Exotický Omán je přezdíván perlou Arabského poloostrova, kde vládne pro návštěvníky svobodná a přátelská atmosféra ovoněná kouřem legendárního kadidla. Tento cizokrajný koktejl vyrážím ochutnat v rozmezí deseti let již na své třetí cestě. Nikoliv však s vypůjčeným, ideálně terénním autem, ale opět stopem s lehkým kempovacím vybavením v krosně na zádech.
Pohonné hmoty stojí v Ománu v přepočtu kolem desetikoruny za litr, takže můj způsob cestování je pro místní obyvatele neobvyklý a těžko pochopitelný. Přesto se nám tu autostop velmi dobře osvědčil, často nás svezlo hned první auto.
Po smrti legendárního osvíceného sultána Kábúse bin Saída v lednu roku 2020 vyvstal nad Ománem velký otazník. Po téměř padesátileté Kábúsově vládě se stal novým sultánem jeho bratranec Hajsám bin Tárik Saíd. Po pandemické pauze se postupně vracejí turisté, kteří v podvečer korzují po nábřeží starých čtvrtí hlavního města Maskatu. Přestože má celý Omán pouze pět milionů obyvatel, Maskat představuje nekonečnou změť ucpaných mnohaproudých dálnic. V bohatém světě Arabského poloostrova se v klimatizovaném autě stráví až depresivně mnoho času. Na Ománce v tradičních dlouhých pláštích dišdaša a čepičkách kumma narazíte na kadidlem provoněném tržišti neboli súku ve čtvrti Matra. Během rána rybáři přivážejí bohaté úlovky k rybímu trhu. Úlovky tuňáků, barakud či žraloků se ale více pokocháte na klidnějším trhu v nedaleké Barce či ve starobylém přístavním městě Súr.
Po stopách oslů
Přes bazének přírodních teplých pramenů nedaleko pevnosti v Nachalu, kde považuji za příjemné se koupat jen během chladnější noci, vyrážíme z hladkého asfaltu na konečnou prašné horské cesty vedoucí vádím Mistal až do vesničky Wakán. Rozsáhlou část Ománu, zemi téměř o velikosti Německa, tvoří velká písečná poušť Rub al-Chálí neboli „Pustý kout“. Zde, na severu Ománu, ale vystupuje pohoří Hadžar až do výšek 3000 metrů. Vápencová náhorní plošina strmě zlomově padá směrem na sever k moři s převýšením přes tisíc metrů. A tento dramatický rozeklaný útes se tyčí přímo před námi a někde v tomto neschůdném zubatém terénu vede naše stezka. Nyní, v prosinci, začíná „ománská zima“, tedy studenější období roku, kdy se ochlazuje na teploty podobající se našemu mírnějšímu létu, a přichází nejvhodnější čas pro cestování po exotickém Ománu. S prvními kroky zde, ve výšce kolem 1500 metrů nad mořem, zažíváme v polovině prosince krásné podzimní barvy. V příjemných zahradách pod datlovými palmami zlátnou listnaté keře.
Nabíráme plné zásoby vody, batohy nepříjemně ztěžknou a po úzké pěšině, kamenných schodech i vzdušných římsách ukrajujeme stovky výškových metrů. Tyto náročné trasy rozhodně nepředstavují vhodnou volbu pro každého. Společnost nám dělají opravdu velké turistické značky v podobě žlutého, bílého a červeného pruhu. V horách zde bylo vyznačeno několik zajímavých turistických tras, kopírujících staré stezky pro oslíky, které spojují jednotlivé vesnice. Z vlastní praxe mohu doporučit obdobný dvoudenní přechod hor ze severní strany z fotogenické vesnice Bilád Sajt s rozsáhlým palmovým hájem až do starodávné oázy Misfát al-Abriyyin. Nyní se splavení potem škrábeme nahoru. Výhledy směrem zpět jsou fascinující, překvapují nás dramatické tvary pouštních hor i krčící se malé vesnice v údolích. Pěší turistiku v horách zde komplikuje hlavně absence pitné, nebo alespoň nějaké vody. Při dvoudenním přechodu se ukazuje čtyři až pět litrů na osobu jako dostačující minimum. Plahočit se po rozpálených vrcholových vápencových planinách, přestože leží ve výškách nad 2000 metrů nad mořem, představuje spíše turistické utrpení. Mávneme tedy u cesty na první auto a za chvíli již sedíme v oáze místní indické restaurace. Ochotně nám servírují typické smažené či grilované chicken biryani, které se pro nás stalo jasným symbolem cestování po Ománu.
Týden v horách
Nacházíme se v oblasti „zelených“ rozeklaných hor Achdar, jedné z nejchladnějších oblastí Ománu. Kratší turistická trasa vedoucí ve strmém skalnatém svahu systémem terasovitých políček podél zavlažovacích kanálků spojuje staré vesničky. Na okrajových částech planiny Saik se daří zemědělství. Tvrzení, že voda představuje život, platí v pouštních končinách dvojnásob. Hospodaření s vodou v historické síti zavlažovacích kanálků zvaných falážd bylo cestou k oživení pouště. Pěstují se růže, meruňky, citrony či granátová jablka. Najít informace o možných pěších trasách kromě oněch několika oficiálních dobře značených tras se ukázalo jako dobrodružný oříšek. Nakonec zjišťujeme, že síť starých kamenitých pěšin je často značena bílou či zelenou tečkou. „Vy tady chcete chodit po horách pěšky? Alláh s vámi!“ zůstáváme ze strany jinak velmi přátelských Ománců nepochopeni.
Večer přicházíme do opuštěné vesnice Baní Habíb. Prozkoumáváme ruiny kamenných domů a na vhodné terase s výhledem se utáboříme. Kempování v Ománu je legální, bezpečné a naprosto bezproblémové, což představuje také jeden z hlavních atributů, proč jsem si tuto zemi oblíbil. S přicházejícím večerním chládkem nám atmosféru rozlehlé opuštěné osady zromantizuje malý ohýnek. Závan tulácké svobody, kterou ománská příroda a prostor nabízejí.
Krásný, ale náročný výlet začíná nedaleko konečné silnice na této horské planině. Klesáme do hlubin dramatického údolí – vádí al-Hidžri. Přívalové deště vyhloubily do pohoří hluboká údolí s prameny a občasnými toky, která jsou nazývána vádí. Exponované stezky, schody a zlézání vyschlých vodopádů nás přes velké jeskynní převisy přivedou až k jezírku, kde se s radostí vykoupeme. Pod námi se rozkládá „ztracená vesnice“, jak je túra do opuštěné osady pojmenována. Hluboko pod námi se v našich představách o nepřístupném terénu zelená palmová zahrada. Kontrast při vstupu z pouštní krajiny do zelené oázy působí vždy jako fata morgána. Háje datlových palem vytvářejí životodárný stín a zemědělská produkce z oáz stále živí ománské zemědělce.
Týdenní vandr po pohoří Achdar ukončíme dvoudenním přechodem hřebenů, kde si u první silnice vedoucí přes hory stopneme opět překvapené Ománce až k jeskyni al-Húta. Jedná se o veřejnosti zpřístupněnou jeskyni s krápníkovou výzdobou, kde nás ale místo chladu podzemních prostor překvapuje nepříjemný teplý vlhký vzduch. Dle zdejších legend sídlí v jeskyních zlé síly a Ománci se prý do podzemí dříve nijak nehrnuli, nicméně dnes působí místní turisté v tradičním oblečení při prohlídce jeskyně zábavně.
Závrať nad bonsajovým lesem
Pohled do hlubin nedalekého „arabského Grand Canyonu“ neboli vádí Ghul vyvolává závratě. Kempujeme přímo u skalnaté hrany kaňonu, několik kroků před námi se otevírá tisícimetrová hlubina. V chladném ránu zírám na údolí kompletně zaplněné mlhou. Východ slunce postupně rozpouští inverzní náplň údolí v neobvyklé podívané, o které jsem neměl ani tušení, že by kdy vůbec mohla existovat. Po horní hraně kaňonu vede i stezka na nejvyšší „sluneční“ horu Ománu, třítisícový Džabal aš-Šám. Túra prochází porostem přerostlých bonsají a výhledy ze severní stěny pohoří Hadžar jsou opět závratíhodné. Tento výstup jsem absolvoval již před lety a nyní se ponoříme naopak hlouběji do údolí pod námi. Vzdušná stezka vedoucí ve stěnách kaňonu do opuštěné osady al-Sáb je panoramaticky neuvěřitelná, tedy pokud netrpíte strachem z výšek. Některé úseky jsou opravdu vzdušné s několika sty metry příkrých skal pod vámi.
Zatímco se odpoledne party výletníků vracejí z této populární půldenní túry, my naopak v protisměru vyrážíme do opuštěné vesnice. Kamenné ruiny se krčí v nepochopitelném terénu. Staré terasy slouží jako ideální kout na stanování, velké ohniště je již připravené a suchých větví leží v okolí dostatek. Silný genius loci lokality nám evokuje představy o jakémsi malém arabském Machu Picchu, kde je navíc možné o samotě pohodlně přespat. Největší mystérium tohoto místa ale leží schované několik desítek metrů nad námi. Hluboké jezírko s malou jeskyňkou a mohutným stalagnátem. Štípněte mě, jestli je tohle vůbec možné. Ranní mlhy opět vykouzlily tajemnou atmosféru. Než dorazí první skupinky turistů, my se se zaniklou osadou rozloučíme.
Bílé pláže
Vracíme se do civilizace. Starobylé město Nazvá (Nizwa), bývalé hlavní centrum Ománu, je vyhlášené svými rozsáhlými trhy, velkou pevností a starou mešitou. V pátek se zde koná navíc tradiční zvířecí trh. Od brzkého rána přijíždějí zástupy pickupů a náklaďáků s kozami, ovcemi a krávami. Najednou se strhne ta pravá mela, kdy prodavači chodí v zástupech v malém kruhu okolo centra tržnice a předvádějí svá zvířata. Kolem nich se vytvořil hustý zástup Ománců, kteří vybírají ty nejlepší kusy k nákupu. Dražba nabírá na hlasitosti i intenzitě. Na trhu lze spatřit i několik žen s tradiční obličejovou maskou burka. Tato páteční živoucí tradice i přes turistickou popularitu rozhodně stojí za návštěvu nejen pro fotografy.
Využíváme možnosti místní řídké hromadné dopravy a přejíždíme nočním autobusem do Salály, druhého největšího města Ománu na samém jihu země. Stopujeme po pobřežní panoramatické silnici směrem k hranici s Jemenem. Provoz zřídl a turisté zmizeli. S pastevci velbloudů sjíždíme na korbě jejich auta dlouhé prašné serpentýny na odlehlou pláž Fizajá. Otevírají se výhledy na fenomenální bílé písčité pláže krčící se pod 600 metrů vysokými vápencovými útesy. Místní rádi srovnávají zdejší ráz krajiny s 500 kilometrů vzdáleným jemenským ostrovem Sokotra. Skalnaté ostrohy a velké balvany rozdělují jednotlivé pláže. Rozhodujeme se zde utábořit rovnou na dvě noci. Přestože je leden, přes den se dělá vedro a teplota vody je optimální ke koupání. Kilometry pláže sdílíme pouze s několika rozesetými tábory velbloudářů. Pozorování velbloudů kráčejících po plážích s tyrkysovým mořem a s útesy na horizontu umocňuje silné zážitky. Možná nejhezčí pláž, jakou jsem kdy v životě navštívil.
Když v Ománu zaprší
„To musíte přijet, když prší! Teď jste tady špatně!“ slyšíme za příjemných slunečných dnů několikrát od místních. Zatímco střed Ománu tvoří pouštní planiny, na jihu země se okolo města Salálá v provincii Dhofar zvedá do výšek přes 1700 metrů hornatá krajina. Ta se staví do cesty letním monzunovým větrům nesoucím oblačnost z Indického oceánu, a tak na jihu Ománu v letním období překvapivě prší. Toto období se nazývá charíf, vše se zazelená a místní si užívají ochlazení. Pro domácí turisty představuje procházení mlhavou krajinou velkou atrakci. Přesto i nyní v ústí vádí Darbát proudí vysokým dvoustupňovým vodopádem dostatek vody. V pouštním Ománu scéna jako z jiného světa. Kýčovité tyrkysové tůně lákají k osvěžení, bohužel je zde ale koupání zakázáno kvůli možnému výskytu parazitického onemocnění bilharzióza. Údolí Darbát je na místní poměry hustě zalesněné a protéká jím skutečná říčka, chvílemi scenerie vzdáleně připomíná naši krajinu, dejme tomu někde u Berounky. Zároveň je vádí důležitým zimovištěm pastevců velbloudů. Několikrát stáda korzují kolem našeho stanu, nicméně hlavní atrakci představují karavany velbloudů brodící se potokem. S okolními lesy to vytváří opravdu neobvyklou kombinaci.
Stopem po pobřeží země
Rozhodujeme se projet stopem pobřežní cestu zpět na sever Ománu. Postupně ukrajujeme tuto přes tisíc kilometrů dlouhou přehlídku pustých pláží. Často nás svezou rybáři či chovatelé velbloudů. Provoz ale značně řídne. Pokud bych měl vyzvednout jedno místo, zcela jistě to musí být vádí Sunejk. Laguna sladké vody lemovaná palmami a zaříznutá do údolí prudkých skal, které je třeba po torzu pěšinky přelézt, až se ocitáme na snové, zcela izolované mořské pláži, která zároveň tvoří hráz sladkovodní laguny. Takové místo je těžké si vůbec představit. Konečně se zde trefím do hejna dravých ryb a ráno při východu slunce taháme z vody jednu za druhou. Jednu jsme chutně upekli na ohni. Bohužel nás odtud ale vyhání sílící vi chr nesoucí štiplavě bodající zrnka písku.
Písčité pláže na dlouhém ománském pobřeží slouží jako želví porodnice. Samice mořských želv připlouvající z Indického oceánu snášejí během nocí vejce do hnízd v písku. Pokud máte štěstí, v noci lze pozorovat želvy kladoucí vejce a nad ránem čerstvě vylíhlé želvičky. Mezi populární lokality pro pozorování želv v Ománu ještě patří nejvýchodnější bod Arabského poloostrova Ras al-Hadd a želví rezervace v Ras al-Džinzu. Pobřežní vítr neutichá, naopak po několik dnů sílí. Z přístavního města Dakm (Duqm), přibližně v polovině pobřežní cesty, prcháme autobusem zpět do hor. Plány jsou od toho, aby se měnily, a raději tentokrát vynecháme i desítky metrů vysoké duny z červeného písku rozkládající se v poušti Wahiba, zvané též Sharqiya Sands.
Zpět do hor
Vádí s dostatkem vody jsou vhodná i ke koupání. Pohádkové vádí Baní Chalid s rozsáhlým jezírkem, které lemují vysoké palmy, představuje populární piknikovou destinaci pro zahraniční i místní turisty. Tyrkysově modrou vodou je vidět až na dno několik metrů hluboké soutěsky, kterou se dá nejdříve proti proudu plavat a poté brodit a prolézat jednotlivé tůně. Kempujeme s výhledem na dětském hřišti za místní restaurací a po ranním plavání vyrážíme nemilosrdně vysoko do kopců s cílem přechodu východní, nižší části pohoří Hadžar. Zde turistu nepotkáte. Překvapuje nás nezvykle chladná noc, kdy ráno zdobí stan dokonce namrzlá vrstva jinovatky. Cesta po náhorní planině se z našich nejistých informací nemile protahuje na dlouhé kilometry po prašné cestě, proto nakonec rádi využijeme nahodilé nabídky odvozu džípem až do vesnice Tiwí při ústí údolí, do kterého jsme původně chtěli přijít seshora. Několik rychlých stopů a už projíždíme osadami se svěžími zahradami ve stylu místního rallye po úzké cestě klikatící se ve stále skalnatějším údolí. Pod poslední vesnicí Míbám protéká soutěskou vodopád, pod kterým se dá také koupat, čehož opravdu rádi využijeme. Osady ve vádí Tiwí jsou překvapivě živé, potkáváme zde po delší době i místní zvědavé děti.
V sousedním vádí al-Šab se musíme nechat převézt motorovou loďkou na druhý břeh laguny, kde začíná stezka za malým dobrodružstvím. Kromě pohodového koupání v jednotlivých tůních lze s dávkou adrenalinu proplavat úzkou skalní štěrbinou až do malé jeskyně s vodopádem. Pomalu se soukáme temnou trhlinou ve skále, přidržujíce se stěn úzce svírajících naše těla. A skutečně, do jeskynního dómu chrlí několikametrový hučící proud vody. Neuvěřitelné, ale totálně klaustrofobní místo. Rychle odtud ven.
Krabí návštěvy
Poslední dny strávíme vandrem po odlehlých plážích dostupných pouze pěšky na skalnatém pobřeží u města Kurajját (Quriyat). Daří se nalovit nějaké ryby, naplaveného dřeva by tady bylo na několik let poustevničení. Kromě noční návštěvy v podobě četných krabů nás překvapuje i fluorescentní plankton. Zeleně problikávající a svítící vlny při omývání pláže spadají spíše do světa halucinací a přeludů.
Omán i napotřetí s nadhledem dokazuje, že se jedná o přátelský a fotogenický poklad Arábie jako vyobrazený z Pohádek tisíce a jedné noci, kde to pro dobrodružství není nikdy daleko.
