oceánů.
Další ránu mešitě zasadili místní sloni, kteří se používali jako pomocníci při stavbě na tahání těžkých nákladů: když už se sem Britům podařilo dopravit vzácný italský mramor, byl celý náklad rozdupán na prach stádem těchto rozzuřených chobotnatců. I přes tyto nepříznivé okolnosti mohla být mešita slavnostně otevřena už v roce 1917, což je tempo, které by britským architektům a malajským kuliům s tehdejšími technologiemi mohli i dnes stavitelé našich dálnic závidět. Ještě před mešitou projdeme kolem rekonstruovaného královského paláce Istana Kota z roku 1903, postaveného ve zvláštním mixu renesance a neoklasicismu. Spíše než rezidenci hlavy státu tak připomíná vilu mexického drogového bosse. Paláce se současný sultán milostivě vzdal a věnoval ho lidu, ovšem zároveň nařídil, aby v něm vzniklo jeho muzeum. Hned za ním se na kopci s pěkným výhledem nalézá královská rezidence Istana Iskandariah. Palác byl postaven v roce 1933 v netradiční kombinaci arabského stylu a art deco, a i proto se pyšní titulem nejatraktivnějšího paláce v Malajsii. Kousek za ním, na samém kraji džungle, stojí už od roku 1931 nejstarší královský palác v Kuala Kangsaru s krásným názvem Istana Kenangan (Palác vzpomínek), který byl postaven bez použití jediného hřebíku ze dřeva a bambusu.
Mimochodem, v Kuala Kangsaru se také poprvé začal v Malajsii pěstovat kaučuk. Jeden z nejstarších kaučukovníků (z jehož plodů vznikly pozdější nekonečné plantáže hospodářsky tak důležitých stromů, že kvůli nim Japonsko v roce 1941 vpadlo do Britského Malajska) tu roste dodnes.
Vzhůru do čajového ráje!
Zajímavý mix koloniální architektury a tradic, lokálního kulinářství a divoké přírody nabízí návštěva Cameron Higlands, vysočiny, která se nalézá docela blízko od Kuala Lumpuru ve státě Pahang. Zdejší nejrozsáhlejší horské středisko v Malajsii, vesnici Tanah Rata, obklopují modravé hory a štíty porostlé smaragdovou horskou džunglí, ale i nařasené čajové plantáže a bílé vodopády, padající z jeho až 2031 metrů vysokých hor. Ovšem také skleníky a fóliovníky jahodových plantáží a motýlí farmy.
Britové osídlili zdejší divočinu na počátku 20. století poté, kdy sem pronikl Sir Cameron. Díky nadmořské výšce tu ve dne teploty jen málokdy překročí 21 stupňů ve stínu, i když vlhkost je tu stejně jako v nížině skoro sto procent. To umožňuje pěstovat řadu plodin, které by vedro v nižších polohách nepřežily. Už v roce 1929 zde plantážník J. A. Russell zasadil první keřík čajovníku a založil farmu Boh Tea Estate. Dnes je takových agrofarem v Cameron Highlands kolem Tanah Raty hned několik. I díky nim má poutník hledící shora na celé svahy hor zbavené džungle někdy pocit, že se nalézá spíše na Šrí Lance než v Malajsii. Místní na tuto strunku bioturistiky poslední dobou umějí dobře brnkat, když své čajové plantáže otevírají turistům a provádějí je po nich.
Další místní kulinářskou specialitou, kterou jinde v Malajsii nenajdeme, jsou jahody. Místní je připravují vychlazené, napíchnuté na špejli a polité horkou čokoládou. Také domácí jahodová zmrzlina s home made jahodovým pyré je zcela luxusní a nemá po náročné túře panenskou horskou džunglí chybu.
Když tady totiž poutníci nepopíjejí zdejší čaj a neládují se jahodami, vrhají se po síti stezek do husté horské džungle (Cameron Highlands leží na trase známého trailu Banana Pancake Trail). Kromě krásných vodopádů lze na Vysočině navštívit také vesnici původních obyvatel Orang Asli pod horou Brinchang, kde sami poznáte, jak žili před stovkami let domorodci. Když budete mít štěstí, nechají vás vyzkoušet si některé jejich tradiční aktivity. Ale pozor: terén je tu neuvěřitelně členitý a rozhodně se nevyplatí džungli podceňovat. V roce 1967 v ní nenávratně zmizel známý cestovatel Jim Thompson.
Cherating – tak trošku jiná Malajsie
Malajsie je sice muslimská země, tu a tam i s ortodoxní formou výkladu islámu, přesto se zde zachovaly enklávy uvolněné pohody, kde si člověk připadá jako v komunitě květinových dětí. Samozřejmě bez možnosti konzumace drog – za tohle je v Malajsii smrt. Ovšem s možností dát si pořádný koktejl. A nemusí kvůli tomu absolvovat skoro špionážní pátrání po sociálních sítích, aby zjistil, kde je v bludišti uliček Zlatého trianglu v Kuala Lumpuru zrovna dnes otevřený tajný bar podávající alkohol.
Jedním z mála těchto ostrůvků svobody je Cherating, malé, ale nesmírně zajímavé letovisko na pobřeží Jihočínského moře. Tohle místo vyzařuje opravdu nezvyklý klid a pohodu. Možná to je dané i jeho polohou na východním pobřeží pevninské Malajsie: zatímco na západním pobřeží leží většina velkých měst země, památky i dálnice, východ země je až na výjimky pokrytý buďto džunglí, nebo plantážemi palem olejných. Měst i pamětihodností tu je mnohem méně a kolem pobřeží také vede jen obyčejná silnice. Ať tak, či tak, stačí vystoupit na zastávce u silnice, která navíc Cherating míjí (což také přispívá ke zdejšímu bezstarostnému klidu), a okamžitě poznáte zvláštní genius loci, který z místa vyzařuje. Nedosti na tom: ujdete jen pár kroků a kolem vás i nad vámi začnou po stromech a pak i střechách chatrčí běhat tlupy vřeštících opic, které se navzájem perou o žrádlo, přičemž po sobě neváhají vrhat i nezralá manga, která urvaly ze stromů. Večer zase po ulici kromě koček ťapkají mlsní varani. Místní tvrdí, že je to právě kombinace přírody, uvolněného stylu typicky pohostinných Malajců a ležérnosti muzikantů i sportující mládeže, jež se sem stahuje, která způsobuje, že řada lidí, kteří sem zavítali původně jen na jeden nebo dva dny, se zde nakonec zdrží mnohem déle.
Hlavní a taky de facto jedinou ulici Cheratingu tvoří mimo zimní sezonu většinou zavřené bungalovy a hostely určené pro surfaře. Ti se sem stahují hlavně v zimě, kdy hladinu Jihočínského moře, rozbouřeného monzuny, bičují vysoké vlny. Ty zdejší, cheratingské, jsou údajně nejlepší z celé Malajsie. Místa pro svou zábavu zde mají „lovci vln“ opravdu spoustu. Zdejší pláž, lemovaná kokosovými palmami, je kilometr dlouhá a během odlivu navíc moře ustoupí skoro o tři sta metrů, takže slouží i pro jízdy na koních. V mezerách mezi bary lze nahlédnout do několika dílen, kde se místní ženy věnují další zdejší specialitě: ručnímu batikování. Díky tomu si lze tady nejen prohlédnout pestré vzory cheratingských batik, ale i postup jejich výroby. A po nezbytném smlouvání také zdejší pestrý výrobek koupit.
Kousek od jižního konce pláže ústí do moře řeka Sungai Cherating, po které se můžeme v nabídce několika místních turistických kanceláří vydat ve člunech na podvečerní safari do mangrovníkové pobřežní džungle. Milovníci přírody tak mohou zblízka pozorovat nejen zvědavé varany, ale také želvy, opice a nemálo zástupců zdejší kolonie tropických hadů. V noci je tu zase provozována oblíbená plavba s pozorováním mohutných rojů světlušek. V Cheratingu si lze také snadno půjčit mořské kajaky a vyrazit s nimi objevovat krásy skalnatého pobřeží na obou stranách pláže.
To, co dělá osadu tak oblíbeným místem pro hudebníky, umělce a surfaře, tu ale zažijete až večer. Když slunce zapadne za vršky pralesních velikánů, v mžiku se otevřou krom restaurací, kam si místní chodí pochutnat na plodech moře nebo čerstvě ulovených rybách, četné, do té doby zavřené bary a hospůdky. Jejich obsluhy totiž buďto dlouho dospávaly včerejší party, končící až s prvními paprsky slunce, nebo někde sjížděly vlny. Z barové židličky si tu lze bez ohledu na muslimský status Malajsie objednat nejen většinou tolerované pivo, ale i něco tvrdšího. Také zdejší diskotéky nehledí příliš na zásady cudného ženského oblečení a výběr hudby v nich by saúdskoarabské fanatiky taky zrovna nepotěšil. Obsluha je přitom typicky batůžkářsky uvolněná, což jsme ocenili i na vlastní kůži. Protože jsme přijeli do Cheratingu pozdě večer, vyrazili jsme těsně před příchodem pravidelné noční bouře do plážového baru s výmluvným názvem „Don‘t Tell Mum“ (Neříkej to mámě). Objednali jsme si panáka skotské whisky a mangový koktejl a poté, co se venku spustil strašný liják a blesk stíhal blesk, jsme požádali barmana o tip, kde by se tady dalo sehnat takhle večer slušné spaní. Mladík se široce usmál, až na nás ze tmy ozářené jen svíčkami na barovém pultu blýskly jeho bílé zuby: „Kam byste chodili, přátelé? Právě teď, když je venku takové peklo? Pokud vydržíte do zavíračky, můžete spát tady v křeslech u baru. Žádný problém, přátelé! Dneska končíme už v jedenáct, protože jdeme vedle do Mobil Cafe na diskotéku,“ dodal maník, jako by pochopil, že v našem věku a po celodenním šlapání s plnou polní asi nebudeme chtít svá těla roztáčet v rytmu samby a hip hopu. Prostě květinové dítě – a to přesto, že věkově by chlápek mohl být možná i vnuk původních hipísáků.
Barevná a voňavá Melaka
Kdo chce zažít jedinečný mix architektury a kultury, neměl by vynechat návštěvu buďto George Townu na ostrově Penang, nebo Melaky. Obě města se nacházejí na západním pobřeží Malajského poloostrova, obě jsou na seznamu UNESCO a u obou se jejich genius loci vyvíjel po stovky let díky tomu, jak ve své době představovala bod setkání a výměn pro kupce, umělce i obyčejné lidi.
Třeba Melaka byla široko daleko nejvýznamnějším přístavem už v době, kdy Kuala Lumpur byl jen bažinou a severně položený Penang měl svou budoucnost „perly Orientu“ teprve před sebou. Zdejší mix architektonických staveb s portugalskými, nizozemskými a britskými prvky na jedné straně a peranakanskými rysy na straně druhé je unikátní v celé Malajsii. Díky souhře šťastných náhod se tyto soubory staveb podařilo zachránit nejen v čínské a indické čtvrti, ale také v Malajsii zcela ojedinělým souborem koloniálních staveb, starých portugalských hradeb pevnosti A‘Fomosa, a dokonce i nejstaršího křesťanského kostela v celé Malajsii, svatého Pavla nad řekou Sungai Melaka. Právě toto bývalé koloniální centrum kolem kopečka s pevností a kostelem prošlo nedávno výraznou rekonstrukcí a už zdálky zaujme sytě červenou barvou svých staveb. Někteří tvrdí, že jejich původní barva byla za nizozemské éry bílá a na červeno pak budovy přetřeli Angličané, když odtud Nizozemce vytlačili.
Zajímavostí Melaky jsou také zdejší proslulé nablýskané a spoustou žároviček nasvětlené rikši, které se v pestrém koktejlu barev proplétají zdejšími uličkami. A když budete mít štěstí jako my a narazíte uprostřed historické části města na pohřební průvod zdejší čínské komunity, který táhne za pištění, troubení a bubnování na zdejší obrovský hřbitov na Bukit Chině pohřbít významného člena své komunity, budete mít pocit, jako byste se vrátili časem nejméně o sto let zpátky. Mimochodem, pokud si dáte pozor na hady, kterým se na místy značně zpustlém buddhistickém hřbitově mezi skoro 13 000 hroby dobře daří, výprava sem se i přes vzdálenost od centra určitě vyplatí. Kopec totiž tvoří už od 15. století, kdy sem přivezl melacký sultán jako svou nevěstu princeznu čínské dynastie Ming a ona se právě zde usadila se svou družinou, středobod zdejší čínské komunity. Na úpatí jen padesát metrů vysokého kopce se nachází Sultánova studna z 15. století, postavená právě pro potřeby manželčina fraucimóru, a jeden z nejstarších čínských chrámů v oblasti, Poh San Teng z 18. století.
